Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Ringo Čech (* 1943)

• narozen 9. července 1943 v Praze v rodině hudebníka

• vyučil se televizním mechanikem

• pracoval v podniku Kovoslužba

• vystudoval Státní konzervatoř v Praze

• v roce 1963 byl jedním ze zakladatelů hudební skupiny Olympic

• v té době byl vyhlášen nejlepším českým bubeníkem

• v roce 1965 vystupoval v Las Vegas

• s bratrem založil skupinu Shut Up, která hrála v divadle Semafor

• v roce 1985 založil Čechovo prozatímní divadlo

• otextoval písně pro řadu interpretů

• archiv Českého rozhlasu eviduje více než 1200 titulů, které natočil

• v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny za ČSSD

• věnuje se malování obrazů

• v roce 2015 mu prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy

Z komunistů měl celý život legraci. A zároveň se stále bál, že mu zakážou vystupovat. Nejvíce mu záleželo na tom, aby mohl hrát na bicí, psát texty kolegům zpěvákům, koncertovat. Svůj život za totality vystihuje slovy: Obrnil jsem se, vzdoroval a kličkoval. Dětství označuje za idylické, přestože se narodil uprostřed války, 9.7.1943. Jeho otec František byl absolvent vídeňské konzervatoře, ale živil se jako hudebník v barech a kavárnách. Jeho matka Milada byla švadlena v domácnosti a starala se o něj a jeho bratra Svatopluka.

Vyrůstal v padesátých letech, ale hrůzu doby, ve které komunisté tvrdě přebírali moc ve všech oblastech, jako dítě nevnímal. „Byl jsem pionýrem,“ vypráví. „Zajímalo mě, co ten komunismus je a jak to soudruzi myslí. Ale doma se poslouchala Svobodná Evropa, tak jsem byl ve dvou ohních. Ve škole jsme měli komunistického učitele, který byl milý a příjemný, což mělo vliv. Komunistické myšlenky nám zaséval do srdíček. Takže asi do patnácti let jsem si obraz o tom všem dělal sám.“

Chtěl se věnovat hudbě, ale rodiče trvali na tom, že musí umět řemeslo. Proto se vyučil jako televzní technik. Pracoval krátce v podniku Kovoslužba a pak vystudoval Státní konzervatoř v Praze. Jeho láskou se staly bubny. Za velké štěstí označuje to, že se setkal se členy Skupiny tradičního jazzu Pavla a Ivana Smetáčkových a zároveň s dixielandem amerického basisty Herberta Warda, který na přelomu padesátých a šedesátých let žil v Praze. „To byl Američan, který zdrhnul do komunistické země. Dostal práci v orchestru FOK. Dříve hrával dokonce s Armstrongem. Hodně jsem se od něj naučil,“ vysvětluje.

Nejlepší český bubeník

Jeho vysněná hudební kariéra nabírala obrátky. V roce 1963 stál u založení skupiny Olympic. Jenže přišlo předvolání k nástupu na povinnou vojenskou službu. Byl zařazen k vojenské posádce v Chomutově. „Záhy jsem se ale ocitl ve vojenském blázinci. Po těžkém boji se mi podařilo dostat modrou knížku. Narazil jsem na dobré psychiatry, kteří pochopili, že na vojně moje místo není. Akorát se mě ptali, co je to ten Olympic. Že jsem další, kdo tvrdí, že je z nějakého Olympiku,“ říká. Před ním se totiž stejným způsobem pokoušel z vojny dostat jeho kolega, hudebník Miki Volek.

Začal se znovu věnovat hudbě. Olympic vyprodával haly, jezdili z koncertu na koncert. V roce 1965 byl zvítězil v anketě o nejlepšího českého bubeníka. Cenu přebíral jeho otec, protože jemu se mezitím podařilo odcestovat do Spojených států. A to tak, že odjel spolu s manželkou, která byla sólistkou souboru Černého divadla Jiřího Srnce, které tehdy bylo ve světě velmi žádané.

Odjet do Ameriky ale nebylo za komunismu snadné. „Oženil jsem se tehdy se spolužačkou z konzervatoře, která byla chytrá ženská a věděla, že když odjede na rok pryč, bude to konec naší lásky. A tak řekla Srncovi, že beze mě nepojede. Vyzkoušel mě z rytmu, to pro mě byla legrace a byl jsem přijat. Jenže mě někdo předtím udal, že chci emigrovat a vzali mi pas.“

Nakonec se mu za pomoci přátel podařilo na Ústředním výboru KSČ vyjednat, aby mu pas vrátili a dovolili mu vycestovat. Nevěřil tomu, dokud neseděl v letadle. Dokonce ani kapelníkovi Olympicu Petru Jandovi neřekl, že právě v tom konkrétním dni odlétá. Tím se na dlouhá léta rozpadlo jejich přátelství. Petr Janda to bral jako podraz, skupina se totiž ze dne na den ocitla bez bubeníka.

Okouzlení Amerikou

V roce 1965 se začala odehrávat důležitá etapa pamětníkova život. Čtrnáct měsíců vystupoval v Las Vegas. Pro mladíka ze socialistické země to bylo, jako by se ocitl ve filmu: „Amerika mě okouzlila. Nejvíce to, jak se všichni snažili a pracovali, aby se měli dobře. Ta životní energie a tempo mě fascinovaly. Všechno tam bylo dokonalé. Já nejsem závistivý. Najednou jsem viděl, že tam každý indián hraje lépe než já a to mě motivovalo. Pro mě je každý, kdo někdo něco umí, hodný následování, ne předmět závisti.“

Vystupoval v řadě podniků, včetně slavného hotelu Tropicana v Las Vegas. Zároveň se mu stýskalo po domově. „Se ženou jsme si pouštěli Rusalku a už po prvních tónech jsme buleli. Lidé, kteří mají takovou dispozici, nemůžou zůstávat v zahraničí,“ říká. Pak litovali, že se vrátili. Jeho žena totiž byla v té době těhotná, což nevěděli. Takže jejich dítě se mohlo narodit jako americký občan.

Po návratu hrál rok v klubech v západní Evropě. Za ušetřené peníze koupil kvalitní bubnovou aparaturu. Postavil kapelu, její hvězdou se stal zpěvák Jiří Schelinger. 21. srpna 1968 František Ringo Čech hrál ve Švýcarsku, v Bernu: „My byli v šoku. Plakali jsme celá kapela. Tisíce lidí tam demonstrovaly solidaritu s Československem.“ Jeden člen skupiny ve Švýcarsku zůstal, pamětník se rozhodl pro návrat. „Kolony Čechů utíkaly a já jsem se prodíral jako blbec opačným směrem do Prahy, kde mě čekala žena a malé dítě,“ říká.

Dobu, která následovala, označuje výrazem: Naprostá bezmoc. Byl přesvědčen, že doba nadvlády Sovětského svazu zůstane už navždy. Ale měl jediný cíl, moct stále vystupovat. Nepokazit si to s komunistickými vládci tak hodně, že by dostal zákaz, jako se to v té době stávalo mnoha umělcům. „Já jsem nechtěl jít topit do kotelny,“ říká. „Dělal jsem milovanou muziku, se skvělým zpěvákem, se skvělou kapelou. Byli jsme mladí a měli jsme úspěch. Tak jsme s tou nepřízní bojovali tak, že jsme se obrnili. Vzdorovali jsme, kličkovali, švejkovali.“

Chování komunistů k umělcům v období začínající normalizace popisuje takto: „Ze začátku je zajímaly důležitější věci, například Vaculík. Literáti, ti pro ně byli nebezpeční a vzpurní. Tlak na muzikanty přišel později. Nejdříve to odnesli intelektuálové, my byli považováni za primitivní blbečky. Útočili na nás jen ti, kteří měli volno a nedostali se k velkému útlaku. My mezitím přebývali u poslouchání Svobodné Evropy.“

Zákaz vystupovat kvůli dlouhým vlasům

Zažil případy, kdy měl s kapelou vystoupit v televizi, ale před tím, než je začala zabírat kamera, jim kdosi přišel sepnout dlouhé vlasy dozadu sponkami a pak je zabírali tak, aby hřívy nebyly vidět. Samozřejmostí od sedmdesátých let bylo, že muzikanti museli podstupovat zkoušky, takzvané přehrávky. Na nich byli v komisi umělci, kteří byli členy komunistické strany a další funkcionáři. Zkoušení dostávali různé otázky, které se ani netýkaly hudby. Museli předložit skladby, které chtěli veřejně hrát, všechny podléhaly schvalování. „Přehrávky byly skvostný a užili jsme při nich spoustu legrace. Ptali se třeba kolegy, jak zní basa. A on řekl, brum, brum. Ale zároveň jsme měli strach, mohli nás kdykoli zakázat. Přehrávky byly nástroj perzekuce, způsob, jak nám znepříjemňovat život,“ vysvětluje.

Tato froma útlaku měla za cíl držet umělce v poslušnosti. Kdyby nedostali na přehrávkách takzvanou kvalifikaci, nemohli by pracovat, živit se tím, co uměli. Tvrdí, že mnozí kapelníci komunistické funkcionáře podpláceli, aby jim kvalifikaci dali. Tvrdí, že často řešil průšvihy své kapely: „Jednou moji hudebníci pozvraceli rudý prapor, jednou se Schelinger opil a něco házel z okna, jindy jsme na mírové slavnosti hráli moc hlasitě.“ Nikdy však proti režimu nevystoupil. Spíše hledal cestu v drobným úskocích. Když byli nuceni vystoupit na Festivalu politické písně v Sokolově, zpěvák Jiří Schelinger si zařídil hospitalizaci v nemocnici.

„My jsme nevystoupili otevřeně s protestem proti režimu, jako to udělali třeba Plastic People nebo Marta Kubišová nebo svého času i Karel Černoch. My nechtěli nic jiného, než dělat dobré písničky a moc s nimi vystupovat. Někteří odešli ze zásady, my ne. A režim nás tak trochu potřeboval. Vystupovali jsme v televizních klubech mladých, aby bylo vidět, že mladí muzikanti mohou hrát. To byly obětiny komunistům. Někdo později napsal, že jsem v dobách normalizace pokrytecky jásal z televizní obrazovky. No jásal. Byla to moje práce. Do podzemí se mně nechtělo. Každý si musel vybrat. Buď dělat svou práci nebo být hrdina. My jsme hrdinové být nechtěli,“ shrnuje.

Antichartu jsem nepodpsal

Byl svědkem toho, jak byli v roce 1977 pozváni umělci k podpisu Anticharty, dokumentu, který připravili funkcionáři KSČ jako výraz nesouhlasu s Chartou 77, tehdejší občanskou iniciativou, která značně podlomila sílu komunistického režimu. S Jiřím Schelingerem byli shromáždění umělců přítomni, ale odešli ještě dříve, než se dokument podepisoval1. Nesouhlas s Chartou 77 tehdy podepsala řada známých umělců. Jeho podpis se však na listině objevil také. Tvrdí, že se to stalo tak, že mu další den volaly sekretářky Františka Hrabala, ředitele Pragokoncertu a oznámily mu, že tam jeho podepsaly dodatečně, aby neměl průšvih. Tvrdí, že u mnoha jeho kolegů byl podpis Anticharty vynucen.

V době normalizace žil ve velké rozpolcenosti. Na jedné straně si z komunistů dělal legraci a poslouchal Svobodnou Evropu, na druhé straně se proti nim nepostavil. Tvrdí, že v podobné schizofrenii žila většina umělců: „Vím, že Karel Gott byl velmi statečný. Přišli za mnou estébáci s podezřením, že dává peníze chartistům. Jestli o tom něco vím. Tak jsem to Karlovi hned volal. V daných možnostech jsme všichni dělali trochu něco.“ O tom, že je středem zájmu StB věděl, jeden příslušník za ním chodil. Tvrdí, že estébáci sledovali více lidí, kteří tehdy měli výrazné pozice v populární hudbě. Kromě něj mezi ně podle jeho zkušeností patřili hudebníci Karel Gott, Ladislav Štaidl, Felix Slováček, Karel Svoboda a režisér Ján Roháč.

„Nás šest mělo největší vliv. Pravidelně za mnou chodil estébák a chtěl, ať jdeme do hospody. Nebylo možné s ním nejít. Říkal jsem: Soudruhu, já bych vám strašně rád pomohl, ale nechci vás dostat do problémů, protože já prostě piju. Jsem alkoholik a když se ožeru, všechno vykecám. Řeknu, že jste tu byl, co jste říkal, jak se jmenujete. Já pro vás nejsem partner, soudruhu, i když s vámi ve všem souhlasím.“

Neúspěch v politice

V roce 1981 se zpěvák Jiří Schelinger utopil v Dunaji. Pro Františka Ringo Čecha to znamenalo konec jedné životní etapy. Rok ještě zpíval sám, ale pak začal psát knížky, věnovat se divadlu, malovat. O bubnování ztratil zájem. Měl pocit, že vše nejlepší, co v hudbě udělal, už je za ním. O událostech listopadu 1989 říká, že prožíval pocity štěstí. Ovšem brzy byl rozčarován. Lidi, kteří se stali tvářemi Občanského fóra označuje za rychlokvašky.

Tvrdí, že lidé, kteří dříve podepsali Chartu 77 a měli u něj morální kredit, z veřejného života a z politiky brzy zmizeli a ovládli ji lidé, kterým šlo především o vlastní prospěch. Když mluví o vývoji ve společnosti po roce 1989 je až rozezlený. Sám vstoupil do politiky, nejdříve do komunální. V roce 1996 ho preferenční hlasy voličů dostaly za ČSSD až do poslanecké sněmovny. Z politiky se pak stáhl poté, co neuspěl jako kandidát do senátu. K společenským a politickým událostem se však dál aktivně vyjadřuje ve svých knihách, divadelních představeních a na svých webových stránkách. Prezident Miloš Zeman mu v roce 2015 udělil Medaili Za zásluhy.

„Všude se nacpali prospěcháři. Je nyní stejně snadné člověka umlčet, jako to bylo snadné za bolešvismu, jen se to nedělá tak okatě. Jsem rozčarován a pochybnosti mám úplně o všem,“ říká.

Fotografie v archivu  ukazuje opak. https://multimedia.ctk.cz/?setSite=foto-detail-pagein&documentId=1512277&idx=2&select-continue=1