Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Čechová (* 1927)

• narozena 7. listopadu 1927 v Kojetíně

• v roce 1942 byl její otec zatčen gestapem, po dvou týdnech ho propustili

• od roku 1942 pracovala jako šička v Prostějově

• stala se svědkyní násilností páchaných sovětskými vojáky v Kojetíně

• po válce vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ)

• pracovala na kojetínském sekretariátu KSČ

• v roce 1946 odjela do pohraničí starat se o dobytek po odsunutých Němcích

• od roku 1947 působila v jáchymovských dolech jako sekretářka a později účetní

• v roce 1950 se stala svědkyní plánovaného povstání části vězňů

• v roce 1951 se provdala za Josefa Čecha, narodila se jim dcera

• v roce 1951 byl manžel zatčen a obviněn z velezrady, po půl roce se vrátil domů

• od roku 1953 žila v Brně, pracovala na poště

• v roce 2023 žila v Brně

Zažila všechny dosavadní československé a české prezidenty. Osobně se setkala s Tomášem Garriguem Masarykem i Edvardem Benešem. Jindřiška Čechová prožila život plný dramatických událostí, ať už během válečných let, nebo během komunismu. Už před převratem v únoru 1948 pracovala v jáchymovských uranových dolech jako sekretářka, později jako mzdová účetní. Mezi vězni byli zprvu především váleční zajatci, později se situace změnila a Jáchymov zaplavili političtí vězni. Jindřiška se stala svědkem obchodování s radioaktivní horninou, která končila nejčastěji v Sovětském svazu. Ačkoliv sama po osvobození vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), později už s ní nechtěla mít nic společného. Přestala chodit na schůze a členství časem zaniklo. I přes opětovné nabádání ke vstupu do partaje během normalizace se již členkou nikdy nestala.

Žili jsme skromně

Jindřiška Čechová, rozená Hošková, se narodila 7. listopadu 1927 v Kojetíně. Její rodiče Jindřich a Pavlína Hoškovi ji a její dvě sestry a bratra vychovávali k pravdě a čestnosti. Ačkoliv matka často nešla pro ránu daleko, jak sama Jindřiška Čechová říká, oba rodiče byli laskaví a dopřávali svým dětem to nejlepší. Protože rodina žila na venkově a měli malé hospodářství, musela Jindřiška Čechová od brzkého věku pomáhat s péčí o domácí zvířata a zemědělské plodiny. I když museli žít skromně, prožila šťastné dětství. Volný čas trávila v přírodě s přáteli, v zimě jí rodiče a prarodiče četli a vyprávěli o svých zážitcích. Ještě za první republiky se v Kojetíně setkala s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, kterého si tehdy, jak vzpomíná, všichni považovali. „Tenkrát měli lidi Masaryka tak rádi, že když měl svátek, tak každý dal za okno jeho fotku a svíčku. Do Kojetína přijeli se synem, nebo vnukem, to nevím, sami na koních. Sami dva, žádný doprovod, žádná ochranka,“ vypráví.

Idylické období zhatila německá okupace Československa. Na 15. březen 1939 si dodnes pamatuje. „To, že jsou ve městě Němci, jsme zjistili až odpoledne. Zpívali na náměstí u sochy. Pak tam přijela jejich kuchyň a rozdávali eintopf. Chodili po obchodech a nakupovali salámy, dávali si je kolem krku. Jako děti jsme na to koukaly, ale věděly jsme, že přišli vojáci, že to není nic dobrého,“ podotýká. Netrvalo to dlouho a Němci začali v Kojetíně po svém dělat pořádek. V ulici, kde rodina žila, bydlelo hodně komunistů, mezi nimi i Jindřich Hošek. Velkou část z nich brzy po obsazení zatkli, některé podle slov Jindřišky Čechové popravili. První vlna zatýkání se Hoškových zprvu nedotkla. Otce odvedlo gestapo až v roce 1942. Stalo se tak jen tři týdny poté, co se narodila sestra Jindřišky Čechové. Matka měla po porodu silný zápal plic, v horečkách jen ležela a nevěděla, co se kolem ní děje. „Když k nám přišlo gestapo, nevěděla o sobě. Tatínka odvedli a já jsem se o malou musela postarat sama,“ popisuje. Patnáctiletá Jindřiška zůstala sama se svou novorozenou sestrou a vážně nemocnou matkou a nevěděla, co má dělat. „Měla jsem strach. Nevěděla jsem, co s malou. Pak naštěstí přišla dědečkova sestra a pomohla nám.“

V době zatčení měl otec zranění žaludku, které si způsobil pádem z žebříku, a právě to mu pomohlo. Protože se jeho zdravotní stav horšil, přivolali mu na gestapu lékaře, který ho vyšetřil a potvrdil vážnost zranění. Dva týdny strávil v nemocnici, a nakonec ho pustili domů. Několikrát se sice ještě musel dostavit na výslech, ale už ho během války nezatkli.

Manžel ani nevěděl, že je s Kubišem příbuzný

V květnu toho roku uskutečnili Jan Kubiš a Jozef Gabčík útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacisté spustili rozsáhlé pátrání, zatýkání a popravy byly na denním pořádku. Když Karel Čurda prozradil jména parašutistů a jejich spolupracovníky, došlo i na Kubišovo příbuzenstvo. Z široké rodiny bylo postupně zatčeno 250 lidí, nejvíce z Dolních Vilémovic a Horních Radslavic[1]. Teprve tehdy se Josef Čech, budoucí manžel Jindřišky Čechové, dozvěděl, že je s Janem Kubišem spřízněný. Jeho matka byla totiž sestřenicí matky Jana Kubiše. „Manžela zatkli v Bačicích u Třebíče a odvezli je do Terezína. Byli tam ale jenom čtyři měsíce a pak je pustili, prý na žádost českých matek,“ popisuje. Ani ne týden po propuštění Josefu Čechovi řekl starosta, že je nežádoucí a musí obec opustit. Odešel tedy do rakouského města Mürzzuschlag, kde se podílel na stavbě silnic.  V závěru války společně s přáteli utekl, přešli Alpy, vrátili se do protektorátu a v ilegalitě přečkali zbytek války.

Po osvobození dostal nabídku, aby se stal policistou. V Ostravě si doplnil vzdělání a nastoupil k vězeňské stráži. Nejprve působil v Brně, později v Přerově a Horním Slavkově. Kvůli různým problémům nakonec skončil v Jáchymově.

Kluci hlídali, aby mě vojáci neznásilnili

Když bylo Jindřišce Čechové patnáct let, tedy v roce 1942, nastoupila jako šička do jedné z prostějovských továren. Na následující tři roky života vzpomíná jako na nejhorší období svého života. „Dělalo se deset hodin u pásu, šili jsme vojenské uniformy. Práce to byla těžká. Když jsem dojížděla, vstávala jsem ve tři hodiny ráno a domů jsem přijela v osm večer,“ popisuje. Později si našla v Prostějově podnájem, aby nemusela trávit volný čas dojížděním. V továrně pracovala až do dubna 1945. V té době už byl konec války na spadnutí. Když se vrátila do Kojetína, v obci už to žilo. „Sešly se tam ze všech stran tři armády. Od Kroměříže přišli Rumuni, od Brna přišli Češi, od Tovačova šli Rusi. Ještě Němci vyhodili železniční most přes Moravu, takže tam zůstaly vlaky. Taky hořel cukrovar,“ popisuje poslední válečné dny. Boj o město začal v úterý 1. května 1945, ale německé vojsko se nehodlalo snadno vzdát. Nejprve se Němci střetli se Sověty, o den později dorazili rumunští vojáci. Ve stejný den Němci vyhodili zmíněný most do povětří. Dne 3. května rumunský granát zasáhl cukrovar, který vzplál[2]. V dalších dnech boje pokračovaly, místní, včetně rodiny Hoškových, se schovávali ve sklepích.

Brzy byla obec plná sovětských vojáků. Někteří z nich se opíjeli a páchali různé zločiny, kradli a znásilňovali. „Sousedovi kluci mě hrozně opatrovali. Říkali mi, ať jsem s nimi, jinak mě znásilní. Dělo se to. Rusi se opili a znásilnili hodně ženských na Stružní ulici. Hned se to rozkřiklo a jeden chlapec uměl rusky, tak šel za Rusy a řekl jim to,“ vzpomíná. „Přijeli nějací velitelé, vytahali je z baráků, postavili je na břeh struhy a každého desátého zastřelili. Ti ostatní je museli odnést ke hřbitovu, kde je položili pod jívu. Ostatní vojáci museli kolem nich pochodovat, aby viděli, co se jim stane, když budou okrádat a znásilňovat.“ S osvobozením se události uklidnily a jak Jindřiška Čechová říká, nikdo už si nedovolil znásilňovat a ubližovat. „Bylo veselo, zpívalo se, střílely se ohňostroje a slavilo se,“ dodává.

Po válce to bylo zlé

Nadšení z konce války vystřídaly obavy z budoucnosti. Jindřiška Čechová si potřebovala rychle najít práci, jenže ta prý nikde nebyla. Na nějakou dobu odjela do Prahy ke své tetě, ale ani tam se jí nepodařilo zaměstnání sehnat. Nakonec jí v září roku 1945 jeden známý, komunista, nabídl, aby se stala úřednicí na sekretariátu KSČ v Kojetíně. Tehdy Jindřiška Čechová vstoupila do strany. V květnu příštího roku místo opustila. Protože se matce narodily další děti, bylo jich doma moc, a tak ji rodiče požádali, ať si najde vlastní bydlení. A tak odjela ke strýci do Karlových Varů a místo našla na sekretariátu KSČ v Jáchymově. Když ho o pár měsíců později zrušili, znovu se ocitla bez zaměstnání. „Tenkrát, v roce 1946, nařídili povinnost pro ročník 1927 a 1928, že se musíme jít do pohraničních vesnic starat o dobytek po Němcích, a tak jsem tam musela jet,“ popisuje.

Jindřiška Čechová odjela k hranicím nedaleko Jáchymova. Starat se o dobytek ale nebylo jednoduché. „Bylo to tam zoufalé. Některá zvířata pustili do lesa, některá byla ustájená v jedné velké stodole. Navíc tam bylo asi čtrnáct vídeňských Čechů, kteří v životě neviděli krávu,“ vzpomíná. Pracovníci ani neměli dostatek jídla, měli si vařit sami, ale neměli z čeho. Později ji přesunuli ještě blíž k hranicím. „Byli tam samí vojáci, já a dvě Němky a dva Němci. Měli jsme těm vojákům vařit. Tam už to bylo dobré, měli jsme dost jídla,“ říká.  V Sudetech zůstala čtyři měsíce až do prosince roku 1946.

Vězení je vězení

V roce 1947 nastoupila do jáchymovských dolů. Místo jí zařídil její kolega ze sekretariátu KSČ, jistý Andrej Acel, přezdívaný Bandy, který tam působil jako obchodní ředitel. „Šla jsem na podnikovou radu dělat sekretářku. Tenkrát tam byli němečtí zajatci, vypadali hrozně, jak kdyby přijeli z koncentráku,“ vypráví. Podle Jindřišky Čechové se ale zajatci v táboře měli dobře a často si chválili dobré jídlo. Oproti sovětským lágrům prý měli v Jáchymově daleko lepší podmínky. „Dostávali stejné jídlo jako horníci, ale dělat se tam samozřejmě muselo. Vězení je vězení.“

Už na počátku léta 1945 obsadili jáchymovské doly Sověti. Uranová ruda byla pro Sovětský svaz důležitá, protože potřeboval v co nejkratším čase nastolit rovnováhu vojenských sil se Spojenými státy americkými. Ty už totiž v roce 1945 vyráběly atomové zbraně. Československá vláda si chtěla nad činností Sovětů udržet kontrolu, ale to se jí dařilo jen z části. Na začátku roku 1946 byl zřízen národní podnik Jáchymovské doly a ředitelem se stal Bohuslav Hegner. Při únorovém puči v roce 1948 ho jako nekomunistu nahradili straníkem Josefem Čmelákem. Vedení podniku plnilo spíše formální funkce a podléhalo požadavkům Stálé smíšené československo-sovětské komise v Praze a prezidentu Gottwaldovi, který byl oddaný Sovětskému svazu. Poválečný Jáchymov byl tedy prakticky ovládaný Sověty[3]. „Postavili tam domy, nový Ostrov, Mariánskou. Všechno to bylo v jejich režii. Starali se i o dopravu. My jsme měli svého vládního zmocněnce, který za oblast zodpovídal. Po politické stránce, formálně, to řídil on,“ popisuje.

Jak Jindřiška Čechová vzpomíná, veškerá vytěžená ruda putovala do Sovětského svazu. Bylo prý několik cest, jak se uran převážel. Buď se dovezl nejprve lodí do Hamburku, odkud se distribuoval dál, nebo se vozil přímo do Sovětského svazu. „Vozili to asi na různá místa. Někdy řidič nepřijel dva měsíce pro výplatu a říkal: ‚Já jsem byl na Urale.‘ Odváželo se to auty a dopravu platili Rusi. Ale jezdili tam i naši řidiči, ne jenom Rusi. Ale většinou to byli muži demobilizovaní ze Svobodovy armády.“ Komunistický převrat Jindřiška Čechová příliš nevnímala, jak říká, neměli moc informací. S kolegy v práci sice poslouchali rozhlas, ale celou událost moc neprožívala. „Nás se to moc nedotýkalo,“ říká. Změna nastala, až když ředitele Bohuslava Hegnera nahradil Josef Čmelák. Tehdy si začala uvědomovat, že se doba pomalu ale jistě mění.

Vězni měli stejné podmínky jako horníci

Že by se poměry v Jáchymově po roce 1948 změnily a zacházení s vězni se zhoršilo, si Jindřiška Čechová nemyslí. Tvrdí, že se dnes situace v dolech nadsazuje a ve skutečnosti se prý trestanci tak špatně neměli. Nicméně vzpomínky vězněných ukazují jinou realitu. „Příděl chleba: tzv. tříkilový černý chleba se dělil na dvacet dílů. Teoreticky to mělo být po 15 dkg, ale tři kila bochník nikdy neměl, takže příděl byl 12 až 14 dkg. Po černým chlebu se ale spíš dobře trávilo, než aby zaháněl hlad,“ vzpomínal pro Paměť národa politický vězeň Ing. František Šedivý. V jeho vyprávění mimo jiné zaznělo: „K pití byla káva z melty. Ta tekla z kohoutku a člověk si mohl natočit, kolik chtěl – teplá ale hořká, hlad nezahnala. Třikrát týdně byla k večeři polívka – voda s tvrdou uvařenou suchou zeleninou, často z pytlíků ještě z protektorátu. Jestli v polívce plavalo pět kousků brambory velikosti třešně, tak to bylo hodně. Zcela výjimečně se objevila nudle. K obědu byla na stravenku jedna nějaká omáčka a jeden knedlík, tzv. blboun, a když tak dva až tři kousky jakéhosi masa. Takže hlad vás prostě nepřešel, vůbec nikdy neskončil. Ve dne v noci, pořád měl člověk hlad.“ Je zřejmé, že strava v táborech absolutně nesplňovala potřeby vězňů. Ačkoliv měli těžce pracující denně dostávat 700 gramů chleba a 150 gramů masa, realita byla často jiná[4].

Muklové, tedy komunistickou terminologií tzv. muži určení k likvidaci, často neměli při práci v šachtě přístup k pitné vodě, proto se uchylovali i k tomu, že pili vodu kapající ze stropu, jak pro Paměť národa vyprávěl Ivan Kieslinger: „Ta voda byla vysoce radioaktivní. Ale my jsme měli žízeň, tak jsme ji pili. Byli jsme si toho částečně vědomí, ale žízeň byla přece jenom větší. S kontaktem s radioaktivním materiálem to taky bylo příšerné. Neměli jsme žádnou bezpečnostní přednášku – co se tam může, co se tam nemůže, čeho se vystříhat. Vyfasovali jsme jenom helmu.“

Mnoho pamětníků také vzpomíná, jak se načerno z lágru vynášely vzkazy a dopisy rodinným příslušníkům. To potvrzuje i Jindřiška Čechová: „Vězňům by každý horník vynesl za flašku dopis. To se dělo. I zaměstnanci to dělali.“

Chtějí vyhodit šachtu do povětří

V práci se Jindřiška Čechová seznámila s Josefem Čechem, který působil ve vězeňské stráži, a později se  vzali. V roce 1950 byli oba svědky toho, kdy se část vězňů pokusila o povstání. „Najednou se rozkřiklo, že vězni chtějí vyhodit šachtu do povětří. To bylo takové ticho. Myslím jedenáct hodin dopoledne, na šachtě byl velký provoz. Když se o tom začalo mluvit, tak najednou se tam objevil manžel, tehdy byl velitel tábora,“ popisuje Jindřiška Čechová. Josef Čech podle ní brzy překonal prvotní rozčilení a rozhodl se sfárat k muklům. „Trvalo to hrozně dlouho, už všichni říkali, že ho tam oddělali, že už nevyfárá. Za dvě hodiny vyšel. Byl takhle široký, měl plné kapsy dynamitu a malých granátů a plno drátů, byl celý ověšený dráty.“ Manželovi se skutečně podařilo muže asi po hodinové konverzaci přesvědčit, aby od svého úmyslu ustoupili. „Prý došlo k takové hádce: ‚Co ty o tom můžeš vědět?‘ Tak manžel říkal: ‚Podívejte se chlapi, já o tom taky něco vím, já jsem byl v Terezíně a dělali jsme taky v podzemní šachtě. Já vám dobře rozumím, ale jestli to tady někdo nesnese, nebo má takové životní trable, že chce z života odejít, tak ať si vezme dynamit, lehne si za zával a oddělá se sám. Proč s sebou chce brát tři sta lidí?‘“

Čechovým se zanedlouho poté narodila dcera. Jenže manžela převeleli do Olomouce a poté do Brna. Jindřiška Čechová tak zůstala v Jáchymově sama, dceru odvezla do Kojetína k matce, aby se o ni postarala. Tehdy pracovala na pozici účetní zahraničního obchodu, a tak měla přístup ke všem transakcím se Sovětským svazem. Protože potřebovala peníze, aby mohla matce přispívat na péči o dceru, požádala vedoucího o víc práce. Pověřil ji proto tím, ať likviduje faktury. „Na nás i na Rusy bylo z ciziny embargo na stroje a účetní materiály. Tak se to dělalo tak, že se to prodalo tam, ale došlo to k nám. Na příklad banány z Afriky koupili Němci, ale šly do Prahy. Němci měli papíry a už se obchoduje jenom s papíry. Materiál ale šel tam, kde se zaplatilo,“ vysvětluje.

V srpnu 1949 zatkli komunisté ředitele Čmeláka a nahradili ho Ing. Františkem Simínem. Odvolán byl už roku 1951. Tehdy se Státní bezpečnost (StB) zaměřila i na členy mezivládní komise, která dohlížela na plnění dodávek uranové rudy pro SSSR a řídila národní podnik Jáchymovské doly. Člen komise Ing. Svatopluk Rada byl obviněn ze špionáže a v rámci Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským nakonec dohnán k sebevraždě[5]. Ve stejné době si přišla StB i pro Josefa Čecha. „Manžela v Brně zatkli a zavřeli za velezradu. Jako vedoucí pracovních táborů měli dávat hlášení o těžbě uranu, jenomže to absolutně nebyli schopní dělat. Nikdo by to nedal dohromady, protože se všechen uran odvážel do Ruska,“ popisuje okolnosti zatčení svého muže Jindřiška Čechová. Kterého tábora byl v té době velitelem, nezmiňuje. Josef Čech dle jejích slov strávil ve vazbě půl roku. „Byli zavření vedoucí všech táborů, bylo jich sedm, jeden z nich se ve vazbě oběsil. Po vynesení rozsudku od soudu je ale nakonec propustili. Přesto ale nemohli chodit do práce,“ vzpomíná. Protože manžel nesměl mít příjem, musela Jindřiška Čechová celou rodinu uživit sama.

V roce 1953 se Čechovi přestěhovali natrvalo do Brna. Tam manžel začal pracovat ve Sboru národní bezpečnosti (SNB), Jindřiška Čechova si našla místo fakturantky na poště. Josefa Čecha nakonec od bezpečnosti vyhodili, rok pracoval jako zvonař a poté ho znovu povolali do uranových dolů. Na poště vystřídala Jindřiška Čechová několik pozic. Po celou dobu ji tlačili ke vstupu do strany, to ovšem odmítala. Sametovou revoluci prožila v Brně. Ze změny režimu měla radost, ale zklamalo ji, jak se situace po roce 1989 vyvinula. V roce 2023 žila v Brně.

 

 

 

[1] Jan Kubiš. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-07-04]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kubi%C5%A1

[2] Historie města Kojetín [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné z: file:///C:/Users/Admin/Downloads/historie_mesta.pdf

[3] [3] Jan Kubiš. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-07-04]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kubi%C5%A1

[3] Historie města Kojetín [online]. [cit. 2023-07-05]. Dostupné z: file:///C:/Users/Admin/Downloads/historie_mesta.pdf

[3] DRECHSLEROVÁ, Lenka. Jáchymovské doly ve vzpomínkách pamětníků. Brno, 2017. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

[3] Jáchymovské doly. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-07-06]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1chymovsk%C3%A9_doly

[4] DRECHSLEROVÁ, Lenka. Jáchymovské doly ve vzpomínkách pamětníků. Brno, 2017. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

[5] Jáchymovské doly. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-07-06]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1chymovsk%C3%A9_doly