Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hana Čejková (* 1952)

• narodila se 5. srpna 1952 v Pardubicích

• od roku 1970 studovala medicínu v Praze

• provdala se za architekta Františka Čejku

• rodina přesídlila do Liberce

• v roce 1979 prostopovala s manželem Skandinávii

• manžel František Čejka roku 1981 podepsal Chartu 77

• pomáhala s opisováním a šířením samizdatových tiskovin

• v roce 2000 manžel František Čejka zahynul v Himálaji

Hana Čejková přišla na svět v letech nejtvrdšího komunistického teroru, prožívala naděje zmařené příchodem vojsk Varšavské smlouvy a následující dobu normalizace. I tehdy však dokázala najít drobnější radosti, které jí a její rodině pomáhaly žít spokojeným životem bez pocitu svázanosti železnou oponou. Byla lékařkou, milující matkou a vášnivou turistkou. Když její manžel František podepsal Chartu 77, měl její podporu, ona sama svůj podpis nepřipojila, aby se v případě pronásledování režimem mohla starat o jejich tři děti. Zcela stranou však nezůstávala.

Jediné dítě na šest dospělých

Hana Čejková se narodila 5. srpna 1952 v Pardubicích rodině Augenthalerových. Jednalo se u nás o vzácné příjmení, její předci přišli do českých zemí zřejmě ze Švýcarska. Rodiče se seznámili za války, když tatínka pamětnice Emila, původem z Českých Budějovic, Němci totálně nasadili do Telegrafie Pardubice. Na stejném místě pracovala i matka Jana se svou sestrou. Obě si zde našly své manžele a po válce se všichni nastěhovali do rodinného domu, který vlastnil dědeček pamětnice Alois. Hana byla jedináček, a tak žila ve společné domácnosti se šesti dospělými.

Tatínek se po válce snažil studovat práva, ale záznam o jeho studiu skončil roku 1948. Mohlo to být z prostého důvodu, že musel pracovat a na náročné studium práv nezbýval čas, ale také je pravděpodobné, že se účastnil studentských protestů proti komunistickému puči a ze studií ho vyhodili. Po návratu do Pardubic získal místo technického úředníka v podniku Paramo, zatímco maminka zastávala obdobnou pozici v Tesle. Oba rodiče byli nadšenci do turistiky. Hned po válce vstoupili do turistického oddílu Lokomotiva a s výlety nepřestali, ani když se narodila Hanka. Naopak každý víkend vyráželi vlakem, kam jen to šlo.

Malá Hanka nastoupila do základní školy na pardubickém Spořilově. Jednalo se o školu s jedenácti ročníky na novém cihlovém sídlišti. Když byla v páté třídě, proběhla školní reforma a pamětnice začala chodit do střední školy, kterou dokončila v roce 1970. Následně se přihlásila ke studiu medicíny v Praze a opustila rodné Pardubice. Ačkoliv se jednalo o náročný obor, Hanu k němu pravděpodobně inspirovala její teta, která pracovala jako instrumentářka nejprve v zubařské ordinaci a následně v pardubické nemocnici.

Lidé kupovali pytle mouky a cukru

Ještě předtím se ale udála invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou si již pamětnice dost přesně pamatovala. Hana trávila jako každý rok konec prázdnin na chatě rodičů své kamarádky Dáši v Ústupkách na Sečské přehradě. Jednoho dne hráli ještě s dalšími kamarády do noci kanastu. „Hned druhého rána volala Dášina maminka, že přijeli Rusové,“ vzpomíná Hana. „V Ústupkách byly potraviny a venku stála fronta a všichni brečeli. Kupovali pytle mouky a cukru. Nikdo nevěděl, co bude.“

Dášina maminka dívky ze strachu raději vyzvedla a odvezla zpět do Pardubic. Několik dní nato ještě pamětnice potkala na rohu dnešních ulic Palackého a 17. listopadu v Pardubicích tank. Přesto, že Hana ve svém věku ještě plně nerozuměla vážnosti situace, pochopila, že se společnost změnila a že optimismus z předchozího období se ze společnosti rázem vytratil. Její dědeček Turek se na základě příchodu vojáků rozhodl po dvaceti letech vystoupit z komunistické strany, naštěstí to vzhledem k jeho důchodovému věku rodině nepřineslo žádné následky.

Směr Liberec

Na studentská léta Hana vzpomínala jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. Na koleji bydlela se svou spolužačkou ze školy v Pardubicích a na jednom večírku se seznámila se svým budoucím manželem, studentem architektury Františkem. Nejprve bydlela na koleji na pražském Větrníku a následně se přestěhovala na kolej Budeč na pražských Vinohradech, vybavené ještě původním nábytkem z třicátých let. Ve třetím ročníku začala s Františkem chodit. Studoval díky podnikovému stipendiu od podniku Pragoprojekt, a tak po jeho studiích nutně následovalo rozhodování, kam se z Prahy přestěhovat, aby František mohl nastoupit do některé z poboček Pragoprojektu. Mezi jinými městy si mladý pár zvolil pro nový život Liberec.

Františka krátce po škole čekala vojna, kde za ním přišel pracovník Stavoprojektu Liberec, aby mu nabídl přechod do jejich podniku. V té době měl podnik zvučné jméno, a tak František nabídku rád přijal. Mezitím pamětnice čekala na Františkův návrat z vojenské služby, a proto dočasně přijala místo v pardubické nemocnici na oddělení ARO. I když neměla potřebné zkušenosti, v práci našla zalíbení a na resuscitačním oddělení pokračovala i po definitivním přesídlení do Liberce.

Jedním z důvodů odkladu stěhování do Liberce bylo také čekání na byt. Nakonec se to Haně a Františkovi vyplatilo, když dostali byt 4+1 na novém sídlišti. Do něj se již stěhovali s prvním synem Jakubem, který se jim narodil v roce 1975, a o tři roky později se rodina rozrostla o druhého syna Jana.

Do Finska

Ve stejném roce na podzim se Haně s Františkem podařilo získat devizový příslib, což jim umožnilo vycestovat za hranice. „To bylo jen díky tomu, že jsme nechali doma dvě děti jako rukojmí,“ vzpomíná Hana. Za 500 korun koupili letenky do Petrohradu, odkud měli namířeno do Finska. Hana vzpomíná, že ruské velkoměsto na ni působilo „strašlivým a oprýskaným“ dojmem, a proto se v něm nezdržovali a v cestovní kanceláři si koupili lístek do Lappeenranty, první stanice na finské straně hranice.

Po zevrubné prohlídce byli oba propuštěni na další cestu. „Přijeli jsme do Finska a byli jsme v úplně jiném světě,“ říká pamětnice. V následujících třech týdnech s manželem prostopovali Finsko až za polární kruh, aby se následně vrátili přes Švédsko. Cestou obdivovali místní způsob života, krásy přírody i architektury.

Když dorazili do Trelleborgu na švédském pobřeží, nastoupili na trajekt směřující do východoněmeckého Sassnitzu. Odtud si Hana vybavuje kromě plného trajektu popíjejících Švédů ještě klasické hrací automaty, které dosud s manželem v Československu neviděli. V Německu se jim druhý den podařilo chytit stop do Lipska a následně nastoupili na vlak směřující přes Žitavu do Liberce.

Čekala je už jen poslední zastávka na československé hranici. Celníci a pohraničníci z nich měli velký zážitek. „My jsme byli asi první, kdo přecházeli ze Žitavy do Hrádku z kapitalistické ciziny. Takže ti se svolávali,“ vybavuje si Hana. „Přišli tajní v civilu a všechno probírali. Strávili jsme tam dvě hodiny.“ 

Rodina se opět shledala a život se vrátil do starých kolejí v podobě práce v týdnu a výletů o víkendech. Ve Stavoprojektu se František seznámil s kolegou, členem tělovýchovné jednoty Uranové doly Hamr, se kterým začal lézt po okolních skalách. Netrvalo dlouho a František pro lezení nadchl i své děti. Hana naproti tomu skrze Lokomotivu Liberec vycestovala na Kavkaz a do Černé Hory (tehdy součásti Jugoslávie).

Samizdat přepisovaný během nočních směn

Manželé Čejkovi nechodili k volbám. Hana vzpomínala, že k nim chodili volební úředníci, aby si od nich vzali volební lístky. „Nám bylo jasné, že je tam hodí. Nechtěli mít průšvih, že by měli nevoliče. Ale my jsme říkali, že jsme je vyhodili,“ vzpomíná s úsměvem. V kádrovém posudku se pamětnice později dočetla, že podle úředníků byla ona politicky nespolehlivá a mohla ovlivňovat Františka. Jeho otec vstoupil do komunistické strany údajně proto, aby mohl František dobře vystudovat, a z toho důvodu byl k němu podle Hany režim mnohdy shovívavý.

Již od svých studií v Praze se František pohyboval mezi opozičně naladěnými lidmi. Během práce ve Stavoprojektu se setkával také s lidmi blízkými budoucímu prezidentovi Václavu Havlovi. Doma však toto téma nijak nerozebírali. O tom, že v březnu 1981 podepsal František Chartu 77, ostatně řekl své manželce až o tři čtvrtě roku později. „On asi nevěděl, co tomu budu říkat,“ podotýká Hana. Později s manželem navštívila i některé další chartisty, jako například manžele Bendovy, a zúčastnili se i některých setkání na Šluknovsku. Státní bezpečnost vedla Františka Čejku ve svých záznamech jako nepřátelskou osobu.

V roce 1982 se Čejkovým narodilo třetí dítě a Hana se rozhodla s malou dcerou zůstat doma na mateřské dovolené. František mezitím začal s vydáváním samizdatového oběžníku Váhy. Pamětnice mu pomáhala s jeho kopírováním a vedle toho František s její pomocí šířil zpravodaje Charty 77. Tímto způsobem se Hana podílela na manželově činnosti i po návratu do práce. „To kdyby můj primář věděl, tak by ho ranila mrtvice,“ přemítá pamětnice. „O nočních službách jsem dávala deset průklepáků do stroje a opisovala jsem zpravodaje.“

Na rodinu tyto aktivity neměly zprvu žádný vliv. František musel čas od času zajít do kavárny, kde na něj čekali agenti Státní bezpečnosti, k nim domů ale nikdy nechodili. Hana to opět přičítala tchánovu členství v komunistické straně. Nakonec Františka přece jen ze Stavoprojektu vyhodili, ale našel si místo ve Sportprojektu, kde se podílel na výstavbě lyžařského areálu v Harrachově.

Po revoluci se jim otevřel svět

Rok 1989 prožívala Hana jako pracující matka od rodiny. Listopadové manifestace si pamatuje jen z televize, oproti tomu František se čile zapojil do organizace Občanského fóra v Liberci. Devadesátá léta měla pamětnice spojená s dosud nepoznaným pocitem svobody. Její dospívající synové měli možnost vycestovat na studijní pobyty do ciziny a ona sama s Františkem začala dohánět své cestovatelské sny. Pravidelně jezdili do Finska na běžky a Hana se podívala také do Afriky. František pak dostal nabídku vyučovat na nově vznikající katedře architektury při liberecké univerzitě. Hana vzpomínala, že ho to velice naplňovalo, neboť podědil učitelské vlohy po svém dědečkovi.

Tragicky se do rodinné historie zapsal rok 2000, když František se synem Jakubem vyrazili na lezeckou výpravu do Himálaje. Po několika dnech výstupu začal mít František potíže způsobené výškovou nemocí. Přes veškerou snahu svého syna zajistit lékařskou pomoc František rychle nemoci podlehl. Pro celou rodinu to byla zdrcující zpráva a trvalo nějakou dobu, než se všichni naučili žít dál bez milujícího manžela a otce.

Hana nezapomněla, co ji v životě činilo šťastnou, a Františkův odkaz vždy viděla ve svých dětech. Rodina se rozrostla o další generaci a z pamětnice se stala spokojená babička. S cestováním nepřestala, dál jezdila do Finska, podívala se například do Namibie nebo s kamarádkami na Sumatru. Společnost doma i na cestách jí dělá nový partner a v současnosti si užívá důchod v Liberci.