Věra Čáslavská

"No bylo to trochu legrační v tom smyslu, že autobus, ve kterém jsme jeli, měl na starost zase tajnej, který nám rovnou řekl, že nesmíme vézt víc peněz než nějakou minimální částku. Že nesmíme vézt zlato, drahokamy, nic, co by mělo větší cenu, a že budeme podrobeni prohlídce na hranicích. Ten autobus byl plný, asi čtyřicet lidí. Z těch čtyřiceti vybrali tři lidi k osobní tělesné prohlídce. Mezi těmi třemi vybranými jsme byli můj manžel a já. Čili bylo vidět, že prostě tady velké podezření na nás bylo. Mému manželovi prohlíželi donaha i tělesné dutiny. Na mě nesehnali ženu, která by mě svlékla donaha. Takže já jsem nakonec jenom tam seděla a čekala s nějakým vojákem nebo tajným policistou na těch hranicích. A protože mně to všechno připadalo hrozně napjatý a přitažený za vlasy, tak jsem tomu dotyčnému nabízela nějaké vánoční cukroví. A říkala jsem si, jak já komu vysvětlím, proč s sebou vezu kuchařku. Taková blbost. Věděla jsem, že manžel má u sebe zlaté mince, ale nevěděla jsem, kde. Ani jsem nechtěla vědět. Ono je lepší, když člověk neví nic."

"Můj muž byl velký antikomunista. Jemu se naprosto nelíbil režim, který nastal od února 1948. A jednou se stalo, ještě byl student průmyslovky, to musel být konec roku 1948, začátek 49, že muž chodil do Sokola. v Sokole měl sokolského bratra, jednoho z profesorů, myslím, že se jmenoval Vlk. A ten mu v noci volal: ´Jardo, přijď do průmyslovky, do temné komory, já potřebuju něco ofotografovat.´ No tak můj muž hned šel. Fotografoval tam nějaké dokumenty. Toť se ví, že ho zajímalo, co to je. Ukázalo se, že to byly dokumenty, které usvědčovaly jednoho z pozdějších komunistických prominentů, že byl kápo v koncentračním táboře. A když to ofotografoval, tak mu ten profesor Vlk řekl: ´Prosím tě, teď hned v noci jdi na jedno liberecké náměstí, tam bude zaparkovaný osobní vůz té a té značky, a dej to té osobě, která bude v tom autě sedět.´ No tak můj manžel tam šel. A ta osoba, které ty dokumenty předal, on ji poznal, byla doktorka Milada Horáková."