Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Marie Čechová - Syslová (* 1925)

• krajanka, narodila se 1925 v Borisovce u Novorossijsku v Sovětském svazu

• otec oběť stalinských represí

• jako nuceně nasazená se dostala do Königsbergu

• vdala se za Čecha, ale pod nátlakem se rozhodla k návratu do SSSR

Jméno a dětství 

Paní Marie Čechová-Syslová se narodila v roce 1925 ve vesnici Borisovka nedaleko Novorossijsku. Ve dvanácti letech se s rodiči odstěhovala do sousední české vesnice Kirillovka, kde dnes také žije. Paní Čechová se jí říká mezi místními Čechy, podle jejích ruských a dříve také sovětských dokumentů se jmenuje Syslová, jelikož sňatek, který uzavřela během druhé světové války v německém Königsbergu, byl sovětskými úřady zpochybněn. Když se jí dnes zeptáte, jaké je její jméno, dostanete přibližně takovouto odpověď:

„Marie Čechová, když jsem byla vdaná, a teď jsem Syslů. Když jsem přijela z Čech, tak jsem neměla dokumenty o svém sňatku v Německu, tak proto to tady není platné. Tak jsem se začala zase psát, jako když jsem se narodila – Marie Syslová. Tak se jmenovali moji předci a já to jméno mám po svém tatínkovi.“

Rodina

Předkové Marie Čechové-Syslové se do Ruska dostali v období kolonizace nových ruských území v druhé polovině 19. století, aby získali půdu a mohli založit prosperující vinice ve zdejší klimaticky vhodné oblasti. Z vyprávění své babičky se dozvěděla, že její prarodiče přijeli v roce 1864 nebo 1866, krátce potom, co byl Novorossijsk založený a „…město jenom načalo. Tady jenom ulice byla takhle kolem moře.“

Oba příchozí manželé pocházeli z odlišných sociálně-ekonomických poměrů. Prababička Alžběta pocházela z relativně „solidních“ životních podmínek díky tomu, že její otec byl statkář v okolí Českých Budějovic. Pradědeček Jakub Jergot byl na jejich rodinném statku jen podkoním, pocházel až od polských hranic. Během jeho služby se do sebe s prababičkou Bětou zamilovali. Podle rozhodnutí otce si však měla vzít někoho jiného – blíže nespecifikovaného mlynáře-vdovce z Maďarska. Oba mladí zamilovaní se rozhodli spolu utéci do Ruska a bez svolení rodičů prababičky tak také učinili. Prababiččin otec se pak své dcery vzdal, vydědil ji a nikdy se již neviděli ani spolu neudržovali žádný kontakt.

Při svém útěku se nejprve dostali na Krym, jehož další kolonizace v této době již ale ze strany carské politiky nebyla prioritní. Z tohoto důvodu začali být přijíždějící Češi posíláni dále na východ na severní Kavkaz a na Kubáň. V okolí Novorossijsku byla nově příchozím přidělována půda. Prarodiče Marie Čechové-Syslové dostali svůj pozemek nedaleko dnešní Kirillovky – široký lán se táhl z vrcholu kopce dolů do doliny, kudy podél potoka vedla cesta do města. K tomu měli možnost zdarma využívat přírodních zdrojů kamene a dřeva jako stavebního materiálu. Rodina Jergotů tak začala budovat své vinice a statek v Kirillovce, kde se jim podařilo vychovat pět dcer. Jednou z nich byla také babička Marie Čechové-Syslové.

Další zajímavý příběh, který o svých předcích paní Čechová-Syslová vypráví, se týká tatínka a dědečka z otcovy strany. Dědeček Sysel byl živnostníkem – opravářem kol v Novorossijsku na nejstarší ulici, která tam byla. Jejich rodina vlastnila dvůr a dílnu, ale protože měli devět dětí, tak se rozhodl prodat dům, vzal dobytek, 4 koně a 10 krav, a odstěhoval se o kus dál na venkov.

Nejprve se chtěl usadit v Kirillovce, ale místní Češi mu řekli, že zde již mají svoje řemeslníky a že další nepotřebují. Nakonec usadil v sousední Borisovce. Tam postavili velký dům a založili vinici. Když později maminka vyprávěla, jak byla v Novorossijsku v divadle a chodila po parku, dědeček zavzpomínal, jak v tom samém parku za svého mládí pásl krávy. Smál se prý a říkal: „Dříve tam bylo jen křoví a tráva – tam, kde dnes je Leninův park.“

Dědovi Syslovi a jeho rodině se v Borisovce dařilo, a protože byli dobrými hospodáři, rychle zbohatli. V počátcích kolektivizace chtěli komunisté statek rodiny Syslů rozkulačit, ale díky proslavené dobrotě jeho majitelů to podle vyprávění Marie Čechové-Syslové dopadlo jinak: „…lidi začali vystupovat, že né, když byl hlad, u nás krávy nemohly stát hladem. On měl hodně sena, hodně měl zrna, tak vždycky říkal – ty můžeš hlad trpět, ale ten dobytek nemůže. Ber kolik potřebuješ slámy a krm. Až (se ti) urodí, tak (to) vrátíš. Nu i lidi nechtěli, říkali, že ne, kulačit, to ne, on nám pomáhal, dědoušek. Když se mi polámalo kolo a já jsem mu měl dát za to zrno, peníze nebral, ale zrno, tak on vždycky říkal, že až se ti urodí, tak dáš. Tak dědečka nekulačili.“

Mezi Čechy byli i jiní, kteří nechtěli do kolchozu, ale ti měli problémy s policií, odváželi je a zavírali do vězení. Dědečkovi postupně vzali všechno nářadí z jeho dílny, až z ní nic nezbylo. Dědeček zemřel v roce 1943, aniž by kdy vstoupil do kolchozu.

Smrt otce

Jeho syn a otec Marie Čechové-Syslové nejprve v Novorossijsku zakončil gymnázium a po revoluci a následné kolektivizaci se stal „brigadýrem“ – funkcionářem místního kolchozu, protože patřil mezi ty schopnější a podle vzpomínek Marie Čechové-Syslové byl výborným organizátorem.

Později v roce 1937 byl zatčen NKVD a rodina jej už nikdy neviděla. Matka zůstala sama s třemi dětmi – nejstarší sestra se narodila v roce 1923 a v této době jako čtrnáctiletá navštěvovala 8. třídu; paní Marie tehdy chodila do 7. třídy a bylo jí dvanáct let, její nejmladší sestra Albína (* 1927) chodila do 4. třídy. Paní Syslová vypráví: „Maminka se vždycky snažila zjistit, kam tatínka odvezli, ale nikdy se nic nedozvěděla. My jsme ještě děti byly v třicátém sedmém roce. My jsme nikam nechodili, ale maminka chodila všade. Ptala se, kde je. ‚Není, vsjo. Něpostupal v ťurmu, něpostupal v NKVD. Něpostupal. Ně tu jego.‘ Jak ho tam vzali, tak ho vyvezli a rozstříleli. Protože hodně říkal: ‚Za čto meňa vzali, za čto, za čto meňa vzali…?‘ Za jazyk, že hodně mluvil a hodně chtěl vědět a znát, za co ho posadili.“

Ačkoliv se matka snažila zjistit, co se s jejím manželem stalo poté, co byl odvezen, z oficiálních míst se nepodařilo zjistit nikdy nic. Neoficiálním svědectvím se pak stalo vyprávění chlapců ze sousedství, kteří viděli, jak zatčené odvezli černým autem nad mořskou kosu nedaleko Novorossijska, kde je ve vápenném dole všechny popravili zastřelením.

Tomu také částečně odpovídá informace, kterou se matce podařilo získat po mnohaletém pátrání až v období po smrti Stalina o tom, že její manžel nebyl nikam odvezen a že zemřel v Novorossijsku údajně na následky blíže nespecifikované nemoci.

Válka 

„V roce 1941 přišli Němci a my všichni jsme se museli uskromnit a žili jsme pouze v jedné místnosti – v kuchyni, kam navíc za námi přijelo ještě spousta lidí z města – tatínkova sestřenice a další příbuzní.“

V dalších letech začali odvážet místní obyvatele na práci, nejprve na Krym a odtud dál do Německa. Řada na paní Čechovou-Syslovou přišla na konci května roku 1943, „hned potom, co vzešel salát, cibule a brambory“. Nejprve ji, její matku a starší sestru soustředili v Tunělné (železniční zastávka nedaleko Novorossijska), odtud pak v nákladních automobilech společně s ostatními pokračovali do Anapy a odtud na lodích na Krym do Kerče. Z Krymu byli dále převezeni vlaky do nejrůznějších koutů Německa. Po cestě se snažili dostat co nejdále od fronty a nakonec se jim podařilo utéci na jedné vlakové zastávce a nastoupit do jiného vlaku. Tak jsme se společně dostali přes Ukrajinu do Běloruska do Grodna.

Protože paní Čechová-Syslová byla ročník 1925, pokračovala dále na práci do Německa sama. V lednu 1943 se dostala v nákladním vlaku do Königsbergu (Královec, Kaliningrad). Ráno hned po snídani byli všichni rozděleni na práci. Sama pak další vývoj líčí takto:  „Velmi záhy jsem onemocněla a dostala jsem zápal plic. V nemocnici se rozhodli, že aby mi zjednodušili práci,(tak) půjdu pracovat do soukromí – nakonec vybrali kavárnu, kde jsem pracovala společně s jednou běloruskou jako pomocná síla – umývala jsem nádobí.“

Manželství

Jednou do této kavárny přišli na pivo dva Češi. Po krátkém rozhovoru jim číšník, kterého zaujal neznámý cizí jazyk, kterým spolu hosté mluvili, řekl, že u nich také pracuje jedna Češka. Přizvali tedy paní Syslovou, jež se tak seznámila se svým budoucím manželem.

Aby mladíci mohli pozvat paní Syslovou na procházku, museli se nejdříve domluvit s vedoucí kavárny, která ji do té doby nepouštěla vůbec nikam bez dozoru. Společně si potom mohli několikrát vyjít do kina a do parku, až postupně začal František chodit sám. „Jednou manžel přišel a řekl, že se vezmeme. Roztrhal moje ruské dokumenty a odvedl mě na úřad. Tam jsem nahlásila, že jsem Češka, moji rodiče jsou z Čech a že jsem ztratila dokumenty. Tam nás oddali a dali nám všechna potvrzení v němčině.“

Ke konci války byl Königsberg v tříměsíčním obklíčení pod neustálým ostřelováním a bombardováním. Na doporučení byly všechny ženy odvezeny do bezpečí na venkov k příbuzným majitelky kavárny na dobu největšího ohrožení. Asi po dvou týdnech v německém rozhlase proběhla zpráva o tom, že se mají všichni opět vrátit na svoje pracovní místa. Paní Marie našla kavárnu v plamenech a ze čtvrtého patra budovy záchranáři vytahovali nějaké věci. V tom okamžiku se objevil její manžel a odvedl ji do pracovního tábora, kde sám žil v komunitě asi osmdesáti Čechů. Společně tak strávili tři měsíce od ledna do dubna 1945, než město osvobodila Rudá armáda. Poté začalo nové třídění obyvatel podle toho, odkud kdo byl. Čechům byl nabídnut vstup do Svobodovy armády.

Pro paní Čechovou-Syslovou opět nastal čas vyjasnit si s úřady svůj původ tak, aby mohla zůstat se svým manželem. „O mně řekl manžel, že jsem Češka, ale já jsem řekla, že jsem Ruska. Tak jsem musela zůstat v komandatuře, zatímco ostatní Češi odjeli vlakem, aby se připravili na vstup do armády. Říkala jsem si, co asi budu dělat? Pojedu asi do Ruska sama. No, v tom se objevil František a opět mě odvedl do tábora, odkud jsem další den odjížděli vlakem na frontu. (…) Jeli jsme přes Bělorusko na Ukrajinu až do Mukačeva, kde nás zastihla zpráva o tom, že 2. světová válka skončila.“

Z Podkarpatské Rusi oba manželé odjeli do Brna, odkud František pocházel. Ten si našel práci na poště, zatímco jeho žena zůstala doma v sedmém měsíci očekávání nejstarší dcery Evy. Pracovat začala až později, a to v brněnském textilním závodě Modeta, kde se šily na šicím stroji „trikotáže“ a dětské oblečení.

Přibližně v této době také začaly první výslechy na policii na základě tehdejšího Stalinova požadavku ke spojencům, aby všichni občané Sovětského svazu, ať už se nacházejí v jakékoliv zemi, byli navráceni zpět. Výslechy se vlekly několik dlouhých let. „Stalin si myslel, že jsou všichni špióni, a tak je všechny buď poslal na Sibiř, nebo je nechal popravit. Tyto výslechy se donekonečna opakovaly, až jsem jednou řekla manželovi, že asi budu muset jet nakonec zpět do Ruska.“

Pan Čech nakonec svojí ženě navrhl, že by do Ruska mohla odjet celá rodina, a tak od roku 1949 na tomto plánu začali společně pracovat. Na velvyslanectví Sovětského svazu s takovým řešením situace souhlasili a ujistili oba manžele, že pokud pan Čech přijme sovětské občanství, nebude to žádný problém. Paní Čechová-Syslová s dcerami měla všechny dokumenty připravené již v roce 1950, ale její manžel musel stále ještě čekat na další povolení. Na základě návrhu velvyslanectví se nakonec paní Čechová-Syslová se svojí dcerou vypravily v létě do Ruska s předpokladem, že jejich manžel za nimi dorazí o pár týdnů, maximálně měsíců později.

Pan Čech stále nepřijížděl a ženě posílal jen dopisy, v nichž líčil další a další problémy. Paní Čechová-Syslová mezitím absolvovala další sérii výslechů, tentokrát již u NKVD, kde se musela zodpovídat ze svého pobytu v Německu i v Československu, vysvětlovat, co dělala a s kým se stýkala. Manželovi se navíc začalo zhoršovat jeho dlouhodobé onemocnění kostní tuberkulózou a stále se nemohl dočkat všech dokumentů k vycestování. Kolem roku 1953 se tak oba manželé dohodli, že bude lepší pokusit se o repatriaci manželky s dětmi zpět do Československa. Ta si pořídila zahraniční pas a začala se sháněním víza do Československa. Když už bylo všechno takřka zařízené, dostala Marie Čechová-Syslová pozvání na policii. Tam jí bylo sděleno, že vzhledem k tomu, že její manžel zemřel, ona tím ztrácí nárok na odjezd do Československa. Krátce po této události přišel také dopis od manželova bratra Mirka, který jí napsal, že František zemřel krátce po návratu z velvyslanectví Sovětského svazu v léčebném sanatoriu ve Vysokých Tatrách, kde byl také pohřben. Odkud byly později jeho ostatky převezeny a uloženy v Brně-Židenicích. S příbuznými svého manžela pak paní Čechová zůstávala v kontaktu ještě dlouhá léta ještě i po smrti jeho bratra Mirka.

Sama s dětmi v SSSR

Paní Marie musela zůstat v Rusku. Všechny tři své děti – nejstarší Evu, mladší Zdenu a nejmladší Květu, vychovávala sama a nejstarší dcera dokonce absolvovala vysokou školu. Dcery paní Syslové, jak zní její oficiální jméno v Rusku, hovoří česky, ale na rozdíl od své maminky neumí číst a psát v češtině. Ostatně sama paní Syslová si tyto dovednosti osvojila až během svého pobytu v Československu. Protože mezi krajany dlouhá desetiletí žádný český učitel nepůsobil, mnozí z nich českou gramatiku neovládají.

V době, kdy ještě žil bratr pana Františka Čecha Mirek, jezdila paní Syslová i její děti do Československa. Bohužel, několik let potom, co zemřel, ztratila s nimi Paní Syslová veškerý kontakt a nezná ani adresu, aby je mohla najít. Paní Syslová dokonce ani netuší, kde je dnes její manžel pohřben, jelikož rodinné urnoviště bylo přesunuto a na starém místě je dnes pohřbený někdo jiný.

V padesátých letech si po ukončení neustálých výslechů našla paní Syslová práci v závodě Molot, kde při zaměstnání také dokončila vzdělání a stala se jeřábnicí na pětitunovém jeřábu. Obě její sestry se vdaly a odstěhovaly, paní Syslová zůstala se svojí  maminkou a s dětmi v jednom domě, kde držely jednu krávu, prase a husy a na zahradě pěstovaly brambory a zeleninu. Jak paní Syslová vysvětluje: „…abychom ušetřily, protože moje výplata v té době byla jen třicet rublů za měsíc, až později jsem začala dostávat šedesát, jen na chleba bylo.“

Návštěva Československa 

V Československa se byla později podívat jen jednou, v roce 1974, později zde byly na návštěvě její dcery. Zavítala za lidmi a na místa, „která jsem znala z doby, kdy jsem tam žila. Já sama se cítím jako Češka, ale přesto dneska už bych tam žít nemohla. Celý život jsem žila tady v Rusku, a tak se tady cítím doma, zatímco v Čechách bych byla cizí.“

Rok 1968

„V roce 1968 jsem stále pracovala na závodě Molot, v době, kdy do Československa odjely tanky. Tenkrát jsem se vrátila z práce a říkala jsem si, že asi začne válka, protože si to Češi nenechají líbit. Vzpomněla jsem si tenkrát, jak za druhé světové války Češi nadávali na Hitlera. A pamatuji si, jak Češi vítali Rudou armádu v roce 1945. Ale teď, jestli tam přijedou s těma tankama, tak se k nim budou chovat jako k těm Němcům za války. (…) V té době jsem věděla, co se děje, protože jsem měla rádio a v noci jsme poslouchali Hlas Ameriky. Samozřejmě se to nesmělo, bylo to považováno přímo za zločin, ale dělalo se to.“

Život dnes

Paní Syslová, jak sama říká, má dnes „pěknou penzi“. Dohromady s příplatkem za účast ve druhé světové válce činní kolem 10 000 rublů, což je třikrát víc než penze její prostřední dcery, se kterou žije. Všechny její dcery cítí ke svému brněnskému rodišti silné vazby. Vnuci a vnoučata ovšem nikoliv, ti už se již považují za Rusy.

Katolický kostel, tak důležitý pro identitu kavkazských Čechů, dnes v Kirillovce chybí. Nejbližší je až v 50 km vzdálené Anapě, kde slouží kněz z Polska. „Tak tomu rozumím, když mluví,“  říká paní Syslová, vzápětí však dodává: „…ale je to daleko, auto nemáme, tak tam jezdit nemůžeme.“

Na závěr našeho interwiev si zavzpomínala na historii kostela během svého života: „Když mi bylo 10 let, pamatuji, že v Kirillovce ještě fungoval katolický kostel, kam jsme chodili na všechny katolické svátky a byl tady dokonce český kněz, který později utekl, když začaly represe. Vzpomínám, jak na Svatou Trojici jsme s tatínkem chodili do kostela a házeli jsme květiny. Také tady byla škola s českým učitelem panem Červeným, ale já jsem se u něho už neučila, bylo mi 5 let, když přestal učit. Potom se to všechno rozpadlo a zničilo, kostel zavřeli někdy kolem roku 1929, nejprve se z něho stala sýpka, kde se skladovalo zrno. Potom budova začala sloužit jako kulturní středisko mládeže, pořádali se tam tancovačky a zábavy. A po válce tam vzniklo kino, kam jsem často chodívala i já. Později tam udělali obchod, který tam stojí dodnes, a také je tam středisko veteránů 2. světové války, kam chodím jen málo, protože je tam mnoho z národností, které tady dříve nežily – Rusové, Tataři, Arméni. Moc mě to nezajímá.“

Společně se svými dcerami dnes paní Syslová navštěvuje středisko českých krajanů. Dříve to byl spolek Nazdar v Novorossijsku, dnes to je Mateřídouška v Kirillovce, kde se pořádají kurzy českého jazyka a další společenské programy s českou tematikou. Díky aktivitám spolku a pomoci MZV ČR jsou pro krajany připravena studijní stipendia na českých vysokých školách, kam mnozí jezdí, nebo letní školy slovanských jazyků, kde mohou krajané vylepšit svoji češtinu. „Také jsme říkala vnučce: ‚Uč se česky, pojedeš se učit do Čech.‘ No a ona mi odpověděla: ‚Babičko, já o to nemám zájem. Víš, ty ses tam narodila, pro tebe je to zajímavé, ale já se narodila tady v Rusku a zvykla jsem si žít mezi ruskými, pro mě to není zajímavé tam odjet.‘“