Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Černá (* 1935)

• narozena 22. června 1935 v obci Vranín

• rodina vlastnila hospodářství ve Vraníně

• otec Jan Nevoral za války osm měsíců vězněn v Jihlavě

• otec Jan Nevoral se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny vedené Gustavem Smetanou

• skupina Gustava Smetany souzena v souvislosti s případem Babice

• ve dnech 19. a 21. května 1952 v Moravských Budějovicích Jan Nevoral odsouzen na třiadvacet let vězení

• Anděla Černá nucena opustit gymnázium v Moravských Budějovicích

• dne 7. listopadu 1952 rodina vystěhována do Hynčic pod Sušinou

• v roce 1962 otec propuštěn na amnestii republiky

• hospodářství ve Vraníně zabráno

• pamětnice pracovala ve Státním statku Staré Město

• v současnosti žije v Šumperku

V roce 1951 otce Anděly Černé Jana Nevorala odsoudili ve vykonstruovaném procesu na třiadvacet let vězení. Jeho dcera pak musela ukončit studium na gymnáziu a nakonec ji spolu s matkou a bratrem vystěhovali z rodného hospodářství ve Vraníně do 260 kilometrů vzdálených Hynčic pod Sušinou, ležících na východním svahu Králického Sněžníku. Důvod? Otec se zapojil do odbojové skupiny vedené Gustavem Smetanou. Komunistický režim tehdy využil zastřelení tří funkcionářů místního národního výboru v obci Babice k rozsáhlému zatýkání svých odpůrců a v následných patnácti vykonstruovaných procesech bylo odsouzeno 107 lidí a jedenáct z nich skončilo svůj život na popravišti. Jedním z popravených byl i Gustav Smetana.

Stálo to mnoho úsilí

Anděla Černá, rozená Nevoralová, se narodila 22. června 1935 v obci Vranín u Moravských Budějovic. Uprostřed této malé obce vlastnili rodiče hospodářství, k němuž patřilo dvanáct hektarů polností, dva koně, pět krav, asi dvacet prasat a drůbež. Otec pocházel z poměrně bohatého selského rodu a na hospodářství ve Vraníně se přiženil. „Byla to malá chaloupka. Pak táta pořád přikupoval pole a zvětšoval to, aby mohl mít koně. Když se oženil, tak totiž jezdil s krávama, což se mu nelíbilo. Sedlák z gruntu, a jezdí s krávama. Tak přikupoval pole, aby koně uživil, a potom jsme měli asi dvanáct hektarů. Pak se začaly kupovat stroje, nová mlátička nebo napáječka pro dobytek,“ vzpomíná Anděla Černá.

Všechno úsilí směřovalo k rozkvětu hospodářství a rodiče pracovali od rána do večera a každou korunu šetřili. „Nábytek se nekoupil, ale stroje se koupily,“ dodává pamětnice, která se už od útlého věku musela také zapojit do práce. „Někdy mě to bavilo, někdy nebavilo, ale od šesti let jsem musela makat. (…) Největší zlost jsem měla, že děti dělníků se mohly koupat, a my jsme museli na pole.“ I přes neustálou práci se našel čas na zábavu a malá Anděla chodila v letních měsících pravidelně plavat do obecního rybníka, ležícího hned naproti domu. „Od čtyř jsem plavala a brácha taky. Byla jsem denně v rybníku. Třeba když jsme makali na poli, tak jsme se šli až v deset koupat. Ještě jsme museli donést džbán vody, zalít na zahradě okurky a všechno, protože naši přijeli z pole, maminka musela dojit, tatínek se postarat o dobytek a koně. Byla to makačka od rána do večera.“

Na statku nepůsobili žádní stálí zaměstnanci, jen v období druhé světové války rodiče zaměstnali jednu příbuznou a jednoho mladého muže z Vranína, aby je tím uchránili před nuceným nasazením v Německu. Rodiče také pravidelně posílali potraviny několika příbuzným v Praze. Chtěli jim přilepšit k nedostatečným potravinovým lístkům. Otec proto mlel načerno mouku u mlynáře v Moravských Budějovicích. Ten si ale údajně psal seznamy černého mletí, a když ho zatkli Němci, k soudu následně za hospodářské delikty putovaly další desítky lidí, mezi nimi i několik hospodářů z Vranína. Otec si v Jihlavě odseděl osm měsíců vězení. „První odsouzení ve Vraníně dostávali čtyři roky, což byl ohromný trest. Padlo do toho sedm set lidí. Soudilo se to postupně. Jak měl otec potom soud v Jihlavě, tak tam dovezl maso z půl svině a dostal osm měsíců, protože se to uplácelo.“

Rozhodl se postavit proti režimu

I po válce rodiče dál soukromě hospodařili. Otec měl ve Vraníně poměrně významné postavení, zastával funkci zemědělského referenta a v obci vedl Československou stranu národně sociální, jež tehdy spolu s Československou stranou lidovou stála v nejvýraznější opozici vůči KSČ. „V poválečných volbách jsem vylepovala plakáty. Večer jsme to strhli třeba komunistům a dali jsme tam naše a druhý den to bylo zase stržený. Tak jsme tím volebním obdobím také ohromně žili,“ vzpomíná Anděla Černá na volby do ústavodárného shromáždění v květnu roku 1946. Československá strana národně sociální v tehdejších volbách skončila druhá za Komunistickou stranou Československa. V okrese Moravské Budějovice, v kraji zemědělském a katolickém, ale vyhrála Československá strana lidová, což byla v českých zemích výjimečná situace. Jenomže ke konci února roku 1948 komunisté vyvolali vládní krizi a následně převzali veškerou moc ve státě.

Jan Nevoral s tím hluboce nesouhlasil. V následujících volbách do Národního shromáždění, konaných 30. května 1948, se volila jen kandidátka Národní fronty ovládaná výhradně komunisty. Jan Nevoral tehdy společně s dalšími přáteli (Gustavem Smetanou, Františkem Dvořákem nebo Leopoldem Filipcem) agitoval pro vhození bílých lístků. Komunistický režim pak mimo jiné začal represivními prostředky prosazovat kolektivizaci venkova a s tím spojené zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). V okolí Moravských Budějovic se rozjela agitační činnost. Hospodáři ve Vraníně stejně jako Nevoralovi do JZD odmítali vstoupit, a tak jim postupně nastavovali vyšší dodávky zemědělských komodit. V Janu Nevoralovi rostl odpor vůči stávajícímu režimu, a tak využil první příležitosti a zapojil se do skupiny kolem Gustava Smetany, která připravovala podmínky pro zvrat poměrů. Anděla Černá ale neví, jakou činnost otec ve skupině vyvíjel.

Na skupinu se však napojil „major Vašek“, který se vydával za agenta zahraniční služby. Ve skutečnosti šlo o nadporučíka StB Františka Marečka, který postupně shromažďoval co nejvíce jmen zúčastněných osob, a již od 30. dubna 1951 začalo rozsáhlé zatýkání členů skupiny Gustava Smetany. Pro Jana Nevorala si StB přišla 17. června 1951.

Pečlivý výběr

V době otcova zatčení dokončovala pamětnice první ročník gymnázia v Moravských Budějovicích. Měla dobrý prospěch a spěla k budoucímu studiu medicíny. Na konci školního roku si ji ale k sobě do kanceláře pozval ředitel gymnázia František Svoboda, aby jí oznámil, že si nemyslí, že bude moci pokračovat ve studiu. A hrozba to byla vážná, protože rok předtím několik studentů a studentek gymnázia pro podvratnou činnost odsoudili ve vykonstruovaném procesu k mnohaletým trestům a v roce 1950, kdy Anděla Černá dokončovala ročník, nepřipustili z politických důvodů sedm studentů a studentek k maturitní zkoušce. Přes uvěznění otce musela matka dál odevzdávat předepsané dodávky zemědělských komodit, jinak by i jí hrozilo vězení. „Maminka byla rozhodnutá, že musím zůstat doma na hospodářství. Tak už jsem o nic jiného neusilovala, protože bych se tam asi stejně bývala neudržela,“ vzpomíná Anděla Černá a dodává: „S dědouškem a matkou jsem hospodářství vedla. V šestnácti letech jsem orala, jezdila s koňmi, dělala všechno. Dědovi bylo asi pětasedmdesát let. Takže jsme všechno dodali a ještě předali všeho možného. Tak jsme si říkali, že to hospodářství udržíme.“

Dne 2. července 1951 byli ve škole v Babicích zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru. Přepadení v Babicích se účastnil i Antonín Plichta, známý odbojář z dob okupace, zapojený do skupiny Gustava Smetany. StB tak začala uměle vytvářet obrovskou skupinu lidí, jež se měla na zastřelení funkcionářů podílet. Režim do ní zařadil samostatně hospodařící zemědělce, věřící a také kněze katolické církve. Celkem se postupně rozjelo patnáct soudních procesů, v nichž odsoudili k mnohaletým trestům 107 lidí.

V kinosále sokolovny v Moravských Budějovicích pak ve dnech 19. a 21. května 1952 proběhl veřejný soudní proces se skupinou kolem Gustava Smetany. Mezi dvanácti souzenými se nacházel otec a strýc pamětnice – Jan Nevoral a Jan Nečas. „To byl zážitek. Někdo tam provolával: ,Smrt všem, smrt všem,‘“ vzpomíná Anděla Černá, která se této soudní frašky jako divák účastnila. Padly v ní dva rozsudky smrti pro Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse. Třiačtyřicetiletý otec Jan Nevoral dostal za velezradu a vyzvědačství třiadvacet let vězení a propadnutí veškerého majetku. Jak Jan Nevoral později, v roce 1968, v podnětu pro prozkoumání rozsudku psal, k doznání ho během pobytu ve vyšetřovací vazbě donutili: „V řízení, které předcházelo rozsudku, došlo k hrubému porušení procesních předpisů, a to zejména tím, že například čtrnáct dnů jsem musel zase klečet na tříhranném polínku s nataženýma rukama, které musely být přepažené, dále byl jsem donucován k doznání výhrůžkami, a to dokonce trestem oběšení, výpověď musel jsem se učit nazpaměť apod.“

Strýc pamětnice Jan Nečas od soudu odcházel s trestem sedmnáct let vězení. „Měl dvě malinký, dvouletý děti a tetu taky vysídlili do Červeného Potoka,“ vzpomíná Anděla Černá a dodává: „My jsme to čekali. Měli naučený všechny texty, ale že tam budou tresty smrti, to nikdo nečekal.“ Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse popravili 28. března 1953 v Praze na Pankráci.

Do 24 hodin se museli vystěhovat

Za necelých pět měsíců po soudu, 6. listopadu 1952, matce pamětnice Marii Nevoralové přišel výměr o vystěhování rodiny z okresu. Anděla Černá si myslí, že ho podepsal a přišel předat František Svoboda, již zmíněný ředitel gymnázia a tehdy prý také předseda okresního národního výboru. Podpis na dokumentu je sice špatně čitelný, ale opravdu připomíná příjmení Svoboda.

Do dvaceti čtyř hodin musela Marie Nevoralová se sedmnáctiletou dcerou Andělou a patnáctiletým synem Bohuslavem nasednout do přistaveného nákladního auta. „Odstěhovali jsme se a tím to zvadlo. Všechno to zůstalo ležet a my jsme byli pryč. A ještě jsme tam měli ten den malíře, protože v neděli tam mělo být posvícení. Jak jsme malovali, oškrabávali zdi, tak jsme to všechno smetli na hromádky. Dostali jsme akorát dvě auta. Když jsme se to dozvěděli, tak všichni měli strach, že jedeme na Sibiř. Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Táta chtěl stavět stodolu a měli jsme na ni připravené dřevo. Všichni sousedi se seběhli a řezali jsme spolu to stavební dřevo a vezli jsme si ho do hor. Auto dřeva a malý kamínka vincky, protože dědoušek říkal, jestli jedeme na Sibiř... Dědu nevzali, protože u nás nebyl hlášenej. Tak v tom prázdným baráku zůstal sedět sám na židli. Přes Brno jsme jeli 7. listopadu, když tam byla manifestace,“ vzpomíná Anděla Černá, jak projížděli Brnem, kde se právě oslavovalo pětatřicáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Po několika hodinách a po 260 kilometrech jízdy dorazili do Hynčic pod Sušinou, ležících v pohraniční oblasti severozápadní Moravy ve východním svahu masivu Králický Sněžník. „Bylo takový špatný počasí, padal sníh, pršelo. Jel s náma jeden tajný. My s bratrem jsme mohli sedět v kabině a maminka navrchu, ale pod plachtou. Dědoušek jí dal ještě kožich, aby nezmrzla. V jedenáct hodin večer nás dopravili do Hynčic, protože tehdy napadlo tolik sněhu, že nás tahali koňmi. Museli jsme se hlásit ve Starém Městě na statku, a už jsme měli baráky popsaný, kde kdo bude bydlet.“

Tuto původně německou obec se po válce nepodařilo dosídlit a většina místních obyvatel patřila k slovenským reemigrantům z Rumunska. „Měli jsme strach, co to je za lidi, tak jsme se zalígrovali. A oni to byli úplně nejlepší lidi, jaký jsme poznali. Pomáhali nám, kde mohli. S nima se tam velmi dobře žilo,“ dodává Anděla Černá. V roce 1953 do Hynčic pod Sušinou přijelo dalších pět rodin vystěhovaných „kulaků“ (Holubovi, Plickovi, Sinkulovi, Dvořákovi a Blechovi). Anděla Černá i její matka nastoupily do práce ve státním statku Staré Město. V roce 1955 se pamětnice provdala za učitele Václava Černého a přestěhovala se za ním do Chrastic. V roce 1962 se Václav Černý stal ředitelem školy ve Starém Městě, kam se také manželé přestěhovali. Anděla Černá na Státním statku Staré Město pracovala na několika pozicích a po dálkovém studiu ekonomické školy, ukončeném maturitní zkouškou v roce 1968, až do penze pracovala jako vedoucí práce a mezd. Jak sama říká, neměla kvůli svému původu již žádné problémy a kraj pod masivem Králického Sněžníku si zamilovala.

Otec strávil více než deset let ve vězení a matka přišla o rodinný majetek

Otec strávil ve vězení deset let, pět měsíců a jedenadvacet dní, než ho v roce 1962 propustili na amnestii prezidenta republiky. První dva roky po soudu ho věznili na Mírově. Anděla Černá vzpomíná, že tam otec dobře znal jednoho z bachařů. „Dělal tam bachaře Jára František z naší vesnice, který u nás za války sloužil, aby nemusel na práci do Německa. Táta mu po válce dal doporučení, aby mohl jít na bachaře. Tak tatínkovi vždycky něco podstrčil anebo mu dával alespoň zprávy od nás.“ Zbývající léta byl Jan Nevoral v táborech nucených prací Vojna a Bytíz u uranových dolů na Příbramsku. Po návratu k rodině pracoval jako kočí u státního statku a později jako pomocník v údržbě.

Hospodářství ve Vraníně hned po odchodu rodiny přestavěli pro potřeby Jednoty a i dnes tam stojí smíšené zboží. V roce 1960 bylo Marii Nevoralové oznámeno rozhodnutí, že její ideální polovina usedlosti včetně obytných budov přechází do trvalého a bezplatného užívání JZD Vranín. Jak vzpomíná Anděla Černá, matka nemohla otci odpustit, že kvůli jeho aktivitám přišla o rodinný majetek. „Ona na tom hospodářství lpěla a pořád mu to zazlívala. Nemohla zapomenout, že ji připravil o majetek, na kterém se ona a její předci tolik nadřeli,“ vypráví Anděla Černá a dodává, že i otec litoval. „Měl výčitky vůči rodině. Oni si mysleli, že porazí režim, ale neporazili nic.“

Jan Nevoral zemřel v březnu 1990, několik měsíců před svou rehabilitací. Jeho manželka Marie zemřela 10. prosince 1990, v den, kdy jí doručili rozhodnutí o zrušení rozsudku manžela. V restituci pak jejich dětem vyplatili peněžní náhrady a vrátili pozemky, které má dnes v pronájmu zemědělská společnost Litohoř.

Anděla Černá dodnes neví, jak to celé vnímat. „Kdybych bývala zůstala na škole, tak jsem vystudovala medicínu. Hrozně mě to bavilo a bylo to moje přání. Náš táta vždycky říkal, ať nechodím na gympl, ať s ním sedlačím, že budu svým pánem a nebudu nikoho poslouchat. Říkala jsem mu, že má ještě Bohouše, ale toho to taky nebavilo. Takže nám to jako mladým nějak neublížilo.“

RÁZEK, A., StB + justice – nástroje třídního boje v akci Babice, 2003.

KREJČIŘÍK, M., Poslední soud v kauze Babice, Praha 2009.

http://www.ustrcr.cz/cs/gustav-smetana

http://milan.i-line.cz/gymnazium100let/maturity.html