Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Čáslavka (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 21. října 1921 v Praze-Holešovicích

• roku 1939 se vyučil zámečníkem a soustružníkem

• v letech 1942–1944 poprvé totálně nasazen v říši

• roku 1944 se neúspěšně pokusil z říše utéct

• roku 1945 podruhé utekl z pracovního nasazení v Německu

• po válce se seznámil s Ukrajinkou Galinou Dunajevskou

• roku 1969 vyjádřil nesouhlas s okupací Československa

• od osmdesátých let 20. století píše kroniku města Roztoky, přispívá do místních novin Odraz a pracuje jako průvodce na místním zámku

Dětství

Stanislav Čáslavka (94) se ohlíží za svým životem, vzpomíná a zdá se, že nejen dětství, ale i léta válečná, pro jiné traumatizující, se mu ve vzpomínkách jeví jako pozitivní zkušenost. „Moje dětství, myslím, že patřilo k těm dobrým, ne-li nejlepším.“ Vzpomíná na maminku, jak plete punčochy na zakázku, jedním okem pozorující přibývající oka na pletařském stroji a druhým kontrolující synka. „Ona vždycky vykoukla, jestli jsem na svým místě.“ Dětství se pevně váže k Praze 7, Letná byl pamětníkův svět. Tatínek jako pekařský dělník musel vstávat velice časně, ale zato byl brzy zpátky doma. Pravidelně, každé odpoledne, bral syna na procházku do Stromovky. Tam Stanislav Čáslavka poprvé slyšel představení Spejbla a Hurvínka: „U výstavní brány tam měli autobus a vysílací stanici. Dav Pražanů chodil poslouchat jejich nové vtipy a vyprávění.“ Tatínek synovi také pravidelně kupoval velkou dobrotu – za korunu oříšek v košíčku.

Škola

Do školy začal chodit v Chotusicích, ale brzy se rodina stěhovala zpět do Prahy. To bylo v době, kdy se začal stavět Veletržní palác. Ve vzpomínkách na školu utkvěla pamětníkovi dvě jména: pan učitel Dřinecký učil dějepis a češtinu a pan učitel Martínek počty a němčinu. Přetrvávajícím problémem se pro Stanislava Čáslavku jevil zpěv. Pětku na vysvědčení si na konci roku sice opravil na čtyřku, ale slova: „Čáslavko, ty nezpívej“, slyšel od vyučujících pravidelně. Sám se charakterizuje slovy: „Nepatřil jsem k hloupým ani k jedničkářům, prostě jsem opakoval to, co jsem slyšel od pana učitele.“ Dál studovat nešel, vyučil se zámečníkem a soustružníkem. Denně chodil pěšky ráno z Letné do Karlína a odpoledne zpátky. „Pro mě ještě před třemi čtyřmi lety nemusela existovat tramvaj nebo autobus. Všude Standa došel pěšky.“  

Konec Československa

Vzpomínání na události let 1938 a 1939 jsou pro pamětníka dodnes silným traumatem. Hlas se mu láme, těžko kontroluje emoce. Během nahrávky se několikrát vrací k tomu, co Československo pro něj a celou jeho generaci znamenalo. „Československo – to bylo jako výhra v Sazce.“ Současně kriticky reflektuje a komentuje pýchu a pocit, že jsme „pupek světa“, a ví, že „pýcha předchází pád“. Velký prostor věnuje událostem, které probíhaly na Václavském náměstí, všem sjezdům, demonstracím, průvodům, 1. májům a pochodům dělnické tělovýchovné jednoty, jejímž byl pamětník členem.

Pád republiky

„Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ A ještě „Československo není Rakousko!“ Manifestace 1. května 1938, zaplněné Václavské náměstí, byla demonstrací odhodlání členů odborových ústředen všech tří hlavních politických stran – komunistické, sociálně demokratické a národně socialistické. „Už půl hodiny po vyhlášení mobilizace se na ulicích objevili chlapi s vojenskými kufříky a spěchali na nádraží, odkud by se dostali k posádkám.“ Pro pamětníka, který byl ve formativním věku, byly události kolem mobilizace, rychlost a klid a postoje, které většina Čechů zaujala, zásadní. „My byli kluci sedmnáctiletý a šli bysme s těmi povolanými taky.“ Pak přišel Mnichov „žalostný, vzdorovitý. Nikdo tomu nechtěl věřit. A všude byl klid, žádnej rozruch, žádný pokřikování, ale takový hrozný ticho. Jeden den mobilizace, a ten den kapitulace. A život šel dál. Vojáci se stáhli z pohraničí a hněv, ten se dusil doma.“  

Okupace

„Nebojovalo se, nepadaly bomby, chlapi neumírali na frontě, ale bylo tu dusno a museli jste si dávat pozor na jazyk,“ tak charakterizuje Stanislav Čáslavka protektorát. Zúčastnil se velké demonstrace na Václavském náměstí v roce 1939, po zásahu české policie a gestapa mu trhlinu nad pravým okem ošetřil židovský lékař, právě se stěhující z bytu a ordinace do podstatně horšího prostředí. Po těchto demonstracích přišla heydrichiáda. „Bylo to zajímavý. V celém rozhlase jsme slyšeli Beneše, abychom zachovali klid a nic neprováděli, a vzápětí nato byl proveden útok na toho říšskýho protektora.“ To už byl dělníkem v Holešovicích a jako na všechny z ročníku 1921, také na pamětníka se vztahovalo nařízení odjet na nucené práce do Německa.

Na práci v říši

Tato část vzpomínek je nejzajímavější. Způsob, jakým pamětník líčí dobu, kterou v Německu prožil, alespoň tu první etapu – rok 1942 v Berlíně-Spandau – se liší od stereotypu, kterým je běžně Totaleinsatz v literatuře popisován. V Německu byli přijati jako dělníci, dělali stejnou práci jako jejich němečtí kolegové, po práci chodili hrát fotbal, do kina nebo za děvčaty, stejně jako ostatní dělníci, vzájemně si pomáhali, byli zváni do rodin atd. Fotbalové zápasy, i bez kopaček, Češi pravidelně vyhrávali a v mužstvu se obvykle sešli hráči všech možných národností. Pamětník shrnuje situaci a říká, že politické postoje Němců, „to nebylo přesvědčení, ale nutnost“. Otevřeně je slyšel nadávat na Hitlera a na válku, což by v protektorátu „nebylo nikdy možné“, stejně tak nás po letech překvapují dotazy Němců, „proč jsme se nebránili!“ V Berlíně, v roce 1942, v Národním divadle dokonce viděl Prodanou nevěstu! Sice kostýmy a zřejmě i scéna upomínaly spíše na Sudety než Čechy, přesto je vzpomínka Stanislava Čáslavky pozoruhodná. 

Neobvyklá nemoc

Zcela zvláštní nemoc, která u něj propukla již v roce 1936 a s níž si ani specializovaní neurologové nevěděli rady, spočívala v tom, že neustále a bez varování usínal. Během vyučování, při procházce, v kině, kdekoli a kdykoli. A pomoci nebylo. „Pane Čáslavko, vy jste náš první případ. Nemají na to lék ani na Západě!“ Společensky, pracovně i lidsky to byl samozřejmě velký handicap. K manuální práci se nechtěl a nemohl vrátit. Po mnoha peripetiích se pamětníkovi podařilo získat místo na poště. Časem si udělal maturitu a až do důchodu pracoval jako vedoucí podatelny.

Dva útěky z Německa

Na první dovolenou z nucených prací mohl Stanislav Čáslavka odjet až v lednu 1944. Jelikož se do Německa nevrátil, byl potrestán a poslán do trestného tábora do Mirošova u Rokycan. Pracoval na sile s pšenicí, později na pile, měl hlad, ale jinak „to byla dovolená jako na pionýrským táboře. Dvacet na světnici, český jídlo, český policajti, četníci, žádný bombardování.“ Jednou, když byla přestávka v práci a měli svačit, četníci vytáhli pouzdra od pistolí, otevřeli je a „vytáhli namazaný chleba“. Druhý útěk z říše si pamětník naplánoval na únor 1945. Původně chtěl utíkat společně s kamarádem Emanem už na Vánoce. Naštěstí měl potíže s nohou, nemohl v tu dobu chodit, a to ho zachránilo – Emana v Saské Kamenici chytili, dostal se do trestného tábora pro uprchlíky a tam ho, ubitého, našla po válce jeho máma. Stanislava Čáslavku chytili v Saské Kamenici také, ale chovali se k němu slušně. Válka už pokročila a konec byl na dosah. Bydleli v tělocvičně, později v dřevěných barácích, nebyli nijak zvlášť přísně hlídaní, takže mohli sbírat na polích řepu, kterou si pak opékali, aby zahnali hlad. Později pracoval ve výtopně u vlakové služby. Nádraží bylo blízko hranic a po jednom náletu se vězňům podařilo naskočit do otevřených vagonů směr Čechy. Domů dojeli ještě před vypuknutím Pražského povstání. 

Galina (Helena) 

Pamětník zůstával dlouho sám, „která dívka by s ním chodila, když i na procházce usínal“. Jednou, to už byly dva roky po válce, šel tancovat do hotelu Belveder na Letné. Tam poznal Galinu Dunajevskou, svoji budoucí ženu. Pocházela z Ukrajiny, narodila se 14. dubna 1925 v malé vesnici v Doněcké oblasti, a když se s ní seznámil, měla už za sebou strašlivou životní zkušenost: strávila čtyři a půl roku v Osvětimi. O tom, co se s vězni v koncentráku dělo a jakým způsobem se jí podařilo přežít, nechtěla v rodině vyprávět. To, že vězeňkyně dostávaly injekce proti menstruaci a že byla svědkem scén, kdy vojáci SS zaživa upalovali Cikány, zvláště malé děti, ví Stanislav Čáslavka útržkovitě od jiných lidí v Roztokách, kterým se svěřila. Galina měla na ruce vytetované číslo, takže v Roztokách bylo známo, že prošla koncentrákem. 29. dubna 1945 projížděl městem vlak, tzv. transport smrti, vezoucí vězně z koncentračních táborů. Co se dělo na cestě do Prahy, je všeobecně známo: vlak zastavil v Roztokách, místní obyvatelé, ač válka ještě neskončila, se nebáli k vlaku přiblížit, nosit vězňům jídlo a vodu a všemožně jim pomáhat. Zástupci města jednali s velitelem transportu a výsledkem bylo, že nemocní a ranění směli vlak opustit a byli odvezeni do provizorního lazaretu. Další den vlak pokračoval v jízdě do Prahy. Cestou se dalším vězňům podařilo utéct. Mezi nimi byla i tehdy dvacetiletá Galina Dunajevská. V Holešovicích ji schovávali v nádražním domku na záchodě a potom byla odvezena do Hraštice u Nového Knína, kde ji starosta schovával na půdě svého domu. Tam se dočkala osvobození. Po návratu do Prahy pracovala v textilní továrně na šátky, a když ji Stanislav Čáslavka v roce 1947 poznal, už uměla slušně česky. Aby mohla zůstat v Československu, provdala se fiktivně za nějakého pana Slezáka, což jí sice umožnilo pobyt, ale když se chtěli s pamětníkem toho roku vzít, úřady odmítly rozvod narychlo povolit. Situace se zkomplikovala, když Galina otěhotněla. Všechno nakonec dobře dopadlo, místní farář je narychlo oddal a „sanitkou do nemocnice a odpoledne byla Helenka maminkou“.

Vztahy s rodinou na Ukrajině Helena a Stanislav Čáslavkovi nepřerušili, jezdili za příbuznými i s malým Stanislavem. Během manželství došlo ke krizi, Čáslavkovi se rozvedli, ale v roce 1969 se znovu vzali. Helena Čáslavková zemřela 1. března 2015.