Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Čechová (* 1940)

• narodila se 31. ledna 1940 ve Štrampouchu u Čáslavi, pocházela ze sedmi dětí

• po druhé světové válce se rodina přestěhovala do severočeských Volfartic

• hospodařili na velkém statku po odsunutých Němcích, vše se museli učit nanovo

• kvůli tvrdé práci na statku zakázal otec pamětnici studovat zdravotní školu

• odevzdání hospodářství v rámci kolektivizace byla pro rodinu úleva

• pamětnice pracovala jako účetní v JZD, později jako mistrová ve sklárně

• začátkem 60. let se seznámila se svým manželem, měli spolu dcery Ilonu a Romanu

• v roce 1973 manžel zemřel, dcery musela pamětnice vychovávat sama

• navzdory těžkým finančním podmínkám je podporovala ve vysokoškolském studiu

• ze sklárny přestoupila do uranového podniku ve Stráži pod Ralskem

• koncem 80. let navštívila sestru ve Vídni, na devizový příslib vyjela i do NSR a Francie

• po pádu železné opony dál cestovala po celém světě, např. do Brazílie, USA, Thajska

• do důchodu odešla v roce 1995, v roce 2022 žila v České Lípě

Když v deváté třídě Marta Čechová přišla za rodiči s přihláškou na zdravotní školu, její otec místo podpisu papír roztrhal a své dceři nafackoval. „Řekl, ať si najdu práci a budu domů nosit peníze. Musela jsem to tak udělat,“ říká pamětnice.

Její rodina tehdy hospodařila na velkém statku, který zabrali po odsunutých Němcích hned v roce 1945. Jenže rozsáhlé polnosti, les a stádo dobytka bylo nad jejich síly. Během kolektivizace se proto všeho vzdali s velkou úlevou.

O několik let později stála pamětnice před podobnou situací jako její otec. Ovdověla, o své dvě dcery se starala úplně sama a na financování jejich případných studií by sotva vystačilo. Marta Čechová však už tehdy věděla, že rozhodnutí svého otce nechce opakovat.  

Hned po válce se stěhovali

Pamětnice se narodila 31. 1. 1940 ve vsi Štrampouch poblíž Čáslavi, přišla na svět jako čtvrté dítě celkem ze sedmi. Její otec Čeněk Málek se vyučil zedníkem, pracoval však v čáslavském podniku Kosmos. Matka Emílie zůstávala v domácnosti, kde se starala nejen o děti, ale také o menší hospodářství.

První vzpomínky pamětnice pochází až ze závěru druhé světové války. „Američané shazovali balíčky na hřiště vedle našeho domu. Kdo to stihl, tak si pro ně doběhl. Byla tam veliká silná kola čokolády, paštiky, sušenky, masové konzervy. Všechno dobré,“ popisuje Marta Čechová.

Americká letadla shazující humanitární pomoc nad českým územím značila, že konec světového konfliktu se blíží. Když k němu došlo, v Československu odstartoval odsun početného německého obyvatelstva. Nejprve násilný nekontrolovaný, poté organizovaný. Náhle pustnoucí pohraniční oblasti plánoval stát dosídlit obyvatelstvem ze všech koutů země.

Čeněk Málek se společně s dalšími muži ze Štrampouchu rozhodli příležitosti chopit a převzít hospodářské statky v severočeských Volfarticích. Matka pamětnice s tím nesouhlasila, otec si však prosadil svou a rodina se už v červnu 1945 stěhovala.

Němci se ukrývali v hrobce

„Stěhovali jsme se v hitláku, zakrytém nákladním vagónu. V Kolíně nechali otevřený vagón, kdo si chtěl odskočit, a nám utekl pes. Dojeli jsme do Volfartic bez něj – všichni nešťastní. A druhý den štěkal před našimi dveřmi. Nikdo to nemohl pochopit, jak nás našel,“ vzpomíná Marta Čechová na příjezd do nového domova.

První týdny v pohraniční vsi stále doznívaly ozvěny války. Nacházeli se zde sovětští vojáci, kteří si u otce vymínili jízdní kola za láhev vodky. Bratr pamětnice objevil, že se v hrobce na místním hřbitově schovávala německá rodina a pod zemí měli kamna i napečené buchty. Matka zase v seníku na statku narazila na skrývající se německé vojáky, kteří záhy uprchli.

Někteří němečtí starousedlíci podle pamětnice ve Volfarticích zůstali a chodili novým hospodářům pomáhat na žně. Ti, co odešli, se po čase vraceli a navštěvovali své někdejší domovy nebo se jen zastavovali na kopci nad vesnicí. Jestli mezi nimi byla i rodina, po níž Málkovi převzali rozsáhlý statek, to pamětnice neví. S někdejšími obyvateli se nikdy nesetkala.

Matka nosila pytle obilí sama

Volfartický statek byl mnohem větší než ten ve Štrampouchu. Kromě plně vybaveného nábytku zde noví obyvatelé našli také celou paletu hudebních nástrojů od harmoniku až po basu. Otec díky tomu založil kapelu, se kterou hrál po vesnických tancovačkách. Muzikálnost se později rodinou šířila dál.

Zpočátku na statku zůstaly i dvě německé služky, které pomáhaly s pracemi, brzy však i ony odešly a veškerá práce zůstala na rodině. Zatímco ve Štrampouchu měli Málkovi jen drobnou zvěř, tady už museli ve větším počtu chovat i krávy a býky, kozy, prasata a také obdělávat dvacet hektarů polností a kus lesa.

Všechno se museli učit od začátku a nadšení z nového prostorného domu brzy vystřídalo vyčerpání z těžké práce. Starší sourozenci Marty Čechové odešli ze statku hned, jak mohli. Většina dřiny tak padla na pamětnici a její matku.

„Tatínkovi šly spíš ruce dozadu, žádnou těžkou práci nedělal. Maminka nosila padesátikilové pytle obilí na půdu sama,“ říká Marta Čechová a vypráví, jak práce na statku zabíraly všechen její volný čas. „Ráno jsem musela vyházet hnůj, potom se umýt a utíkat v šest ráno na vlak do České Lípy, kam jsem chodila na měšťanku. A když jsem se vracela ze školy, zbytek dne jsem strávila na poli.“

Ženy čekaly u vlaku na výplatu

Když pamětnice končila poslední ročník základní školy, chtěla se přihlásit na zdravotní školu v Liberci. Rodiče museli podepsat přihlášku, ale otec papír roztrhal a dceři nakázal, že místo studií půjde do práce, aby pro rodinu vydělávala peníze.

Marta Čechová tak po rychlém zaučení nastoupila jako fakturantka v prodejně ovoce a zeleniny. Tam pracovala dva roky, poté však okresní národní výbor nařídil, aby ji propustili a přemístili do volfartického jednotného zemědělského družstva, kam se rodiče chystali odevzdat své hospodářství.

Zatímco mnohým komunistická kolektivizace uškodila, obrala je o cenný majetek a mnohdy ještě vyhnala z vlastních domovů, pro rodinu Marty Čechové znamenala velkou úlevu. Matku tou dobou už trápily vážné zdravotní potíže způsobené těžkou vysilující prací. Rodiče do družstva už jako pracovníci vstoupit nemohli, a tak místo nich šla dcera.

„Potřebovali účetní, tak jsem si udělala kurz. Jezdila jsem potom například do České Lípy do banky pro peníze za obilí a brambory. Dnes mají ochranku, já jela jenom vlakem a v tašce vezla tři sta tisíc korun. Ve Volfarticích na nádraží na mě už čekaly ženy z JDZ, které braly výplatu třeba jen 49 korun, abych jim ty peníze hned dala a mohly si jít koupit jídlo.“

To ilustruje tehdejší ekonomické problémy v Československu způsobené komunistickým vládnutím a řízeným hospodářstvím. Nejhůře dopadaly právě na pohraniční zemědělské oblasti, které se stát neúspěšně snažil od odsunu Němců dosídlit a integrovat. Marta Čechová vzpomíná, že za výplaty si některé rodiny mohly koupit jen cukr a mouku, zbytek jídla si často musely vypěstovat sami.

Do strany nevstoupila

Ona sama jako účetní v JZD pobírala lepší plat, kolem dvou tisíc tehdejších korun. Přesto neplánovala ve Volfarticích na statku zůstat. Začátkem šedesátých let se seznámila se svým manželem, ten dostal po vojně umístěnku do Doks jako učitel. Nakonec však zakotvili ve Skalici u Nového Boru.

Tam si Marta Čechová našla novou práci jako mistrová ve sklárně vyrábějící technické sklo do dioptrických brýlí. V roce 1960 se manželům Čechovým narodila první dcera Ilona, o pět let později druhá Romana. Tehdy trvala placená mateřská dovolená pro ženy pouze šest týdnů, poté si pamětnice z domova vydělávala lepením kytek pro Centroflor.

60. léta se pro Martu Čechovou nesla především ve znamení péče o rodinu. „Měla jsem děti a práci, žádný vedlejší život pro mě neexistoval. Všude mě lanařili do partaje, nikdy jsem ale do KSČ nevstoupila. Nepotřebovala jsem to. Jednou mi předseda vyhrožoval, že moje děti nepůjdou na školu. Říkala jsem mu, že si to může klidně zkusit. Nezkusil si to ani jednou,“ vzpomíná.

O politické dění se tak příliš nezajímala, ovšem v roce 1968 už se tomu nešlo vyhnout. Při návratu z dovolené v Tatranské Lomnici spatřili Čechovi vlaky plné sovětských vojáků. Svým dcerám tehdy pamětnice řekla, že vojáci jedou na cvičení. Jednalo se však o okupační jednotky vojsk Varšavské smlouvy, jejichž invaze do Československa právě začala a měla zvrátit období uvolňování společenských poměrů a reforem vedených Alexandrem Dubčekem.

Dcerám jsem nic nezakazovala

Pro Martu Čechovou přišly tragické události především v roce 1973, když její manžel předčasně zemřel. Tou dobou už nežili ani její rodiče, ani rodiče manžela, na výchovu dvou dcer tak zůstala zcela sama. Ve sklárně dostávala vysoký plat, ale to nestačilo, a tak ještě chodila do fabriky na víkendové přivýdělky, aby vše zvládla financovat.

Příbuzní pamětnici radili, aby dala dcery do učení a ony tak mohly co nejdřív začít vydělávat a samostatně žít. Marta Čechová však plánovala jiné rozhodnutí. Zatímco jí samotné to kdysi otec zakázal, ona své děti v dalším studiu hodlala podporovat.

„Holky dostávaly čtyři stovky, přivydělávaly si na brigádách, každý víkend jsem jim napekla. V zimě ze Skalice nejezdil do Nového Boru autobus, takže jsme daly tašku na saně a šly několik kilometrů na autobusák do Boru. Nikdy dcery nemohly říct, že bych jim něco zakázala, lyžák nebo dovolenou. Vždycky jsem jim všechno umožnila,“ vypráví pamětnice.

Starší dcera Ilona po gymnáziu zamířila na pedagogická studia do Ústí nad Labem. Stala se učitelkou a později i ředitelkou na novoborské sklářské škole. Mladší Romana ze zdravotní školy šla na medicínu a jako internistka nastoupila v českolipské nemocnici.

Možnosti se otevřely

Marta Čechová pracovala ve sklárně celkem dvacet let. Poté se i kvůli vidině lepšího bydlení v České Lípě rozhodla místo změnit a přešla do personálního oddělení uranových podniků ve Stráži pod Ralskem. Práce ji zde bavila i proto, že organizovala firemní zájezdy a lázeňské pobyty, kterých se sama účastnila.

Nezvyklý výlet ovšem zažila koncem 80. let díky své mladší sestře, která odešla do Rakouska. „Dostala se tam náhodou. Jela na vánoční rekreaci se svými syny, v Praze se zastavili na jídlo a přisedl si k ní muž, svobodný Rakušan, který rád navštěvoval Čechy. Líbila se mu, tak se domluvili a on si pro ni pak přijel. Jsou spolu dodnes.“

Mladší sestru mohla pamětnice navštívit díky devizovému příslibu. Před pádem železné opony se stihla podívat také do západního Německa a Francie. Tím však cestování Marty Čechové po světě teprve začalo. Po sametové revoluci a konci komunistického režimu se možnosti otevřely. Pro pamětnici i díky tomu, že se obě její dcery po studiu postavily na vlastní nohy. Marta Čechová se vydávala na zájezdy po celém světě. Navštívila například Brazílii, Dominikánskou republiku, Spojené státy americké nebo Thajsko.

Pamětnice pracovala v uranovém podniku do roku 1995, poté odešla do důchodu. Zpětně hodnotí, že pro ni v životě bylo nejdůležitější dělat jakoukoliv práci poctivě. „A také pomáhat, kde se pomáhat dá. Myslím si, že jsem pomohla dost. Ne u všech lidí se mi to vrátilo, ale u dcer ano,“ shrnuje Marta Čechová.