Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Čejka (* 1948)

• narozen 31. října 1948 v Kolíně

• otec byl učitelem, po roce 1948 členem komunistické strany

• v závěru 50. let matka po úrazu ochrnula a v roce 1966 zemřela

• vyrůstal u babičky v Libici nad Cidlinou

• vystudoval střední průmyslovou školu v Čáslavi

• vpád vojsk Varšavské smlouvy prožil coby čerstvě narukovavší vojín

• od roku 1970 členem divadelního spolku Vojan v Libici nad Cidlinou

Milan Čejka se narodil 31. října 1948 v Kolíně a byl prvorozeným synem rodičů Milady a Emila Čejkových. Milada pocházela z rolnické rodiny z Libice nad Cidlinou, vychodila dvouletou hospodářskou školu v Poděbradech a patřila k těm obyčejným vesnickým děvčatům, co se rády veselí a chodí do společnosti.

Pravým opakem byl Emil. V mládí studoval pedagogickou školu v Kolíně a později vyučoval na několika školách po okrese. Oproti Miladě byl o deset let starší a povahově byl spíše zamlklým a nesdílným člověkem. Po únoru 1948 nijak nevzdoroval a přijal také členství v komunistické straně. Oba dva manželé byli zcela rozdílní a v životě nacházeli jen málo styčných bodů. K sobě je údajně přivedl novinový inzerát v evangelických listech, který je i nakonec doprovodil až k oltáři.

Za Emilovým členstvím v komunistické straně nestála nijaká ideologická představa, horlivost či angažovanost, ale svou roli sehrála vypočítavost a prospěch pro vlastní kariérní postup. Když půl roku po narození Milana získal Emil učitelské místo ve Svojšicích nedaleko Kouřimi, připadl mu také byt, kam se mohla tříčlenná rodina společně nastěhovat, protože do té doby byl Milan ponechán u své babičky Emílie v Libici nad Cidlinou. V roce 1951 se manželům narodil syn Jiří. Ani druhý potomek ale nedokázal manželskou propast zastřít. Jeho příchod na svět rozjitřenou manželskou atmosféru nijak neuklidnil a nešťastné manželství později vyústilo v rozvod.

Pane soudruhu faráři

V závěru 50. let v rodině došlo k vážnému úrazu. Když Milada vzala nad schodištěm za nezajištěnou kliku u dveří a spadla ze schodů, při pádu si vážně poranila krční páteř a následkem toho ochrnula. Milana i mladšího Jiřího se poté ujala babička Emílie, jelikož hrozilo, že by chlapci mohli skončit v dětském domově. Emil o ně totiž nejevil zájem a podobné city ke svému otci opětovali i Milan a Jiří. Oba hoši se tak přestěhovali ze Svojšic do Libice nad Cidlinou, do rodilého hospodářství jejich maminky.

Protože Milanova babička Emílie byla po smrti svého manžela na hospodaření sama, netrvalo to dlouho a místní funkcionáři ji svým naléháním přemluvili ke vstoupení do družstva. Ve svém věku nedokázala naléhání vzdorovat a rodinné polnosti se staly majetkem místního jednotného zemědělského družstva. Komunistům to ale nikdy nezapomněla a jejich pokrokářství do smrti nepřišla na jméno. Pravděpodobně i z těchto politických důvodů si nepříliš rozuměla se svým zetěm Emilem, který sem za dětmi přijížděl už jen velmi zřídka.

Mezitím Milan v Libici nad Cidlinou navázal na svoji školní docházku. Podobně jako ostatní kluci na vesnici se i on stal členem Pionýru, kde červený šátek, oslovování soudružko či soudruhu učiteli patřilo k dennímu pořádku. „Nechci říct, že to byla povinnost, ale dítě, které tehdy do Pionýra nevstoupilo, bylo mimo hru a veškeré dění na vesnici. Pamatuji, jak jsme se učili novému pozdravu ‚Čest práci!‘. Ve škole jsme odsunuli lavice ke zdi a rozdělili se na dvě skupiny. Chodili jsme proti sobě a pan učitel nám říkal, že odteď už se nebudeme zdravit ‚Dobrý den‘, ale ‚Čest práci!‘. Vrcholem všeho pak bylo, když jsem tuším na místním výboru zaslechl oslovení ‚pane soudruhu faráři‘,“ vzpomíná na své dětství Milan Čejka.

Člověk k tomu musel dospět sám

Výchova chlapců v duchu socialistického vlastenectví byla i častou příčinou sporů mezi chlapci a babičkou. Milanovi bylo kolem 13 let, když se jí snažili namlouvat, jaké výhody jednotný režim brzy lidu přinesou. O pár let později začal Milan některá témata vnímat jinak. „Bylo to zcela běžné a úměrné věku. Člověk do některých otázek musí dospět sám,“ dodává Milan Čejka.

Už odmala byl Milan vášnivým čtenářem a mezi nejmilejší knižní tituly patřily ‚verneovky‘ nebo historický román F. L. Věk od Aloise Jiráska. Nosíval silné dioptrické brýle a slabozrakost, kterou trpěl, okolí přisuzovalo právě jeho zálibě ve čtení. Když Milan dokončoval základní školu s výborným prospěchem, uvědomoval si, že technické vzdělání, do kterého je otcem popoháněn, není jeho silná stránka. Přesto nevzdoroval a odešel do Čáslavi na Střední průmyslovou školu strojnickou. Brzy se dostavily a vrchovatě naplnily jeho obavy z omylného rozhodnutí. Jak tomu ale bývalo v rodinné povaze, nevzdoroval a vydržel studovat zbylé čtyři roky. Sice prospěch už nebyl tak slavný jako dříve, ale nakonec zdárně odmaturoval.

Období otravných technických studií poznamenala smrt maminky Milady. Po ochrnutí prodělala v průběhu několika let tři operace a nesčetně rehabilitací. Bohužel poslední lékařský zásah nezvládla a na následky operace zemřela. V té době ale pamětník kromě rodinných strastí vnímal kulturní uvolnění druhé poloviny 60. let. Hlavně setkání s tvorbou divadla Semafor zásadně ovlivnilo jeho pozdější život.

Kluci, neblbněte, nechoďte nikam střílet!

Když Milan Čejka v červnu 1968 dokončil svá studia v Čáslavi, měsíc poté obdržel povolávací rozkaz k dvouleté základní vojenské službě. Tři neděle po jeho nástupu vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Shodou okolností se to stalo ve chvíli, kdy byl na vojenském přijímači v pohraničí, a to v Rokytnici v Orlických horách. „Velení našeho útvaru se nás snažilo uklidňovat, abychom si nevzali zbraně a nešli bránit republiku. Dostávaly se k nám letáky a tiskoviny s tím, co se děje v Praze a jinde v republice. Panovaly obavy, abychom se nezachovali na základě emocí, protože i takové nálady se občas objevovaly. Z výcvikového střediska nás nikam nepustili, byli jsme zavřeni v kasárnách a celé dny trávili na kavalcích. Důstojníci chodili mezi postelemi a říkali nám: ‚Kluci, neblbněte, nechoďte nikam střílet, ono to nějak dopadne.‘ A z nás najednou nebyli soudruzi ani vojíni.“

Po návratu z vojny v roce 1970 oslovil Milan Čejka při první možné příležitosti vedoucího divadelního spolku (DS) Vojan, jehož činnost byla koncem 60. let v Libici nad Cidlinou obnovena. Samostatné působení DS Vojan bylo ukončeno v roce 1973, protože tehdy ministerstvo kultury vydalo nařízení, že každý spolek musí mít zřizovatele. Došlo tedy ke změně statutu souboru a od 1. ledna 1974 se stal spolek součástí Osvětové besedy Libice nad Cidlinou. Normalizační zmrazení společnosti tak postihlo i chod ochotnického spolku. „Když jsme chtěli hrát nějaké veselohry a tituly, které nekonvenovaly s ideologií režimu, museli jsme to kompenzovat jinak. Byli jsme vyzváni, abychom recitovali na různých zasedáních místního národního výboru a recitovali básně ‚pokrokových‘ autorů,“ vysvětluje Milan Čejka.

Chtěli jsme hlavně bavit a nejít hlavou proti zdi

Možnost přehrát některou z divadelních her dvojice Jana Wericha a Jiřího Voskovce nebyla tehdy pro ochotníky jednoduchou záležitostí. Milan Čejka uvádí, že spolku sice bylo vyhověno divadelní hru přehrát, ale pouze v omezeném počtu. S takovýmto představením pak ale nebylo možné odjet na okresní či krajskou přehlídku. „My už jsme samozřejmě věděli, jak to chodí. Nesnažili jsme se jít hlavou proti zdi, přeci jen jsme venkovský soubor, a tak jsme se nepouštěli do problematických záležitostí. Secvičit hru – a pak se dozvědět, že to nemůžeme hrát?! To nebyla cesta pro nás. Snažili jsme se tedy hrát věci ne snad laciné a jednoduché, ale takové, abychom úplně neprovokovali, ale především bavili. Takový byl úděl…“

Mezi největší úspěchy DS Vojan řadí Milan Čejka pětinásobnou účast na celonárodní přehlídce amatérských divadel na Jiráskově Hronově. Pád komunistického režimu přinesl i změny v ochotnickém divadle. V polovině 90. let se spolek zaregistroval jako občanské sdružení a soubor od té doby odehrál i několik představení v zahraničí, například v Belgii nebo v Chorvatsku. Milan Čejka po roce 1989 skončil s prací v kolínské Tesle a svého času působil jako pracovník kulturního střediska v Poděbradech. Po listopadové revoluci pravidelně přispíval do regionální přílohy Mladé fronty a dalších týdeníků. Jako kronikář zaznamenává novodobé dějiny samostatného divadelního spolku Vojan, v němž doposud občasně účinkuje.