Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Cardová (* 1936)

• narozena 10. března 1936 v Javorníku ve Slezsku v česko-německé rodině

• otec byl členem československé finanční stráže a sloužil v Javornickém výběžku

• v září 1938, před připojením Sudet k Německu, rodina zažila přepadení henleinovci

• v německém vězení nakrátko skončil otec i Jarmila s matkou

• druhou světovou válku prožila ve Vysoké u Hustopečí nad Bečvou v protektorátu

• pamětnice poválečného odsunu Němců z Javorníku

• do odsunu zařadili i její babičku, tři tety a sestřenice z matčiny strany

• po roce 1948 se rodina přestěhovala do Bílovce na Novojičínsku

• po maturitě a pedagogických kurzech Jarmila začala učit na základní škole

• až do důchodu působila jako učitelka v Bílovci

• v roce 2022 žila v Bílovci

Když se Jarmila Cardová v roce 1936 narodila, Evropu i Československo stále více svírala nacistická hrozba. Jako dvouletá se ocitla s rodiči uprostřed puče, kterým se příznivci Adolfa Hitlera a Konrada Henleina na Javornicku pokusili zvrátit neúspěch předchozího sudetoněmeckého povstání.

Její paměť tak daleko nesahá, ale vyprávěli jí o tom rodiče. Otec tenkrát sloužil jako velitel na jedné z celnic československé finanční stráže v Javornickém výběžku. Henleinovci, organizovaní v ilegálním sudetoněmeckém dobrovolnickém sboru Freikorps, je kolem 20. září přepadli. Několik mužů zabili, mnoho zranili a další odvlekli do Německa.

„Henleinovci na celnici nejdříve přestřihli telefonní dráty. Pak je napadli. Došlo k boji, při kterém padli Češi i Němci. Němci byli ve velké přesile, a tak tatínek a další čeští financové utekli do lesů. Chtěli se dostat do vnitrozemí, ale zabloudili. Němci je pochytali a odvezli do žaláře v Německu,“ říká Jarmila Cardová.

Matka mi vyprávěla, jak jsme byly spolu ve vězení

Matka se s ní tehdy ukrývala na celnici ve sklepě. Henleinovci chytali i rodinné příslušníky československých státních zaměstnanců. „Maminka vyprávěla, že nás ze sklepa vytáhli a odvezli do tehdy německé Vratislavi. Zavřeli nás do vězení. Byla jsem prý tak vystrašená, že jsem odmítala jídlo,“ říká pamětnice. Uplakané plavovlasé holčičky, jejíž matka mluvila německy, se jednomu esesákovi zželelo, a tak je pustil. Dobře to dopadlo i s otcem, kterého propustili po měsíci při výměně za německé zajatce.

O přepadení financů v okolí Javorníku, které se odehrálo ve druhé polovině září roku 1938, už vyprávěl Paměti národa například Helmut Bartsch. Historikové potvrzují, že s hraničáři tehdy příslušníci Freikorpsu odvlekli do Německa i jejich rodiny.

Československá vláda zanedlouho odstoupila na základě mnichovské dohody pohraniční Sudety nacistickému Německu. O půl roku později obsadila německá vojska zbytek republiky. Okupanti tam vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku vznikl jako spojenec Německa Slovenský stát. V září 1939 Hitler přepadl Polsko a začala druhá světová válka.

Jarmila Cardová má na německou okupaci nepěkné vzpomínky. Válka také způsobila rozdělení rodiny. Matka totiž byla původem Němka. Strýcové i tři nedospělí bratranci museli narukovat do wehrmachtu. Jen jeden z nich se vrátil. Tři tety a sestřenice čekal po roce 1945 odsun do Německa. Babička tomu na poslední chvíli unikla. Matku zachránilo, že si vzala Čecha a pomáhala českým sousedům. „Přišla jsem ale o půlku rodiny,“ říká pamětnice. Poprvé ji komunisté, kteří v roce 1948 uzavřeli hranice se Západem, pustili za příbuznými do Bavorska až v době politického uvolnění v šedesátých letech.

Když jsme přišli do protektorátu, neuměla jsem česky

Jarmila Cardová přišla na svět 10. března 1936 v Javorníku ve Slezsku. Otec Bohuslav Carda byl Čech a vlastenec. Matka Alžběta, podle křestního listu Elizabeth, se narodila jako Müllerová v německé rodině ve vesnici Travná, která je od roku 1960 součástí Javorníku. Otec pracoval u finanční stráže a svou ženu poznal, když ho nadřízení v roce 1933 do Javorníku přeložili. Jarmila byla dlouho jedináček. Až po válce se rodičům narodila druhá dcera, Ilona.

Bohuslav Carda sloužil v Javorníku asi pět let a na jaře 1937 se stal velitelem nedaleké horské celnice v místě zvaném Černý kout. Tam zažil 22. září 1938 přepadení příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu. Byl jedním z mnoha hraničářů a členů Stráže obrany národa, které němečtí vzbouřenci odvlekli do Německa. Asi za měsíc mnohé z nich při organizované výměně zajatců propustili. Matka Alžběta mezitím našla útočiště u svých rodičů v Travné.

Otce pak přidělili na oddělení finanční stráže v české vesnici Vysoká u Hustopečí nad Bečvou. Od března 1939 to byla součást Protektorátu Čechy a Morava. Malá Jarmila i její matka, která neuměla česky, si musely zvykat na češtinu. „Když jsem šla ve Vysoké mezi děti, nerozuměla jsem jim. Maminka mi koupila panenku a z učebnice vyčetla, že je mám přivolat slovy: ‚Pojď sem.‘ A tak holky přišly a hrály jsme si s panenkou. A pak už jsem s českými dětmi lítala po vesnici a česky jsem se naučila velmi rychle,“ vypráví.

Když protektorátní vláda v roce 1940 zrušila finanční stráž, pracoval Bohuslav Carda na úřadu v Hustopečích. Vydával potravinové lístky a mimo jiné kontroloval, zda obyvatelé nešidí na odvodech při zabijačkách. „Samozřejmě nenahlásil, když sedláci zabili místo jednoho prasete dvě, a za to přinesl domů masitou výslužku. Lidé si pomáhali. Neměla jsem nikdy hlad,“ říká pamětnice.

Němečtí kluci mi říkali „česká buchta“

Když bylo Jarmile v roce 1942 šest let, nastoupila v Hustopečích do české školy. Ve druhé třídě ji rodiče dali do německé jednotřídky v sousední vesnici Dub, která už byla v Sudetech. Němci prý na matku tlačili, aby dala dceru do německé školy, kterou měla navíc z Vysoké blíž. „Tatínek mi vyřídil propustku, na kterou jsem do říše chodila,“ vysvětluje pamětnice.

Do německé školy se jí nechtělo a nelíbilo se jí tam. „Byla jsem už zvyklá na češtinu a moc jsem neprospívala. Německé děti se mi smály. Kluci mi říkali ‚česká buchta‘. Ale nejhorší bylo, když se ze školního rádia ozvalo varování před nepřátelskými letadly. Učitelka nás hnala do sklepa, ale skoro všechny děti vyskákaly oknem ze třídy a utíkaly domů. Já a moje kamarádka jsme to měly dál, tak jsme si vždycky vlezly do kanálu, který byl blízko školy. Domů jsme pak chodily špinavé a maminky se zlobily,“ vypráví Jarmila Cardová.

Letadla Spojenců podle ní opakovaně bombardovala nedalekou železniční trať mezi Svinovem a Přerovem. „Vlak zastavil, vystrašení, zranění a naříkající cestující běželi pryč od trati. Byla to hrůza. Utíkala jsem se schovat do našeho kanálu,“ říká. Ve třetí třídě už ji matka nechtěla pouštět do žádné školy, protože o ni měla strach. Pamatuje si, jak s rodiči sledovala letecké bitvy nad obcí. Vzpomíná na zář a kouř nad bombardovanou Ostravou i na příchod Rudé armády.

„Všichni rudoarmějce vehementně vítali, ale večer se před nimi schovávali, protože po vesnici honili ženy. Tatínek ukryl maminku i naši domácí na půdě. Pak oprášil uniformu a šel si stěžovat na chování vojáků sovětským velitelům, kteří pak udělali pořádek,“ vzpomíná Jarmila Cardová.

V klášterní škole mi vadilo vstávání na modlení

Hned po osvobození ministerstvo financí obnovilo finanční stráž a do služby povolalo i Bohuslava Cardu. Na konci léta ho poslali opět do Travné a rodina se nastěhovala k babičce pamětnice, která tam měla statek. Její muž zemřel v roce 1942. „Po válce v Travné nefungovala škola, nejezdily autobusy a v okolních lesích se skrývali různí lidé. Rodiče se o mě báli, a tak mě dali do školy do kláštera v Javorníku,“ vypráví pamětnice. Klášter vedly školské sestry a už dříve tam byla škola.

„Po válce dočasně umístili do kláštera všechny osiřelé dívky z okolí. A protože sestřičky byly učitelky, tak také učily,“ vysvětluje Jarmila Cardová. Domů chodila jen na sobotu a neděli, jinak žila s ostatními dívkami v klášteře. Matka sestrám odevzdávala její potravinové lístky. „Neměly jsme se tam špatně. Sestřičky byly hodné, akorát mi vadilo, že jsme musely vstávat v pět ráno a v šest už začaly ranní modlitby v kostele, kde byla zima. Neměly jsme pořádné oblečení, samozřejmě bychom raději zůstaly déle v posteli,“ vzpomíná.

V učení měla co dohánět. Přišla z německé školy, a navíc jí chyběla třetí třída. Opakovat ji učitelky nenechaly, protože byla vysoká. „Že prý se to doučím. S násobilkou a vyjmenovanými slovy jsem dlouho zápasila,“ říká pamětnice.

Zásadní poválečnou událostí v Javorníku a okolí, kde drtivou většinu tvořilo německy mluvící obyvatelstvo, byl odsun do Německa. Lidé, kteří spolupracovali s nacisty nebo jim projevovali nadšené sympatie, včas utekli. Vyhrocená nenávist Čechů přicházejících z vnitrozemí, aby území dosídlili, tak často dopadala na lidi, kteří nic zlého neudělali. Systematickou separaci německého obyvatelstva na Javornicku měli na starosti příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří také vyslýchali podezřelé z kolaborace a posílali je do internačních táborů.

Babičku nakonec pustili z internačního tábora domů

„Za městem směrem na Travnou byl dříve zajatecký tábor a tam sváželi muže. Byli to hlavně starci a nemocní, protože všichni Němci od patnácti let byli ve válce. Zacházeli s nimi krutě. Mstili se za to, co dělali nacisté v koncentrácích. Vím to, protože jsem chodila kolem do školy. Třeba je polévali nahaté studenou vodou,“ tvrdí Jarmila Cardová.

První vlně dosídlenců, kteří měli nahradit vyhnané Němce, říká zlatokopové. „Většinou jim šlo jen o majetek. Pobrali, co mohli, a odešli. Třeba v Travné byl dům podobný našemu, který dosídlenci rozebrali a všechno odvezli pryč, včetně cihel,“ říká pamětnice. Dodává, že opuštěné a vykradené domy, kterých rychle přibývalo, vojáci hned bourali.

Její rodina, babička Filoména Müllerová a tři tety, šla podle ní do odsunu mezi posledními. „Dívaly jsme se s babičkou z okna, když odcházeli její sousedé,“ vzpomíná. Pak ale i pro ně přijelo nákladní auto, které je odvezlo do sběrného tábora. Jejich zavazadla mohla mít podle pamětnice šedesát kilogramů. „Stála jsem na zahradě a mávala. Maminka jim pak vozila do tábora jídlo, protože tam nebylo co jíst,“ říká Jarmila Cardová.

Nejstarší teta Angela, narozená v roce 1904, měla čtyři děti, tři kluky a jedno děvče. „Všichni tři bratranci museli v mladém věku narukovat. Jeden padl ve Francii, druhý v Berlíně. Třetí, kterého odvedli v patnácti, náhodou přežil. Později jsem se s ním setkala v Bavorsku,“ říká pamětnice. V Bavorsku skončily i další dvě tety, z nichž Felizitas byla dvojčetem její matky.

„V Německu jim nadávali a nechtěli je tam. Aby její příbuzné přežily, kradly brambory. Felizitas říkala, že jí už od hladu naskákaly na těle černé fleky. Dlouho bydlely v nějaké tělocvičně. Zachránila je nejstarší teta, když se dostala jako kuchařka do americké základny a krmila je zbytky,“ říká pamětnice. Babička Filoména nakonec do Německa jít nemusela. Z internačního tábora v Kladně ji asi v roce 1947 pustili domů. „Pracovala tam v táboře v kuchyni a její odsun se stále odkládal. Nakonec dovolili mamince, aby si ji odvedla, ale musela se zavázat, že ji bude živit,“ vypráví Jarmila Cardová.

Sedlák, kterého jsme lákaly do družstva, na nás vzal vidle

Otce mezitím přeložili do Píště na Hlučínsko, kde sloužil do roku 1948. Po únorovém puči se k moci dostali komunisté, kteří finanční stráž zrušili. Bohuslavu Cardovi nabídli místo na finančním odboru tehdejšího okresního úřadu v Bílovci na Novojičínsku, a tak se tam rodina přestěhovala. V Bílovci, kde do roku 1945 také žili převážně lidé německé národnosti, bylo už po odsunu a původní obyvatele nahradili dosídlenci z různých částí Moravy a Slezska.

I když Bohuslav Carda byl do roku 1948 národní socialista, vstoupil do vládnoucí komunistické strany. „Udělal to, aby si udržel zaměstnání. V roce 1954 ale stranickou legitimaci vrátil, protože se mu mnohé věci nelíbily. Z práce ho nevyhodili, dělal pak na úřadě v Novém Jičíně, ale já jsem nedostala doporučení na vysokou školu,“ říká Jarmila Cardová, která v roce 1954 v Bílovci maturovala. I bez vysoké školy mohla jít učit. Tehdy byl nedostatek učitelů a režim to řešil i tím, že umožnil absolventům gymnázií, aby po pedagogických kurzech ihned nastoupili na národní školy jako kantoři.

Než dostala místo v Bílovci, učila v nedalekých Butovicích nebo ve Velkých Albrechticích. Učitelé se tenkrát museli podílet na budování socialismu i jiným způsobem než výkonem svého povolání. „Chodili jsme na brigády, což mi nevadilo, ale horší bylo, když nás poslali dělat nábor do jednotného zemědělského družstva (JZD). S kolegyní jsme obcházely sedláky, kteří kolektivizaci odmítli. Učily jsme jejich děti. Jeden sedlák na nás vzal vidle a hnal nás ze dvora,“ vzpomíná Jarmila Cardová.

Říká, že tenkrát jí nedocházelo, jak těžké to bylo pro sedláky, aby se vzdali tvrdou prací zušlechtěných polností a zvířat. „Musely jsme také chodit kontrolovat, jak plní povinné dodávky. Byly jsme mladé, nevěděly jsme, co je to JZD. Nebraly jsme to vážně,“ říká pamětnice. Také část prázdnin museli učitelé strávit na brigádách. Jarmile nejlépe vyhovovalo jezdit s dětmi na pionýrské tábory. Později také začala vést turistický oddíl a pod tělovýchovnou jednotou nacvičovala s dětmi sestavy na spartakiády.

Byla jsem naštvaná, ale sovětských vojáčků mi bylo líto

V roce 1968, kdy se dostali k moci komunisté prosazující demokratizaci režimu, se nechala Jarmila Cardová zlákat do komunistické strany. Poté, co 21. srpna vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byla šokovaná a naštvaná. Když ale uviděla vojáky sovětské armády zblízka, měla s nimi soucit. „Dala jsem jim vodu a všichni mi za to nadávali. Viděla jsem vystrašené mladé kluky, kteří netušili, kde jsou a proč. Nevěděli, že u nás není žádná kontrarevoluce. Vybavila jsem si své bratrance, kteří museli jako patnáctiletí narukovat do wehrmachtu. Taky nechtěli bojovat za Hitlera,“ říká.

Po vstupu cizích vojsk komunistická strana pod vedením Gustáva Husáka postupně obnovila prosovětský režim a zrušila všechny demokratické výdobytky Pražského jara. Straníky podrobila prověrkám. Šlo především o to, aby uznali, že politické uvolnění v roce 1968 bylo kontrarevolucí a invaze vojsk Varšavské smlouvy bratrskou pomocí. Jarmila Cardová prověrkami prošla bez postihu. „V komisi byli otcové mých žáků, kteří mi fandili,“ říká. Dál učila, jezdila s dětmi na výpravy a tábory, nacvičovala na spartakiády. „Politická školení jsem přežila, i když to bylo protivné,“ shrnuje pamětnice, jak prožila období normalizace.

Nevdala se a neměla děti. „S dětmi jsem ale byla v jednom kuse,“ říká. V komunistické straně zůstala až do roku 1989. „Brala jsem to jako nutnost. A stranická organizace v naší škole moc neškodila. Předseda byl sice horlivý soudruh, ale když třeba chtěl někoho z politických důvodů vyhodit, my ostatní, normální, jsme ho přehlasovali,“ říká Jarmila Cardová. Když v roce 1989 komunistický režim padl a začala demokracie, byla ráda.