Marta Čermáková

„Levínská Olešnice sousedí s pohraničím. Tam to bylo napjatý. Co takovou vzpomínku, která je zajímavá, to je, že když zabrali, pamatuju si úplně teda přesně, když přijeli vojáci, když byl Mnichov, tak jak se vrátili, jak byli rozpuštěný, přijeli domů. Plakali všecky, ale věděli, že by to jinak nebylo možný. Tak to byla taková ta tíha. Potom zavírali pohraničí a vedle nás akorát končila silnice, dál jsme nemohli. U Starý Paky už to bylo německý, ale ne celý, jenom na nádraží. Čistě za tou Levínskou Olešnicí byly hranice, tam hlídali němečtí vojáci. A když dělali kolíky, vyměřovali hranice, tak na konci vesnice byl nějaký sedlák, který když viděl, že mu sebrali kus pole, tak si říkal, že to je škoda, tak v noci šel, kolíky vyndal a trochu si to upravil podle svého. Své jim nechtěl dát, a tamto ať si vezmou.“