Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zlata Černá (* 1932)

• narozena 7. října 1932 v Praze

• 1939 – otcův odchod do exilu

• 1946 – otcův návrat z exilu, následné úmrtí

• v roce 1948 se jako gymnazistka účastnila školního protestu

• v roce 1951 přijata na FF UK v Praze na obor čínština a dějiny Dálného východu

• studia dokončila v roce 1957

• poprvé do Číny vycestovala jako tlumočnice v roce 1958

• chtěla zůstat, dostala dokonce stipendium, ale byla odvolána zpět do ČSSR

• od roku 1960 pracovala v Orientální sbírce Národní galerie

• v letech 1964 až 1972 pracovala v Orientálním ústavu ČSAV

• v roce 1976 nastoupila do Náprstkova muzea

• 1990 – externí přednášející v Ústavu Dálného východu FF UK

• od roku 2001 je předsedkyní Česko-čínské společnosti

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbír

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbír

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

ce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbír

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho

Prvorepublikový měšťanský dům, v něm byt s patřičně vysokými stropy a za jeho dveřmi se ocitneme v exotickém světě. Zlata Černá se totiž v mládí upsala Číně a její fascinující kultuře. A tak na stěnách visí čínské malby, po bytě jsou rozmístěny různé artefakty dálnovýchodního původu a všude je samozřejmě spousta knih.

Dramatické dětství

Narodila se 7. října 1932 v Praze jako první z pěti dětí zemědělského inženýra Františka Schwarze. Otce si i dnes nesmírně váží, nebylo jí však dáno prožít s ním celé dětství. „Tatínek se narodil v Praze, protože jeho otec byl jako voják často překládán. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, ale zřejmě se již od mládí věnoval politice, protože od roku dvacet čtyři už byl snad i poslancem, to si nejsem jistá.“

Politika byla pro jejího otce vášní. Věci, které považoval za správné, prosazoval s velkou erudicí a nasazením. Viděno dnešníma očima to: „... byl politik, který ztratil vliv, protože se přestal kamarádit se správnými lidmi.“ Dochoval se například záznam jeho parlamentní řeči z roku 1938, ve které útočí proti takzvanému zmocňovacímu zákonu. Jeho proslov, v němž byly vyváženy emocionální apely s logickými argumenty, však nepomohl a zákon byl nakonec velkou většinou přijat. Jednalo se o zákon č. 330/1938 Sb., který vládě umožňoval vyhlašovat zákony a prezidentovi také měnit ústavu. Tím, že zákonodárná moc přešla do rukou moci výkonné, byla fakticky likvidována parlamentní demokracie v Česko-Slovensku. [Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název Česko-Slovenská republika.] To velice vyhovovalo příznivcům prezidenta Beneše, kteří pak Františka Schwarze o to víc neměli rádi.

„Můj tatínek byl, ani vám nepovím, v kolika stranách, ale vím, že se vždycky se všemi rozhádal. On měl jednu vlastnost, podle mne naprosto nevhodnou pro politika. Nemám představu, že politik musí lhát, ale měl by to umět. Nenazývejme to lhaním, ale dejme tomu, měl by být taktický a někdy něco neříkat nebo třeba říct to nějak vhodně. Ale to můj tatínek naprosto nebyl. Neměl politický talent a myslím, že naposledy byl vyloučen ze strany, kde byl také Jiří Stříbrný, se kterým se rozešel, ale přinejmenším patřil v té poslední fázi v třicátých letech k protibenešovské opozici.“

Takový člověk se samozřejmě nemohl smířit s kapitulací v roce 1939. „Když Beneš podepsal Mnichov, tak tatínek měl v parlamentu velkou řeč, kde vytýkal hlavně to, že se nepřijala nabídnutá pomoc Sovětského svazu. Což je otázka, to už nebudu hodnotit, nejsem historik.“ V okupované vlasti František Schwarz zůstat nechtěl. „Utíkal, pokud já vím, přes Ostravu do Polska, z Polska se dostal do Francie a pak přes Dunkerque do Anglie.“ Tam se angažoval ve skupině oponující Edvardu Benešovi, kterému nepřestával vyčítat podpis kapitulace. Jeho rodina v Praze se samozřejmě ocitla v hledáčku nacistů a po osvobození pro změnu jiných „vítězů“. „U nás se střídali policajti – nejdřív nacisti, potom komunisti. Většinou ti komunisti si hráli s dětskými hračkami. Chodili vždycky v noci, šli do dětského pokoje a tam si hráli s hračkami našich kluků. Pouštěli si tam parní stroj.“

Přestože byl z mnoha stran varován, vrátil se František Schwarz v roce 1947 do vlasti. S rodinou však strávil všeho všudy pár týdnů. „Tak to bylo, než tatínek umřel. Oni si ho přendávali. On byl zavřený benešovci a byl tady – zase všecko říkám ‚prý‘ – byla jsem malé dítě, jak si dospělí nade mnou povídali, tak se mluvilo o tom, že se nesmí dostat na Pankrác. Ten drží národní socialisti. Nejhorší moji nepřátelé... Tak tedy že se nesmí dostat na Pankrác, a tak byl dlouho zavřený na zemském odboru bezpečnosti. Ta budova ještě stojí, byla asi vedle tehdejšího Domu potravin – druhý dům, kde sídlil tenhle odbor bezpečnosti. Tam byly nahoře kanceláře a dole bylo vězení. Tatínek byl tam dole ve sklepě, ale přes den vždycky mohl být nahoře v kanceláři, psát si a číst a tak dále.“ Aby se vyhnul Pankráci, byl otec převezen do Terezína. Eskortoval jej jistý Štěpán Plaček, který mu nabízel útěk. Otec nepřijal, snad věřil ve šťastný konec, protože se, podle svého nejlepšího svědomí, ničeho špatného nedopustil. „Nakonec zrušili i ten Terezín a všechny vězně před Vánocemi převezli na Pankrác. A během čtrnácti dnů měl tatínek těžké kurděje.“ Jako vězeň ještě svědčil v procesu s Rudolfem Beranem a Jiřím Stříbrným, ale záhy poté zemřel v cele. „Otevřu dveře a tam stál nějaký esenbák – nevím, jestli v té době už byli esenbáci – a říkal: ‚Kde máte inženýra Schwarze?‘ Já mu odpověděla, jak jsem byla naučená: ‚Když jste si ho zavřeli, tak víte, kde je.‘ Načež on na to reagoval: ‚Já vám jdu říct, že umřel.‘“

Studentská léta

Ještě zdaleka nerozhodnutá o své budoucí dráze, studovala Zlata Černá na Gymnáziu Elišky Krásnohorské. Tam zažila i bouřlivý rok 1948, avšak celkovou náladu nesdílela. „Na Gymnáziu Krásnohorské se ten únor prožíval velmi bouřlivě a velmi politicky a třída, nebo možná celé gymnázium, se rozhodla jít manifestovat s vysokoškoláky na Hrad. Měli sraz před Melantrichem. Já jsem vyšla s lidmi ze školy a stála jsem, jak je to trojúhelníkové náměstíčko – Jungmannova, Vodičkova.“ Cítila se spíše osamoceně, neboť vzhledem k rodinné zkušenosti nedůvěřovala nadějím kladeným lidmi v prezidenta Beneše.

K sinologii, která se stala její životní cestou, se dostala trochu oklikou. Její rodina se dlouhá léta stýkala s Hübschmannovými, jejichž dcera Milena se orientovala na indologii. A přes ni se dozvěděla, že v orientálním ústavu se vyučují orientální jazyky, mezi nimi i čínština. V té době si oblíbila čínskou kulturu, hlavně duchovnem prostoupené čínské malířství. Odtud vedla cesta k čínštině a sinologii jako takové.

Cesta to ovšem nebyla jednoduchá. Přijímací rozhovor s dotazem na otce měl za následek nejen prosté zamítnutí, ale verdikt zakazující jí studium na všech vysokých školách v republice. To už vypadalo beznadějně, ale maminka pamětnice se dala do boje a začala zkoušet možné i nemožné, až se dcera na studia sinologie dostala. V roce 1957 dokončila studium obhajobou diplomové práce pojednávající o Qu Qiubaiovi, což byl vůdce čínských komunistů před Mao Ce-tungem, ale zároveň význačný čínský literát.

Ještě na škole se zabývala tlumočením, a tak se jí dařilo v řeči držet krok se šťastnějšími kolegy, kteří se dostali na studijní pobyt v Číně. Když tlumočila pro čínský soubor písní a tanců, všimla si jí Cecílie Durdilová z ministerstva školství a kultury, která byla vdovou po našem velvyslanci v Indii. Ta jí spolu s čínským kulturním radou pomohla k půlročnímu stipendiu na klasickou čínštinu. Shodou okolností bylo stipendium schváleno v roce 1958, v době, kdy byla v Číně jako tlumočnice vysokoškolské delegace. Nabízela se výborná možnost zůstat v Číně a rovnou navázat studijním pobytem. Jenže neuplynul ani týden a Zlata Černá byla odvolána pod záminkou vyřízení formalit. Formality se „vyřídily“ tak, že na studijní pobyt jel někdo jiný.

Sovětsko-čínská roztržka

„V padesátém šestém roce, pokud si dobře pamatuji, tak čínská komunistická strana vydala velkou směrnici, která se jmenovala Nechť kvete sto květů umění a nechť spolu zápasí sto škol – rozumí se filozofických. [...] Netroufla bych si říci, jestli to byla přímá reakce na události v Sovětském svazu, na vystoupení Chruščova [protistalinský projev proti kultu osobnosti, pozn. KK]. Vím, že se obecně říkalo, že právě v padesátém šestém roce pod vlivem těchto změn zakročili ve prospěch polské situace, když v Polsku začaly stávky a nepokoje, aby Sovětský svaz nezasáhl tak jako v Maďarsku, a údajně to také měla být reakce na nepovedenou sociální reformu, kterou prováděli asi v padesátém šestém roce v S‘-čchuanu, kde zrušili otroctví v oblastech obývaných Tibeťany a předpokládali, že se ti osvobození otroci k nim přidají. (To nebylo v Tibetu, to bylo v S‘-čchuanu!) Ale oni místo toho odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

ce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

ce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.

odešli do lesů a podporovali ty své pány, protože byl pro ně důležitější vztah jednak národní a jednak náboženský. Údajně na to Číňané reagovali tak, že tu oblast obklopili vojáky a odvolali všechna revoluční nařízení, a výsledkem měla být právě ta změna strategie komunistické strany.“  

Komunistická strana si uvědomovala, že se příliš odpoutala od lidu a vládne autokraticky. Proto do prohlášení (Nechť kvete...) vložila formulaci, a sice, že lid má právo na odpor včetně stávek, a dokonce ozbrojeného povstání. To mělo obrovskou odezvu mezi intelektuály a hlavně studenty, kteří začali kritizovat komunistickou stranu tak razantně, že vyprovokovali opačnou kampaň komunistů, a sice proti pravičákům. „Všichni kritici, kteří někde veřejně vystoupili proti komunistické straně, byli veřejně kritizováni, označováni jako pravičáci, ponižováni, museli chodit s čepicí s nápisem ‚pravičák‘.“ Boj proti „pravičákům“ začal v roce 1957 a vyvrcholil v dalším roce roztržkou se Sovětským svazem. Právě v té době byla Zlata Černá v Číně jako tlumočnice delegace.

„Přijeli jsme tam v prvních dnech prosince padesát osm a já jsem tlumočila té delegaci při setkání na úrovni ministerstev a vysokých stranických pracovníků a tam čínská strana vyjádřila ostré odsouzení Sovětského svazu. Například, že odvolali všechny své experty z Číny, což velice narušilo místní hospodářství. (...) A ti čeští soudruzi mi nevěřili, že to je možné, že někdo takhle kritizuje Sovětský svaz. Tak mi říkali, že špatně překládám. Ale byla u toho taková ‚kontrolka‘ z čínské strany, Číňanka, která rozuměla česky, a ta vždycky říkala: ‚Správně překládá, správně překládá.‘“

Nabízí se otázka, co vlastně vadilo Sovětům více, zda ono počáteční uvolnění, nebo naopak následná utužovací kampaň. „Nejsem politolog, netroufám si říci. Můj osobní názor je, že jim to bylo jedno, oni potřebovali zachovat svoje mocenské postavení v Číně. Čína byla de facto v polokoloniálním postavení k Sovětskému svazu. Sověti měli odborníky ve všech důležitých oblastech (...) až do úrovně okresů.“

„První, co rušili, byl Svaz mládeže, který byl naprosto prolezlý spolupracovníky se Sovětským svazem.“ Ale zrušení organizací nestačilo, přívrženci SSSR zůstali na mnoha vlivných místech. Když v roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, řešil kromě upevňování své pozice pravděpodobně i očištění země od sovětského vlivu. Toto zákulisní dění považuje pamětnice za důležitější než leccos z toho, co probíhalo na očích veřejnosti. „Asi to byla jediná možnost, jak tu Čínu nasměrovat, aby šla vlastní cestou a nebyla vlastně polokoloniální zemí zaostalé říše. (...) A já si osobně myslím, že to byla jedna z příčin kulturní revoluce, že vypustili mládež, ať rozbíjí kdeco, a mezitím se likvidovalo, co potřebovali. Ale prosím, je to trochu... mně to nepřipadá spiklenecké, připadá mi to logické. Ale asi jsem jediná, která zdůrazňuje tuto stránku, a já ji mám spíše od těch Číňanů, že jsem poslouchala, co říkají a jak reagují.“

Koncem padesátých let na venkově probíhaly nesmyslné akce, jako například nechvalně proslulé malé vysoké pece, ve kterých se jen znehodnocovaly suroviny, „... ale na vysokých školách vyučovali polovodiče, na což říkali vysokoškolští delegáti z Československa, že to se u nás ještě v roce padesát osm neučilo. A byli napojeni právě přes Hongkong, kde byla volná zóna, a tak měli přístup k nejnovější technologii a podporovali studium vyspělé americké vědy. Říkali, že úkolem je vychovat inženýry na úrovni amerických inženýrů.“

Profesní kariéra

Po ukončení studií pamětnice učila nějaký čas čínské studenty česky. V roce 1960 nastoupila práci v Orientální sbírce Národní galerie, roku 1964 dostala práci v Orientálním ústavu ČSAV. Tam vydržela do roku 1972: jako první dostali vyhazov po prověrkách v roce sedmdesát dva, prý na přímý příkaz ústředního výboru, Zlata Černá a Ivo Vasiljev. Na svého „spoluviníka“ vzpomíná Zlata Černá takto: „... nesmírně hodný, až geniálně jazykově nadaný člověk, který byl původem koreanista. Udělal tu věc, že když jsme byli v šedesátém osmém roce okupováni, tak odjel jako člen Světové rady míru do Jugoslávie, kde bylo nějaké zasedání, a tam pronesl projev proti okupaci.“ (Zde zřejmě došlo k přeřeknutí, ve skutečnosti se jednalo o Světovou konferenci proti válce ve Vietnamu.)

Nějaký čas byla pamětnice bez zaměstnání a poté zkusila štěstí na jazykové škole, kde zprvu vyučovala klasickou čínštinu. „Tam byla úžasná paní, Zora Dubovská, která je indonéštinářka a začátkem sedmdesátých let tam vybudovala něco jako ‚druhý orientální ústav‘. Tak jsem šla za ní, když se tam učí i sanskrt, nikoli jen živé jazyky, jak jsem si dříve myslela, tak že bych já tam učila klasickou čínštinu. A tak se otevřela...“ Samozřejmě nemohla být se svým „kádrovým škraloupem“ přijata jako řádná učitelka, ale na externisty nebyly kladeny tak přísné požadavky. A když se pak uvolnilo místo učitele moderní čínštiny, rozšířila si úvazek i o ni. Díky skulině ve schvalovací mašinerii bylo možné přejít z postu externisty na řádné místo bez prověrky. Odtud se pak již dostala na další místo, kde mohla ještě lépe uplatnit svoji kvalifikaci – do Náprstkova muzea.

Česko-čínská společnost

Současná Česko-čínská společnost byla založena ještě pod názvem Československo-čínská společnost 5. září 1990 z iniciativy pracovníků Oddělení východní Asie Orientálního ústavu a dalších sinologů a ve spolupráci s Klubem bývalých pracovníků v ČLR, měla členy i na Slovensku. Bratislavskou pobočku vedla již zesnulá sinoložka Anna Doležalová. Po rozpadu státu v roce 1993 se činnost Společnosti omezuje jen na Českou republiku, čemuž odpovídá změna názvu. Stávající slovenští členové však zůstali i nadále členy společnosti se všemi právy a povinnostmi. Společnost tak získala zahraniční členy, kteří se v rámci možností účastní pořádaných akcí.

První předsedkyní společnosti byla v letech 1990–2001 Věna Hrdličková. Od roku 2001 je předsedkyní společnosti Zlata Černá. Od roku 1997 je čestným předsedou společnosti Augustin Palát.