Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Cepková (* 1942)

• narozena 8. října 1942 v Jilemnici v Podkrkonoší

• po střední škole se stala administrativní pracovnicí

• v srpnu 1968 zažila v Praze sovětskou okupaci

• v lednu 1969 se účastnila pohřbu Jana Palacha

• v srpnu 1969 se v Praze zúčastnila protestů u příležitosti prvního výročí sovětské okupace

• u normalizačních prověrek nesouhlasila s okupací a v zaměstnání přišla o výhody a prémie

Až po letech jsem ocenila, jak moudrou babičku jsem měla

Věra Cepková se narodila 8. října 1942 v Jilemnici v Podkrkonoší. Vyrůstala s rodiči a sestrou. Protože její prarodiče potřebovali pomáhat s hospodářstvím, žila až do páté třídy v nedalekém Studenci. Obec byla na hranici se Sudety a žilo tam i německé obyvatelstvo. „Pamatuju si na konec války. Po státní silnici od Vrchlabí utíkali Němci. Protože se rozkřiklo ve vesnici, že budou chodit po domech a brát rukojmí, maminka se mnou utíkala z chalupy do lesa. To si pamatuju, ona mě nechala v lese a šla ještě pro nějaké věci do chalupy,“ vypráví Věra Cepková. V lese strávila pamětnice jen jeden den, a když vojáci Studenec přešli, vrátila se s maminkou domů.  

Na obecnou školu nastoupila ve Studenci, kde rodina žila a pomáhala prarodičům. Babička měla hospodářství a v padesátých letech ani ona neunikla náborům do plánovaných jednotných zemědělských družstev (JZD). „Chodili za babičkou funkcionáři, kteří měli za úkol, aby vstoupila do JZD, tomu se ale babička bránila a nikdy to neučinila. Když se ohlásili na návštěvu, tak mně nařídila, že se musím u toho učit ruštinu. Musela jsem dát ruský jazyk na stůl a učit se. Vždycky, když odmítla vstup do JZD, tak říkala: ‚My jsme pokroková rodina, i dítě se učí rusky.‘ Což jsem zhodnotila až po letech, jak moudrou babičku jsem měla.“

Na komunistický převrat v roce 1948 si Věra nevzpomíná a rodiče o něm nemluvili: „Asi před námi nechtěli moc mluvit, báli se, co bychom někde řekli.“ Po obecné škole pokračovala pamětnice na jedenáctiletce, kde maturovala v roce 1959. Ve studiu pokračovala na ekonomické nástavbě v Praze, kterou v roce 1961 ukončila druhou maturitou. „Když jsem školu dokončila, chodilo se na umístěnku. Dostala jsem se do Prahy na odbytové sdružení papírenského průmyslu. Tam jsem začínala jako administrativní pracovnice.“

Před každým člověk nemohl říct svůj svobodný názor

Na počátku šedesátých let Věra dospěla, dostala práci a začala naplno žít v Praze: „Nebyla už taková ta přísná totalita, nicméně v každodenním životě se to odráželo. Pro mě jako mladou holku bylo složité se vyrovnat s tím, že se nemůžu podívat za hranice, nemohla jsem si koupit hezké věci, ty byly jedině v tuzexu za bony, pak trochu tam byl i strach, před každým člověk nemohl říct svůj svobodný názor.“

Po maturitě v roce 1961 si pamětnice a její kamarádky usmyslely, že pojedou na výlet do Německé demokratické republiky (NDR): „Pro mě největší šok byl, když jsme přijely na hranici mezi NDR a Československem, tak vlak zastavil, celý vlak byl obklíčen vojáky se psy, aby nikdo nemohl odejít. Mně to bylo divný, proč tam tak strašně hlídají, když to nebylo na Západ. To byl šok, tam jsem si uvědomila, v jaké nesvobodě žiju.“

Pamětnice bydlela v Praze a domů jezdila jednou za dva týdny. Cestovatelské nadšení ji neopustilo a do NDR se vracela s kamarádkami na nákupy, pokud to šlo. „ROH tam pořádalo zájezdy, jezdilo se tam pro kozačky. Měly jsme jet na předvánoční nákupy a bály jsme se, jak to převezeme.“ Děvčata se rozhodla zásobovat celníky papírem a domluvila si, že se budou tehdy a tehdy vracet z NDR s nákupem: „Přijely jsme na celnici, přišel celník a prý odkud jsme. Odpověděly jsme, že z odbytového sdružení papírenského průmyslu. A on říká: ‚To jsem rád, už mi končí směna.‘ Takže nás nikdo neprohlížel a šťastně jsme všechny kozačky a záclony dovezly.“

Ztráta nadějí

V srpnu 1968 Věru probudila sousedka s informací, že je válka: „Myslela jsem si, že se jí něco stalo. V rádiu hlásili, že republika byla obsazena vojsky, já jsem to nemohla pochopit a jediné, co jsem věděla, že musím do práce. Kolem sedmé hodiny jsem vyrazila, pro mě šok byl, že před samoobsluhou stály fronty lidí na základní potraviny, a dostala jsem se do autobusu, který přejížděl Vinohradskou třídu, kde stál tank za tankem.“ Do práce se dostala mezi osmou a devátou. Tam byli zaměstnanci shromážděni a bylo jim řečeno, že přijela vojska. „Pak už nikdo nechtěl zůstat v práci a vytráceli jsme se domů, slyšeli jsme střelbu.“ U náměstí Jiřího z Poděbrad se pamětnice postavila do jedné z dlouhých front, aby si mohla koupit alespoň chleba.  

Věra vzpomíná na konkrétní události: „Jedna dívka vyskočila na tank a začala děkovat za osvobození ruským vojákům. Pán ji strhl, dal jí pár facek a já jsem věděla, že se musím dostat domů.“ V ulicích stály tanky. „Letadlo, které letělo, začalo střílet do parku u Šumavské ulice, a to jsem dostala strach, tak jsem se dostala nejbližší cestou domů.“ Lidé v té době drželi při sobě. „Bohužel to trvalo jen týden, čtrnáct dní.“ Nikdo neměl informace, jedině to, co vysílal rozhlas a televize. „Zanechalo to ve mně nehezkou vzpomínku a nesmírné zklamání, protože pak už to nebylo stejné. Politika se měnila k horšímu, každý to poznal na svém životě.“

Po srpnu 1968 zavládlo mezi lidmi zklamání: „Když nás obsadili sovětští vojáci, myslela jsem si, že se nás svět zastane... Nakolik se může bránit republika, když spadla dohodami pod ruskou sféru...“

Všeobecně se vědělo, proč Palach obětoval svůj život

V lednu 1969 slavil kolega pamětnice narozeniny a šel nakoupit jídlo na oslavu. „Přišel celý překvapený a říkal, že se někdo podpálil u Muzea. Až druhý den jsme se dozvěděli, že to byl Jan Palach, který se upálil na protest proti pokračující normalizaci. Pracovník Dopravních podniků na něj hodil kožich, snažili se ho uhasit, asi tři dny žil, než na následky popálenin zemřel.“ Hned se začali na rampě Národního muzea shromažďovat studenti, postavily se tam stany, drželi hladovku, lidé nosili jídlo. „Byla jsem na pohřbu na Staroměstském náměstí, vylezli jsme na Husovu sochu. Pohřeb byl důstojný, smutný.“ Když pamětnice odcházela z pohřbu, viděla velké množství autobusů, kterými přijeli milicionáři, připravení, kdyby bylo potřeba do průvodu zasáhnout.

Věra také vzpomíná na protesty u příležitosti prvního výročí okupace v srpnu roku 1969. Před výročím byl rozšiřován leták, že se má chodit v černém, že se nemá nakupovat a jezdit veřejnou dopravou. „Tramvaje jezdily opravdu prázdné. Když jsem scházela z Vinohradské k Národnímu muzeu, tak to bylo jako prvomájový průvod. Celý den nikdo neopouštěl zaměstnání, protože nikdo by si nic nešel koupit. Kolem dvanácté jsme věděli, že se má konat manifestace.“ Pamětnice ještě s jednou kolegyní se proplížily přes vrátnici a šly se podívat na roh Krakovské ulice a Václavského náměstí.

Na náměstí děvčata přišla ve chvíli, kdy na sochu sv. Václava někdo pověsil vlajku. V tom okamžiku se průvod dal na pochod k Můstku. „Manifestace byla nesmírně poklidná, na Můstku se čelo otočilo a vracelo se k Muzeu. Když čelo průvodu došlo k soše sv. Václava, tak z postranních ulic, kde byly autobusy, vyrazilo velké množství lidí. Byli to příslušníci SNB, státních složek a Lidových milicí, kteří šli demonstraci potlačit. Potlačili ji dokonale, a když začali lidi bít, věděla jsem, že se musím dostat zpátky do zaměstnání,“ vzpomíná na vypjaté chvíle Věra Cepková. 

Dívkám se nakonec podařilo dostat se na pracoviště, ale už před vrátnicí stáli lidé, kteří sledovali, kdo se vrací. „Musela jsem říct, že jsem byla na obědě. Spousta lidí věděla, že ne, takže jsme se tajně sešli v jedné kanceláři a předávali jsme si zkušenosti.“ Lidé, kteří prchali z náměstí, zanechávali ve spěchu po sobě kabelky, boty, schovávali se po bytech a na dvorech. Kdo byl chycen, dostal se i na měsíc do vězení. Pamětnice měla štěstí, z práce se v pořádku vrátila domů.

Někteří se měli líp, jiní hůř

„Pro mě byl zásah v roce 1969 horší než v roce 1968. Tady už Čechy trestali Češi a já si říkám: Proč? Zkušenost to byla dobrá, protože člověk aspoň na vlastní oči viděl, co se dělo, a v hlavě si to mohl dát dohromady. Vrátilo se mi to v roce 1989, když jsme chodili na manifestace. Chodila jsem kolem baráků. Až pak mi došlo, že já po svých zkušenostech vím, že si musím v případě konfliktu hledat únikovou cestu. Až tak mě to poznamenalo.“

Věra s úsměvem vzpomíná na píseň Běž domů, Ivane. „Písničky, které nevyhovovaly režimu, se zpívaly potichu, protože jste nikdy nevěděli, kdo vás poslouchá. Nebo kdo vás je schopen udat, v tom byla doba nesmírně zlá a krutá.“ Vzpomíná, že když na sebe lidé v práci nedonášeli, hned byli rozsazeni a přestěhováni.  

Nástup normalizace spojuje s rokem 1970, kdy začaly prověrky: „Člověk se musel zpovídat, zda souhlasí se vstupem vojsk, a spousta lidí si vyřizovala účty mezi sebou. To byla doba nesmírného zklamání, kam se mohla dostat počínající svoboda. Já sama jsem s tím bojovala, bála jsem se říct svůj názor, nakonec mi k tomu pomohl kolega, byl to pán asi šedesát let, a když jsme se ho jako mladé holky ptaly, co máme dělat, řekl: ‚Chovejte se tak, abyste na sebe nemusely plivnout do zrcadla.‘ Tím to bylo hotové. Já jsem nesouhlasila se vstupem vojsk.“ Věra se tímto rozhodnutím dostala na černou listinu, práci neztratila, ale dostala srážku ze mzdy, neměla prémie a nemohla ani změnit místo. „S tímto posudkem bych ani jiné místo nedostala. Rodina o tom věděla, můj tatínek byl asi pyšný.“

V sedmdesátých a osmdesátých letech si lidé obstarávali západní věci v tuzexu. Kdo chtěl mít lepší oblečení, musel našetřit peníze, směnit je za bony a jít nakupovat: „Museli jste jít někam poblíž tuzexu, tam byli veksláci, kteří to směňovali. Hrozilo, že vás u toho chytí nebo že vám vekslák s těmi penězi uteče. Mně se to teda nestalo, a tak jsme se dostávali k lepším věcem, které jsme chtěli, třeba k džínám.“

Chovej se slušně k lidem a oni se budou chovat slušně k tobě

„Na okolí totalita působila podobně, slušní lidi s tím nesouhlasili, ale museli v tom žít. Někteří se měli líp, jiní hůř. Já jsem nedokázala opustit svoji rodinu, prostředí, kde jsem vyrůstala, Prahu, to pro mě bylo nepředstavitelné.“ Že by se mohla politická situace změnit, si Věra neuměla představit: „V roce 1989 to bylo něco, co jsem netušila, že se toho dožiju. Dlouho jsem tomu nevěřila.“

„Byla léta lepší a horší, vzpomínek by bylo. Ten můj život nebyl tragický, brala bych ho znovu, ale bez čtyřiceti let totality. Jinak bych nic neměnila.“ Věra Cepková se celý život držela přesvědčení, že když se bude chovat k lidem slušně, oni se budou chovat slušně k ní.