Věra Čeňková

Čeňková: „My jsme nemohli do kvarty. Až do tercie jsme chodili, takže asi o prázdninách jsme se dozvěděli, že nemůžeme do školy. Abychom nebyli úplně bez školy – a tehdy nebyly ještě tak běžné transporty – tak židovští učitelé se shromažďovali v bytech a chodili nás učit v takových kroužcích, kde se hlavní předměty vyučovaly. Na konci školního roku jsme dělali psychotechnické zkoušky, abychom měli v ruce nějaký papír a na něm bylo napsáno, že máme znalosti kvarty.“ E. Kopecká: „My jsme vlastně formálně byli žáci židovského gymnázia v Brně. To potom pořádalo tuhle zkoušku. Bylo tam napsáno, kolik máme bodů a že znalosti odpovídají čtvrté třídě gymnázia. (Vy jste byly ve stejné třídě?) Ne, my jsme nechodily do stejné školy. Znaly jsme se od mateřské školky, ale kamarádily jsme se velmi blízce. Jedna chodila do reálného gymnázia, druhá do anglického gymnázia. Až do tercie, tím to skončilo.“

„Tady jsme si představovali, jak vlak odjíždí z Terezína. V roce 1944 jsem to dostala k narozeninám od hocha, s kterým jsem tehdy chodila. On v roce 1944 odjel s transporty na východ a už se nevrátil. Sám to asi ani nekreslil, ale nechal to za kus chleba někoho nakreslit, aby mi to mohl dát na památku. Vyhazujeme všechny terezínské věci a představujeme si, jak jedeme v roce 1945 vlakem domů. Ale on, chudák, jel vlakem na smrt. Tyhle obrázky byly dříve v jiném sešitku. (…) K těm výročím mi to namaloval. Dostávala jsem kresby do památníčku. Měla jsem také různé šperky z kůže za kus chleba. Nebo mu dal něco ze zahrady. Jeden uměl trochu kreslit, jiný uměl dělat něco z kovu. Takové dárky se dávaly.“

„Byly tam horší věci, kterých jsme se báli. Nejhorší snad bylo, když se z těch dalších koncentráků vracely živé mrtvoly, lidé potažení kůží, nemocní a plní šatních vší, z čeho byl ten tyfus. Pak leželi všude po kasárnách, po desítkách, protože na ně nebylo místo. To byl hrozný zážitek, my jsme nevěděli, kam ty transporty jdou. Teď se vraceli dohola ostříhaní ubožáci, kteří na sobě neměli nic než ty proužkovaný hadry. To byl jeden z hrozných pocitů a tehdy jsme se dozvídali, že se nám nevrací skoro nikdo z těch příbuzných.“

„Já nevím, jestli o tom chcete mluvit, ale určitě nebylo jednoduché se scházet v Terezíně s opačným pohlavím." "Zpočátku to nebylo možné vůbec. Ale on byl vedoucím úseku té zahrady. On byl z Židenic, z Brna. Nemohl studovat, tak se vyučil zahradníkem a stal se tam z něj vedoucí zahradník. Měl na starosti ten skleník. Dali jsme si rande před osmou. (…) Nejdřív jsem dělala poslíčka, pak jsem dělala v zahradnictví. V září 1942 jsme spolu začali chodit. On tam někdy přespával v tom zahradnickém domku. Tak jsme tam začali randit. Mohli jsme být o něco déle venku, do těch osmi. Bohužel, on šel do jednoho z říjnových (1944) transportů, kdy jich odcházelo hodně. A nevrátil se. Byl to hodný kluk, o pár let starší než já. Dva roky jsme spolu chodili.“