Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Čapková (* 1938  †︎ 2018)

• narozena 16. dubna 1938 v Olomouci jako druhé ze tří dětí

• vystudovala FF UP v Olomouci a v letech 1965–1970 zde vyučovala na Gymnáziu Jiřího z Poděbrad

• po roce 1968 byla na gymnáziu pravidelně předvolávána a šikanována komunistickou stranou

• v roce 1970 musela na základě udavačského dopisu od žákyně odejít do družiny

• v té době byla členkou kabinetu při ONV pro výchovu romských dětí, organizovala 1. romský tábor v ČSR

• v roce 1974 donucena k odchodu do Prahy, azyl v ÚDPM JF

• v 70., 80. a 90. letech organizovala semináře filmových klubů po celé republice

• zemřela 18. října 2018

„Tak co ode mě chceš slyšet?“ ptá se Zora Čapková. Sedí ve své kuchyni proti světlu a vydechuje cigaretový kouř, takže jí není vidět do obličeje. Je 15. listopadu 2017 a ona se začíná nořit do svých třiasedmdesát let starých vzpomínek.

Narodila se v Olomouci a společně se dvěma bratry vyrůstala nedaleko, v malém městě Konice. Konice se nachází západně mezi Prostějovem a Olomoucí, asi deset kilometrů od Javoříčka, nazývaného „moravské Lidice“, které bylo okupováno nacisty a srovnáno se zemí 5. května 1945. Tento okres ležel po Mnichovu nedaleko sudetských hranic, a první vzpomínky Zory Čapkové z dětství jsou tak spojené s válečnými lety a jejich atmosférou. „Vím, že jsme byli několikrát ve sklepě, když nedaleké Javoříčko okupovali Němci. Já měla vždycky v rukou panenku, nějakou knížku, a tam jsme nějak poseděli.“

Na konci války jí bylo teprve sedm let, události čtyřicátých a raných padesátých let si pamatuje pouze mlhavě, vzpomíná však na emigraci tety, která ji tehdy velice zasáhla. „Dlouho jsme o ní nic nevěděli, až nám přišel pohled z Janova a balík s pomeranči, to bylo zjevení!“ Teta byla provdaná za Karla Sázavského, majitele velké Továrny kovového zboží (dnes TKZ Polná), který odjel služebně do Itálie, kde již zůstal. Tetě se o něco později podařilo pomocí převaděčů přejít hranice se dvěma dětmi a emigrovat za ním. Rodina pamětnice kvůli tomu však kupodivu neměla žádné potíže, ty měly teprve přijít.

První setkání s okupací

Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a pěti letech vyučování na různých základních školách v Olomouckém kraji nastoupila Zora Čapková v Olomouci v roce 1965 jako vyučující českého a ruského jazyka na Gymnázium Jiřího z Poděbrad. V té době už byla vdaná za F. Veseckého, vedoucího prodejny aut Mototechna, a měla s ním dvě dcery, Míšu a Zorku. Na gymnáziu byla v prvních letech opravdu spokojená, mezi dětmi byla pro svou upřímnou a veselou povahu velmi oblíbená, a ačkoliv se kvůli své oblíbenosti, živelnosti i kráse často setkávala se závistí ze strany kolegyň, nedělalo jí potíže se s ní vypořádat. Mezníkem se stal rok 1968.

„S kamarádkou jsme se domluvily, že odložíme děti a samy dvě si vyjedeme do Tater. Byl to 20. srpen. Dojely jsme do Liptovského Mikuláše a rozbily stan. Ráno vstáváme a vidíme, jak tam všici ti lidi balí, nádherné sluníčko, včeličky poletovaly. Říkáme: ‚Co blbnou?‘ Jely jsme do města, projíždíme městem a vidíme všude u obchodů obrovské fronty. A jedeme kousek dál, a najednou proti nám tank. Tak jsme šly ke stánku a ptaly se, co děje. ‚No je okupace, vy to nevíte?!‘ Tak my otočily auto a vydaly se co nejrychleji na Moravu. Mařka měla felicii bez střechy, tak jedeme my dvě krásný mladý holky v koloně tanků. Sedíme, před námi auto a samopal namířený přímo na nás. Trnuly jsme hrůzou. To bylo první setkání s okupací.“

Přiznám se, že jsem dětem občas pouštěla Kryla

Pro svůj otevřený nesouhlas s okupací začala mít Zora Čapková okamžitě po srpnu 1968 potíže. Na podzim jí ve škole zmizely kompozice za celý rok a společně s nimi také Karel Kryl, kterého pouštěla dětem v hodinách českého a občas i ruského jazyka. Když se vrátila s maturitním ročníkem z třídenní exkurze z Prahy a zadala mu napsat slohovou práci na téma „Mé dojmy z Prahy“, většina studentů psala o rozstříleném Národním muzeu. Ihned následovalo předvolání. „Řekli mi: ‚Soudružko, víte, proč tady jste? Vy jste zadávala protistátní témata a klasifikovala jste je výbornou.‘ Tak to bylo první, říkám si: Aha, Kryl je v čudu, kompozice, něco se děje.“

Od té doby byla pravidelně předvolávána a šikanována komunistickou stranou za každý svůj pracovní krok. Do její pracovně-politické charakteristiky z roku 1970 napsalo vedení školy (tehdejší ředitel Oldřich Medek a jeho dva zástupci): „S. Zora Vesecká politické události r. 1968, zvláštně pak vstup vojsk Varšavské smlouvy na území naší republiky, nepochopila a nedokázala plně ocenit význam této pomoci spřátelených států v boji proti kontrarevoluci, která chtěla uchvátit moc. Vedení školy musí jejímu politickému růstu věnovat velkou pozornost a vést ji, aby otázka konsolidace školy se stala i jí vlastní.“ V tom stejném roce jí oznámili, že je na gymnáziu nežádoucí a ať se vystěhuje z Olomouce. Byl to náročný čas, neboť Zora Čapková se v té době také rozvedla a zůstala se dvěma dcerami sama. Přes veškerý nátlak však trvala na svém; má v Olomouci byt a nevidí důvod, proč by se měla stěhovat. „Omlouvám se velice svému bývalému muži, jednu dobu jsem ho podezírala, jestli udání nebylo z jeho strany, protože jsem krátce předtím iniciovala rozvod. Omlouvám se. Že to tak nebylo, jsem se dozvěděla až v roce 1990, kdy jsem dostala udavačský dopis.“ Nakonec bylo pamětnici dovoleno zůstat v Olomouci, byla „pouze“ přeložena. Nejdříve jí bylo řečeno, že bude muset nastoupit do dělnického povolání, ale k jejímu překvapení se za ni přimluvil jeden soudruh na národním výboru, který byl stejně jako ona rozvedený. Bylo jí tak umožněno nastoupit jako vychovatelka do družiny. Ředitel Zoře Čapkové hned po nástupu doporučil, aby šla soudruhovi, který se za ni přimluvil, poděkovat. „Tak jsem za ním přišla. ‚Dobrý den, já jsem vám přišla poděkovat, že jste mi umožnil, že můžu být mezi dětmi.‘ A on mně říká: ‚Soudružko, podívejte se, vy jste sama. Já bych vám radil, pro zlepšení kádrového profilu, seznamte se se sovětským důstojníkem.‘ Zůstala jsem štajf. Ruce jsem si tak trochu v pěstičky zatnula. Říkám si: Musíš být klidná, máš dvě děti, nemáš žádný místo, máš tady byt, tak klid. Takže jsem řekla: ‚Nezlobte se, nelze.‘ A odešla jsem.“

Čas s romskými dětmi

Zora Čapková byla odmalička svéhlavá a také velmi aktivní; protože v družině nebyla v podstatě žádná práce, velmi se nudila a začala připravovat z vlastní iniciativy nejrůznější aktivity. Ještě s jednou kolegyní založily v roce 1970 pěvecký kroužek pro romské děti. Ten se pozvolna rozšiřoval, až přerostl ve velký letní tábor v Beskydech, první romský tábor v Čechách. Pamětnice se stala členkou kabinetu při okresním národním výboru pro výchovu romských dětí. V té době se blízce přátelila s Pavlem Dostálem, divadelním režisérem, dramaturgem a po sametové revoluci politikem, kterého také jednou pozvala, aby udělal dětem nějakou přednášku. Na čas strávený s romskými dětmi a kontakt se Svazem Cikánů-Romů, který existoval v letech 1969–1973, vzpomíná velmi ráda. „Svaz Cikánů-Romů si nás tehdy velice považoval, jmenoval nás čestnými členkami a dostaly jsme hodinky.“

Nedobrovolný odchod do Prahy

V roce 1974 však přišla pro Zoru Čapkovou velká rána: „Telefon: ‚Soudružko, teď jsme vás projednávali na OV KSČ a bylo řečeno, že vaše děti se nedostanou studovat.“ Starší dcera Míša měla jít do deváté třídy a pamětnice počítala s tím, že bude studovat dál. Po několika bezesných nocích rozhodování se odhodlala přistoupit na nabídku, ke které ji ponoukala jedna přítelkyně: vyměnit byt 2+1 v Olomouci za dvougarsonku v Praze a pokusit se dát dcery studovat tam, tak trochu se v Praze „ztratit v davu“.

Její starší bratr Václav Čapek pracoval v šedesátých letech v Ostravě v rozhlase a v televizi jako redaktor, komentátor a překladatel, dokud po srpnu 1968 nedostal výpověď pro údajnou „politickou nespolehlivost“. Stál u zrodu slavného pořadu s Miroslavem Horníčkem Hovory H; spolu s Pavlem Dostálem, se kterým se přátelil a jemuž dělal po revoluci jako ministrovi kultury náměstka, založili v Olomouci soubor SKUMAFKA, Skupinu malých forem kabaretu. Krátce po okupaci byl nařčen, že v její době vysílal z Ostravy ze sklepa, ačkoliv se tou dobou vůbec nevyskytoval v Čechách, a byl vyloučen ze strany. Přestěhoval se do Prahy, kde se dozvěděl o Ústředním domě pionýrů v Grébovce. Tam byla tou dobou ředitelkou Jarmila Cholinská, pedagožka, překladatelka a spisovatelka, které se dařilo udržet v něm velký počet vyškrtnutých, vyloučených a jinak politicky postižených lidí. A právě o Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka (kde ve skutečnosti nikdy žádná pionýrská sekce nebyla, bývalý Dům dětí se tak pouze za komunismu jmenoval a dál nabízel volnočasovou činnost nejširšího spektra oborů: hudebních, výtvarných, sportovních, literárních, filmových a mnoho dalších) pověděl Václav Čapek své sestře.

„Já jsem v životě nechtěla do Prahy, byl to tak trochu nedobrovolný exil,“ vzpomíná Zora Čapková. „Azyl“ v Domě pionýrů byl ale nakonec jedním z nejlepších rozhodnutí jejího života. „Naše společenskovědní oddělení: vedoucí vyškrtnutá, její zástupkyně vyškrtnutá, já, bratr vyloučený a Jindřiška Ptáčková, spisovatelka, její švagr s její sestrou emigrovali do Ženevy. Takže to bylo naše společenskovědní oddělení. Můžu vám říct, že nehážu všechny komunisty do jednoho pytle, Jarmila Cholinská, zářný vzor, že člověk, byť je komunista, může být normální.“ Jarmila Cholinská ignorovala varovné dopisy, které na Zoru Čapkovou přicházely z Olomouce, a pomocí taktiky „záskok za mateřskou dovolenou“, prodloužený nejprve na osm let a poté na dobu neurčitou, se jí povedlo pamětnici v domě udržet. V Domě pionýrů v sobě objevila organizační talent a začala připravovat v podstatě veškeré aktivity většího, například celostátního charakteru; měla na starost olympiádu v českém jazyce a také dětské filmové kluby, vedla semináře pro vedoucí dětských filmových klubů a metodicky jich řídila v Čechách osmdesát. V Domě pionýrů poznala také svého druhého muže, spisovatele Eduarda Světlíka.

„Tam jsem se cítila opravdu dobře. Měli mě rádi dokonce i na kádrovce. Jednou si mě zavolal soudruh, kádrovák, a říká: ‚Prosím vás pěkně, já jsem si vás zavolal proto, že na vás přišel z Olomouce dopis. Ale ten byl tak sprostý, že jsem ho bez vašeho dovolení hodil do koše.“

Zoře Čapkové se opravdu povedlo „ztratit se s dcerami v pražském davu“: obě tu navzdory olomouckým výhrůžkám vystudovaly vysokou školu.

Získání udavačského dopisu po revoluci

Po roce 1989 přišla pamětnici poštou výzva, aby si v Olomouci vyzvedla materiály, které na ni kádrové oddělení v dobách socialismu nashromáždilo. Kromě veškerých pracovně-politických charakteristik, hodnocení a posudků našla mezi materiály také udavačský dopis, který způsobil v roce 1970 její „odchod“ z gymnázia a následně i z rodné Olomouce. „Nejdřív jsem se začala smát a potom jsem se rozbrečela. Tak kvůli tomuhle házeli lidi přes palubu!“ Pod dopisem byla podepsána A. V., matka její žákyně z posledního maturitního ročníku, Miroslavy. Zora Čapková si Miroslavu dobře pamatovala: „Já jsem pak už něco tušila, protože ona si vždycky něco zapisovala, a potom maturovala a já jsem seděla vedle ní, dívám se na ni a říkám: ‚No ty máš hezký, krásný černý vlasy.‘ A ona tak uhnula pohledem. Říkám: Kruci, tady něco asi není v pořádku.“

Jak pamětnice díky pátrání v archivech zjistila, paní A. V. byla sama učitelkou a podle pamětnice se hned po okupaci dostala na vyšší ředitelská místa na školách v Olomouckém kraji, ze kterých působila mnoho potíží ještě dalším učitelkám. V Archivu bezpečnostních složek České republiky jsou o A. V. vedené informace od roku 1949, kdy vstoupila do SNB, do roku 1955, kdy odešla kvůli přetrvávající „situační neurastenii s depresivními stavy“, trvající i tři roky po porodu, do dočasné výslužby (ve svých dvaatřiceti letech!). Její stopa zde končí. V kádrovém posudku A. V. z těchto let stojí „kolektivní není, ráda kritizuje, trochu se vychloubá, kritiku nesnáší, nepomáhá ostatním, vyhledává protekci“, je v něm evidován sňatek uzavřený roku 1951 s M. V., bachařem na Mírově, a narození dcery Miroslavy 2. ledna 1952. Jako odůvodnění jejího odchodu do předčasné výslužby je na konci ve spisu uvedena informace: „Má rodinné potíže, manžel je prý nervově více nemocen než ona.“

Těžko říct, kdo byla paní A. V. a jakou motivaci měla pro své činy. Pamětnice s ní ani s její dcerou nikdy navázat kontakt nechtěla. „Už jsem jí odpustila,“ napsala mi v lednu, dva měsíce po našem natáčení. „Po peripetiích, které mi způsobila, jsem se dostala k práci, ve které jsem našla smysl života a poznala spoustu skvělých lidí. Nebýt toho, do Prahy bych nejspíš nikdy nepřišla a neprobudila v sobě organizační talent.“

Zora Čapková je s lidmi z Domu pionýrů i svými bývalými studenty stále v kontaktu, na filmové festivaly dnes jezdí jako čestný host a od roku 2004 uvádí v historické budově Národního divadla.