Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Divadlo Drak se už nikdy nikam nepodívá!
narodil se 10. července 1950 v Táboře
v Táboře absolvoval základní i střední průmyslouvou školu
v roce 1975 nastoupil do Divadla Drak v Hradci Králové jako jevištní technik
během uměleckého vedení Josefa Krofty začal hrát v inscenacích na housle a kytaru
v roce 1977 poprvé cestoval do Ameriky
do zahraničí vyjížděl s Divadlem Drak každý rok po celou normalizaci
v sedmdesátých a osmdesátých letech zažil výraznější represe komunistického režimu vůči divadlu
během normalizace se stýkal s lidmi z hradeckého undergroundu
s manželkou Evou vychovali dvě děti
v roce 2023 žila rodina v Hradci Králové a v Libenicích a všichni se věnovali hudbě
Seděli právě v letadle na cestě do Japonska. Psal se rok 1986 a Pavel Černík a další herci královéhradeckého Divadla Drak se poprvé dozvěděli pravdu o výbuchu v jaderné elektrárně v sovětském Černobylu. „Děvčata si otevřela v letadle západní noviny, které o neštěstí psaly. Zora Ulbertová uměla perfektně anglicky a překládala. Některé holky měly doma malé děti,“ vzpomíná Pavel Černík. „Přes telefon z domova věděly, že žádné nebezpečí jako nehrozí. V západních novinách bylo všechno naopak, takže holky spustily.“
Herce velmi pobouřilo, že v Československu je černobylská havárie tabu. Většina z nich se neudržela a katastrofu z dubna roku 1986 pěkně od plic komentovala. Člověk, kterého KSČ pověřila, aby nad zájezdem vykonával ideologický dozor, si vše pečlivě zapisoval do notýsku. Jeho příjmení znělo tragikomicky - Pravda.
„Soudruh Pravda na nás po příletu zpět do Prahy křičel, že Divadlo Drak už se nikdy nikam nepodívá. Chvíli to opravdu vypadalo na úplné zrušení divadla,“ doplňuje Pavel Černík. „Před námi byl zájezd do Skandinávie. Ale soudruh Nový říkal: ´Okamžitě zrušit, nic, zákaz!´ A nastala bitva, kdy se ozval světoznámý švédský loutkář Michael Meschke a další a začali za nás bojovat. Velvyslance ve Finsku dělal tehdy Ján Husák, syn prezidenta Gustáva Husáka, Všichni zabojovali a my jsme nakonec do Skandinávie jeli.“
Na další zájezd už vyrazil se souborem jako dozor krajský ideologický tajemník. „Když nastoupil do autobusu, zakázal nám s kýmkoliv o něm mluvit a vydával se za technika. A tehdy jsme si už dávali velký pozor, protože jsme cítili, že končí legrace,“ tvrdí Pavel Černík. Divadlo Drak se pro něj stalo oázou fantazie, kreativity a tvůrčí svobody. Spolu s kolegy sledoval z jeviště v letech 1975 až 1989 rozklad komunistického režimu v Československu.
Maminka Pavla Černíka pocházela z Valašska ze silně věřící rodiny. Dědeček pečoval o evangelický kostelíček a rytmus rodiny určoval původní valašský folklor a místní kolorit. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v evangelické diakonii. Když po roce 1948 komunisté diakonii vše znárodnili, seznámila ji nadřízená vrchní sestra se svým bratrem. Mladý pár vstoupil velmi brzy do manželství a přestěhovali se do Masarykova domu v Táboře do chlapeckého internátu. Zde se Pavel Černík narodil 10. července 1950.
Jeho narození nebylo právě harmonické. V chlapeckém internátu, kde rodiče dočasně bydleli, ukrývali ubytovaní chlapci vysílačku. Státní bezpečnost internát několikrát prohledávala, včetně pokojů, kde pobývala maminka Pavla Černíka ve vysokém stupni těhotenství. Agresivní přístup a neempatické zacházení nadcházející rodičku rozrušil a porod se zkomplikoval.
Dětství pamětníka určovalo evangelické prostředí. Coby malý chlapec nedělní čas v modlitebně většinou nuceně přetrpěl. Církevní společenství pro něj bylo v dané době nepochopitelné. Maminka tehdy pracovala jako vrchní sestra na kožním oddělení a pravidelně odmítala nabídky kolegů na vstup do KSČ. Kdyby nabídku přijala, mohla pokračovat ve studiu medicíny. Víra pro ni však byla určující, což záhy poznali i straníci, a po čase nátlak na vstup opadl.
Pavel Černík trávil hodně času se sestrou Janou u tatínka v antikvariátu. Když otec dostal možnost stát se vedoucím Knihy v Táboře, šla s tím ruku v ruce i nabídka na vstup do strany, kterou otec zejména z finančních důvodů přijal. Tím se však stal téměř raritou, protože i po vstupu do KSČ se nezřekl své víry a dál pravidelně a neskrývaně navštěvoval bohoslužby a angažoval se v evangelickém sboru.
U stranických prověrek vždy výmluvně podal obraz církve jako sociální instituce a ani pod nátlakem z církve nevystoupil. Svou účast ve straně tehdy nahlížel především pragmaticky. Ve straně vydržel až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy z KSČ vystoupil.
V Libenicích u Kolína zažil otec Pavla Černíka jako dítě bídu třicátých let i celou válku. Vzpomínal, jak měsíc před koncem války přijeli do Libenic příslušníci gestapa, kteří se dozvěděli o nalezení padáku a výstroje v okolí. Tehdy nacisté vyhnali celou vesnici na náves a pod výhružkou smrti chtěli informace o výsadkářích. Údajně chtěli celou vesnici postřílet, ale nakonec se tak nestalo právě pod vlivem blížícího se konce nacistické diktatury.
Jednalo o padáky a výstroj výsadkářů skupiny Tungsten. Rotmistra Leopolda Musila a kapitána Rudolfa Pernického vysadil anglický letoun Halifax v prosinci 1944 omylem právě v Libenicích, namísto ve Vortové na Vysočině. Oba muži pak absolvovali náročný pochod přes zasněžené Železné hory na původně určené místo. O tom samozřejmě neměl otec pamětníka ani tušení. O nalezení padáku ale věděla celá vesnice.
I maminku poznamenal konec války. Jako zdravotní sestra tehdy pracovala v nemocnici v Podolí, kde se sestry a lékaři snažili poskytnout zdravotní péči všem bez rozdílu. Takový přístup se slučoval i s její vírou. „Když přijela Rudá armáda, byli Rusové pochopitelně na Němce strašně naštvaní za to, že jim zdevastovali zem. Čerstvě operované vojáky vyháněli kopancema pryč, takže tam umírali na chodbách. Ti Němci,“ vzpomíná Pavel Černík na vyprávění maminky.
Základní školu i strojní průmyslovku absolvoval Pavel Černík v Táboře. Ze školní docházky v padesátých letech si mimo jiné vybavuje den, kdy ze Země vylétla družice Sputnik: „Tehdy celá škola přerušila vyučování, do školního rozhlasu nám pouštěli živý přenos pípání Sputniku a ředitel nám roztřeseným dojatým hlasem hlásil, že Sovětský svaz vypustil první družici. To samé, když letěl pes Lajka. To je signifikantní pro tu dobu,“ vzpomíná Pavel Černík na školní léta v padesátých letech.
„Na škole jsme byly poslední tři děti, které nebyly v pionýru. Byl to pro mě hrozný stres. Nastoupila celá škola do tělocvičny a ředitel vyhlásil, že neexistuje, aby někdo z nás nebyl v pionýru. Takže jsme my tři vystoupili a ostatní děti nám uvázaly červené šátky. Nešlo uhnout. Došlo to tak daleko, že jsem týden chodil místo do školy k vodní nádrži Jordán.“
Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil Pavel Čeník ještě v Táboře. Příjezd do kasáren zde komplikovaly nejen obrácené či zničené cedule, ale také části původního husitského opevnění. „Jako středoškoláci jsme hodně podléhali emocím. Jak jsme byli my i ostatní naštvaní, začali jsme po nich házet kameny. Oni byli úplně vyjevení a zmatení a vůbec netušili, co se děje. A pak v jednu v chvíli vystřelili z děla. Pochopili jsme, že to nebude legrace.“
Po střední škole pracoval několik let v průmyslovém odvětví, ale po dosloužení vojenské služby napsal dopis tehdejšímu řediteli Divadla Drak, Janu Dvořákovi, s prosbou o místo. Touha přiblížit se divadlu nebyla zcela nahodilá. Sestra Jana vystudovala loutkoherectví na DAMU a v dané době byla v angažmá právě v hradeckém Draku.
Ruku v ruce se zájmem o divadlo šla i láska k hudbě. S tou měl ovšem Pavel Černík dlouhé námluvy. V základní umělecké škole se mu podařilo čtyři roky hrát na housle, aniž by znal noty. Později vyměnil housle za atraktivnější kytaru, aby se k houslím po dvaceti letech v Draku vrátil. V euforických šedesátých letech začal hrát, coby středoškolák, v klučičí kapele zakázaný bigbít. S kamarády sháněli nahrávky Beatles a dalších kapel, sami si předělávali kytary na elektrické a zkoušeli psát vlastní songy. Vše se učil sám.
Do divadla Drak nastoupil v roce 1975 na pozici technika. Když do Draku přišel režisér Josef Krofta, trval na živé původní hudbě na jevišti v každé inscenaci. Záhy odhalil muzikální vlohy technika v zákulisí a Pavel Černík se tak častěji a častěji dostával na jeviště. Zůstal na něm a v jeho zákulisí téměř padesát let. Zažil tak vrcholné období divadla za působení tvůrčího týmu Krofta – Vyšohlíd – Matásek. Se souborem absolvoval mnoho zájezdů na tehdy nedostupný Západ.
Záhy po svém nástupu v roce 1977 měl Pavel Černík možnost cestovat s inscenací Šípková Růženka měsíc po Francii a následně po Americe. Coby loutkové divadlo pro děti soubor dlouho nečelil žádnému politickému nátlaku. Ale v momentě, kdy začal soubor jezdit na Západ, museli být vždy všichni zaměstnanci poučeni, jak Západ „správně“ vnímat, jak se chovat při setkání s emigranty a podobně. O něco později už se souborem jezdil prorežimní dozor.
Svoje první dojmy ze Západu shrnuje Pavel Černík takto: „Údiv nad barevností a čistotou. O to náročnější býval návrat do šedi u nás a člověk se musel dlouho adaptovat. Každý další zájezd pro mě byl úžasnou motivací a příležitostí používat cizí jazyky. Absurdní ale bylo, když se nás v Americe okamžitě po shlédnutí Růženky ptali, kdo takováto představení u nás platí? A my jsme museli přiznat, že nás platí stát. A v sále všichni vstali a začali nadšením tleskat.“
Pavla Černíka a jeho kolegy v souboru překvapivě a unikátně nezasáhla kampaň Anticharty v lednu 1977. Pod prohlášením nebyl podepsán nikdo z divadla. Na rozdíl od okolních divadel, Divadla vítězného února nebo Východočeského divadla v Pardubicích, jejichž někteří členové uveřejňovali své podpisy v deníku Pochodeň. Stejně tak nebyl nikdo ze souboru v KSČ. Ústupek režimu představovalo založení Socialistického svazu mládeže, kam se zapsali členové mladší pětatřiceti let.
Divadlo ovšem muselo přestat hrát úspěšnou inscenaci Popelka. Když se autor scénáře Jan Vladislav podepsal pod Chartu 77, stáhli ji komunisté z repertoáru. Tatáž inscenace jen krátce před tím paradoxně slavila úspěch během zájezdu do Sovětského svazu. Z Popelky zůstala část původní scénografie na zdech divadelního sálu až do dnešních dnů.
Hned v roce 1978 čelilo divadlo výzvě uvést inscenaci k výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Režisér Josef Krofta se rozhodl požadavek obejít dramatizací několika textů Majakovského s cirkusovou tematikou. Osobní přítel Nikity Chruščova a autor výsledného textu, Jiří Plachetka, byl pro režim dostatečnou zárukou.
„Vybavuju si velký spor, který měl Krofta s Plachetkou, protože Plachetka trval na tom, aby postava baletky Naděždy na konci zdvihla rudou vlaječku. Josef ale prosadil místo vlajky rudou růži coby symbol lásky,“ dodává Pavel Černík. Ačkoliv inscenace Unikum - dnes naposled! vznikla původně v podstatě na objednávku vládnoucího totalitního režimu, slavila později úspěch na mnoha zájezdech v zahraničí, včetně turné po USA.
V téže době se stávalo, že někteří herci bývali po příjezdu ze zájezdů předvoláváni na odbor kultury a museli vysvětlovat své chování na Západě. „Herec Vladimír Marek musel vysvětlovat soukromé návštěvy v gay klubech. Vysvětlovali jsme si to tak, že na nás někdo donáší, ale nikdo nikdy nepátral, zda je to člověk ze souboru nebo někdo na nás nasazený.“ Na druhou stranu Pavel Černík vzpomíná, že na zájezdu ve Francii dostali od emigrantky Šimony Kratinové knihy ze Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publishers a ty i bez skrývání převezli do Československa.
Během normalizace se Pavel Černík setkával s lidmi z hradeckého undergroundu, například výtvarníkem Milanem Langerem, a tehdy pociťoval, že někteří divadlem opovrhují. „Měli dojem, že když jezdíme na Západ každý rok a pouští nás tam, že jsme se zaprodali, že to zkrátka není jen tak. Z jejich pohledu jsme byli na straně prorežimních umělců. Přitom my jsme se soustředili především na absolutní kvalitu a stáli u velké proměny loutkového divadla.“
Jako divák zažil Pavel Černík založení studia Beseda, kde působili nejlepší režiséři své doby Krofta, Grossman a Krobot. Tehdy Beseda narážela na různé cenzurní zásahy, mimo jiné při schvalování hry Na Candida v roce 1980, což byla filozofická hra na motivy Voltairova Candida o svobodě člověka. „Tehdy měli komunisti nahnáno a nechtěli to za žádnou cenu pustit. Až nakonec zavolali Jiřinu Švorcovou a ta to k údivu všech označila za výbornou inscenaci a od té doby s tím nebyl problém,“ připojuje Pavel Černík vzpomínku na vlivnou komunistickou funkcionářku a tvář Anticharty.
Sametová revoluce mu přinesla především velkou úlevu. Opatrnost a rozdvojené myšlení mezi vlastním názorem a oficiální ideologií konečně opadly. Euforii a pospolitost listopadových dnů považuje Pavel Černík za fascinující. I když v revolučních dnech v divadle již delší dobu působil režisér Jan Borna, který byl jednou z vůdčích osobností sametové revoluce v Hradci Králové, Divadlo Drak neprošlo radikální dramaturgickou proměnou. I po roce 1989 se soustředilo především na špičkovou divadelní práci a společně si užívali nabytou svobodu.
Dnes Pavel Černík stále aktivně muzicíruje s přáteli i v několika hudebních uskupeních. Rodinné prostředí v Divadle Drak opouští velmi pozvolna. Manželka Eva Černíková, rozená Maclová, je také aktivní úspěšná hudebnice a pedagožka. Společně opravili malý domeček po předcích poblíž Kolína, kde se Pavel Černík oklikou po mnoha letech vrátil k evangelickému společenství. V maličkém kostelíčku s Evou pravidelně hrají na housle a varhany. Radost mu přináší zejména fakt, že obě děti se aktivně věnují hudbě.
Dnešní generaci upřímně přeje možnost svobodného poznání. „Mladí lidé budou vždycky hledat, jakkoliv to tak někdy nevypadá, základní hodnoty. Přátelství, lásku, svoje místo na zemi. Jsem rád, že lidé využívají možnosti poznání. Že studují, cestují, sebevzdělávají se a jsou ochotni tomu něco obětovat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Gabriela Míšková)