Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Milena Černá (* 1942  †︎ 2021)

• narodila se v Praze 24. dubna 1942

• vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK, atestace I. a II. st. v dermatovenerologii

• v sedmdesátých a osmdesátých letech známá jako lékařka Charty 77

• kvůli svým aktivitám opakovaně kontaktována StB

• na počátku 90. let členka Zastupitelstva hlavního města Prahy

• v letech 1992 – 2016 předsedkyně a později čestná předsedkyně Stálé komise oborové konference NNO působící v sociální a zdravotně sociální oblasti

• jako přítelkyně Olgy Havlové stála u zrodu Nadace Olgy Havlové, 1994 - 2015 její ředitelka

• od r. 2016 předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové

• spoluzakladatelka a první předsedkyně Fóra dárců

• v letech 1997 - 2018 odborná zástupkyně a lékařka nestátního zdravotnického zařízení Rozkoš bez rizika

• 2004 - 2015 předsedkyně Evropské sítě proti chudobě v ČR, z. s.

• zemřela 15. září 2021

Celý život pomáhá potřebným, nemocným, vyloučeným, handicapovaným, chudým. Pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, se stalo hlavním tématem jinak velmi různorodého života MUDr. Mileny Černé. Rozhodla se tak už dávno, v lednu 1969, kdy jako studentka lékařství a maminka malého synka stála před rozhodnutím, zda s manželem emigrovat do USA nebo žít sama s dítětem v Československu. Tenkrát si pomyslela: „Odjedu-li do USA, stanu se v nejlepším případě lékařkou chudých v Bronxu. To raději pojedu domů a budu léčit české pacienty. Tak jako tak budu chudou lékařkou.“  Od té doby pro ni už nebylo žádné buď a nebo.

Milena Černá toto své předsevzetí nakonec naplnila víc, než mohla tenkrát tušit. V 70. a 80. letech minulého století před její ordinací sedávali mnozí „ztroskotanci a samozvanci“, jak byli pozdější signatáři Charty 77 označeni v článku Rudého práva. Díky tomu vešla do povědomí i jako „lékařka chartistů“.  Nebyly to ale jen vztahy na bázi lékař – pacient, byli to především její přátelé a na život ve společenství těchto lidí má mnoho vzpomínek.

Rok 1989 pro ni pak znamenal skutečný předěl. Před listopadovými událostmi prožila několik těžkých osobních krizí, které vyvrcholily vážným onemocněním srdce. Prošla si zážitkem klinické smrti a prakticky se loučila se životem. S tím starým se opravdu rozloučila, a začal pro ni nový, po boku Olgy Havlové ve Výboru dobré vůle, na jehož činnosti se podílela až do konce svých dnů.

Mě osvobodili Američané

Milena Černá se narodila v době druhé světové války 24. dubna 1942 v Praze, kde se její rodiče seznámili. Oba sem přišli pracovat z venkova, takže má mnoho vzpomínek i na toto prostředí, které poznala u příbuzných. Otec Josef Škroch pocházel z Proseče u Skutče ve východních Čechách a díky tomu, že ho na studiích podporoval prosečský rodák, profesor Arne Novák, vystudoval právnickou fakultu na Karlově univerzitě a pojistnou matematiku na ČVUT. V pojišťovnictví pracoval celý život, ale žádnou kariéru jako nestraník neudělal. Navíc pojistná matematika se v padesátých letech stala „pavědou nepřátelskou dělnické třídě a komunistické straně“ podobně jako genetika a kybernetika.  Až na začátku 90. let, když vznikal zákon o Všeobecné zdravotní pojišťovně, mohl své znalosti uplatnit.

Maminka Anna Bízková pocházela ze mlýna v malé vesničce Skránčice v Pošumaví. Odtud je také nejstarší vzpomínka tříleté Mileny. Seděla tehdy na dvorku a přikutálel se k ní pomeranč. Byl od amerických vojáků, kteří tudy projížděli silnicí od Klatov na Horažďovice, a někteří se tu zastavili, aby se občerstvili. „Mě neosvobodili rudoarmějci,“ pamatovala si holčička od té doby, „mě osvobodili Američané.“

Nejdřív odstřelili hlavu a pak celý pomník

Milena Černá ráda vzpomíná i na své dětství s mladší sestrou Annou ve smíchovské vilové čtvrti, kde měla rodina pronajatý byt. Neodmyslitelnou součástí jejich života byla křesťanská víra a ke každé neděli patřily návštěvy zlíchovského kostela. S nástupem do školy se ale život změnil: „Všechno se převrátilo. Svět, který trval od konce války do roku 1948, a který stále čerpal z období první republiky, byl najednou pryč.“ I když byla Milena malá školačka, dobře si pamatuje procesy 50. let vysílané v rozhlase, nesmyslnou školní výuku o úspěších SSSR i bourání Stalinova pomníku: „První šla hlava. Nejdřív odstřelili hlavu a pak celý ten pomník.“ Rodina se ale dál držela svých zásad: „Byli jsme reakcionářská rodina. Nikdo v širokém příbuzenstvu nebyl v komunistické straně, nebyla jsem nikdy v pionýru ani ve svazu mládeže, což byla poměrně velká výjimka.“ Ani návštěvy kostela si nenechali vzít.  

Milena maturovala v roce 1959 a přihlásila se na lékařskou fakultu. Tuto její volbu významně ovlivnil profesor dětské chirurgie Václav Tošovský, který byl blízkým rodinným přítelem. Jeho ochota pomáhat, vyprávění historek i literatura, kterou jí půjčoval, ji nasměrovala k touze stát se lékařkou. A to i přesto, že sám pan profesor ji od toho úmyslu trochu zrazoval. Ke studiu ale přes výborný prospěch přijata nebyla, a tak zamířila na dvouletou nástavbu zdravotního laboranta. Po ukončení nastoupila jako laborantka v Histologickém ústavu Lékařské fakulty UK. Touha po lékařském povolání ji však neopustila a nakonec byla přijata k dálkovému studiu. To ale bylo náročné jak pro studenty, tak pro přednášející, a tak bylo po třech letech změněno na denní.

Seznamovala jsem se přes kostel

Život v okleštěné společnosti jí pomáhala zvládnout víra, přátelé a také libri prohibiti. „Se vším jsem se sama vypořádala. Měla jsem v sobě hrdost, že dokážu nad tím světem komunistické totality vnitřně vítězit.“ Přátele získávala především v katolických kruzích. Jako dvacetiletá začala zpívat ve sboru Františka Xavera Thuriho, který kolem sebe právě tyto lidi soustředil. Již zde také začalo celoživotní přátelství s Danou a Jiřím Němcovými, které pak vedlo k mnoha dalším blízkým vztahům. Všechny je spojoval nejen odpor proti společnému nepříteli, ale i touha naplnit svoji duši něčím hlubokým a opravdovým. Setkávali se na mnoha společných akcích. Jako mimořádné hodnotí Milena Černá semináře v Mánesu pořádané bratry Havlovými, stejně jako divadelní představení v Divadle Na zábradlí. Po premiéře Havlovy hry Vyrozumění se poprvé setkává s Olgou Havlovou: „A tak jsem se ocitla v bytě manželů Havlových a tam jsem se seznámila nejen s Václavem, ale i s Olgou, a bylo zajímavé, že od prvního okamžiku jsme si byly sympatické a vzniklo kamarádství.“

Do emigrace a zpět

Druhá polovina šedesátých let přinesla velkou naději. Na vysoké škole se začal měnit obsah předmětů, postavení studentů i názory přednášejících. Vše bylo liberálnější. V posluchárnách se konala setkání studentů s reformními politiky. „Politická ekonomie se přednášela jako ekonomie, vědecký komunismus jako filosofie, civilní obrana byla zrušena. Na fakultě panovala vzrušená nálada.“ Také se otevřely možnosti cestování a studenti mohli vyjíždět na zahraniční stáže. Milena si jako cíl vybrala málo žádaný Sovětský svaz a v červenci 1968 vyjela do Rostova na Donu. Zde na vlastní oči viděla, jak se propaganda liší od reality, jak špatná je úroveň zdravotnictví a jaký strach mezi lidmi panuje.

Po skončení měsíční stáže s ní do Prahy jeli i sovětští medici na výměnný pobyt. Jejich návštěvu ale ukončil 21. srpen 1968. Večer před osudnou nocí šli společně na koncert, náhle ale zhasla světla a všichni se rychle vraceli na koleje. Praha pro ně přestala být bezpečným místem. „Dostali se shodou okolností i do přestřelky u Československého rozhlasu. Utíkali a křičeli něco rusky, málem je lidé lynčovali, takže se zavřeli na koleji, třásli se strachy.“ Jaké byly jejich další osudy po rychlém odjezdu už se Mileně nepodařilo nikdy zjistit.

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla Milena Černá už vdaná a měla tříletého synka Jana. I se svým manželem Jiřím Havlíkem se seznámila v pěveckém sboru. Byl velký idealista, který chtěl založit světovou organizaci F.A.M.I.L.I.A. To se mu u nás nedařilo, a proto se rozhodl odejít s rodinou do Rakouska. Milena měla ve Vídni dokončit poslední ročník lékařské fakulty, ale život v emigraci byl velmi obtížný. Navíc manžel se o rodinu nezajímal, a protože se mu nedařilo svůj projekt prosadit ani zde, rozhodl se odcestovat do USA. Tam s ním už manželka jít nechtěla. Jejímu tatínkovi se podařilo vyjednat, že pokud se vrátí do konce ledna 1969, bude moci studium v Praze dokončit. A tak byla v červenci 1969 v Karolinu promována lékařkou.

Lékařkou Charty 77

Brzy po tom, co Milena Černá zahájila lékařskou praxi, se jí narodil druhý syn David a provdala se za jeho otce, psychologa Miloše Černého. I on byl součástí okruhu Mileniných přátel, ale ani s ním nebyl život jednoduchý. V době, kdy se seznámili, byl již otcem tří téměř dospělých dětí, o které se starala babička. Jejich matka, Jana Krejcarová, dcera novinářky Mileny Jesenské, vedla bohémský život a o děti se příliš nezajímala, stejně jako jejich otec. Chování Miloše Černého se příliš nezměnilo ani ve druhém manželství, takže většina povinností ležela na jeho ženě. K tomu bylo třeba uživit rodinu a také se zodpovědně starat o pacienty. To vnímala Milena Černá jako své poslání. Podstatnou část své lékařské kariéry pracovala jako lékařka a odborná asistentka na Dermatovenerologické klinice FVL UK. Zároveň přednášela na lékařské fakultě. Své pacienty se snažila vždy vyslechnout a mít pochopení i pro jejich potřeby. I díky tomu začali sedávat za dveřmi její ordinace ti, které režim vnímal jako nepřátelské osoby. Vzpomíná například, že se v její ordinaci vystřídali „všichni hoši z Plastic People“. Mnohé potíže jejích pacientů byly následky pobytu ve vězení.

Díky prostředí, ve kterém se pohybovala, věděla o vzniku Charty 77 a také chtěla připojit svůj podpis. To jí rozmluvila Dana Němcová, která namítala: „Kam budou chodit ti naši, když ty budeš vyhozená z kliniky? Nepodepisuj to a zůstaň tam!“ O to více se snažila lidem z těchto kruhů pomáhat. Zdůrazňuje, že to nebylo uzavřené společenství, že pomoc přicházela z mnoha stran. Na klinice se samozřejmě vědělo, jaké pacienty přijímá, a po výměně vedení byla Milena Černá v roce 1986 propuštěna s odůvodněním, že pokud není členka strany, zabírá tam místo těm, kteří jsou perspektivní. Poslední roky před sametovou revolucí pracovala jako lékařka ve Fakultní nemocnici Praha západ.

Každý měl svého estébáka

Konec 80. let byl pro Milenu Černou hodně těžký. Poznamenal ho nejen odchod ze zaměstnání, ale i narůstající osobní problémy a neustálé kontaktování Státní bezpečností. I ona měla „svého estébáka“, který ji pravidelně zval na schůzky. Ty z jeho strany paradoxně probíhaly v nezvykle přátelském duchu, takže někdy měla pocit, jestli do ní není zamilovaný. Vyčítala si svoji neschopnost rázně ho odmítnout, ale zároveň je přesvědčená, že nikdy neřekla nic, co by někoho jiného ohrozilo. Všechna tato setkání ještě probírala s Ivanem Havlem. O to větší ránou pro ni bylo, když náhodným odposlechem na druhé telefonní lince zjistila, že její manžel byl agentem StB a podával informace o pobytu Martina Ivana Jirouse.

Manželství tak dospělo k rozvodu. Ještě než našli oddělené bydlení, založil bývalý manžel nešťastnou náhodou v jejich bytě nedaleko Palackého náměstí požár. Pamětnice byla v té době s mladším synem na chalupě, starší již bydlel sám. Z bytu se toho zachránilo velmi málo, přišla o knihy, obrazy, nosiče hudby, byla to zoufalá situace. V této době jí opět pomohli přátelé. Václav Malý udělal peněžní sbírku, syn bydlel u Dany Němcové, ona sama u sester Kafkových. Nakonec dostala přidělený byt na pražském sídlišti Roztyly, což pro ni byla děsivá představa. Ale krásná vyhlídka z bytu ji i s touto situací smířila. Na Den lidských práv, 10. prosince 1988, měla pocit, že se život konečně obrací k lepšímu. Zúčastnila se povolené opoziční demonstrace na Škroupově náměstí a následného posezení s přáteli Václava Havla v Olympii. Zde se také žertovalo o tom, jak by si rozdělovali funkce ve svobodné vládě. Netušili, jak jsou blízko, ale Milenu Černou ta největší rána teprve čekala.

Místo smrti nový život

Na jaře 1989 se u ní objevily dýchací potíže, kterým nejdřív nepřikládala význam. Nakonec ale vyústily v hospitalizaci s těžkým zánětem srdečního svalu. Ocitla se na hranici života, prošla klinickou smrtí a Václav Malý jí u lůžka udělil svátost nemocných. Ve chvílích, kdy už se loučila se životem, nemohla tušit, že ji ve skutečnosti čeká život úplně nový. Téměř zázrakem se začala zotavovat. Do života se musela vracet pomalu, a tak se nemohla přímo účastnit listopadových událostí. Jak to ale bylo trochu možné, zapojila se do činnosti Občanského fóra na Praze 4. Odtud už vedla cesta do Zastupitelstva hl. města Prahy, na ministerstvo školství a jednu aktivitu začala střídat další.

Po jedné z televizních debat, kdy se Milena Černá snažila obhájit sexuální výchovu ve školách navzdory negativnímu postoji ministra Píťhy, jí Olga Havlová zavolala a nabídla místo ředitelky Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV) se slovy, že tam ji nikdo trápit nebude. Už před tím pracovala pro Výbor jako poradní lékařka, problematiku dobře znala, a tak tuto práci ráda přijala. Dnes je vděčná za to, že mohla být u zrodu občanské společnosti, podílet se na tom, co se zdálo dříve nemožné. Ví, že jejich práce měla ohromný smysl a že život dříve zcela vyloučených lidí se změnil od dob totality k nepoznání.

U vzniku občanské společnosti

Činnost VDV se postupně rozrůstala od pomoci tělesně postiženým k podpoře talentovaných dětí, zlepšování podmínek umírajících, opuštěných, Romů i lidí bez domova. „V tom kvasu po revoluci bylo potřeba podpořit především neziskové organizace, které přinesly úplně nové metody práce do sociální oblasti. A také myšlenku deinstitucionalizace, tedy přechodu lidí z ústavů do běžného života.“ Organizace zabývající se podobnou činností se ve VDV snažily spojovat tak, aby se jejich pomoc netříštila a byla účinnější. Tak vznikla např. Aopla (později Nautis) na pomoc lidem s autismem. Záběr to byl opravdu široký a pomoc na počátku proudila ze všech stran.  Bohužel Olze Havlové byl vyměřen krátký čas na to, aby mohla svůj sen naplnit. Do svých posledních dnů to ale dělala. Milena Černá vzpomíná, jak ji žádala před odchodem do nemocnice: „Prosím tě, dej mi s sebou nějaké materiály o odstátňování zdravotnických zařízení, protože oni také potřebují vědět, že se nemusí jen privatizovat, ale že mohou fungovat i formou občanských sdružení a občansky prospěšných společností, dej mi ty materiály, já to tam budu šířit.“ 

Dobří lidé drží svět

Odchod Olgy Havlové byl velmi bolestivý. Také podpory pro VDV postupně ubývalo, zvláště po vstupu do EU, kdy už měla být Česká republika rovnocenným partnerem, nikoli někým, kdo potřebuje více pomoci.  Myšlenky pomoci a podpory se ale přes všechny překážky i mnohé nepochopení realizují stále ve všech oblastech. Milena Černá je navíc šířila i díky svým dalším aktivitám. Dvacet let byla lékařkou nestátního zdravotnického zařízení Rozkoš bez rizika. V roce 1997 stála u zrodu Fóra dárců zastřešující dárce v České republice a stala se jeho první předsedkyní. Jako zlatou korunu své činnosti pak viděla zapojení českých organizací do  Evropské sítě proti chudobě, jejichž první předsedkyní se stala. Vše, o co v životě usilovala, ji přivedlo k setkání s mnoha lidmi, kteří šli stejným směrem. „Poznala jsem mnoho dobrých lidí, měla jsem štěstí na přátele a s těmi jsem mohla po roce 1989 něco změnit. To byla příležitost, které jsem se chopila a udělala jsem všechno, co jsem mohla.“  

Milena Černá viděla, že současná společnost není v dobrém stavu, ale věřila, že se to zase musí zlomit: „Žádný strom neroste do nebe a bezpráví, které se rozmáhá ve společnosti, nemůže přetrvat. Musí dojít k nějaké obrodě, k očistě. Kdo ví, jestli pandemie není tím varovným signálem pro to, aby se lidé vzpamatovali a začali myslet na svého ducha. Není možné žít jen z komerce a ze spotřeby. Je potřeba přidat něco, co směřuje do výšky, je potřeba k té horizontále ekonomického rozvoje přidat nějakou vertikálu spirituality.“