Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Čechová (* 1932  †︎ 2014)

• narozena roku 1932 v Českých Budějovicích

• 1939 – vstup do Sokola

• 1945 – vstup do skautského oddílu v Českých Budějovicích

• 1948 – seznamuje se se skupinou Kruh kolem Dr. Pavla Křivského

• 1950 – FF UK, studium češtiny a rumunštiny

• několikrát vyslýchána StB v souvislosti s procesem s Pavlem Křivským

• perzekuce v zaměstnání

• 1968 – obnovuje s manželem Milošem Čechem skauting v Bechyni

• 1989 – podpis petice Několik vět

• po roce 1989 instruktorkou vůdcovských zkoušek pro mladé skautské vedoucí

• zemřela v roce 2014

Život Jiřiny Čechové ovlivnila především tři velká setkání. Setkání s vírou, kterou zdědila po rodičích, setkání se skautingem a konečně setkání s výraznou postavou skautských dějin – Dr. Pavlem Křivským a jeho nezávislým duchovním společenstvím Kruh. V něm poznala nejen

zásadní hodnoty, ale i řadu celoživotních přátel. Začněme ale od začátku a hezky popořádku.

Jiřina Čechová se narodila v roce 1932 v Českých Budějovicích. I když již před válkou chodila do Sokola, dala po válce přednost právě obnovovanému Junáku. „Ovšem v roce 1945 mě upoutal skauting – tou snahou, která byla ještě nad to cvičení v Sokole – pobyt v přírodě a tak dále.“ Byl to krok pro celý její pozdější život určující. Chodila do oddílu vedoucí Emy Studničkové a v roce 1946 absolvovala svůj první letní tábor pod Dívčím kamenem.[1] Po válce studovala se svou kamarádkou a rovněž skautkou Ludvou Markovou obchodní akademii. „Naše spolužačky byly dámy – make-upy a my jsme ráno jezdily cvičit. To byly divoké chvíle.“

Kruh měl oproti skautu a Sokolu navíc i ten intelektuální náboj…

V roce 1947 se s Ludvou seznámily se staršími budějovickými skauty Jiřím Candrou a Jaromírem Markem, kteří zakládali budějovickou odnož Kruhu, tedy volného duchovního sdružení především vysokoškolské mládeže. Tu kolem sebe na svých akcích a přednáškách z filozofie, etiky, východního náboženství a skautských ideálů soustřeďoval Dr. Pavel Křivský (1912–1989).

Mladí lidé se s tímto bývalým knězem, skautem, doktorem filozofie a historie potkávali v Praze na vysokých školách. Ve svých rodných městech pak zakládali své vlastní „kruhy“, inspirované myšlenkami Pavla Křivského, jeho akcentem výchovy a sebepoznávání. Skupiny tak vznikaly po celé republice. Všichni pak společně jezdili na brigády, výjezdní semináře a jiné společné akce.[2]

„Kruh měl oproti skautu a Sokolu navíc i ten intelektuální náboj… Po tříleté praxi v dívčím oddíle se mi otevřely zcela nové, netušené obzory.“ Pavel Křivský pak veškerou činnost dozoroval. „Pavel Křivský svolal v Budějovicích rodiče k žákům. Byla tam maminka i tatínek. Tam jim řekl, že usiluje o to a o to, jenže ve skautingu je dívčí oddíl a chlapecký. Ale že tohle je koedukovaná společnost. A vysvětlil, o co jde. Moji rodiče, neškolení obyčejní lidé, přišli domů a řekli: ,Jiřinko, s Kruhem můžeš absolvovat všechny akce.‘“

Výraznou osobou a iniciátorem českobudějovického Kruhu byl zmíněný vůdce 15. skautského oddílu Jaromír Marek, skautsky Markýz. „Mezi členy Kruhu jsme my – ,budějčáci‘ – tvořili poněkud odlišnou skupinu tím, že jsme domovsky patřili k Markýzovi. Markýz kladl větší důraz na život v přírodě a na praktickou skautskou činnost. Pavel nás orientoval víc na na snahu o zdokonalování duchovního života.“[3] Markýz také prosazoval dle řeckých tradic rovnocenné rozvíjení těla i ducha.

Já děkuju Pánu Bohu, že jsem pomýlená nebyla

V Praze začala Jiřina Čechová studovat češtinu a rumunštinu na Filozofické fakultě UK. Takto vzpomíná na své spolužáky, pozdější spisovatele, tehdy zanícené komunisty.[4] „Byla jsem v ročníku s Ivanem Klímou a Miroslavem Červenkem. Já se jich šíleně bála – oba byli v KSČ a přísně hlídali ty bílé vrány. Můj můž viděl dokument GEN o Klímovi a povídá: ,Ty mu křivdíš, vždyť byl v Terezíně.‘ A já povídám: ,Majko, jenom v tom GENu vynechal pět let života. Vysokou školu.‘ Dneska je situace jiná. Odpusťme si. On se omluvil, že byl pomýlený. Já děkuju Pánu Bohu, že jsem pomýlená nebyla.“

První ubytování v Praze jí přes opata břevnovského kláštera sehnal – kdo jiný než Pavel Křivský. S kružany tehdy byla ve velmi těsném kontaktu. „Osoba Pavlova ve mně evokuje celou škálu pocitů a dojmů: úctu, vděčnost, radost, bolest, vinu. Nemohu je zařadit do časového sledu, protože síla jeho osobnosti působila celý můj život jako jakási vnitřní korekce: jak by v této situaci posuzoval mé jednání Pavel?… A jako základní imperativ rezonovala jeho slova: Na první místo stav zřetel etický, pak teprve racionální a praktický,“[5] vzpomíná Jiřina Čechová na svého učitele. „Pavel Křivský u nás upřednostňoval vzdělání, vzdělání, vzdělání. Kdykoliv mi psal, či jsem se s ním sešla, dával mi úkoly. A ptal se, Jiřino, úkol je splněn?… Kruh nás vedl podle skautského desatera. Ovládat se, otužovat se, milovat přírodu, mít rád lidi, ale navíc Kruh zdůrazňoval vzdělání a takovou tu duchovní péči.“

Jenže situace po komunistickém puči se počala přiostřovat. Režim, který se velmi rychle vypořádal se skautským hnutím, pohlížel s nedůvěrou na svobodomyslného Pavla Křivského, shromažďujícího kolem sebe spoustu mladých lidí. Nejdřív byl vyhozen z práce v archivu ministerstva vnitra, posléze, snad symbolicky na 25. února 1952, byl Pavel Křivský zatčen. „Pavel byl vězněn, odsouzen na doživotí – v únoru 1952. Všichni jsme byli na vysokých školách.“

Šlo o vykonstruovaný monstrproces, který měl ukázat zločinnost Junáka. Pavel Křivský byl uměle spojen s jihočeskými skauty – převaděči přes hranice – a obviněn z velezrady. Proces dodnes vzbuzuje kontroverze, neboť někteří kružané, kteří v něm byli společně s Křivským souzeni, tehdy podepsali spolupráci se Státní bezpečností. Spekuluje se, že tak učinil i týráním zlomený Pavel Křivský. Ten byl odsouzen na doživotí, a jelikož se na něj jako myšlenkami režimu nepřátelský živel nevztahovaly žádné amnestie, odseděl si třináct let v Leopoldově a Valdicích. Pro spoluvězně pořádal filozofické semináře.[6]

Ani Jiřina Čechová neunikla krutým výslechům na StB, ze skromnosti je ale mimoděk zmínila až po ukončení rozhovoru „off-record“.

Z kružanů se v dalších letech rekrutovali významné persony junáckého hnutí. Stali se jedněmi z hnacích motorů obnov Junáka jak v roce 1968, tak 1990. Psycholog Václav Břicháček či spisovatel Miloš Zapletal zúročili odkaz Pavla Křivského v literatuře pro děti a vedoucí, či pořádání známých kurzů pro starší skauty – rovery. Skrze působení všech kružanů se tak vlastně dostaly myšlenky Pavla Křivského k tisícům lidí několika generací.

„Mnoho osobností dnešní doby může hovořit o tom, že to byla elita. Byla a já denně Bohu děkuji, že jsem měla to velké štěstí, že jsem se s těmi osobnostmi setkala,“ komentuje Jiřina Čechová.

No podívejte, oni vás snad zavřou, že jste vedla skauty

Po ukončení studií se z Jiřiny Čechové stala gymnaziální profesorka. A jelikož se s režimem nikdy neměli příliš v lásce, dostala v rámci svého prvního angažmá v Milevsku za úkol učit ruštinu. Nutno podotknout, že ji nikdy nestudovala. Důležité pro ni bylo spíše seznámit žáky s ruskou mentalitou a klenoty ruské literatury – Dostojevským, Čechovem, Bulgakovem... „Brzo mě vyhodili.“

Naschválů jí ovšem režim připravil více, např. když měla vést přípravku pro ostravské předáky komunistické strany. Způsoby chování na nule, nabubřelost veliká, přesto jim Jiřina Čechová čelila odhodlaně. „Já klidně zítra odejdu. Dejte si sem člena KSČ, jenže ten nebude dělat nádenickou práci.“ I proto na ni chodilo udání za udáním. Nejpikantnější bylo zřejmě udání, že hledá chyby v Rudém právu, tehdejším hlavním stranickém tisku. Před kárnou komisí se pak obhajovala: „‚Dejte mi Rudé právo,‘ přečetla jsem větu a řekla jsem: ‚Tady je anakolut, tady kontaminace. Soudruhu, vy jste z ministerstva školství – upravte tu větu, aby byla správná.‘ – ‚Co si to dovolujete?!‘ – ‚Ne, co si to dovolujete vy vůči mně – vždyť tam chyby jsou!‘“

Za svého působení v Týně nad Vltavou se seznámila se svým budoucím mužem a bývalým bechyňským skautem Milošem Čechem „Majkou“, který pracoval jako lesník. „Pak jsem rodila děti a učila na gymnáziu tady v Týně. I tady na mě byli vstřícní,“ líčí s úsměvem.

Na jaře roku 1968 byl opět obnoven skauting. Jiřina Čechová ani její manžel neváhali a v Bechyni se přidali k obnově tamějšího střediska. „V roce 1968 jsem vedla dívčí skautský tábor na Blanici u Prachatic. Měla jsem tam Haninku, naši dcerušku, byla tam i jiná sestra, Benny z Bechyně. Takže to byl takovej... tábor. Ale snažily jsme se. Pak byl ještě tábor v Mlázovech u Klatov v roce ’69. Pak přišlo vojsko a normalizace a v Budějovicích vyhlašoval komunista, jak se i učitelé skautingu zaprodali a prý mě tam jmenovali. Dokonce profesorka z gymnázia a vedla tábor. A jedna dotyčná za mnou přišla a řekla, no podívejte, oni vás snad zavřou, že jste vedla skauty.“ Skautskou činnost režim velmi brzy v rámci utahování šroubů po začínající sovětské okupaci zakázal. Oddíly byly sloučeny s pionýrem a všichni skautští činovníci, pokud se k pionýru také nedali, měli opět, jako před dvaceti lety, ohromné potíže. 

„Pak byly prověrky a týnský ředitel Novák byl v KSČ, ale neokázale statečnej. Když jsem šla na prověrku, třásla jsem se. ,Z církve se nenechám vypsat, řeknu jim, že by maminku ranila mrtvice. A že vedu skauty a že podle toho žiju.‘ Jenomže ten ředitel byl tak skvělý, že když jsem vstoupila, řekl: ,Soudružko tajemnice, vařte kávinku pro komisi, oni jsou unavení. Já to tady se soudružkou proberu.‘ Pak se podívá na mě: ,Váš muž maká v lese, vy jezdíte z Bechyně. Chtěla byste byt?‘ – ,No, ano.‘ Pořád jsem čekala ránu. Těm komunistům prý řekl: ,Jé, Čechová? To je taková chudinka, má tři děti, její muž maká v lese, ta že by ještě vedla skauty? Nevěřím...‘ On už nežije, ale takový neokázalý lidi mi stavěl Pán Bůh do cesty v době, když to bylo nejhorší.“

Když potom po roce ’89 byla svoboda, požádali nás, abychom vedly zkoušky. Já měla filozofii…

Přes všechny životní peripetie se nepřestala Jiřina Čechová stýkat se svými přáteli z Kruhu. „V 80. letech jsme jezdili na různá zapadlá místa a slavili jsme skautský svátek, tajně.“ Když pak přišel listopad roku ’89, byla již Jiřina Čechová několik měsíců petentkou Několika vět[7]. Změna společenského klimatu byla cítit ve vzduchu. Bohužel se jí nedožil zakladatel Kruhu, Dr. Pavel Křivský, který zemřel dva dny před památnou demonstrací studentů na Národní třídě.

„A když potom po roce ’89 byla svoboda, požádali nás, abychom vedli zkoušky. Já měla filozofii… Součástí té mé zkoušky byla slohová práce a řečnický projev. Já je tejrala, jak to mluvíš? Vyslovuj zřetelně! A témata těch prací byla, mám v oddíle dívku, která bere drogy…“ S dalšími skauty poválečné generace tehdy pamětnice pomáhala při obnově Jihočeské lesní školy a zkoušek pro skautské vedoucí.

„Kruh mě navigoval v životě správným směrem, děkuju za to. V současné době se chvěju o vnuky, kteří skautují, ale vliv toho prostředí je tak úděsný, kdy se stírá rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží a i dětem se ukazuje, že negace je pozitivní. Televize, noviny,“ uzavírá líčení svého životního příběhu skautka a kružanka Jiřina Čechová.

Pro Skautské století a Paměť národa rozhovor nahrál a příběh zpracoval Jan Havelka – Kačer.

Pamětnice zemřela v roce 2014.

Literatura k tématu Kruhu a Pavla Křivského:

· Filosofie za mřížemi – Leopoldov, léta padesátá, Zdeněk Pousta (ed.), Praha: Universita Karlova, 1995

· Sborník Svědectví o Kruhu; Praha: Kruh, 2001

· Čím to je, že jste tak klidný? Václav Dvořák, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008.

[1] Dívčí kámen je jméno zříceniny a pod ní se rozkládající ostrožny. Založili ji ve 14. století Rožmberkové poblíž Českého Krumlova.

[2] Podrobně popsáno v knize Svědectví o Kruhu; Kruh, Praha 2001.

[3] Citace z výše uvedené knihy, vzpomínky Jiřiny Čechové. Str. 52.

[4] Miroslav ČERVENKA (*1932–2005) – český literární teoretik a básník; Ivan KLÍMA (*1931) – český básník a prozaik, známý po celém světě. Podrobně viz např. web Slovníku české literatury.

[5] Ze vzpomínek Jiřiny Čechové v knize Svědectví o Kruhu. Str. 52.

[6] O osobě Pavla Křivského, procesu a jeho filozofických přednáškách podrobně vypovídá publikace FILOSOFIE ZA MŘÍŽEMI – LEOPOLDOV, LÉTA PADESÁTÁ (ed. Zdeněk Pousta, vydala Universita Karlova v Praze r. 1995).

[7] Několikabodová petice z pera hnutí Charta 77. Jejím hlavním poselstvím a požadavkem bylo dodržování lidských práv, propuštění politických vězňů a svoboda shromažďování. Byla publikována v červnu 1989 a doznala celospolečenského ohlasu.