Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Centner (* 1936)

• narodil se v roce 1936 ve Vysokém Chvojně u Holic

• rodiče byli sedláci, měl čtyři sourozence narozené v letech 1927, 1929, 1930 a 1938

• ve Vysokém Chvojně tíživě prožívali heydrichiádu a popravu čtyř místních mladíků

• v květnu 1945 pozoroval dění Holického povstání

• v roce 1950 nastoupil do učiliště na obor instalatér

• v letech 1956-1958 narukoval k vojenským technickým jednotkám

• pracoval jako civilní zaměstnanec u vojenské posádky v Týništi nad Orlicí

• v roce 1962 se oženil a v letech 1965 a 1969 se manželům Centnerovým narodily dvě dcery

• v srpnu 1968 obsadili posádku sovětští vojáci, zakrátko tam pamětník v zaměstnání skončil

• od roku 1971 bydlel a pracoval v Holicích

• v roce 2022 žil v Holicích

Dětství Ladislava Centnera poznamenala válka. Tíživou atmosféru, kterou jako dítě vnímal z chování rodičů, ještě umocnila poprava čtyř mladíků z jeho rodiště v období heydrichiády.

„Tátovi jako starostovi přišel na Chvojno plakát, kterým oznamovali jejich zastřelení. Byl u nás zrovna můj kamarád Sobotka, bratr jednoho ze zastřelených, a strašně se rozbrečel,“ vzpomínal pamětník. Koncem války ale zažil i situaci, kdy u nich doma německý lesník přistihl partyzána, který u Centnerů hledal pomoc.

Ačkoli povinností lesníka bylo rodinu udat, neudělal to. Od pátého května 1945 z Vysokého Chvojna pozoroval jako devítiletý kluk děje Holického povstání. Jedno z největších povstání v Čechách skončilo tehdy smrtí více než padesáti lidí na české straně. Po válce a nástupu dalšího totalitního režimu se s Centnerovými táhl sedlácký rodinný původ. Ladislav musel narukovat k technickému pluku, a když se vrátil z vojny, jejich majetek už patřil JZD.

Tatínka zachránil za první války kamarád

Ladislav Centner se narodil 3. května 1936 ve Vysokém Chvojně u Holic. Otec Václav (1890-1982) bojoval v první světové válce na ruské frontě, kde byl zraněn. Přežil jen díky kamarádovi, který ho odnesl na vzdálené obvaziště.

Matka Božena se narodila v roce 1902, pocházela z Dolních Ředic a do manželství s Václavem Centnerem vstoupila v roce 1926. Rodiče hospodařili na 14 hektarech, takže oni sami i jejich pět dětí denně pracovali na poli nebo v chlévě. Jen neděle byl sváteční den, kdy se nepracovalo. Všichni se slavnostně ustrojili a šli do kostela. Centnerovi vlastnili hraniční zemědělskou rozlohu – kdyby měli jen o hektar víc, už by je v 50. letech označili za kulaky. Jako soukromé zemědělce je ale čekal stejně nelítostný osud: zabrání veškerého jejich majetku a nucený vstup do JZD.

Ladislav vyrůstal s dalšími čtyřmi sourozenci: Václav se narodil v roce 1927, Marie 1929, Josef 1930, Bedřich 1938. Milovaná sestra, na jejíž návštěvu se vždy těšil, zemřela při porodu krátce po svých dvacátých narozeninách. Josef převzal v Chvojně statek po otci a pak pracoval jako zootechnik v JZD. Nejstarší bratr vystudoval zemědělskou školu a našel si jako poválečný osadník místo za Českým Krumlovem, kde vzniklo horské pastvinářské družstvo.

„Dělal tam správce pěti vesnicím. Já tam byl v roce 1948 s otcem na měsíční návštěvě. V té době neměla obec ani příjezdovou silnici, ani tam nebyl elektrický proud. Ale užil jsem si to. Jezdil jsem s traktoristy, potuloval jsem se po prázdných barácích po Němcích. Bylo tam plno zlatokopů, kteří hledali něco cenného v domech po Němcích. Ale nic nenašli,“ dodal pamětník.

Dodal, že bratr Václav pak měl problémy kvůli svému původu. Z pozice instruktora ve škole ho po roce vyhodili z kádrových důvodů, protože otec odmítal vstoupit do JZD. Brzy se oženil, a protože pak přestal komunistické činitele tolik zajímat, nastoupil jako účetní do státního statku Dražkovice. I odsud ho zakrátko vyhodili, když zjistili, že má ‚špatný původ‘. Pak mohl vykonávat jen dělnické profese, a tak se zemědělec tělem i duší musel naučit svářet. V roce 1967 našel místo v JZD Horní Roveň.

Gestapo popravilo čtyři hochy z Chvojna

Ladislav nastoupil do školy v roce 1942, nejprve do Vysokého Chvojna. Do měšťanky do Holic jezdil v létě v zimě na kole. Od první třídy se učili německy. Válku vnímal odmalička nejen z chování rodičů jako něco špatného. Němci byli největší nepřátelé. V rodišti těžce prožívali heydrichiádu. Čtyři mladí hoši Sobotka, Dudek, Rybín a Provazník tam totiž chtěli něco udělat proti nacistům, kteří se na českých lidech tvrdě mstili za útok na jednoho z nejmocnějších mužů své doby. Bylo vyhlášené stanné právo. Jeden z nich sebral svému otci hajnému dvě zbraně a ukryli se v lesní chatě. Čeští četníci na ně nasadili psa a jejich úkryt vypátrali. Všechny čtyři pak odvezli na gestapo do pardubického zámečku a tam je popravili.

Pamětník dále popsal příhodu z roku 1944, kdy z východního Pruska utíkali Němci přes Čechy do Německa: „Tehdy se jedna taková rodina – sedlák se ženou, dětmi a párem koní – zastavila na Chvojně. Sedlák požádal otce, který dělal za války starostu, zda by mu poskytl na dva tři dny přístřeší, aby si koně odpočali. My žili v přesvědčení, že Němci jsou špatní, tak jsme chtěli tomu jejich klukovi vynadat. Naučili jsme se německy větu: „Du bist schmutzige Scheisse!“ A řekli jsme mu to několikrát. On se hrozně zlobil. A my byli spokojení.“ 

Na Chvojně byl za války velký lesní závod, který vedli dva němečtí lesníci – Kyncl a Mayer. Chodili občas za starostou Centnerem na radu ohledně odborných záležitostí ze zemědělství. V roce 1944 byli už v okolních lesích partyzáni a uprchlí sovětští zajatci, kteří chodili v noci do místních domů pro jídlo. „Jednou u nás byli ti dva Němci z lesního závodu a přišel k nám zrovna nějaký zajatec. Táta ho nenápadně oddirigoval, ať se jde podívat do chléva na krávu. Mayer řekl, že ví, kdo to je. Jeho povinnost byla udat nás, ale neudělal to. Kdyby to udělal, dnes bych tady neseděl,“ zamyslel se pamětník.  

Koncem války brali do německé armády i patnáctileté chlapce. Na to vzpomínal i Ladislav Centner: „Přišli na cvičiště Kamenec nedaleko Chvojna. Ubytovali je tam v hospodě na slamníkách. Kluci měli uniformy a cvičili tam v zákopech,“ vzpomínal pamětník.

Viděl dramata Holického povstání

Pátého května 1945 se v Chvojně dozvěděli, že je konec války. „Řídící nás pustil v deset hodin ze školy. Byli jsme s kluky na návsi a pozorovali dění. V té době u nás byla pouť, takže na návsi byli komedianti. Jedna paní přišla na náves a řekla tu novinu, kterou se dozvěděla z rádia. Jeden komediant vzal žebřík a šel zatírat německé nápisy, které byly nad každým obchodem. I u nás byl nápis ‚Zde bydlí představený obce‘ v němčině a v češtině. Všechny německé nápisy zatřeli,“ vzpomínal Ladislav Centner. I v nedalekých Holicích se ten den lidé shromažďovali na veřejných místech, vyvěšovaly se československé vlajky a po příchodu partyzánů tam bylo vyhlášeno ozbrojené povstání.

O den později ale ohlásil jeden ze zaměstnanců lesního závodu, že nad Holicemi létají letadla. „Běželi jsme ke kostelu, abychom lépe viděli. Byla tři, jedno z nich mělo zlikvidovat dělo, které do Holic přivezli povstalci. Od dubna tam stál německý zásobovací nákladní vlak, který už neodjel. Hlídali ho maďarští vojáci, kteří měli posádku v Dašicích. Lidé tam chodili krást mouku, cukr. Spolužák mi vyprávěl, že tam šli také a ukradli tři balíky. Když je doma rozbalili, v jednom byly vyprané spravované ponožky, v druhém kalendáře a ve třetím vyznamenání. Pak tam místo Maďarů dali Němce a byl s krádežemi konec,“ vyprávěl pamětník. Šestého května do Holic dorazily z Vysokého Mýta německé posily a situace se rázem změnila v neprospěch povstalců.

Německá letadla měla zasáhnout radnici a poštu. Radnice skutečně padla s ohlušujícím výbuchem munice, která v ní byla uložená. „Letadla nebyla bombardovací. Kamarád viděl, jak vojáci házeli bomby z letadla ručně,“ uvedl pamětník. Místo pošty dostal zásah místní notář. „Jedno letadlo nouzově přistálo u Jaroslavi, mělo osm zásahů,“ popisoval Ladislav Centner zážitky, které viděl jako devítiletý kluk na vlastní oči. V Holicích němečtí vojáci zahájili 6. května popravy povstalců. Sedmého května už zase Němci postupně zajatce propouštěli a 8. května uprchli z města před postupující Rudou armádou. Holické povstání mělo velký význam a patřilo k největším u nás. Blokováním hlavní silnice na Prahu znemožnili povstalci řadě německých jednotek zasahovat proti hlavnímu městu. Spontánní vyjádření nenávisti proti německým okupantům tehdy skončilo pěti desítkami padlých na české straně. Velké ztráty utrpěla i německá strana.

Když jsem se vrátil z vojny, náš dobytek už nebyl náš

Brzy po válce se společnost začala opět polarizovat. Lidé se ještě nevzpamatovali z jedné totality a už nastupovala další, která určovala, co je správné a dobré a co naopak. V roce 1948 se dostala k neomezené moci komunistická strana, která řadě lidem pokřivila život. Centnerovi museli propustit z hospodářství chasníka a služku. „Já byl průměrný student, navíc ze špatného rodinného zázemí, táta byl sedlák, tak jsem se šel v roce 1950 učit na instalatéra do Holic. Učňovské středisko vedla tehdy paní Velínská, které padl manžel při Holickém povstání a které komunisté sebrali živnost,“ vyprávěl pamětník.

V roce 1955 se Ladislav Centner účastnil Československé spartakiády v Praze. „Na Chvojně byl aktivista ze Svazarmu a dělal nábor na spartakiádu. S kamarádem jsme mu řekli, že půjdeme cvičit, ale musí nám zařídit možnost udělat si před vojnou řidičák. Tak jo. Na Spartakiádě jsme bydleli týden ve škole, kam vojáci navezli slamníky,“ vzpomínal pamětník.  Ladislav si začal brzy vydělávat, koupil si i motocykl. Aby měl více příležitostí seznámit se s děvčaty, přihlásil se do Československého svazu mládeže.

V roce 1956 šel na vojnu k vojenským technickým jednotkám. Do nástupnických jednotek původních PTP se zařazovali „kádrově závadní branci“. Byli mezi nimi ale i straníci, kteří je měli přivést na správnou cestu. Ladislav narukoval k 5. technickému pluku do Zákup u České Lípy. Po měsíčním vojenském výcviku v Rakovníku složil přísahu. Pak dělal řidiče v Rumburku a Novém Městě pod Smrkem.

Pomáhal na stavbách, v betonárce, rozvážel jídlo vojákům na pracoviště, vozil důstojníky na vlak. Protože neplnili plán, pracovali i v sobotu, přestože měli cvičit. V neděli měli volno. Do civilu se dostal po 26 měsících, o Vánocích 1958. To už byli rodiče v JZD, kam vstoupili v roce 1957. „Když jsem přišel z vojny, u nás byl dobytek, o který se naši starali, ale vše už patřilo JZD. Ale dnes bych tomu předsedovi národního výboru, co na mě psal před vojnou posudek, ještě zanesl kytku na hřbitov, protože jsem měl dobrou vojnu,“ zhodnotil pamětník.

V roce 1968 nás „osvobozovali“ Poláci

Když se vrátil z vojny, začal pracovat jako údržbář na vojenské posádce v Týništi nad Orlicí. Slíbili mu totiž byt. Po třech letech ho v zaměstnání povýšili na technickou pozici šéfa střediska vodáků a topenářů. V roce 1962 se oženil s Jaroslavou Švihnosovou (narozenou v roce 1943) a v letech 1965 a 1969 se jim narodily dvě dcery. Manželka pracovala na poště. Jako mladí manželé začínali skromně. Zpočátku neměli nic než postel s matrací.

V té době si Ladislav také dálkově doplňoval pětileté studium na stavební průmyslovce v Hradci Králové, které zakončil v roce 1968. To už naplno vanul svěží vítr Pražského jara, procesu obrody společnosti. Ladislav se jako antikomunista hodně angažoval ve veřejném dění, které dávalo naději na svobodný vývoj v naší zemi. Podílel se na rezolucích na podporu demokratizačních snah, které dával k podpisu veřejnosti.

Všemu ale učinil přítrž 21. srpen 1968. „Nás ‚osvobozovali‘ Poláci, ale pak přišli Sověti a už tam zůstali ve smíšené posádce. Začaly prověrky. Důstojníci se šikanovali mezi sebou, donášeli na sebe. I tam vznikaly rezoluce proti okupaci. Ostatní uvažovali o mém zlikvidování. Se sovětským kapitánem Kotevem jsem se jednou hodně pohádal. Ale když pak sami Sověti přišli za velitelem, že chtějí mě jako mluvčího posádky, tak našim důstojníkům spadla brada. Já z toho ale radost neměl, protože to vypadalo, že jim podlézám,“ popisoval pamětník.

Situace se postupně zhoršovala. Z týnišťské posádky muselo odejít deset důstojníků a několik civilních zaměstnanců. Když zmizel i jeho největší kamarád, dal výpověď i Ladislav Centner. „Kádrovák mi do důvodu propuštění napsal: ‚z politických důvodů‘. Ale v Holicích, kam jsem nastupoval, byla známá kádrovačka, a ta mě ujistila, že důvod propuštění nikomu říkat nebude,“ vzpomínal. V roce 1971 nastoupil v topenářském středisku v Holicích, kde se původně vyučil a které se mu postupně podařilo pozvednout natolik, že ho dávali za vzor ostatním. Do Holic se tehdy také s rodinou přestěhoval.  

Nabídku velitele posádky v Týništi vstoupit do KSČ Ladislav Centner odmítl. Aby prokázal jakousi angažovanost, dal se k zahrádkářům a od roku 1976 byl poslancem Městského národního výboru v Holicích. Za nejdůležitější v životě považuje rodinu. „Ta může člověka podržet v těžkých situacích a vytvořit mu zázemí, které každý tolik potřebuje k životu,“ uzavřel své vyprávění.