„Jak vypadal takový každodenní život telefonistky? Dnes už si nedokážu představit, že je možné něco takového. Do služby jsem musela nastoupit, a když jsem neměla službu v kasárnách v nějakým baráku, co jsme byli mimo Buzuluk, tak už jsme nebydleli v kasárnách. To byla třeba vesnice, tak po různých chalupách jsme bydleli. Takže nic příjemného a veselého to nebylo, protože když člověk nemá zázemí, tak je pořád jako bezdomovec. To jsem pociťovala celou válku, poněvadž věčně v pohybu a přesunovat se, ať pěšky nebo vlakem. Takový bezdomovec.“
„Moji předkové pocházeli z Podkrkonoší, ale vystěhovali se do bývalého Polska a já jsem se tam narodila. Bylo to v roce 1923 v na tu dobu velkém městě Luck, to bylo krajské město jako Hradec. Tam jsem chodila do školy, pak do gymnázia. V roce 1939, když vypukla válka, tak tam přišli Rusové.“
„Jezdili jsme sice džípem (s manželem), už se nepochodovalo, ale jednou jsme u Martina málem přijeli k Němcům. Kdyby nás nezastavila stráž, tak bychom dojeli na německé území. Řidič si to spletl, zdálo se mu, že jede krátce, že tam někde musí najít tu vesnici, kde jsme byli ubytovaní. Zastavily nás stráže a zeptaly se, kam jedeme. Vesnice byla za námi a před námi byli Němci. Naštěstí se dva páni důstojníci vrátili a já byla mezi nimi. Jinak by to byl konec dostat se k Němcům do zajetí. Němci nebrali české zajatce, ti je pomordovali hned. U Sokolova vzali několik zajatců, ti dopadli moc špatně. V dalekohledu jsme je potom viděli. Na věži je pověsili za nohy a vydloubali jim oči. Naši zajatci tam viseli, až zemřeli. My jsme jim nemohli pomoci.“
„Čtrnáct dnů jsme jeli. A byla to daleká cesta, hodně na východě. Zastávky někde byly, protože museli nabírat vodu a uhlí. Mezitím jsme dostávali v noci vždycky nějaké to jídlo, bylo hrozný. Takové nudle šedivé barvy vařené ve vodě a tím to končilo. Všichni lidé byli postiženi stejně, byly to rodiny vysokých polských úředníků a důstojníků a ti bohatí, co měli velkostatek nebo fabriku, tak ti byli s námi. Nevěděli jsme, kam nás vezou.“
„Jaké byly hygienické podmínky na frontě? To se ani neptejte. Jak jsme vystoupili z vlaku a museli jsme jít těch sto kilometrů na frontu, tak jsme se vůbec nesvlékali, nezouvali. To byly hrozné podmínky. Přišli jsme do školy do Charkova, kde jsme spali, a nalezly na nás německé vši. Byli jsme zavšivení, nedalo se tomu bránit. Nemohli jsme se vůbec svléknout ani zout. Takže já jsem se jednou musela zout, poněvadž jsem měla odřené paty. Ponožky jsem po kouskách vytáhla a vyhodila. Protože v těch bagančatech jsem neměla náhradní a měli jsme vlněné kukly na hlavu, tak tu jsem rozřízla a zamotala jsem si do toho nohy a dala do těch mokrých bot.“
Pplk. v. v. Janina Černá se narodila na Volyni 9. 12. 1923 ve městě Luck. Doma se mluvilo česky a Janina zároveň chodila do polského gymnázia, kde ji vyučovali kvalitní profesoři. Studium bohužel nedokončila - celá rodina byla postižena vyhnanstvím na Sibiř. Otec byl zatčen, protože rodina patřila k majetnější vrstvě. Paní Černá i oba její bratři byli na Sibiři, trest nucených prací jim byl vyměřen na pět let. Po dvou letech však vypukla válka v SSSR. Všichni měli radost, protože věděli, že je to jediná možnost, jak se dostat pryč. Jejich vyhnanství trvalo od 13. dubna 1940 až do srpna 1942. Poté přišla amnestie. Tvořily se jednotky a Janina Černá společně s dalšími lidmi vstoupila do československé armády do Buzuluku. Byla přidělena k 3. pěší rotě. Z počátku nebyla zvyklá na fyzickou náročnost, ale brzy se přizpůsobila a nakonec zůstala u 3. pěšího pluku, kde sloužila jako zdravotní sestra. V lednu 1943 byl ukončen výcvik v Buzuluku a jednotky se začaly přesunovat na frontu. Velmi náročný byl pochod dlouhý 350 kilometrů. Janina Černá se zúčastnila bitvy u Sokolova a poté i osvobozování Československa. Po válce chtěla studovat, v tom jí však zabránila těžká nemoc, z níž se léčila dlouhé tři roky ve střešovické vojenské nemocnici. Poté se jí narodil syn a dcera. Manžel zůstal v armádě.
