Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Černický (* 1924  †︎ 2013)

• narodil se 7. dubna 1924 v Mělníku

• otec Josef byl vyučený typograf a založil tiskařskou dílnu

• strýc Ferdinand byl náčelníkem místního okrsku Sokola

• celá rodina byla aktivní jak v Sokole, tak v Českobratrské církvi evangelické

• otec se strýcem organizovali pomoc rodinám postiženým nacismem

• otec Josef i strýc Ferdinand roku 1942 zatčeni, ani jeden věznění nepřežil

• pamětník musel pracovat ve zbrojním průmyslu a zároveň vést otcovu dílnu

• po válce pracoval na stavbě železnic a angažoval se v amatérském divadle

• zemřel v Mělníku 6. dubna 2013

Mládí a rodina

František Černický vyrůstal v Mělníku, kam se jeho otec odstěhoval po první světové válce. Po postřelení a zranění se sem jako invalida s nepohyblivou nohou přestěhoval z Prahy. Dostal typografickou koncesi a společně se svým bratrem Ferdinandem založil tiskařskou živnost. Dařilo se mu a v třicátých letech postavil novou tiskařskou dílnu, dům, kam se přestěhovala celá rodina. Zaměstnávali až patnáct dělníků. Otec měl ještě další dva sourozence: pamětníkův strýc Eda zůstal v Praze a posledním otcovým sourozencem byla sestra Marie. Celá otcova rodina původně bydlela v Praze-Troji, poté se však prarodiče přestěhovali do jiné pražské čtvrti, do Braníku. Tam se celá široká rodina také často scházela. Dědeček pracoval jako hlavní kostymér v Národním divadle a babička zůstávala v domácnosti.

František Černický je nejmladší ze tří sourozenců. Matčina smrt v třicátých letech zanechala neblahé následky zejména na sestře pamětníka, která odešla z domova.

Před válkou i během ní se otec Josef často scházel se svým bratrem Ferdinandem, náčelníkem mělnického okrsku Sokola. Do Sokola docházela celá rodina Černických a na tomto půdorysu také vznikala pozdější odbojová aktivita. Další formativní prvek představovala evangelická církev a přítomnost charismatického děkana teologické fakulty Žilky.

Válka

Po záboru Sudet na podzim 1938 Mělník přivítal na šest set uprchlíků z obsazeného pohraničí. Černičtí hostili čtyřčlennou rodinu Vlčkových, které poměrně dlouho trvalo, než se dokázala v novém prostředí osamostatnit. Mezi nově příchozími byl i pan Mareček, železničář, který inicioval odboj v Mělníku. Měl kontakty na odbojáře Nováka v Praze a v Mělníku si vybral spolupracovníky, mimo jiné i strýce Ferdinanda jako vysoce postaveného činovníka Sokola. Ten zase spolupracoval s pamětníkovým otcem Josefem. Byli spolu v pravidelném kontaktu, ale nikdo o tom nevěděl, ani jejich manželky.

Odbojová činnost se nejvíce rozvíjela od podzimu 1941 a spočívala zejména ve finanční, potravinové a materiální pomoci rodinám dotčeným zatýkáním. I František Černický obcházel známé zemědělce a bral od nich zásoby. Na jaře 1942 pomáhali parašutistům, kteří měli adresy členů Sokola jakožto prověřené záchytné body.

Nejdříve došlo k zatčení pamětníkova otce Josefa, a to 14. dubna 1942. Když se to dozvěděl jeho strýc, byl tím velmi překvapen. Důvodem bylo otcovo paralelní zapojení do organizace Národní obranný svaz, nástupnické organizaci Obrany národa, založené doktorem Karlíkem. „Jindřišská ulice, a taky jsem četl to jeho jméno v těchto papírech. To vím přesně, protože já jsem jezdil do Prahy pro štočky. U toho Karlíka jsem byl a dával jsem mu od táty nějaký vzkaz nebo dopis. Vím, že tam bydlel. Byl advokát a organizátor.“ Tímto způsobem se i mladý František zapojil do odboje. Společně s tatínkem si gestapo přišlo pro další dva odbojáře z Mělníka. Konce války se dožil jediný. Otce vyslýchali nejdříve v domě Černických, čehož byl pamětník svědkem. Zdá se však, že tatínek neřekl gestapu nic nového, protože u něj se zatýkání zastavilo.

Po atentátu na Heydricha probíhalo zatýkání jinak – po příbuzenské lince – a gestapo bralo do vazby i celé rodiny. Strýc Ferdinand byl zatčen 15. července 1942 a s ním i ostatní účastníci sokolského odboje a jejich rodiny. „Rozumíte, po tom atentátu byla taková atmosféra, která se nedá ani popsat. To byl bombardýrung každou hodinu, plakáty, popravy, rozhlas a vyhrožování a támhle a tohle. Rozumíte, hrůzná doba, masáž. Když někoho zavřeli, tak to s tím muselo určitě souviset, to byla celá vlna. Pak začali mluvit o těch rodinách a také ty rodiny brali, ale to dělali ještě před mělnickými. Byla to hrůzná doba. Věděli jsme, že je zle.“ Celou rodinu strýce Ferdinanda popravili v koncentračním táboře Mauthausen. Někteří další odbojáři měli naopak štěstí a po měsíci se vrátili do Mělníka.

S otcem se František Černický mohl setkat po zatčení již jen jednou v Petschkově paláci. Návštěva měla trvat pět minut, ale nakonec byla prodloužena na celých osm, a to zejména kvůli otcově dojemné nerozhodnosti, zda si z přivezeného vybere jídlo, nebo cigarety. Za zmíněnou dobu stihl obojí. Bylo to poslední pamětníkovo shledání s otcem.

Po jeho zatčení musel František Černický převzít část otcových závazků, zejména potravinovou výpomoc potřebným. Všechno se ještě zkomplikovalo tím, že byl jakožto ročník 1924 totálně nasazen. On i bratr však měli nález tuberkulózy, což znamenalo, že nemuseli do Německa, nicméně nasazení ve zbrojním průmyslu se pamětník nevyhnul. Jednalo se o práci v továrně na letadla Gellner. Nemoc naštěstí nebyla vážná, a tak zvládal náročný denní rytmus: od šesti do dvou byl v továrně a poté se musel starat o otcovu tiskařskou dílnu, za kterou nyní ručil. Jenom jeho rychlá orientace a průběžně nabyté vědomosti zajistily plynulý chod podniku, což mimo jiné znamenalo, že zaměstnanci nemuseli na nucené práce do Německa.

Po válce pracoval František Černický na stavbě železnic a angažoval se v amatérském divadelním souboru. To znamenalo vstávání v pět, návrat v sedm hodin večer a přitom se také věnovat rodině. Po této náročné etapě čekal pamětníka zasloužený odchod do důchodu, kterého užíval ve svém milovaném Mělníku. Zemřel 6. dubna 2013.