Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Castiellová (* 1936)

• narozena 20. března 1936 v Praze

• dcera spisovatele židovského původu Egona Hostovského

• dědeček Cyril Ondrák z Opočna – sokol, popraven v roce 1942 v Mauthausenu

• dětství bez otce, Egon Hostovský byl za války i po roce 1948 v exilu

• od roku 1954 studium jazyků na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy

• roku 1957 tlumočila v Čierné nad Tisou pro účastníky Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě

• spolupráce s literárními časopisy Plamen a Tvář

• v roce 1966 sňatek s italským občanem Gennarem Castiellem

• dlouhodobý legální pobyt v Itálii v letech 1973–1980

• v 80. letech zaměstnána jako obchodní referentka v Albatrosu

• od 90. let vlastní publikační činnost

• editorská příprava Spisů Egona Hostovského

Děti úspěšných rodičů nemívají v životě snadnou startovní pozici. Musí se často vyrovnávat s vysoko nastavenou laťkou. Olga Castiellová je nejstarší dcerou spisovatele Egona Hostovského, jehož nacistická okupace vyhnala do exilu, a pamětnice tak navíc vyrůstala bez otce.

Dědeček Cyril Ondrák z Opočna měl dvě dcery, Jitřenku a Květušku. O starší Jitřenku se ucházel její spolužák z náchodského gymnázia Egon Hostovský. Při jedné návštěvě se však setkal s její sestrou, jiskra zájmu přeskočila a všechno skončilo v roce 1932 sňatkem s Květuškou. Dcera Olga přišla na svět 20. března 1936. Narodila se v Praze, kde v té době úspěšný mladý prozaik s rodinou žil, a zůstala jediným společným dítětem svých rodičů.

Na začátku roku 1939 odjel Egon Hostovský na pozvání PEN klubu do Belgie. Když pak bylo v březnu Československo obsazeno, rozhodl se, že se domů nevrátí. Byl Žid a tušil, co by ho čekalo. Matka v létě vycestovala za ním, aby společně řešili složitou životní situaci. Přijela zpět s tím, že on se vracet nebude a ona s tříletou dcerou do zahraničí neodjede. Vše stvrdí rozvodem, který snad jejich dceru ochrání před eventuální hrozbou.

Válečné události potvrdily, že otcovy obavy byly oprávněné. Všechny jeho sestry skončily v koncentračních táborech a otec Josef Hostovský unikl jen proto, že těsně před deportací zemřel.

Dědečkův elegon

Ohrožena byla ale i matčina nežidovská rodina. Cyril Ondrák pocházel z učitelské rodiny, byl to sociální demokrat a volnomyšlenkář. Po absolvování gymnázia pracoval jako berní úředník, ale současně psal do novin. V Rovnosti se věnoval poměrně ožehavým tématům. „Doma se říkalo, že třeba psal články o cikánských vesnicích na Kyjovsku nebo o úplatnosti berních úředníků, takže když mu bylo sedmadvacet let, nadřízení usoudili, že je ,nervenkrank‘, a poslali ho do penze. To bylo ještě za Rakouska-Uherska,“ vypráví Olga Castiellová. Poté se tedy Cyril Ondrák vyučil drogistou a usadil se v Opočně. V roce 1929 pro svoji živnost přestavěl dům č. 136 na dnešním Kupkově náměstí. Nápis „Elegon“ připomíná značku jeho zboží, které sám vyráběl.

Dědeček své smýšlení nezapřel ani ve zralém věku a na začátku války se zapojil do sokolského odboje. V roce 1940 byl zatčen poprvé, to když do jejich sítě nacisté dosadili informátora a podařilo se jim zatknout a později popravit Jana Sedláčka. Tehdy byl Cyril Ondrák po měsíčním věznění propuštěn pro nedostatek důkazů. V odbojové činnosti pokračoval v rámci východočeské sokolské odbojové organizace, která spolupracovala s paraskupinou Silver A. Radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi po jeho útěku z Ležáků poskytla útočiště v Bohdašíně u Horního Kostelce. Když byl Potůčkův úkryt prozrazen, při následném zatýkání byl 5. července zatčen i Cyril Ondrák. Uvěznili ho v Hradci Králové a 29. září ho stanný soud v Praze v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Později byl deportován do Malé pevnosti v Terezíně. Protože stanné právo, vyhlášené po atentátu na Heydricha, skončilo začátkem července, byli všichni, kteří byli zatčeni v souvislosti s heydrichiádou, v říjnu převezeni do Mauthausenu, kde je 24. října v tichosti popravili (viz Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Archiv hl. m. Prahy, 2013). Rodina o dědečkově odbojové činnosti nic nevěděla. Olga Castiellová si však vybavuje: „Jednou k nám do krámu přišel nějaký člověk, dědeček ho vedl laboratoří na dvůr a já jsem šla s nimi. Stáli jsme na prahu a dědeček mu vysvětloval, že naše zahrada sousedí se sokolskou zahradou a za ní už jsou jen pole. Mně bylo divné, že ho upozorňuje na něco, co ani není vidět, a tak jsem ukázala na naše nádvorní stavení a řekla jsem: ‚A tady máme prádelnu a tam má babička zrní pro slepičky.‘ Po letech mi jeden historik řekl, že to asi nebyl přímo Potůček, ale nějaký člověk, který sondoval jeho ukrytí.“

Obchod pak přešel pod německou správu. Rodina ale mohla zůstat a maminka v obchodě prodávala. V září 1942 začala malá Olga chodit v Opočně do první třídy. „Vzhledem k tomu, že se rodiče rozvedli, jsem jako napůl židovské dítě neměla v tomto věku vůbec žádné problémy, normálně jsem chodila do školy a o svém původu jsem se dozvěděla teprve tak, že na mě jednou nějaký kluk na ulici křičel: ,Čípa seš, Židova?‘“ Nucený správce se choval slušně, a když ho po válce obvinili, že kolaboroval s nacismem, Květuška Hostovská dokonce u soudu svědčila v jeho prospěch.

Když válka skončila, rodina čekala, že se Egon Hostovský vrátí domů, a dcera se pochopitelně těšila na tatínka. „Konec války nás zaskočil a všechno dopadlo jinak, než matka očekávala. (…) Otec jí už v červnu napsal, že se v Americe znovu oženil.“ Pracoval na československém konzulátě v New Yorku a do Československa přijel až o rok později, v květnu 1946, aby se zúčastnil sjezdu Syndikátu čs. spisovatelů. Tehdy se setkali v Praze a dcera si otce okamžitě zamilovala. Že se rodiče rozvedli, se dozvěděla až po návratu do Opočna. I když udržovali nadále kontakty a Egon Hostovský rodinu zásoboval nedostatkovým zbožím, nemohlo to nahradit společný rodinný život a trvalou otcovu přítomnost. 

Už zase mizeli lidi...

V roce 1946 se přestěhovaly s maminkou do Prahy a ve školním roce 1947/1948 začala pamětnice chodit na anglické gymnázium. Bohužel únorem 1948 začaly rozsáhlé změny ve společnosti a nová perzekuce. „Už zase začali mizet lidi.“ Přestěhováním do Prahy Olga Castiellová ztratila staré kamarády a těžko hledala nové. Do okruhu matčiných přátel patřili i manželé Kovárnovi, s jejichž dětmi se spřátelila. „Naposledy jsem je viděla 20. března 1948. Ten den jsem měla narozeniny a děti Kovárnovy byly celé odpoledne u nás doma. Večer pro ně přijeli rodiče autem a už jsem je nikdy neviděla. Pak jsem se dozvěděla, že v ten den odjeli za hranice. Prostě je k nám odložili, aby mohli připravit odjezd. Už nikdy jsem je neviděla…“ František Kovárna přednášel na filozofické fakultě estetiku a byl vysokým představitelem Československé strany národně socialistické; v nových poměrech nemohl v zemi zůstat. Později byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Komunisté se rozhodli reformovat školství. V rámci tzv. jednotné školy nemohla pamětnice dokončit anglické gymnázium a odmaturovala v roce 1954 na běžném gymnáziu ve Vršovicích. Už tam se projevilo, že mít tatínka na Západě je problém. Ačkoli podávala vynikající výkony, ze všech maturitních předmětů si odnesla dvojky. Zřejmě proto, aby neměla automaticky nárok na přijetí na vysokou školu. Ráda by byla studovala angličtinu, ale bylo jasné, že tam ji nevezmou. Přihlásila se tedy ke studiu slovanských jazyků na tehdejší Filologickou fakultu Univerzity Karlovy.

Už během studia tlumočila pro ústřední výbor Československého svazu mládeže (ÚV ČSM). V roce 1957 ji vyslali do Čierné nad Tisou, kudy projížděli do Moskvy účastníci Mezinárodního festivalu mládeže a studentstva z celé Evropy. Seznámila se tam s řadou mladých lidí, a když pak začala dostávat desítky dopisů ze zahraničí, zaznamenala, že její poštu kontroluje StB: dopisy chodily se zpožděním a byly podivně zalepené.

Koncem padesátých let byl nedostatek učitelů a absolventi filologické i filozofické fakulty dostávali umístěnky do školství. Olga Castiellová strávila rok na osmiletce v Novém Kníně, kde učila češtinu, ruštinu a ruční práce.  Po roce rozvázala pracovní poměr, ale ukázalo se, že najít jinou práci nebude pro ni tak snadné. Externě sice mohla tlumočit na ÚV ČSM, ale jako stálá pracovnice nebyla přijata, protože „měla příbuzné v zahraničí“. Ze stejného důvodu ji nevzali ani do redakce měsíčníku Plamen, ačkoli s ním předtím externě spolupracovala. Nakonec, díky přímluvě Františka Hrubína a Františka Burianka z FF UK, byla přijata do jazykové redakce Státního nakladatelství dětské knihy (pozdější Albatros), kde pak pracovala jedenáct let až do svého odchodu na mateřskou dovolenou, a vypracovala se na odbornou redaktorku. Kromě toho překládala krásnou literaturu z polštiny.

Kontakty s otcem

Se svým otcem se naposledy viděla o Vánocích roku 1948 a ani nemohli být v přímém kontaktu. Její matka si dopisovala se společným známým Rudolfem Meissnerem, který žil oficiálně v New Yorku, a od něho dostávala zašifrované zprávy o svém bývalém manželovi, který v dopisech fungoval pod jménem Edita. Od něho se dozvěděla, že „Edita“ se znovu vdala. Brzy poté, co se Hostovský dostal v roce 1950 do USA, rozpadlo se jeho druhé manželství. Třetí manželka pocházela z německé židovské rodiny z Lipska a jako dítě prožila nejprve stěhování do Holandska, kde začala chodit do školy, a následně do USA. Pamětnice si s „Editou“ dopisovala od roku 1957. V roce 1963 Jan Werich oba přesvědčil, že taková konspirace už nemá smysl. Začali si psát normálně, ale korespondence byla evidentně kontrolována a některé dopisy se ztrácely.

Egon Hostovský nebyl ve Spojených státech šťastný. Stýskalo se mu po Evropě a po neúspěchu románu Všeobecné spiknutí, který v USA zcela propadl, uvažoval o tom, že se z USA odstěhuje. Svůj plán uskutečnil v roce 1964, usadil se s rodinou v Dánsku a ihned pozval dceru na návštěvu. Setkali se po šestnácti letech, o Vánocích roku 1964, poté co dcera dostala pas a výjezdní doložku na základě osobního dopisu zaslaného tehdejšímu ministrovi vnitra Lubomíru Štrougalovi. Po návratu se pro ni hranice sice znovu uzavřely, ale s Egonem Hostovským obnovili kontakty někteří jeho přátelé (František Hrubín, Jaroslav Seifert, Josef Hiršal, Zdeněk Urbánek, Vladimír Holan, Jiří Mucha) a ozvala se i mnohá nakladatelství, která měla zájem Hostovského vydat. S dcerou se viděli ještě v květnu 1966, těsně předtím než se Hostovský s rodinou vrátil do USA kvůli manželce, pro kterou jediný domov představovaly právě Spojené státy. V roce 1968 dostal Hostovský od Svazu československých spisovatelů pozvání k dvouměsíční návštěvě. Po dlouhém váhání se rozhodl pozvání přijmout. Měl přijet v září.  V červenci to sdělil dopisem mj. Františku Hrubínovi. Srpnovými událostmi ovšem nebyl zdaleka tak překvapen jako jeho čeští přátelé.

V Hrubínově dopisu z 16. 7. 1968 následující dvě věty vůbec nejsou. Viz Literární archiv 42 (Památník národního písemnictví) Lásky vždy pro mne jedno budou – k 100. výročí narození Fr. Hrubína, str. 154 a 166–7. Je ovšem možné, že to otec napsal někomu jinému (například Hiršalovi) a ten mu odpověděl, jak je uvedeno, ale Liehm to připsal mrtvému Hrubínovi, aby někoho živého neohrožoval.

l: „Proč píšeš: Přijedu, jestli se mezitím nic nestane? Co by se mohlo přihodit, ty starej pesimisto?“ (In: A. J. Liehm, Poslední rozhovor)

„Na svobodu se tak snadno a rychle zvykne!“ komentuje to pamětnice. „Člověk si nedovedl představit, že by to někdy mohlo být jinak. A bylo, ze dne na den. Kvůli sovětské okupaci už otec nepřijel a já myslím, že mu to zkrátilo život, protože to nesl dost těžce.“ Egon Hostovský zemřel v USA v roce 1973.

Italská zkušenost

V době studií, v roce 1956, se pamětnice seznámila s Italem jménem Gennaro Castiello, který přišel do Československa začátkem padesátých let, aby si tu v plicním sanatoriu pro vysokoškolské studenty v Třebotově doléčil TBC. Když se uzdravil, pracoval v Mezinárodním svazu studentstva a později v italském vysílání Čs. rozhlasu. O deset let později, už jako vdovec s osmiletým synem, se s Olgou oženil. V té době pracoval jako zástupce jedné francouzské obchodní firmy, která vyvážela různé československé potravinářské a chemické výrobky. Když v roce 1971 zrušila firma zastoupení v Československu, rodina se přestěhovala do italské Verony. Nebylo to snadné, ve Veroně byl tehdy silný neofašismus a syn nosil ze školy fašistické letáky. V roce 1974 se přestěhovali do Boloni, kde naopak vládla levice. Italští komunisté zajistili občanům různé sociální výhody a život byl příjemnější. Manžel pracoval v oboru zahraničního obchodu, ale pro pamětnici nebylo snadné sehnat práci. Dva roky učila externě ruštinu v kurzech pořádaných Svazem italsko-sovětského přátelství, následující dva roky na univerzitě (zadarmo) češtinu jako výběrový předmět pro ruštináře. Současně na univerzitě ve Florencii  skládala zkoušky potřebné pro nostrifikaci diplomu.

Měla dvojí občanství, ale do Československa mohla jezdit jen se souhlasem čs. konzulátu. Koncem sedmdesátých let ji oslovilo nakladatelství Odeon, kam ještě v době, kdy žila v ČSSR, nabídla překlad básnické sbírky Szachy polského renesančního básníka Kochanowského. Nakladatelství plánovalo titul vydat k 450. výročí autorova narození. Problém byl v tom, že básník Josef Hiršal, s nímž pamětnice chtěla na překladu spolupracovat, byl v té době nežádoucím autorem. Knížka vyšla v roce 1979 a jako překladatelka je uvedena pamětnice. Tak se z ní stala „pokrývačka“. Později spolu podobným způsobem přeložili – tentokrát na zakázku – Boccacciovu básnickou sbírku Fiesolské nymfy (1984). To už žila znovu v Československu, kam se vrátila v roce 1980.

Manžel Olgy Castiellové založil a vedl v Boloni exportní konsorcium výrobních družstev a koncem sedmdesátých let mu Svaz italských družstev nabídl místo zástupce v Československu. Protože se jmenování stále oddalovalo, rozhodli se manželé, že matka pojede napřed s dcerou, která v roce 1980 ukončila třetí třídu, a pokud najdou nějaké provizorní bydlení, dcera nastoupí do čtvrté třídy v Praze. (Syn už v té době studoval na vysoké škole.) Nakonec se ukázalo, že jmenování bránili Italové, kteří dlouhodobě žili v Československu a zůstali tam i po roce 1968. Vesměs působili v zahraničním obchodu a mnozí spolupracovali s StB. Manžel se tedy rozhodl, že odjede do Československa, až dosáhne penzijního věku, což se stalo koncem roku 1982. Olga se v roce 1981 vrátila do nakladatelství Albatros, ale jako podezřelá emigrantka nedostala místo v redakci, ale pracovala jako administrativní pracovnice. V roce 1987 obhájila ve Florencii doktorát a následně byla přijata jako redaktorka v nakladatelství Academia, kde setrvala až do penze.

Nadechnutí

Teprve politické změny v roce 1989 v Olze Castiellové probudily potřebu psát. „Potkala jsem Sergeje Machonina a ten mi řekl: ,Budeme otvírat Literárky, nechcete nám dát k otištění něco od otce?‘ Nic jsem neměla, tak jsem zpracovala nějaké otcovy dopisy a oni to otiskli. A tak jsem začala spolupracovat s Literárními novinami. Ale do té doby jsem naprosto neměla potřebu cokoli psát. Byla jsem němá, a najednou jsem promluvila,“ shrnuje pamětnice. Zabývá se českou literaturou a kulturou od padesátých let.

Jako editorka následně připravila k vydání sebrané spisy svého otce. Jejich vydávání začalo v rámci zaplňování bílých míst hned po revoluci, kdy vycházely knihy dříve zakázaných autorů. Zároveň se ale proměňovala síť nakladatelství, distribuce, měnil se i zájem čtenářů, takže s vydáním bohatého díla Egona Hostovského to nebylo snadné. Olga Castiellová se k projektu dostala po smrti vdovy Reginy Hostovské (1993), kterou manžel ve své poslední vůli, sepsané v roce 1960, jmenoval univerzální dědičkou.  Po ní zdědil práva její syn Paul, ale ten dal pamětnici plnou moc. „Konečně jsem si pořádně přečetla dílo Egona Hostovského,“ směje se Olga Castiellová. Jako dítě byla k otcovým knihám velice kritická a on jí je zakázal číst. K těm novým nebylo tak snadné se dostat.

„Do textu jsem zasahovala víc, než editor běžně činí. Věděla jsem z praxe, jak předváleční spisovatelé svoje knihy později v nových vydáních upravovali. A tuhle možnost otec neměl, tak jsem mu v knížkách odstraňovala archaismy, abych mu aspoň takhle trochu pomohla.“

 

(Text vychází z autorizace Olgy Castiellové.)