Jiří Čechura

„Po maturitě přišel nástup do učitelského povolání. Já jsem nevěděl kam, už na škole nás přesvědčovali, abychom nastoupili někam na Karlovarsko. Nejdřív jsme nechtěli, ale pak jsme jako svazáci řekli: ‚Ale jo, vždyť je to jedno, jsme mladí, půjdeme!‘ Nakonec jsem na Karlovarsko stejně nešel, nastoupil jsem do Černošína v okrese Stříbro.“

„Byl tam lékař německý, samozřejmě, a německá zapisovatelka, taková mladá slečna. A ten lékař nám měřil obličej podobným přístrojem, kterým se měřil obličej na CO – měřil sklon nosu, délku obličeje, šířku, odstávající uši a tak podobně. Ten, kdo měl světlé vlasy, modré oči, ten měl určitý postup zajištěn. Já to nebyl. Oči jsem měl zelené a vlasy dohněda. Byl jsem takový obyčejný...“

„Jenže autobusy byly narvané, plné, jezdily na dřevoplyn. To autobus najednou v kopci zastavil, šofér musel vylézt po žebříku ke kotli, který byl připevněn k autobusu zvenku. Musel tam zašťouchat, přihodit poleno a potom to teprve zas jelo.“

„8. 11. 1943 předstoupila před nás a ptá se: ‚Chlapci, víte, jaké je dnes výročí?‘ No, pochopitelně, že nikdo nevěděl, a ona vysvětlovala: ‚No, 8. 11. 1620 došlo k porážce českých vojsk stavovských na Bílé hoře u Prahy a pak nastalo tři sta let habsburské poroby...‘ A vyprávěla dál, jak jsme byli od Habsburků zkoušeni. Skutečně ve třídě bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Všichni strnuli. I když nám bylo teprv deset let, tak jsme si uvědomovali, že to by se asi říkat nemělo.“