Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Čapek (* 1935)

• narozen 1. března 1935 v Jablonci nad Nisou

• vzpomínky na válečná léta v Jablonci

• po roce 1948 rodině znemožněno soukromé podnikání a hospodaření

• základní vojenská služba u Pohraniční stráže

• od roku 1950 do roku 1996 nástrojařem a mistrem nástrojárny v podniku Naveta, resp. Elitex

• dvakrát odvolán z pozice mistra nástrojárny kvůli nečlenství v KSČ

• vzpomínky na listopadové události roku 1989

• v letech 1996–2002 v TTP Elitex v sekci zásobování a kooperace

• žije v Jablonci nad Nisou

Rodina

Milan Čapek se narodil 1. března 1935 v Jablonci nad Nisou. Rodiče, Josef Karel a Marie (rozená Vejvodová), provozovali v Jablonci menší prodejnu s obuví. V šesti letech pamětníkovi zemřel otec. S matkou se přestěhovali k otcovým rodičům žijícím nedaleko přehrady Mšeno v ulici Na Šumavě. Spolu s dědečkem, babičkou a tetou sdíleli dvoupokojový byt: „Dědeček ševcoval. Jedna místnost tak byla ryze na spaní a zbylé činnosti včetně ševcování se prováděly v té druhé.“ Válka naplno běžela a výrazně česká menšina v jinak německém městě musela snášet urážky, ponižování a jiné formy útlaku ze strany Němců. Marie Čapková i nadále provozovala prodejnu s obuví. Čím dál častěji se však stávala terčem ponižujících vzkazů a výhrůžek: „Každý den ráno byly na stažené roletě hanlivé nápisy. Bylo to neúnosné, obchod se musel zavřít. Matka přešla do podniku pana Knoblocha, vyrábějícího vánoční ozdoby. Ty se tam vyrábějí dodnes. Pan Knobloch byl Čech ženatý s říšskou Němkou. Asi osmdesát procent jeho zaměstnanců byli Češi. Přesto byl po válce odsunut do Německa jako jeden z prvních.“

V obecné škole v Pivovarské ulici

Po přičlenění Jablonce nad Nisou k nacistickému Německu byly české děti z Jablonce a okolí v rámci výuky přemístěny do české jednotřídky v jinak německé škole v Pivovarské ulici v Jablonci. Tato třída čítala přibližně pětatřicet dětí, chlapců i dívek, od první do deváté třídy. Milan Čapek nastoupil do jejího prvního ročníku v roce 1941. Se svým spolužákem Štěpánkem tvořili jako jediní první třídu. Výuku tehdy vedl pan učitel Petříček. Milan Čapek na něj rád vzpomíná: „Ten je pro mne do dneška nezapomenutelný. Vždy si na něj vzpomenu, když v televizi vidím nějaké nepravosti a drzosti žáků. Vzpomenu si i na film Obecná škola a Igora Hnízda, jehož přístup bych vřele doporučoval. Učitel Petříček měl také takovou rákosku. Jednou jsme nedávali pozor, vzájemně jsme se pošťuchovali. Museli jsme natáhnout ruce a každého z nás seknul přes ruku. Bez nějaké jemnosti, prostě švihnul, že to skutečně zabolelo. Ale seděli jsme ve třídě a měli jsme ruce za zády.“ Jednou si učitel Petříček potřeboval ze třídy někam odskočit. Dětem řekl, aby byl klid: „Když byl pryč, tak do třídy vešel ředitel školy, Němec to byl. Zajímal se, kde je učitel Petříček. Řekli jsme mu, že si potřeboval odskočit. On se s vytřeštěnýma očima podivil, jak je možné, že je ve třídě takové ticho, když jsme tam sami, bez dozoru. V německých třídách jakmile učitel opustil třídu, tak tam byl řev, rámus a děti se rvaly. On tomu nechtěl věřit. Takto jsme byli v naší třídě disciplinovaní.“ Učitel Petříček děti válkou vůbec nezatěžoval: „Během výuky nikdy nepadla zmínka o válce, neříkal nám o ní nic, tj. ani jak se vyvýjí, kdo kde vítězí nebo prohrává. Chtěl nás toho ušetřit.“

Vzpomínky z válečných let v Jablonci

Od roku 1941 žil Milan Čapek se svojí matkou, prarodiči a tetou v budově v ulici Na Šumavě nedaleko přehrady Mšeno: „Dole žily tři rodiny, uprostřed tři rodiny a nahoře jedna rodina. Z Němců v přízemí bydleli Pazeltovi. Měli syna Kurta, který byl o dva roky starší než já. Kamarádil jsem s ním a i díky němu jsem se naučil německy. S německými dětmi jsme si my české děti určitě ve škole nehrály, spíše jsme se jim vyhýbaly. Občas na nás křičely něco hanlivého.“

Děda Milana Čapka se účastnil první světové války a o svých bohatých zážitcích často vyprávěl: „Téměř každý večer se u nás v bytě scházeli všichni čeští nájemníci domu. Vyprávělo se a poslouchalo. Dědeček byl hlavní vypravěč, uměl to výborně. Samozřejmě se nesvítilo, večer musela být okna zatemněná kvůli náletům. Čili město bylo zahalené do tmy. Často chodily kontroly.“ Dědovy zajímavé válečné příhody nebyly jediným důvodem, proč se všichni čeští obyvatelé domu v tomto bytě scházeli. Tím dalším bylo rádio, které jako jediný v domě vlastnil. „Často se u nás poslouchal Londýn. Svého dědu jsem jednou zachránil před koncentračním táborem. Vysílal Londýn a děda měl ucho na rádiu. Já si náhle všiml, jak se pomalu ohýbá klika u dveří. A mne, tehdy asi devítiletého kluka, napadlo, že to může být jedině Štelcik, soused z patra, Němec a bývalý voják Wehrmachtu. Letěl jsem ke dveřím, udělal jsem skok a nahlas jsem vykřikl: ,Pane Štelcik, já vás sem nepustím!‘ Na to zareagoval děda a okamžitě rádio přeladil. Štelcik si naštěstí ničeho nevšiml. Tohle se stalo osudné panu Šlosarovi ze sousedního domu, který také poslouchal Londýn. Někdo ho udal, odvezli ho do koncentračního tábora a už se nevrátil.“

Ptám se Milana Čapka, zda se během války stal svědkem nějakého pochodu či shromáždění Němců, případně jiné události, která se mu vryla do paměti: „Na pochody a shromáždění Němců si nevzpomínám. Maminka mě nikam nepouštěla. Vůbec nepřicházelo v úvahu, abych takhle někam šel, navíc sám. Ale vzpomínám si, jak se ve Švédské ulici, která s naší ulicí sousedila, nacházela klubovna. A v té se scházela německá mládež Hitlerjugend. Ti měli různé akce vojenského rázu, nacvičování. Šel jsem po té ulici tuším s dědou. Ten se na jejím rohu na chvíli zastavil a s někým se tam bavil. A tihle kluci v hnědých košilích, s hákovými kříži, za opaskem dýky, tam někomu vyhrožovali. Údajně to byl Žid. To byla, dá se říci, jediná konfliktní situace, která mi zůstala v paměti.“ 

„Asi v roce 1943–1944 udělali Němci ze školy v ulici Na Šumavě lazaret. Třídy byly plné raněných německých vojáků. A my jako kluci a holky, kteří jsme tam v ulici bydleli, tak jsme v té škole pomáhali. Dělali jsme, co nám řekli ošetřující sestry, přinesli jsme tamto, odnesli tohle... nás politická záležitost nezajímala. Válku jako takovou jsme jako osmi-devítileté děti vůbec nevnímaly.“

Konec války

První květnové dny ustupovala německá vojska Jabloncem nad Nisou. Válka v něm oficiálně skončila v úterý 8. května 1945. Ten den ráno byl spolu se sousedními bojovými skupinami železnobrodského praporu obsazen celý Jablonec. V 15 hod. se představitelé města vzdali do rukou Revolučního národního výboru. Kolona německé armády jedoucí přes Lučany k Černé Studnici byla napadena osmi ruskými letadly. Bomby padaly nejen na Jablonec nad Nisou, ale i na okolní vesnice. Milan Čapek si vybavuje vzpomínky na tyto události: „Mohlo to být 8.–9. května, kdy nad Jabloncem sváděly boje stíhačky, střílely po sobě. Babička i teta se hrozně bály a nechtěly, abych šel ven. Mně se ale hrozně líbilo, jak se blýskalo a létaly kulky. Jako malý chlapec jsem si neuvědomoval, co se může přihodit. Němečtí vojáci procházeli dnešní Podhorskou ulicí v Pasekách nahoru směrem na přehradu a kolem ní prchali před Rusy. Ptali se nás, kde je Grünwald (pozn.: dnešní Mšeno – část Jablonce). Tak jsme je nasměrovali. Pamatuji se, jak pochodovali a nad nimi létala německá letadla. A ta ostřelovala vlastní armádu kvůli tomu, že prchala před Rusy.“

„V místech, kde je dnes Jablotron, byly tehdy volné prostory. Tam jsme našli obrovské tři nebo čtyři krátery po výbuchu bomby. Tuhle paseku tady letadla udělala. Nebo v Mánesově ulici, tam byly také krátery.“

Ve středu 9. května Jabloncem procházely tisícové oddíly SS z Litvy a Lotyšska. Na Horním náměstí po nich zbyly tanky, děla, vozidla a těžká technika: „Na Adolf Hitler Platzu, dnes Horním náměstí, zůstaly tanky, děla, obrněná vozidla, spousta patron a nábojnic. Chtěl jsem udělat babičce a dědovi radost, a tak jsem z jedné krabice vytáhl dělostřelecký náboj, který byl asi 50–60 centimetrů dlouhý. Vzal jsem si ho na ramena a donesl jsem ho domů. Babička málem omdlela. Za krátkou dobu jsem ho na popud babičky a dědy musel odnést zpět na Horní náměstí.“

Ve čtvrtek 10. května přijeli do města vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova. Na ty má Milan Čapek též několik vzpomínek: „Po té samé trase, co šli ti němečtí vojáci, tak asi o dva dny později šli ruští. U přehrady, na místě, kde je dnes Jablonecká bižuterie a mincovna, tak o kousek níž před začátkem hráze byla velká louka a tam Rusové tábořili. Jednou se nás ptali, kde je Mšeno, ale nikdo z nás to nevěděl. Protože za nás se tomu celou dobu říkalo Grünwald. Mšeno jsme slyšeli poprvé. Oni se tam utábořili a my jsme mezi nimi chodili. Každou chvíli nám něco dali. Přinesl jsem domů kbelík, rýč a podobné věci. Děda mě pochválil, že jsem v deseti letech šikovný.(smích) Dorozumívali jsme se s nimi posunky, chovali se dobře. Stalo se ale i to, že v ulici Na Šumavě projíždělo nákladní auto a na něm byli zřejmě opilí Rusové. Nás asi čtyři až pět dětí zalezlo za takovou zeď a oni po nás vystřelili. Chtěli nás nejspíš jen zastrašit. Nikoho nezranili, ale stopy na podezdívce tam zůstaly.“ 

A přidává další vzpomínky: „Nikdy nezapomenu na to, když Američané prováděli nálet na Drážďany. (Pozn.: Letouny RAF a USAAF bombardovaly Drážďany 13.–15. 3. 1945, další dva nálety provedla USAAF 2. 3. a 17. 4. 1945.) V obrovské výšce letěly perutě bombardérů. Bylo jich takové množství, že se chvěla zem. A večer když začalo bombardování, tak tu zář nad Drážďany, jak vše hořelo, jsme viděli i z našeho okna.“ 

„Po válce jsem se dozvěděl, že se v Jablonci ukrývali příslušníci SS. Někteří z nich dokonce přežívali nějakou dobu v hrobce na jabloneckém hřbitově. Též prchali za každou cenu do Německa.“

Německá rodina se otrávila, jiný se proháněl na pionýru

Po válce opouštěly Jablonec nad Nisou tisíce Němců. Mnoho z nich skončilo ve sběrném středisku v nedalekých Rýnovicích. Němečtí antifašisté a lidé potřební kvůli svým profesním dovednostem mohli naopak ve městě zůstat. Stávaly se však i případy, kdy Němci volili raději smrt. Jiným se podařilo zůstat za zvláštních okolností. Pamětník uvádí dva takové odlišné osudy Němců, kteří žili v bezprostředním sousedství: „V oblasti, kde jsme žili, tvořili převážnou většinu obyvatel Češi. Vedle v baráku žila velmi slušná německá rodina. Otec byl chemik nebo něco takového. Měli asi třináctiletou dceru. A tenkrát dostali strach z toho, že je konec války a že jako Němci prohráli. Celá rodina se raději otrávila. Přihlíželi jsme, když vynášeli z domu jejich rakve. To byli velmi slušní lidé, kteří nikomu neublížili a s českými lidmi se normálně bavili. Na druhé straně ulice bydlela jiná německá rodina. Pán z této rodiny chodil během války v uniformě. Měl přesný knírek a účes jako Hitler. Chodil kontrolovat, jestli se někde nesvítí, a další věci. Dával najevo, že je Němec, že je něco víc než my, obyčejní lidé. Nepamatuji se, kdy se po válce začaly vyrábět motocykly Pionýr. Ale najednou koukám, jak se ulicí 5. května prohání na pionýru tento muž. A proháněl se tam o sto šest i s tím knírem. Takže vidíte, že na jedné straně slušní lidé, celá rodina se otrávila a na druhé tenhle, který za války vystrkoval růžky a dělal bububu, tak zůstal tady a žil si zvesela dál.“

Po válce

Marie Čapková se v roce 1943 seznámila s Karlem Jungem, nevlastním otcem Milana Čapka: „Ohromně jsem si otčíma vážil. Když jsme spolu něco dělali a já přišel s nějakým nápadem a zeptal se ho, co tomu říká, tak mě nikdy neodbyl. Vždycky můj názor nebo nápad bral v úvahu a toho jsem si u něj vážil.“ Karel Jung se vyučil řezníkem. Ve svém řemeslu se zdokonalil během totálního nasazení v Německu, kde jako řezník musel pracovat. Po válce si v Jablonci od jeho bratra pronajali budovu, ve které se nacházelo řeznictví: „Rodiče začali vyrábět salámy, párky a veškeré uzeniny. Já se řezničinu též trochu naučil.“ Již ve dvanácti letech jezdil mladý Milan dodávkou a pomáhal v obchodě. „Otčím byl na mě před svými vrstevníky a kolegy řezníky hrdý.“

Po únoru 1948 rodina o řeznictví z politických důvodů přišla. Přestěhovali se tedy do Nové Vsi nedaleko Jablonce nad Nisou a začali sedlačit. Práce na hospodářství bylo více než dost, přesto si mladý Milan dokázal udělat čas na své zájmy: „Když jsme vše udělali a se setměním skončili, tak jsem měl čas i sportovat. Tři roky jsem boxoval předzápasy v Jablonci. Tréninky se konaly v pondělí, středu a pátek od 19 hod. a domů jsem chodil ve 22:30 hod. Měl jsem obrovskou fyzičku.“ 

V JZD po roce 1949

V roce 1949 utrpěl Karel Jung vážný úraz nohy, který mu znemožnil pracovat na statku. „Kopla ho kráva a přerazila mu nohu. Ač byl řezník, tak měl obavy z lékařů, a proto k nim nešel. Léčil se sám s naší pomocí asi rok. Po roce se odhodlal k lékaři. Tam zjistili, že má zlomenou nohu v koleni a dvojitou zlomeninu holenní kosti.“ Během této doby obhospodařovali hospodářství pamětník s matkou sami. Občas jim přišla na pomoc babička, teta a její dcery.

V únoru 1949 byl vydán zákon o JZD. Kolektivizace zemědělství však narazila na odpor rolníků, rodinu Milana Čapka nevyjímaje: „Lidé z obce, partajníci, mé rodiče ke vstupu do družstva neustále přesvědčovali. Naši byli poslední z obce, kteří po tvrdých nátlacích do JZD vstoupili. Nějak se to rozjelo a máma brala asi 90 Kčs měsíčně. Holínky si musela kupovat, stály asi 40 Kčs. Ráno ve 3:30 hod. se brodila sněhem přes celou ves na druhou stranu, kde se družstvo nacházelo. Tomu by dnes těžko někdo věřil. K tomu chodila ještě pracovat do fabriky s vánočními ozdobami. Žili jsme jenom z toho, co jsme měli doma, to znamená pár slepic, králíků a také záhumenkovou krávu, ze které se muselo odevzdávat mléko. Když jsme ovšem dodávku mléka nesplnili, tak o to víc jsme museli dát vajec.“

Přibližně po dvou až třech letech nebylo družstvo schopno nadále fungovat: „Tak se rozhodlo, že se zruší. Ti, kteří dělali nábory a přemlouvali, aby lidi do družstva vstoupili, tak byli první, kteří z toho družstva odešli! Ke zrušení družstva nakonec nedošlo. Předtím, než vystoupili mí rodiče a další asi tři družstevníci, došlo ke změně družstva z druhého na čtvrtý stupeň. Rodiče svou činnost v družstvu neukončili, ale tamější plat je neuživil. Maminka zůstala v JZD a otčím si našel práci ve sklárně v Desné. Na zádech tam nosil putny se surovým sklem. To vše s tou nohou, kterou měl třikrát zlomenou, a jak mu to dobře srostlo...“ (smích) Milan Čapek pokračuje: „Časem začalo družstvo prosperovat, zlepšila se technika, investovalo se, družstevníci spolu drželi, kamarádili se a pořádali spolu různé akce. Pak se tam ale začali tlačit noví, mladí, protože se tam na tehdejší dobu slušně vydělávalo. A ta pečlivost se tam najednou začala vytrácet. Šli tam za výdělkem. Dobytku a věcem okolo, které jsou potřeba, se nevěnovali s potřebnou péčí.“

Pamětník se chtěl stát traktoristou. Na tento obor se hlásil do Brna. Zájem tam byl obrovský, a tak ho nevzali. Strýc ho následně přemluvil, ať jde k řemeslu. V roce 1950 proto nastoupil jako údržbář v zámečnické dílně v podniku Naveta v Jablonci nad Nisou. Brzy přešel do nástrojařské dílny, ve které mistroval Josef Tvrzník (pozn.: otec spolužáka Milana Čapka z obecné školy Josefa Tvrzníka - též zpracovaný na Paměti národa). Na podzim 1950 vstoupil Milan Čapek do tříletého učení jako nástrojař. Praxi prováděl v Navetě, kde po vyučení jako nástrojař pokračoval: „Když jsem do Navety nastoupil, tak v nástrojárně pracovalo padesát procent Němců. Česky neuměl ani jeden z nich. Nepamatuji se ale, že by kdokoliv z Čechů těmto Němcům něco vytýkal nebo je nějak urážel. Spíš jsme měli legraci z toho, jak se snažili mluvit česky a jak jim to nešlo.“ 

Základní vojenská služba

Od listopadu 1954 do ledna 1957 sloužil Milan Čapek u 15. českobudějovické brigády jako radista. Jednalo se o brigádu Pohraniční stráže (PS), která hlídala státní hranice v blízkosti Českých Budějovic, tj. převážně s Rakouskem. Po roce 1948 komunistický režim dbal na to, aby hranice se Západem byla neprostupná. V roce 1951 se zavedlo hraniční a zakázané pásmo. Zakázané pásmo tvořil pás území přímo na hranici do dvou kilometrů šířky. Zde nesměl nikdo bydlet a kromě hlídek Pohraniční stráže sem ani nikdo vstupovat. Na zakázané pásmo navazovalo hraniční pásmo o hloubce dva až šest kilometrů, ojediněle i více kilometrů. V tomto území mohli bydlet pouze prověření starousedlíci. V roce 1951 byly poblíž hranice se Západem vykáceny průseky o šířce dvaceti metrů, ve kterých byl vztyčen plot z ostnatého drátu. Tento plot měl tři řady a prostřední z nich byla pod napětím, které kolísalo mezi 5–10 tisíci volty. Některé nepřehledné úseky kolem hranice byly zaminovány. Před drátěným zátarasem se nacházel zoraný pás půdy, který sloužil k odkrytí stop uprchlíků. Podél zátarasu stály hlídkové věže. Celý systém byl doplněn kotouči z ostnatých drátů a různými nástrahovými systémy se světlicemi a dělobuchy.

Přímo na rotě na hranici strávil Milan Čapek dva měsíce: „Jako radista jsem prošel celé hranice 15. českobudějovické brigády. Někde jsem se pohyboval před, někde za ostnatým drátem. Zaváděli jsme tam linku, stavěli sloupy a propojovali je. Dělalo se zabezpečovací zařízení, kůly s číselníky propojené dráty atd. Když došlo k natažení nebo poškození drátu, tak na rotě měl spojař tzv. betlém, tak jsme tomu říkali, a na něm to zablikalo a ukázalo, v jakém úseku hranice k narušení došlo. Následně tam vyrazila pohotovostní skupina. Toto zařízení ale nesloužilo svému účelu, protože tam byl velký pohyb zvěře.“

Jednotlivé roty byly umístěny v úsecích tak, aby byly v relativně malém časovém horizontu schopny dopadnout případného narušitele hranic: „Někdy byly roty rozmístěné tak, že se nacházely uprostřed svého úseku a na každou stranu to měly po šesti kilometrech. Byly tam i roty umístěné například dva kilometry od kraje svého úseku a těch dalších osm kilometrů se muselo běžet na druhou stranu. Pohybovalo se tam hodně zvěře. Zvěř prošla, ihned se rozblikala kontrolka a muselo se utíkat. Pohotovostní skupina pak musela běžet a měla dopadnout údajného narušitele. Ale stalo se mnohokrát, že došlo k narušení zvířetem. Jednou dokonce i ještěrkou.“

„I když jsem byl v Českých Budějovicích, tak jsem se jako voják musel zúčastnit různých akcí na hranicích. Na zádech jsem měl radiostanici A7B, která vážila dvacet čtyři kilo, a s tou jsem musel stačit klukům, kteří měli jenom samopal. Teď se utíkalo, pršelo. (...) Na rotě byl vždy velitel a politruk. Sloužilo na ní asi pětatřicet lidí a všichni měli ostré náboje. Když začal dělat politruk nebo velitel příliš velké zásahy do života roty, tak hrozil průšvih. Těm, co sloužili 27 až 31 měsíců přímo na rotě na hranici, tak těm z toho harašilo.“

Pověst, kterou o příslušnících PS mnozí lidé vytvořili, pamětníka mrzí: „V Českých Budějovicích na brigádě, kde jsem sloužil, nás na pokoji spalo asi dvanáct až čtrnáct lidí. Říká se pohraničáři, zelený gestapo! Ale například z celého tohoto pokoje spojařů byl pouze jeden komunista, ostatní jsme byli bezpartijní! Já jsem se toho bál, protože každý mi před nástupem na vojnu říkal: ,Jen ať se nedostaneš k PS!‘ Měli jsme tam ale výborný kolektiv. Hrozně mě uráží, když mnozí lidé by dnes nejraději ty pohraničníky odsoudili za to, že stříleli lidi, kteří šli za svobodou. My jsme skládali přísahu jako dnešní vojáci. Měli jsme se nechat strašit, že nám dají prokurátora a půjdeme před soud? K nějakému tomu střílení na hranicích došlo, ale za celou dobu mé vojenské služby si nepamatuji, že by někdo z nás po někom střílel!Co jsem tam byl, tak během té doby přišlo na brigádě o život čtyři až pět kluků, ale nikoliv střelbou! Do jednoho uhodil blesk na pozorovatelně, jeden se utopil s koňmi, jednoho zasáhl proud. Tenkrát jsme za to jako vojáci základní služby brali žold 40 Kčs měsíčně. Mnozí lidé by nás chtěli za to, že jsme tam sloužili, odsoudit. Když slyším v televizi kdekoho, kdo odsuzuje, co tady bylo před padesáti až šedesáti lety... ale oni tam tehdy nebyli!“   

„My jsme si těch našich velitelů vážili. Především velitele brigády a velitele štábu. Ten první byl hodností major, druhý kapitán. Nebyli to žádní komunističtí funkcionáři a fanatici. Vyžadovali morálku, to ano, ale byli to správní chlapi.“

Další profesní dráha, rok 1989

Milan Čapek se po absolvování povinné vojenské služby vrátil do podniku Naveta jako nástrojař. V roce 1966 se stal mistrem nástrojárny. O šest let později však musel toto místo opustit, protože nebyl v KSČ. Skončil opět u ponku. Na počátku osmdesátých let se Naveta u jablonecké přehrady zbourala a její výroba přešla do blízkého podniku Elitex. Pamětník se v letech 1983–1985 stal opět mistrem nástrojárny. Nebál se zkoušet a zavádět nové věci. Ovládal práci na fréze, soustruhu, brusce a později i přístroj na elektroerozivní obrábění. Byl na stáži ve Švýcarsku, kde se učil obsluze tohoto ojedinělého a velice drahého stroje, tehdy jediného v zemích RVHP.

Přišly listopadové události roku 1989. Milan Čapek byl v té době členem závodního výboru podniku Elitex: „Na poslední schůzi jsme se jako závodní výbor měli vyjádřit k vládě a aktuálnímu dění s tím, že stávající vládu podporujeme a nesouhlasíme, aby došlo ke změnám. To bylo krátce po 17. listopadu. Byli tam ředitelé a podobní. Byli jsme jediní tři z celého závodního výboru, kteří hlasovali proti. Ostatní se našemu rozhodnutí divili. Osočili mě proč, z jakého důvodu jsem proti. Řekl jsem jim, že k tomu teď nechci nic říkat a že bude lepší vyčkat do pondělka. To bylo v pátek (pozn.: pravděpodobně 24. listopadu 1989). A ten den v dopoledních hodinách jezdili studenti po podnicích a přesvědčovali k tomu, aby došlo ke změně. Náš pan ředitel je vyhodil z vrátnice. Hned v pondělí, když jsme se vrátili do práce, kdy během víkendu došlo ke změnám ve vládě a KSČ se zřekla vedoucí úlohy atd., tak ředitel byl první na vrátnici. A tam každému říkal, že musíme hlasovat pro to, aby byla nová vláda a došlo ke změnám! V pátek je vyhodil, a v pondělí byl první, který byl pro. Došlo i ke změně vedení podniku.“

Milan Čapek se po listopadu 1989 stal do třetice mistrem nástrojárny. Od roku 1996 do roku 2002 pracoval v soukromé firmě TTP Elitex (Technické textilní potřeby Elitex) v sekci zásobování a kooperace. Od roku 2002 je v důchodu. Má dceru Milenu a syna Milana. Žije na okraji Jablonce nad Nisou.

Několik vět na závěr

Kromě jiného se Milana Čapka ptám, co dnes považuje za největší hrozbu: „Naše planeta je v této době před nebezpečím další světové války. Když se podíváte, jak se všude zbrojí, co se ve světě všechno děje... Víte, před pár lety se bál někdo v televizi nebo rádiu jenom naznačit, že by mohlo dojít ke třetí světové válce. Dnes se o tom běžně v pořadech mluví. Nelíbí se mi to. A těch peněz, co se dává do zbrojení, politici jsou pro zbrojaře loutky...“

Jaké má Milan Čapek poselství dalším generacím? „Rád bych lidem, především těm mladým, vzkázal, aby se nestyděli za to, že mají řemeslo. Aby netrvali na tom, že chtějí být pouze vystudovaní. Ať jsou, ať mají maturitu, ale ať k tomu mají něco řemeslného, ať taky umějí něco udělat. Dříve, když se něco stavělo, vyrábělo, tak to vydrželo a fungovalo. A dnes vidíte, jak támhle spadne most, támhle je prorezavělé tohle, a to třeba za pět let! To je ostuda, neuvěřitelné. Bohužel se příliš nedoceňují učňovská střediska. Měli bychom využívat zkušeností z dřívějších dob. Dnes je trend takový, že vše, co bylo za totality, je špatné. Po revoluci se vypustilo vše, včetně plánování, že je to na nic. Ale naplánovat a zorganizovat si práci je základ úspěchu!“

„A ještě bych chtěl říct, ať jsou lidé více pokorní, ať v sobě hledají pokoru, ta dnes hodně schází a přitom je tak ohromně důležitá.“

Milan Čapek zavzpomínal i na milé setkání s Emilem Zátopkem, ke kterému došlo při jedněch dětských atletických závodech: „Mého spolužáka, Ivana Ullspergera, trénoval v Praze Emil Zátopek. Požádali jsme Zátopka, jestli by nepřijel na závody, které jsme pořádali pro děti, s tím, že by na nich dal dětem medaile apod. Přijel vlakem do Rychnova, soused pro něj jel wartburgem. Ohromně skromný, vstřícný člověk, bez jakékoliv nadřazenosti. Obyčejný člověk s velkým srdcem a výkonem. On za mistra republiky nebo za takové nějaké vítězství dostal tepláky. Tehdy ten sport fungoval jinak. Sám jsem jezdil závodně na lyžích. Abychom měli s kamarádem úzké lyže na běhání, tak jsme museli ohoblovat bílé vojenské lyže po Němcích. (smích) Nikdo se o nás nestaral, vše si tehdy závodníci museli obstarat sami.“ (pozn.: Ivan Ullsperger, nar. 1931, byl československý reprezentant v atletice - vytrvalostní běžec a první, kdo u nás porazil Emila Zátopka).