Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Zdenka Čechová (* 1926  †︎ 2021)

• narodila se 5. února 1926 v Brně

• zažila válku a pamatuje odsun Němců

• za války ji rodiče poslali na Vysočinu

• po válce vystudovala práva a stala se prokurátorkou

• odsoudila rok 1968 a tím začala její perzekuce

• v roce 1968 emigrovala do Švýcarska i s dcerou

• byla odsouzena ke čtyřem letům vězení

• po roce 1990 se vrátila do Velkého Meziříčí

• zemřela v březnu 2021

Zdenka Čechová se narodila v brněnských Husovicích, na Starém Brně, kde bydlelo hodně Němců. Češi a Němci spolu v té době žili ve vzájemné symbióze. „Tam, kde jsme bydleli, stála chlapecká a dívčí škola. Všichni jsme spolu dobře vycházeli do doby, než přišel Adolf Hitler. Ten to všechno rozbořil,“ vypráví o svém dětství dnes devadesátiletá pamětnice. Její otec pracoval jako strojní zámečník a maminka chodila vypomáhat do obchodu. Zdenka vyrůstala jako jedináček. 

Válka

Už jako malé dítě se zajímala o společenské dění. Než nastoupila do školy, uměla číst a poslouchala rozhlas. O tom, že vypukla druhá světová válka, se dozvěděla od svého učitele. Měl v ruce svíčku, zapálil ji a řekl studentkám, ať nikdy nezapomenou na to, že jsou Češky. Děvčata si ještě to odpoledne v trafice koupila malou vlaječku se znakem a připevnila si ji na klopu. „Maminka ji doma uviděla a řekla mi, ať to hned schovám, protože by mě Němci na ulici mohli zbít.“ A pak už se situace začala zhoršovat. Byl březen a do půl roku vypukla válka. Němci přepadli Polsko, obsadili všechny školy a v centru Brna panoval strach. Rodiče pamětnice se proto rozhodli, že ji pošlou na Vysočinu k babičce. Byl právě podzim. „Pamatuju si, že v Heřmanově, kde jsme pobývali, žila jedna židovská rodina. Měli Williho, byl to syn řezníka, který mezi nás chodil a říkal, že ho Němci zavřeli a on musel lozit po kolenou. Němci ho trápili.“ 

Skaut

Zdenka Čechová chodila s velkým nadšením do Skautu, ale když přišel Adolf Hitler – bylo jí tehdy třináct let – tak Skaut rozpustili. Její vlastenecká duše se však nedala sevřít. Ve Skautu měla na starost oddíl Světlušek a občas se s nimi vypravila do centra Brna, kde nahlas svorně zpívaly vlastenecké písně a pochodovaly provokativně proti Němcům.

Vzpomínka na německé rodiny

Každý den byly v Brně vyvěšovány seznamy popravených a nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Ve městě panoval strach a chaos. Jednoho dne se Zdenka Čechová vracela ze školy a viděla, jak na ulicích stáli bezradní lidé s kufry. Byli to Židé, kteří čekali na transport. „Pravdu jsme se dozvídali až po válce. Co se dělo v koncentračních táborech, to jsme vůbec netušili,“ vzpomíná se smutkem v hlase. V Brně panovala za války velká sounáležitost mezi lidmi. Pamětnice měla ze školy hodně kamarádek i mezi Němkami. Velmi dobře si pamatuje na dívku, která se jmenovala Gizzi. Byla to nemanželská dcera jedné brněnské Němky. Chodila se Zdenkou Čechovou do školy, ale pak přišli Češi a ti z jejích dokladů zjistili, že je nemanželské dítě. A tak v roce 1945 Gizzi najednou dostala dopis s oznámením, že se musí vystěhovat. Celou rodinu čekal odsun z Brna. Přišli k nim domů lidé ze Zbrojovky, vytáhli je z bytu a hnali je do Mikulova. Gizzi se podařilo nechat u pamětnice lísteček s oznámením, co se jim stalo, a to ji zachránilo. Zdenka Čechová tehdy běžela na úřad a udělala tam pořádnou melu. Nakonec se jí podařilo dostat obě ženy zpět do Brna.

Smutnější příběh měla německá rodina s českým příjmením, familie Volny. Ve městě jim patřilo velké pekařství. Pan Volny byl původem Němec, miloval Vysočinu a udržoval přátelství se strýčkem pamětnice. Měl na Vysočině honitbu, kam zval důstojníky SS. A když se dozvěděl nějaké tajné informace o tom, co chystají, předával je strýčkovi. Bohužel se na to přišlo a v dubnu roku 1945 ho popravili. „Takže ne všichni Němci byli špatní,“ říká Zdenka Čechová. Ubližovalo se na obou stranách.

Odsun Němců

Brněnský odsun byl ošklivý. Maminka Zdenky Čechové nemohla pochopit, proč se Češi s takovou nenávistí mstí na Němcích, kteří v Brně žili desítky let. Jelikož rodina pamětnice byla na konci války vybombardována, na úřadě jí nabídli, že se může nastěhovat do bytu po Němcích. Ale ona to s hrdostí odmítla.

Konec války

Zdenka Čechová na konci války trávila čas na venkově, v Heřmanově u babičky. V Brně se bombardovalo, a proto ji rodiče schovali na venkov, kde byla situaci klidnější. Rodiče ale v Brně zůstali. „Půl Brna se schovávalo v Maloměřicích v tunelu a i naši rodiče, ale už to tam nemohli vydržet, a tak přišli za námi do Heřmanova.“ Němci na konci války hromadně utíkali přes Heřmanov. Někteří tlačili plné povozy. Když přišli Rusové, strýček je vítal a dával jim jídlo. Hned po nich se do vesnice dostali Rumuni. Byli velmi slušní a neudělali nic špatného, patrně se jednalo o elitní jednotku. V Heřmanově už dále rodina nechtěla zůstat a rozhodla se odjet zpět do Brna. „Rusové nás odvezli do Brna. Posadili nás na korbu auta a jeli s náma okolo přehrady, ale tak rychle, že jsme měli strach, že nás cestou vyklopí.“

Návrat do Brna

Rodina Zdenky Čechové se vrátila do svého bytu a život začal běžet opět normálním tempem. Otec i matka si hledali novou práci a ve volných chvílích chodili s ostatními obyvateli města Brna odklízet ruiny, které po sobě zanechalo bombardování. Pamětnice začala chodit do školy, a protože hodně četla, zajímala se o politiku a měla výborné výsledky, rozhodla se pro studium práv. Studia na právnické fakultě absolvovala s výborným prospěchem a nastoupila k soudu. Postupem času se vypracovala na prokurátorku.

Obsazení Rusy

„Nejvíc jsem prokoukla, když nás obsadili Rusi,“ říká posmutněle Zdenka Čechová a vzpomíná na to, jak v roce 1968 mluvila do rozhlasu. Tehdy už zastávala vysoký post prokurátorky. Když v tomto oboru pracovala, netušila, co se děje jinde. „Já jsem dělala pracovní úrazy, vraždy jsem nedělala. Jednou přišli z brněnského rozhlasu a natáčeli jsme besedu. Já jsem tam prohlásila, že jsem proti absolutnímu trestu, a to hlavně v politických věcech, a řekla jsem jim, že jsem radikálně proti okupaci ruskou armádou.“ Psal se rok 1968 a od té doby pamětnice dostávala dopisy – anonymy – jejichž obsahem byly vyhrůžky a pokusy o zastrašování. Kromě anonymních dopisů jí také telefonovali neznámí lidé a vyhrožovali jí, že si to s ní vyřídí. Dostala strach. Jednou k ní dokonce přišel na autobusové zastávce cizí muž a řekl jí, že už se na ni chystají. A to byl patrně první impulz k tomu, že Zdenka Čechová začala uvažovat o emigraci.

Emigrace do Švýcarska

Když začala okupace v osmašedesátém roce, byla už Zdenka Čechová pevně přesvědčena o tom, že chce odejít do zahraničí. Rodiče netušili, jaké má jejich dcera úmysly, a tak společně ještě strávili Štědrý den, a když pamětnice s malou dcerou utekly, rodiče nic netušili a maminka se za ní deset let nesměla podívat. Otec je už neviděl nikdy, protože zemřel. „Já jsem měla takovou představu, že musím rychle odjet v tom roce 1968, dcera sbalila kufry a odjely jsme autobusem do Vídně. Tam na mě čekal jeden kamarád a ten nám na začátku moc pomohl.“ Zdenka Čechová odešla ve svých dvaačtyřiceti letech, začala se učit nový jazyk a hledala si práci. Ale nezůstala ve Vídni, odjela do Švýcarska. Profesi prokurátorky už ve Švýcarsku nemohla vykonávat, a tak byla zaměstnána v Curychu na daňovém úřadu. Ve Švýcarsku se občas stýkala s Pavlem Tigridem nebo Rafaelem Kubelíkem.

Ze začátku si na Švýcarsko nemohla zvyknout. Panoval tam přísný režim, ale vláda se k nim zachovala velmi vstřícně. Pamětnice dostávala finanční podporu, ze začátku jim platili byt a pomáhali jim se sháněním práce. „Jednou za mnou přišel šéf a říkal, že mám přijít na policii, a oni mě tam začali vyslýchat. Někdo tam na mě podal udání, že jsem byla v komunistické straně, a já jsem jim to přiznala. A oni se začali smát a ukázali mně to udání, kde byl podpis toho udavače.“ Zdenka Čechová vstoupila do KSČ ve svatém mladickém nadšení v roce 1945. Během emigrace ji v Československu odsoudili na čtyři roky, a tak se do Československé republiky mohla podívat až po revoluci. A už tu zůstala. Dnes žije Zdenka Čechová ve Velkém Meziříčí v penzionu a těší se dobrému zdraví. Její dcera žije ve Švýcarsku.