Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Častvajová (* 1951)

• narozena 21. srpna 1951 v Ohařicích u Jičína

• s rodinou se v rámci osídlování pohraničí přestěhovala do Aše

• rodiče odmítli vstoupit do komunistické strany; pracovali v obchodě

• absolvovala střední pedagogickou školu

• v roce 1970 začala pracovat jako učitelka v mateřské škole

„Vždycky když jsem se hroutila, tak mi maminka říkala: ‚Neplač nad tím, co nemůžeš změnit,‘“ začíná své vyprávění letos devětašedesátiletá Blanka Častvajová, rozená Popelková. Její život, zejména pak samotné narození, je toho dokladem. Narodila se roku 1951 v Jičíně a to 21. srpna. Tedy v den, který se o pár let později stal historickým milníkem našich dějin. Tehdy ještě netušila, za jakých okolností bude slavit své sedmnácté narozeniny a čeho bude svědkem. 

Do tří let bydlela Blanka s rodiči v Ohařicích, které leží asi sedm kilometrů od Jičína. Kvůli nedostatku pracovních příležitostí se ale Blanky rodiče s jejich třemi dcerami – bratr ještě tehdy nebyl na světě – přestěhovali do 270 kilometrů vzdálené Aše v Karlovarském kraji, kde se osídlovalo pohraničí Čechy, kteří ve vnitrozemí neměli práci.

„Aš byla velice, velice zdevastovaná. Dostali jsme tam ošklivý, vlhký dům, kde jsem běhala po takové temné chodbě. To byly mé ošklivé začátky,“ vzpomíná Blanka na první dny v novém bydlišti. „Bydleli jsme v řadovém domku, říkalo se po Němcích,“ vysvětluje.

Blanky tatínek byl vyučený obchodní příručí a jako prodavač se živil také po přestěhování do Aše. Tam však pracovně putoval pouze po malých prodejnách. Nabídku zaměstnání v samoobsluze sice měl, znamenalo to ale, že by musel vstoupit do komunistické strany. To on i jeho žena, Blanky maminka, odmítli. I proto se také ona, která předtím pracovala v tiskové kanceláři Stráž severu a hlásila zprávy v rozhlase, v Aši věnovala obchodu. Rodina také často, vzpomíná Blanka, žila takříkajíc od výplaty k výplatě.

V osmém ročníku základní školy se Blanka díky rozřazovacím testům, ve kterých uspěla, dostala do studijní třídy. Právě to jí dalo naději na postup na střední školu. Tam měla jasno. „Vždycky jsem toužila pracovat s dětmi,“ vzpomíná Blanka, která se vydala studovat pedagogickou školu. Čtyři roky pak dojížděla na internát do Karlových Varů. 

Blanka sice mohla studovat to, co chtěla, její starší sestra se ale své profesi nakonec věnovat nemohla. Milovala sice zvířata a po střední zemědělské škole vystudovala i agronomickou, kvůli tomu, že maminka i tatínek odmítli vstoupit do strany, ale dostal prý její vysněné místo někdo jiný.

Na narozeniny dorazily tanky

V den 21. srpna 1968, kdy Blanka slavila sedmnácté narozeniny, přišla okupace. Celá natěšená čekala, až tatínek, ostatně tak jako každé předchozí narozeniny, dorazí s gratulací a pytlíkem bonbonů. „Místo toho táta vtrhl do ložnice a vykřikl na nás: ‚Opovažte se vystrčit nos z baráku! Přepadli nás Rusáci.‘ Táta někde běhal, mamka brečela. V Aši z toho byli všichni velice špatní,“ vybavuje si Blanka a dodává, že  situace u nich byla oproti Praze přece jen klidnější.

Nicméně v poledne se svými sourozenci přece jen utekla alespoň k nemocnici, kde potkali sovětské vojáky. Armáda tam dorazila omylem, a to kvůli otočeným ukazatelům směru, jak se tomu ostatně dělo v celé zemi. „Viděli jsme dva tanky a vojáčky, opravdu kluky, vyvalené, vykulené a unavené holobrádky. Vyjukaně tam stáli a nevěděli,“ vzpomíná Blanka.

S okupací roku 1968 nastala doba, popisuje Blanka, kdy si musela dávat pozor na pusu nejen ve škole a před kamarádkami, ale i doma. S profesorkou ze školy, která jí pomáhala s recitačními soutěžemi a literárními články, si přesto potají četla úryvky z knihy Hovory s TGM. I o tom ale musela Blanka mlčet. Když o tom přesto jednou promluvila před svým otcem, vynadal jí, že je to nebezpečné.

Když má Blanka odpovědět na dotaz, jestli její rodina uvažovala o emigraci, přiznává, že si to rodiče dovolit nemohli. „Tenkrát utíkali lidé, kteří měli za hranicemi zázemí. Moje kamarádka Jana Sacherová, emigrovala s rodiči nejdřív do Rakouska a potom do Kanady. Její tatínek byl profesor, mluvil francouzsky, německy a myslím, že také anglicky. Mohli si to dovolit. Ale moji rodiče měli čtyři děti, to prostě nešlo,“ hodnotí dnes Blanka zpětně.

Mladá a nezralá

Když po roce 1970 nastoupila do práce, začala pracovat jako učitelka v mateřské škole. V té době už se jí při pohovorech nevyhnula otázka, zdali souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Všude jsem psala, že jsem byla nezralá, mladá, že jsem tomu nerozuměla. A s tím jsem si vystačila dlouhá léta, než se narodil můj starší syn Dany,“ říká Blanka.

Ve stejné době, kdy začala pracovat, se totiž potkala se svým budoucím manželem. „To byly odpolední čaje, takové zábavy. Láska jako hrom,“ směje se dnes Blanka, které v tu dobu bylo devatenáct let. Svatbu měli v roce 1972 a za další dva roky se manželům narodil první syn.

Když se měla po mateřské dovolené vrátit do práce, dostala nabídku rovnou na pozici ředitelky školky. Blanka se však chtěla věnovat přímé práci s dětmi. Navíc v té době bydlela u manželových invalidních rodičů, o které bylo třeba se postarat. A stejně tak o celý dům a dvě děti. „Tak jsem odmítla. Dělat ředitelku mi nevyhovovalo. Práce s dětmi jde stranou,“ vzpomíná Blanka. 

Na chtěné místo učitelky nastoupila až později, přičemž musela povinně absolvovat i takzvaná ideově politická vzdělávání. „Všechny učitelky tam musely, partajní i nepartajní. A jenom smrt nebo těžká nemoc omlouvala,“ vzpomíná Blanka a říká, že tématem setkání byl vždy marxismus-leninismus a „prohnilý západ“. Navíc měla Blanka na kurzech často zvídavé otázky. Tak například se jednou zeptala, proč – když je to v Československu tak skvělé, jsou zde sociální jistoty a všichni mají práci – do země nechtějí emigrovat lidé.
„Moje paní ředitelka mě pod stolem kopla do nohy, ať jsem ticho. A ta soudružka začala něco blekotat. Ředitelku si pak pozvali na kobereček. Omluvila mě s tím, že jsem nezralá a hloupá,“ vzpomíná Blanka. Nebyl to přitom jediný podobný incident. Když jim na setkání vštěpovali, jak je důležité být vlastenec a jak je třeba se prosazovat, tak se Blanka zeptala, proč například čeští umělci typu Karla Gotta zpívají v zahraničí většinou cizím jazykem a nikoli česky. „Zase jsem dostala kopanec pod stolem a taky mi na to neuměla odpovědět,“ směje se dnes Blanka a dodává: „Vymývali nám mozky, až to nebylo hezké.“

To už však přišel rok 1989. Sametovou revoluci prožila tehdy osmatřicetiletá Blanka v Aši a jak sama říká, moc informací tehdy neměli. „Nevěděli jsme, kdo je Havel. Byli jsme v šoku. K nám se to doneslo až později,“ vysvětluje. 

Angličtina jako nový obzor

Ještě po roce 2000, když bylo Blance padesát let, se vrhla do studia anglického jazyka a zejména pak jeho metodiky. Přivedl ji k tomu výlet na Kanárské ostrovy, který jí její synové koupili jako dárek. Tehdy to bylo také vůbec poprvé, kdy Blanka letěla letadlem. Od té doby procestovala spoustu zemí, například Mallorcu, Kanadu, Floridu, Egypt i Řecko. V roce 2015 se z Aše přestěhovala do Mnichovic ve Středočeském kraji, aby byla blíže svým dvěma synům a vnoučatům žijícím v Praze.