Josef Čermák

Richard Krpač: „Jeden z nejdůležitějších základních kamenů, vlastně ten nejdůležitější pro stavbu Národního divadla pochází z hory Říp. Nedaleko hory Říp se narodil jeden ze základních kamenů české komunity v Kanadě pan doktor Josef Čermák.“ Josef Čermák: „Správně, ale také se tam narodil Josef Hora, ten se narodil v Roudnici a je odtud i Karel Toman.“ Richard Krpac: „ Jak vzpomínáte na první republiku, na politickou situaci v první republice?“ Josef Čermák: „Ti kdo se tam narodili a žili tam, to považují za nejhezčí dobu svého života. A také od té doby se tam nevyskytl nikdo, kdo by měl tolik úcty, tolik obdivu a tolik lásky jako Masaryk. Já se na něho pamatuji jednou ze Sletu, to byl na koni. A Masaryk byl s koněm srostlý. Na Masarykovi bylo zajímavé to, že pocházel z chudého prostředí a přitom to byl nejelegantnější politik Evropy a to do toho zahrnuji všechny krále i ostatní. Měl nesmírné kouzlo, nádherně vypadal. Moje další vzpomínka je úplně jiná, to byla jeho smrt. Jeho rakev vezli do Lán a samozřejmě cesta byla lemována tisíci lidí. A já jsem byl jedním z nich. Seděl jsem ve škarpě a čekal, až rakev pojede okolo. Byl nesmírně silný okamžik. Samozřejmě pokud mluvíme o Masarykově smrti, je skoro nemožné vzpomenout si na Seifertovy verše. Smrt se dá popsat různými způsoby. Např.: Dneska v ranních hodinách zemřel Tomáš Masaryk. Seifert to řekl trochu jinak: ‚To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Tu chvíli před půl čtvrtou ranní, ten okamžik a konec umírání, když smrt se dotkla vrásek čela a ranní mlhou odcházela…,‘ najednou tam není jenom Masaryk, je tam i smrt, která přijde a dotkne se jeho vrásek a odejde mlhou do noci.

Richard Krpac : „A jak hodnotíte léta prezidentství Edvarda Beneše?“ Josef Čermák: „Já se domnívám, že to co se stalo v Mnichově, ten úplný debakl, kdy jsme vyhlásili mobilizaci, a pak jsme ji okamžitě zrušili, a to není nějaká přísná kritika Beneše. Já nevím, co by dělal kdokoliv z nás, kdybychom měli to rozhodnutí udělat. Ale rozhodně jsme tím rozhodnutím ztratili páteř. Zase mně to připomíná (pozn.: Seifertovu)báseň: ‚Když jste jel mostem, který máme rádi, v přívalu slávy hučel vody spád. A řeka nelže. Její řeč je jiná a je v ní věrnost odvěká. Tak vítá matka ztraceného syna, který se šťastně vrací z daleka. I acháty se v kapli rozpršely, já jsem je viděl, já znám jejich třpyt. Však slzy štěstí, tekoucí v té chvíli, jsou vzácnější: to plakal štěstím lid.‘ Při Benešově pohřbu jsem byl s několika kolegy z vesnice zadržený. Byl jsem zavřený asi čtrnáct dní, myslím, že na Pankráci. Věznice byla přecpaná, bylo to zajímavé. Tehdy mě jeden z mých kamarádů řekl:“ ‚Heleď, ty tady odsud rychle vypadni. V tobě je to příliš hluboko, tebe by museli utlouct.‘“