Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Čápová (* 1929)

• narozena 17. září 1929 do rodiny prvorepublikového filmového producenta Jana Musila

• otec v době první světové války působil na ministerstvu války ve Velké Británii

• v únoru 1945 požila bombardování Prahy v bytě na pražských Vinohradech

• v únoru 1948 se jako členka mládeže Národní sociální demokracie účastnila pochodu studentů na Hrad

• v roce 1964 si vzala za manžela bývalého českého krasobruslaře Vladislava Čápa, odsouzeného v roce 1960 za špionáž

• po dokončení studia tělesné výchovy na Pedagogické fakultě UK a geografie na Přírodovědecké fakultě UK pracovala až do odchodu do důchodu jako asistenta na Katedře tělesné výchovy VŠE

„Já se komunistů nebojím a nikdy jsem se nebála,“ říká někdejší vysokoškolská učitelka sportu Alena Čápová, dcera prvorepublikového filmového producenta a zaměstnance anglického ministerstva války Jana Musila a manželka špičkového krasobruslaře, „agenta Západu“ a politického vězně v jednom – Vladislava Čápa.

Nesměli se táty ptát, co dělala za první světové války

Alena Čápová se narodila 17. září 1929 do rodiny Lídy Leitlové a Jana Musila (nar. 1891). Otec byl velký vlastenec, represivní režim absolutistické habsburské monarchie jako mladý československý vlastenec zvládal velmi těžko, rozhodl se proto už v šestnácti letech opustit zemi. Po roce v Hamburku směřovaly jeho další kroky přes Paříž do Londýna, kde strávil léta do doby, než se po vzniku Československa rozhodl vrátil zpět do vlasti. Navíc obohacen o znalosti z oboru, který v tu dobu v kulturním prostředí začínal hrát prim – filmového průmyslu. Jan Musil se totiž v době svého dobrovolného exilu v Londýně seznámil s jedením z nejvýznamnějších režisérů raného období kinematografie, Američanem Davidem Warkem Griffithem (1875–1948) a začal se u něj učit filmovému řemeslu. Po vypuknutí první světové války chtěl nadšeně bojovat, avšak rozhodně ne na straně Habsburků. V zahraničí se nabízelo vstoupit do cizinecké legie, ovšem ty za první světové války vznikly jen v Rusku, později ve Francii a v roce 1917 v Itálii, v Anglii nikoliv. „Tatínek se tedy po vyhlášení války zkoušel hlásit na ruském konzulátu v Londýně, že je Slovan a že chce bojovat. Oni ho ale odmítli,“ vypráví jeho dcera Alena Čápová. Ujalo se ho anglické ministerstvo války – hodily se jeho znalosti z filmového průmyslu a z  Jana Musila se stal šéf tamního filmového oddělení. „Co však dělal tatínek na ministerstvu války v Anglii za první světové války, na to jsme se nikdy nesměli ptát…“ dodává pamětnice.

Prvorepubliková filmová společnost P. D. C.  J. V. Musil

Po skončení války a návratu do Československa Jan Musil neváhal zúročit filmařské znalosti a založil Filmovou a video-produkční společnost J. V. Musil (P. D. C.  J. V. Musil), financoval tak například vznik nových československých filmů Skalní ševci (1931) či Osudná chvíle (1935). „Na návrh naší maminky natočil film Naši furianti. Byla to taková ‚kasička rodiny‘, mohl se promítat za války a nevadil ani komunistům,“ vzpomíná na rodinný filmový podnik Alena Čápová. Vedle financování nových snímků distribuoval filmy amerických producentů – díky panu Musilovi se tak mezi československé diváky dostávaly třeba filmy Charlieho Chaplina. Ve šťastném období první republiky se však od třicátých let začínaly objevovat trhliny – světová ekonomická krize, vzrůstající agresivita sousední země v čele s kancléřem Adolfem Hitlerem nakonec vyústily v obsazení československého pohraničí a v březnu 1939 tehdejší prezident Emil Hácha – pod výhrůžkami Göringa a Hitlera, že rozbombardují Prahu, pokud neustoupí – podepsal žádost o ochranu Čech a Moravy Třetí říší. Alena Čápová, v tu dobu desetileté děvče školou povinné, si vybavuje tragický březen: „15. března mě maminka poslala do školy. Vyšla jsem z domu a vidím šňůru polních kuchyní. Jak jsme se scházeli u školy, tak ti Němci byli tak drzí, že nás děti začali žádat o jídlo, že mají hlad. Některé děti jim daly svoje svačiny.“

Nic nevíš, nic nepovíš – říkal Jan Musil rodině

Na začátku války následovala další záhadná cesta Jana Musila do Anglie: „Otec tehdy odjel do Londýna a zase jsme se nesměli ptát. Opakoval nám: ‚Když nic nevíš, tak nic nepovíš.‘ V Londýně navštívil ministerstvo, pro které pracoval už v době první světové války. Nabídli mu stejné místo, on však odmítl,“ vypráví Alena Čápová, „Němci ho pustili ze země jen pod podmínkou, že se vrátí, jinak to odnese rodina (…) Vzpomínám si, jak tatínek přijížděl z Anglie vlakem na hlavní nádraží…“ Jan Musil se mohl i za války věnovat produkci filmů, ovšem nové politické poměry se promítly i do rodinného podniku: „Otec musel některé filmy předat. On je ale narychlo uskladnil tehdy v bytě u Čvančarů [1]. Jeden ze synů později vzpomínal, jak přijelo auto a ty filmy si předávali,“ vzpomíná pamětnice na vazby s další rodinou pražského filmového průmyslu první republiky. Postupně musel vyřadit z distribuce všechny filmy zemí, jež vstupovaly s Německem do války. „Finance byly v tu dobu závislé na několika českých filmech a Našich furiantech, ty filmy živily rodinu během války,“ dodává Alena Čápová.

Zavření vysokých škol a obávaný inspektor Gustav Werner

Aleně Čápové utkvěla v paměti ještě jedna vzpomínka vztahující se k dalšímu tragickému momentu z počátku druhé světové války. Rodina Musilových žila na Vinohradech naproti vysokoškolské koleji ve Švehlově ulici. V ranních hodinách 17. listopadu 1939 zahájili příslušníci Schutzpolizei úder proti studentům a obsadili koleje – Masarykovu, Hlávkovu, ale též Švehlovu. „My jsme měli byt v prvním patře. Ráno jsem se dívala z okna na tu kolej, na rohu budovy ve Slavíkově ulici byla vybudované kulometné hnízdo. Už jsem neviděla, jak je vyváděli, ale slyšela jsem potom, že byli vyděšení a skákali z oken…“ Vysoké školy byly zavřené, střední nikoliv. Alena se stala během války studentkou osmiletého gymnázia. Ani ta však nebyla stranou přísného dohledů nacistů. Na kontroly chodili němečtí inspektoři, kteří konali ideologický dohled nad výukou. Výraznou postavou v období protektorátu byl německý zemský školní inspektor Gustav Werner, který velmi výrazně zasahoval do českého školství a byl postrachem řady učitelů a studentů [2]. Na jeho návštěvy si vzpomíná i Alena Čápová: „Přišel k nám asi dvakrát, byl to sice Čech, ale pak Němčour jak poleno. Nebylo to příjemný, děsili jsme se ho, ale nic se naštěstí nestalo.“

Doma poslouchali západní rozhlas

Rodina Musilova měla přátele i mezi Němci. Jejich černobílému vykreslení se Alena Čápová brání dětskými vzpomínkami: „Tatínek měl v listopadu jednání s jedním pánem, byl Němec, poslouchali jsme před ním zahraniční rozhlas, nebyl to problém. Rodiče ho k nám pozvali na večeři, bylo to v listopadu 1939. On se tehdy omluvil se slovy, že se strašně stydí za to, co se tady děje, a nemůže pozvání přijmout.“ Naopak nepříjemný zážitek prožili se svojí českou služebnou a poslouchání zakázaných stanic rozhlasu se jim málem stalo osudným: „Maminka zjistila že služebná krade. Řekla jí, že se to nedá přejít a musí to nahlásit. Ona ale začala mamince vyhrožovat, že práskne policii, že posloucháme Londýn,“ vypráví Alena Čápová, „a to bylo v době, kdy jste šli za takové přestupky ke zdi.“ Situaci zachránil nebojácný otec, který dal služebné okamžitě výpověď se slovy „že si to když tak umí u policie zařídit.“ Jan Musil ji tímto dostatečně odradil.

Výslech na gestapu

Že se jedná o zakázanou činnost, o které se nesmí mluvit, si Alena uvědomovala už jako dítě. Když byla předvolána do nechvalně známé budovy gestapa v Petschkově paláci, maminka jí kladla na srdce: „Alenko, kdyby se tě začali vyptávat, jestli neposloucháme západní rozhlas, nic prosím tě neříkej!“ Návštěvě gestapa předcházela událost, kdy se v jednom z vinohradských parků odhaloval muž – exhibicionista německé národnosti. Případ se dostal až na gestapo. I přesto, že šlo o pouhé svědectví v celkem jasném případu, výslech dítěte v sídle tajné státní policie vzbuzoval v rodičích obavy, aby dcerka třeba pod nátlakem nechtěně neřekla něco, co by se rodině mohlo stát osudným. Výslech na gestapu utkvěl Aleně Čápové ve vzpomínkách: „Maminku vykázali na ulici. Takový vysoký esesman mě vedl chodbami a pak mě zavřeli do místnosti vyzdobené černými látkami. Visel tam hákový kříž až na zem a byl tam velký psací stůl. V tom zmatku jsem nic jiného neviděla.“ Vše ale proběhlo hladce a dodává: „Chovali se ke mně slušně a jen řekli, abych vysvětlila, proč tam jsem…“

Viděli americká letadla a do krytu nešli

„Od ráda bylo slyšet dunění, vyšli jsme do Riegrových sadů a za Hradčany se objevila rudá záře, mysleli jsme si, že to schytaly Kralupy, byly tam fabriky…“ líčí pamětnice zážitek z 13. února 1945. Jak se však záhy dozvěděli, jednalo se o vzdálené německé Drážďany, které vzaly útokem americké United States Army Air Forces. Ke konci války pak byly poplachy varující před možným útokem téměř na denním pořádku, a ne každý je bral vážně: „Když se houkalo, lidi chodili po ulici… navíc, když jsme viděli americká letadla, věděli jsme, že se nás to netýká… nenapadlo nás, že by nás mohly nějak ohrožovat…“ Bohužel se spletli – a to nejen obyvatelé Prahy, ale i piloti oněch vojenských letadel, na které se lidé 25. února 1945 koukali. Kvůli navigační chybě bombardéry shodily svůj náklad namísto na Drážďany na Prahu. Koberec bomb se táhl od Emauzského kláštera až k ulici Na Švihance, blízko které bydlela rodina Musilova: „To už začal hukot, tak jsem vběhla z ulice do bytu… když jsem běžela do třetího pokoje, cítila jsem tlakovou vlnu.Rychle jsem utíkala pryč z pokoje na chodbu a zabouchla za sebou celodřevěné dveře. Všechna skla z oken v pokojích vylítala…“

Otazníky kolem tatínka Jana Musila pokračují

Pražské povstání v květnu 1945 strávili Musilovi opět bez otce: „5. května 1945 odjel otec na tři dny do Jižních Čech, kde měl svůj lovecký revír, byl mistr republiky ve střelbě,“ vypráví Alena Čápová a dodává, že celé povstání nevěděli, kde se otec nachází. Měli velkou obavu o jeho zdraví, když se ani po několika dnech nevracel. „Asi 10. května zazvonil zvonek u dveří, maminka šla otevřít a tam stál ruský důstojník a sháněl se po otci a po nějakém kufru. Maminka ale o ničem nevěděla,“ pokračuje ve vyprávění Alena. Nakonec se 11. května objevil i otec. Rodině vyprávěl, že jej při návratu domů zajala skupina ustupujících Němců (v čele patrně se samotným generálem německého wehrmachtu Ferdinandem Schörnerem) a nechali všechny zajatce stát tři hodiny s rukama nad hlavou. Pak je pustili. U koho našli zbraň, tak ho odvedli a zastřelili… Alena Čápová k tomu dodává: „Nevíme, proč u nás tehdy zvonil ten Rus, a nevíme, co otec opravdu v květnu 1945 dělal… Žil 15 let v Anglii a je možné, že s Angličany za druhé světové války spolupracoval… Nám ale nikdy nic neřekl a my se ptát nesměli...“

Znárodnění filmové společnosti Jan Musil P.D.C.

Období po květnu 1945 se neslo na vlně úlevy z poražení nacistů, ale zároveň začalo docházet k výrazným změnám v hospodaření státu, které už mnoha lidem úsměv na rtech zase vzaly. „Otec hned po válce v roce 1945 přišel o svoji firmu, ze dne na den se to znárodnilo,“ vypráví Alena Čápová. Rozsáhlé znárodnění bylo v Československu provedeno na základě dekretů prezidenta republiky hned v roce konce války. Zkonfiskován byl majetek etnických Němců a kolaborantů, ale též velké doly, průmyslové podniky (v zásadě nad 500 zaměstnanců), podniky potravinářského průmyslu, akciové banky a soukromé pojišťovny. Ale státem měla být kontrolována i distribuce filmu. „Tehdy nikdo nepočítal, že se budou zabavovat i takové firmy, ale s filmem můžete ovlivňovat lidi velice lehce. Filmový průmysl je nebezpečný politicky,“ dodává Alena Čápová. Pro filmový průmysl otec pracoval i nadále, o svoji firmu přišel, nicméně zkušenosti mu zůstaly: „Po válce sem přišly různé firmy, ty se na něj obracely a dodávaly filmy. Otec distribuoval třeba film Nejlepší léta našeho života.“

Studentské protesty v únoru 1948

Alena Čápová absolvovala osmileté gymnázium. V roce 1948 byla studentkou maturitního ročníku. Únor 1948 prožila mezi studenty, kteří nechtěli jen pasivně přihlížet nezvratným změnám v politice, ke kterým se schylovalo: „Byla jsem členkou mládežnické organizace v rámci České strany národně sociální, na rozdíl od svých spolužaček ze střední jsem byla dost aktivní.“ Jejím blízkým přítelem v rámci organizace byl i Jiří Ješ, funkcionář Svazu vysokoškolského studentstva. Spolu s ním navštěvovala i volby na vysokých školách, které se tehdy stávaly kolbištěm politických stran: „Každá strana tam měla mezi studenty zastoupení, utkvěla mi jedna vzpomínka – za komunisty měl tehdy projev syn nějakého ministra, studoval v Sovětském svazu, u nás pak práva. K přijetí ale byla nutná latina, ta se ale v Sovětském svazu neučila, to všichni věděli, ta hala na něj řvala: ‚Řekni nám něco latinsky!‘ Studenti viděli, že jsou tady výjimky a nespravedlnosti ovlivněné politikou…“ Příhoda Aleny Čápové naznačuje, v jaké „přízni“ se tehdy KSČ nacházela mezi částí studentstva. Nakonec se právě studenti a dvě v jejich režii uspořádané demonstrace staly posledními ostrůvky odporu vůči komunistům v době, kdy veřejnost a nekomunistická politická reprezentace vůli k odporu pozbyla[3]. Na 25. února komunisté naplánovali velkou manifestaci na Václavském náměstí s výhružkou, že pokud Beneš nepodepíše, vyrazí na Hrad. Nekomunističtí studenti odpověděli svojí protiakcí a vyrazili z Karlova náměstí, kde měla své sídlo ČVUT. Členem delegace byl Alenin kolega Jiří Ješ  a ona nechyběla též: „Technika na Karláku byla narvaná… Šla jsem v průvodu Nerudovou ulicí na Hrad. V místě ohybu ulice byla postavena proti sobě policejní auta, nedalo se projít. S několika studenty jsme vyběhli ulicí směrem k Petřínu a kolem Černínského paláce jsme se nakonec na to Hradčanské dostali… Byla jsem pět metrů od prvních řad,“ vzpomíná na dramatický únor Alena Čápová a dodává, „já se totiž komunistů nebála tehdy, ani nyní!“

A ven – zařval profesor na mladého komunistu

Ani studentské protesty nezabránily tomu, že Edvard Beneš a další ministři vlády v únoru 1948 podepsali demisi a přišla léta teroru a monopolní vlády jedné jediné strany. Ani v té době neměla Alena Čápová a její nejbližší na růžích ustláno: kamarád Jiří Ješ – člen studentské delegace – byl ihned po únorových událostech vyloučen ze studia na vysoké škole a brzy nato zatčen pro písemný styk s uprchlým studentským předákem Emilem Ransdorfem. V roce 1951 byl uvězněn znovu za velezradu a pokus o emigraci. Odsouzen byl na devět a půl roku. Alena Čápová se – i přes aktivní účast na protestech – dostala na vysokou školu. Jak dodává, asi ji zachránilo to, že byla středoškolačka a režim se nejprve zaměřil na čistku v řadách vysokoškoláků a maturitní ročníky 1948 nechal zatím na pokoji. Alena Čápová se od mlada věnovala intenzivně sportu, hrála závodně volejbal. S úsměvem v rozhovoru poznamenává: „Máte před sebou třetí nejstarší hráčku volejbalu u nás, která hrála nejvyšší soutěž.“ Bylo nasnadě, že se sportu bude věnovat i nadále – vybrala si studium tělesné výchovy na Pedagogické fakultě UK a geografie na Přírodovědecké fakultě UK. Nastupovala studium v době politických čistek. Hned po 25. únoru 1948 se veškeré moci na vysokých školách ujaly akční výbory Národní fronty. Ty byly tvořeny komunistickými studenty a pedagogy, avšak prim hráli studenti (historici vysokého školství mluví přímo o „studentokracii“). Akční výbory pak začaly rozhodovat o vyloučení nejen studentů, ale i pedagogů, a to bez jakékoli opory v zákoně nebo v předpisech univerzity[4]. Na tuto dobu vzpomíná i Alena Čápová: „Vybavuju si jednu příhodu, týkala se našeho oblíbeného profesora Josefa Kunského, moc dobře přednášel. Přišel k němu po převratu mladíček, pozval ho dál a on mu řekl: ‚Soudruhu profesore, byl jsem vyzván, abych zjistil, zda můžete být členem skupiny vědců…‘ Vstal, ukázal mu dveře a zařval: ‚Ven!‘“ Profesor geologie si své místo udržel. Avšak zdaleka ne všichni odborníci měli během nejrozsáhlejších čistek na vysokých školách v moderních dějinách to štěstí…

Alena Čápová před prověrkovou komisí

V tu dobu pochopitelně Alena Čápová netušila, že se do obdobné situace dostane o více než dvacet let později, tentokrát sama v roli pedagožky. Alena Čápová úspěšně dokončila studia obou oborů a začala pracovat jako asistentka na katedře tělesné výchovy na Vysoké škole ekonomické. Srpen 1968 prožila se synem Michalem na venkově. „V září po okupaci jsem si šla na VŠE pro výplatu. Na schodech čekali kolegové a kolegyně a další zaměstnanci školy. Přišel tam jeden docent a začal křičet: ‚Tohle nebyla žádná přátelská pomoc, ale okupace! Učil jsem syna, aby fandil Rusákům, když hráli hokej a tohle…‘ Na té chodbě bylo hrobové ticho,“ vypráví zážitek z doby těsně po okupaci Alena Čápová. Invaze vojsk varšavské smlouvy znamenala konec úsilí o socialismus s lidskou tváří a uvolnění let šedesátých. K nové situaci se byli nuceni postupně vyjádřit (nejen) pedagogové vysokých škol na začátku 70. let v době tzv. prověrek. „Po roce 1969 nastoupili prověřovací komise. Předvolali si mě, udělala jsem písemné doznání, situaci jsem brala jako nezvratnou… Do dokumentů jsem napsala, že si ale myslím, že teprve budoucnost ukáže,“ vzpomíná pamětnice. Její výrok však u jednoho z členů komise narazil: „Soudružko, jak je možné, abys ty, vysokoškolská učitelka a asistentka, měla názor, že to zhodnotí až budoucnost? A já si uvědomila, že je to ten docent, co křičel v září na chodbě (…) Mohla jsem ho tehdy potopit, ale to bylo pod moji úroveň.“ Alenu vykázali ven ze dveří a později i dotyčného pedagoga: „Vyšel ven, pokornej, a říkal, no víš, soudružko, oni tam na mě křičeli, proč jsem se na tebe tak obořil… A já mu řekla: ‚Soudruhu, boží mlýny melou pomalu, ale jistě…‘ Otočila jsem se a odešla, říkala jsem si v duchu, dělejte si se mnou, co chcete, tak holt budu sázet stromky!“ vypráví hrdě Alena Čápová. Prověrkovou komisí nakonec prošla, do komunistické strany nikdy nevstoupila a problémy jí nedělali ani kvůli muži, kterého si v roce 1964 vzala. Na katedře tělesné výchovy na Vysoké škole ekonomické působila 35 let až do svého odchodu do důchodu.

Setkání s manželem Vladislavem Čápem

Vášnivá sportovkyně a studentka tělesné výchovy Alena Musilová se v červnu roku 1950 šla podívat na jízdy tehdejších československých reprezentantů v krasobruslení. Vystoupení s úsměvem dokončil slovenský sportovec a po něm přišel na řadu český reprezentant, o kterém Alena slyšela od svého kamaráda Jiřího Ješe. „Vzpomínám si, že za mnou seděla nějaká dáma s brilianty a tomu českému bruslaři po jízdě vynadala, že na rozdíl od toho Slováka že on jel bez úsměvu… A krasobruslař jí odvětil: ‚No jo, mami, nezapomeň, že dnes se soudí Horáková.‘ Hodně to prožíval…“ Onen krasobruslař byl Vladislav Čáp, budoucí manžel Aleny Musilové. Jiří Ješ je záhy seznámil a v druhé polovině padesátých let se stali na rok partnery. Později spolu ztratili kontakt. Korespondenci ale stále udržovala s kamarádem Jiřím Ješem, který se po propuštění z vězení přestěhoval do Liberce. „Jirka Ješ byl zavřený, už po druhý a pak ho pustili… Dělal nočního hlídače v Liberci, dostávala jsem od něj smutné dopisy a bála jsem se o něj,“ vzpomíná na začátek šedesátých let Alena Čápová. Z jeho dopisů se dozvěděla, že v kriminále skončil i její někdejší přítel Vladislav Čáp. Po jeho propuštění z vězení, v roce 1963, s ním znovu obnovila kontakt. V roce 1964 stanul po jejím boku u oltáře a Alena Musilová přijala příjmení Čápová. O rok později se jim narodil syn Michal.

Inženýr-elektrotechnik a krasobruslař Vladislav Čáp

Československý reprezentant v krasobruslení se narodil 13. dubna 1926 do středostavovské podnikatelské rodiny. Otec a strýc vlastnili továrnu na výrobu elektrotechnických přístrojů a motorů v pražské Michli. Vladislav – jediný mužský potomek rodiny – měl továrnu převzít. Po maturitě na reálném gymnáziu se vydal směrem, který mu měl tento úkol v budoucnu umožnit splnit – na ČVUT vystudoval obor elektrotechnika a v roce 1950 získal titul Ing. Aby mohl prosperující československou firmu obstojně reprezentovat v zahraničí, intenzivně se věnoval studiu jazyků – mluvil plynule německy, anglicky a francouzsky. Již za studií na ČVUT reprezentoval firmu Čáp – v roce 1946 v Holandsku, Dánsku a Švédsku.

Do plánů rodinného podnikání však zasáhl únor 1948: „Továrna byla hned 1. března zabavena. Dědeček přišel ráno do továrny a byly zavřené dveře. Zbyl jen psací stroj Continental, na ten se doma dosud koukám,“ vypráví syn Vladislava a Aleny – Michal Čáp. V nových politických podmínkách zamezujících soukromému podnikání se však Vladislav Čáp neztratil. Podařilo se mu získat práci v rámci svého milovaného sportu, kterému se spolu se sestrou od mládí věnoval a v němž slavil nemalé úspěchy – krasobruslení. Vladislav Čáp vybojoval v roce 1947 na mistrovství Evropy v Davosu stříbrnou medaili, na zimních olympijských hrách 1948 ve Svatém Mořici skončil desátý. Až do konce 50. let působil jako krasobruslařský činovník, byl členem výboru ISU a na Zimních olympijských hrách 1956 v Cortině d‘Ampezzo vykonával funkci technického delegáta[5]. „Otec nebyl členem KSČ, přesto ho do zahraničí pouštěli. Byl v tehdejším krasobruslařském světě výrazná osobnost a Československo potřebovalo reprezentaci, byl členem mezinárodních výborů. Nemohli si dovolit nepustit ho…“ dodává syn Michal Čáp.

Cesty na Západ a setkání s agentem Rudolfem Dítětem alias „Plešatým“

Přesto byl zmíněný rok 1956 na dlouhou dobu poslední, kdy se krasobruslař do zahraničí podíval. Téhož roku vypukla v Maďarsku protikomunistická revoluce, 23. října vyšly tisíce lidí do ulic. Původně pokojné studentské shromáždění na vyjádření solidarity s Polskem, kde byla tvrdě potlačena revolta dělníků, se záhy proměnilo v obří protest, ovšem krvavě potlačený. Na události měl Vladislav Čáp svůj jasný názor, se kterým se netajil v tehdejší práci v Chemoprojektu, kde pracoval jako projektant (až do roku 1958). A přišlo udání, po kterém následoval výslech v ruzyňské věznici. S „politickým škraloupem“ již za hranice republiky vycestovat nemohl. V únoru téhož roku došlo ještě k jedné události, která o několik let později sehrála klíčovou roli v jeho dalším životě. V únoru se konaly krasobruslařské závody ve švýcarském Garmisch Partenkirchenu a jeden dřívější známý Vláďu seznámil s Rudolfem Dítětem – bývalým důstojníkem ČSA, který v roce 1949 emigroval do Anglie, později do Švýcarska a spolupracoval s britskou rozvědkou pod krycím jménem Plešatý[6]. Vláďa Čáp – nekomunista, s dávkou naštvání vůči nespravedlivému systému v Československu, zaměstnanec závodu, kde se vyvíjely nové technologie (Chemoprojektu) a hlavně – cestováním za hranice neomezený – se jevil jako zajímavá osobnost pro spolupráci. Vladislav Čáp v roce 1956 přikývl na to, že bude podávat informace britské rozvědce. K dalšímu setkání Vladislava Čápa a Rudolfa Dítěte mělo dojít v Cannes, ovšem nestalo se tak, neboť téhož roku byl Vladislav Čáp zadržen za výroky k událostem v Maďarsku a již z republiky vycestovat nemohl. K dalšímu kontaktu tehdy již nedošlo.

Vladislav Čáp odsouzen za špionáž

Vladislav Čáp opustil Chemoprojekt a v listopadu 1969 nastoupil jako výzkumný pracovník v rámci oddělení osvětlovací techniky scénografické laboratoře Divadelního ústavu. Osvětlování objektů a jevišť bylo jeho velkým koníčkem, jak dodává manželka Alena. V divadelním ústavu ovšem nezůstal dlouho – 28. června 1960 byl zadržen a vzat do prozatímní vazby z podezření, že „při svých cestách do západních kapitalistických států byl v nezjištěné době zverbován ke spolupráci s anglickou rozvědkou“[7]. Vladislav Čáp se přiznal ke spolupráci a následoval rozsudek: „v období mezi 12. a 26. únorem roku 1956 v německém Garmisch Partenkirchen přislíbil agentu britské rozvědky Rudolfu Dítěti podávat důležité informace o politické vojenské, hospodářské situaci tehdejší ČSSR při zahraničních cestách či jiným způsobem“[8]. Odsouzen byl 15. září 1960 za zločin „vyzvědačství“ na pět let, trest si odpykával na pražské Pankráci. „Otec nikdy nechtěl vidět svůj spis, protože si myslel, že se do kriminálu dostal kvůli kolegovi z bruslařské federace, doktoru Dědičovi. Otec o spis nikdy nepožádal, bál se, že by si podezření potvrdil…“ vypráví syn Michal Čáp[9].

Pan doktor Dědič však v tom byl nevinně – v odhalování „agentů Západu“ pro československou kontrarozvědku měl prsty dvojitý agent Karel Zbytek alias „Light“, který poslal v 50. letech do žaláře desítky Čechoslováků (a některé z nich i bohužel na popraviště). Karel Zbytek za druhé světové války působil nejprve v domácím odboji a poté v Londýně ve skupině československých zpravodajců generála Moravce. Po komunistickém převratu utekl do Británie, kde získal významné postavení v exilové československé skupině britské zpravodajské služby, téhož roku se však rozhodl spojit s „druhou stranou“ a 29. května 1956 podepsal vázací dokument. Následovala hlášení o osobách, které spolupracují s britskou rozvědkou. Agent „Craine“ – Vladislav Čáp figuruje na seznamu z června roku 1957 na listu agentů v rámci švýcarské rezidentury britské rozvědky[10].

Vladislav Čáp pokračoval v práci elektrotechnika zaměřeného na osvětlení i ve vězení. Na Pankráci bylo technické oddělení, ve kterém se zavření inženýři mohli realizovat. Za zády s vězeňskými bachaři pracoval na osvětlení nově vybudované pražské krasobruslařské haly. Propuštěn byl před Vánoci v roce 1963 poté, co si odpykal tři a půl roku vězení.  A tehdy se – jak bylo zmíněno dříve – jeho osud opět propojil s jeho někdejší přítelkyní Alenou Musilovou, kterou si vzal v roce 1964 za ženu.

Ne děkuji, já jsem Čechoslovák a zůstanu, ať táhnou

Vladislav Čáp se stal zaměstnancem Vývojového a experimentálního pracoviště Československé televize (ČsT VEP), oddělení realizace technických zařízení, kde pracoval až do začátku 90. let do svého odchodu do důchodu. Vedle toho vypracovával projekty a účastnil se realizací osvětlení exteriérů a interiérů budov u nás i v zahraničí (např. je autorem osvětlení Národního divadla). I přesto, co v Československu prožíval, a i poté, co se po srpnové okupaci 1968 situace opět výrazně zhoršila, emigrovat nechtěl. „Manžel uměl dobře řeči, když pracoval pro krasobruslaře v olympijském výboru, tak mu nabízeli, ať se na ně obrátí, kdyby potřeboval pryč… ‚Ne děkuji, já jsem Čechoslovák a zůstanu, ať táhnou oni,‘ odpovídal na nabídky k útěku do zahraničí,“ vzpomíná Alena Čápová. „Papíry a minulost“ se s ním ale táhly dál, jak dodává: „Jeli jsme s manželem na jednodenní zájezd do Polska. Bylo potřeba mít pasy, neměli jsme je. Když jsem jezdila s volejbalem, byly jen soupisy osob. Tak jsem mu řekla, že by bylo dobré ho mít…“ Oba šli o dokument zažádat, pas byl však později připraven jen pro paní Čápovou. Rázná žena se na úředníka obořila, proč jej nevystavili i manželovi: „Úředník odešel se zeptat, vrátil se a povídá: ‚Vy ale dobře víte, proč ho nedostal…‘ Já mu řekla: ‚Ano, já to vím, ale protože má oficiálně vymazaný trest, tak o tom nesmíte mluvit vy ani já…‘ A do tří dnů měl pas připravený,“ vzpomíná na zážitek z počátku 70. let Alena Čápová.

Snahy získal Vladislava Čápa pro spolupráci

Ani později, v období tzv. normalizace, neměl Vladislav Čáp příliš klidu na svoji práci, které se po definitivním ukončení sportovní kariéry a uzavření veškerých kontaktů s krasobruslařským světem, rozhodl věnovat. „Tatínka otravovali i později,“ vypráví syn Michal Čáp, „myslím si, že doufali, že vznikne zpravodajská spolupráce. Pustili ho dvakrát na Západ a testovali, zda ho někdo kontaktuje…“ Zvali ho do Bartolomějské a pokoušeli se jej zlomit: „On s nimi ale nechtěl mít už nic společného. Bál se jít požádat i o pas. V roce 1978 už ale přitvrdili – táta říkal, že seděli v kanceláři a říkali: ‚Vidíme, že syn se chystá na gymnázium…‘ Otec na jejich výhružky nepřistoupil…“ Život v zádech s StB i události kolem věznění se však podepsaly na jeho psychickém zdraví. „Když jsem byl malý,“ vzpomíná Michal Čáp, „táta každý druhý den křičel ze spaní. Stál ve snu před popravčí četou. Prožil život ve strašlivém stresu.“

Vladislav Čáp zemřel v 75 letech na Alzheimerovu chorobu. Do konce života žil s přesvědčením, že jej udal doktor Dědič. Vyhýbal se krasobruslařskému prostředí, které měl příliš spojeno s tím, co jej stálo v šedesátých letech svobodu[11]. Alena Čápová žila v době natáčení pro Post Bellum v roce 2022 v Praze, stejně jako její syn Michal, který provozoval veterinární kliniku.

 

[1] Rodina Čvančarových je též spojena s počátkem distribuce filmů u nás – vlastnila půjčovnu filmů a později několik biografů, viz též pamětník ve sbírce Paměti národa Jaroslav Čvančara. Filmový archiv rodiny Čvančarových však později vyhořel.

[2] K tomu viz Roman Lustyk, Právní postavení a působnost České školní inspekce, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy a filozofie, 2021.

[3] podrobněji viz Michal Šmíd, https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/studenti-protestovali-proti-nastupu-komunisticke-diktatury-marne; vzpomínky na únor 1948 z pohledu studentů též v příběhu Jiřího Ješe, https://www.pametnaroda.cz/cs/jes-jiri-1926

[4] Viz Pražský akademický klub (Pak48), Poúnorové politické čistky na vysokých školách v letech 1948 a 1949, online [20. 12. 2022], https://pak48.cz/publikace/pounorove-politicke-cistky-na-vysokych-skolach-v-letech-1948-a-1949/#event-istky-ve-kolstvi-1948-1949

[5] Informace viz Miroslav Balcar, Předmluva k Inventáři Ing. Vladislav Čáp, Praha: Národní technické muzeum, 2005, online [11. 12. 2022], https://web.archive.org/web/20160414160900/http://www.ntm.cz/data/archiv/fondy-sbirky/739_GI.pdf

[6] Informace o agentovi Rudolfu Dítěti, ABS – fond VI MV, signatura V-4111 MV, viz Dodatečné materiály na kartě pamětníka.

[7] Rozhodnutí o prozatímní vazbě, ABS – fond VI MV, signatura V-4111 MV, viz Dodatečné materiály na kartě pamětníka.

[8] Obžaloba Krajské prokuratury v Praze, ABS – fond VI MV, signatura V-4111 MV, viz Dodatečné materiály na kartě pamětníka.

[9] Informace vychází z článku Prokopa Tomka: Agent LIGHT, tajný spolupracovník v britské rozvědné službě, Český a slovenský zahraniční časopis, 2007, online [20. 12. 2022], http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2007122070 [13. 12. 2022]; z článku vychází i Michal Čáp v rozhovoru pro Paměť národa.

[10] Agenturní síť britské rozvědky ve Švýcarsku, ABS – fond VI MV, signatura V-4111 MV, viz Dodatečné materiály na kartě pamětníka.

[11] Rozhovor s Michalem Čápem byl natočen za účelem upřesnění informací o otci Vladislavovi, příběh Michala Čápa není zpracován samostatně, informace z rozhovoru jsou zapracovány do příběhu Aleny Čápové. Rozhovor s Michalem Čápem tedy viz Celé nahrávky na kartě Aleny Čápové.