Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Černoch (* 1930)

• narozen 24. září 1930 v Praze

• v roce 1947 vstoupil do KSČ

• v roce 1951 z KSČ vystoupil, protože nesouhlasil s politickými procesy a znárodňováním

• byl kvůli tomu vyloučen ze studia na ČVUT

• pracoval v podniku Hutní projekty

• od roku 1965 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu paliv

• stal se odborníkem na odsiřování elektráren

Nebylo mu ani sedmnáct let, když vstoupil do komunistické strany. Věřil, že po válce pomůže budovat nový, lepší svět. Po čtyřech letech se však v roce 1951 z KSČ rozhodl vystoupit. Vadilo mu, že komunisté prosazují svoji moc násilím. Setkal se kvůli tomu s opovržením a nenávistí.

Milan Černoch se narodil 24. září 1930 v Praze. Jeho otec Svatopluk Černoch, profesor na střední průmyslové škole v Praze na Smíchově, byl autorem odborné knihy Strojně technická příručka, která byla vydána třináctkrát a studovalo podle ní několik generací budoucích strojařů. Matka Věra pocházela z dobře zaopatřené rodiny a vlastnila v Praze dům, ve kterém pamětník vyrůstal.

Pamatuje si na dobu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Bydlel jsem na Pankráci a do gymnázia na Vyšehradě jsem jezdil elektrikou. Když jsme ráno s klukama z elektriky vystoupili, byly všude plakáty. Na tmavě červeném papíře byly velkými písmeny napsány seznamy těch, kteří byli zastřeleni. To bylo hrozný. Den co den visel nový plakát. To člověka strašným způsobem deprimovalo,“ vzpomíná Milan Černoch. 

Jeho rodiče přežili válku bez úhony. Otec během ní mohl dál psát technické knihy, takže netrpěli výraznou nouzí. „Pamatuju si, jak tatínek řekl, ať se jdu podívat na Václavák, abych viděl, jak vypadá konec války. Viděl jsem tam spoustu lidí. Běhali z rohu do rohu, protože tam právě šli němečtí vojáci a stříleli. Jen tak, do dlažby. To se odráželo a někoho to ranilo. Tak jsem byl rád, že jsem se z toho Václaváku dostal domů,“ vypráví. Paradoxně právě v prvních květnových dnech roku 1945 při osvobozování Prahy prožili Černochovi nejhorší zážitek spojený s válkou. „Ty boje na Pankráci byly dost krutý. Utekli jsme z našeho domu a vrátili jsme se 9. května. Přijeli jsme a zjistili, že polovina toho domu vyhořela. Tak jsme tam před tím zničeným domem stáli. Měli jsme akorát to, co jsme měli oblečené, jinak nic.“

Nejhorší zážitek se propojil s pěkným, nezapomenutelným. K Černochovým, bezradně stojícím před  zničeným  domem, přišel cizí muž. Když se dozvěděl, co se stalo, umožnil jim, aby bydleli v jeho vile. Nic za to nechtěl, prostě pomohl lidem v nouzi. Černochovi poté dostali náhradní byt po Němcích.

Vstup do komunistické strany

Milan Černoch ve svých necelých sedmnácti letech vstoupil do komunistické strany. V jeho rodině několik příbuzných vyznávalo levicové názory. Věřil, že práce v KSČ je způsob, jak pomůže po válce budovat novou společnost. „Pro mladé byly komunistické myšlenky velmi lákavé,“ říká. Zpětně své uvažování z té doby hodnotí jako naivní. „Řada lidí tam šla z důvodu, že z toho něco budou mít. Pokud se šikovně chovali, tak měli. Já byl mladý a hloupý. Byl konec války, byli jsme svobodní, tak jsem bral jako samozřejmost, že tomu novému budu pomáhat. Myslel jsem si, že od té doby už bude jen dobře a všichni se budou mít rádi.“ Stejně jako jeho otec uvítal, že komunisté v únoru 1948 převzali vládu.

V roce 1950 pamětník maturoval a začal studovat na Českém vysokém učení technickém. Měl výborné studijní výsledky, k tomu byl ve straně, takže měl před sebou slibnou kariéru. Stal se vedoucím studijního kroužku. „To dostávali jen spolehliví soudruzi, kteří ale zároveň nebyli úplní blbci,“ podotýká Milan Černoch. V té době však začínal přemýšlet nad směrem, jímž se společnost ubírá. Nesmířil se s tím, že komunisté moc prosazují násilím. „Lidé jako já nepředpokládali, že to půjde tímto způsobem. To zavírání lidí, násilné znárodňování, potlačování jakéhokoli jiného názoru mi vadilo.“

Odchod z KSČ a vyhazov z vysoké školy

V té době se začal přátelit s filozofem Radimem Paloušem, který byl o šest let starší. Jeho prostřednictvím se seznámil s profesorem Janem Patočkou. Scházeli se, diskutovali. Jana Patočku pamětník označuje za člověka, který měl na něj nejvýraznější vliv. Svobodomyslné prostředí a vzdělaní přátelé ho jen utvrdili v jeho názoru, že se spletl, když věřil komunistickým myšlenkám. V roce 1951 oznámil představitelům základní organizace KSČ na vysoké škole, že odevzdává legitimaci a ze strany vystupuje. V té době běžely politické procesy s lidmi, kteří dávali najevo nesouhlas s komunismem. Vystoupit ze strany bylo něco nevídaného. „To, co následovalo, bylo šílené. Nejdříve začali bádat, kde se ve mně vzala ta drzost vrátit legitimaci slavné komunistické strany. To se neodehrávalo mezi čtyřma očima, partajníků na škole byly stovky. Svolávaly se schůze. Jedna, druhá, třetí. Tam se shromáždilo x set zapálených komunistů a naproti nim jsem stál já, takový jeden hloupý, který v té organizaci nechtěl být,“ vzpomíná.

Milan Černoch říká, že do té doby se nikdy nesetkal s takovými projevy nenávisti. Na schůzích proti němu stáli studenti i profesoři. Bylo to tak vyčerpávající, že po jedné schůzi, kdy na něj kolegové dvě hodiny křičeli, omdlel. Ze sálu ho odnesli. Obrátili se proti němu i kolegové, které považoval za kamarády. Student, jehož chodil doučovat, o něm vypověděl, že nechtěl sdílet své zkušenosti s ostatními členy kroužku. O správnosti svého rozhodnutí přesto nikdy nepochyboval. „Být v té straně znamenalo souhlasit s tím, co provozovala. Toho jsem nebyl schopný. Všude kolem byly popravy, deportace. Jestliže byl člověk v té partaji, marná sláva, dával najevo, že s tím souhlasí. A to já jsem nebyl ochotný.“ Verdikt zněl jasně: Takový člověk nemůže být součástí pracující inteligence a musí být ze školy vyloučen.

V zájmu Státní bezpečnosti

Profesoři mu sdělili, že půjde do pracovního tábora. Stačil si však rychle najít práci v podniku Hutní projekty. Začínal tam u rýsovacího prkna. Pak byl poslán pracovat jako projektant na stavbu Nové hutě Klementa Gottwalda v Ostravě. „Kdo šel tehdy na brigádu do Ostravy, byl hrdina. Pro mě to bylo dobré, že jsem dostal pochvalné hodnocení,“ říká Milan Černoch. Myslel si, že k němu bude přihlédnuto při odvodu na povinnou dvouletou vojenskou službu a nebude poslán daleko od Prahy. Byl však přidělen k pěchotě ve slovenském městě Levice. Zjistil, že do této posádky byli umísťováni lidé, kteří měli problémy se zákonem. V roce 1954 se z vojny vrátil. Pracoval v podniku Hutní projekty a na Českém vysokém učení technickém zažádal o možnost pokračovat ve studiu. Nakonec ho přijali zpět, ale pouze k večernímu studiu a s podmínkou, že přitom bude pracovat. Byl zaměstnán jako projektant v dalších podnicích, jedním z nich byly Motorové závody v Praze.

V roce 1954 dostal Milan Černoch pozvání od strýce, který žil ve Francii. Jeho cestu musel odsouhlasit závodní výbor komunistické strany v Motorových závodech. Nakonec ji schválil. Měsíc cestoval po Francii a podíval se i do Itálie. Přivezl hodně fotografií a kolegům vyprávěl o svých zážitcích. „Pak mi řekl kolega, že partaj lituje, že mě tam pustila. Tak jsem vyprávět přestal,“ říká. Až později mu došlo, že mu cesta byla povolena, protože Státní bezpečnost chtěla vysondovat, zda by nebyl vhodným spolupracovníkem. Byl pozván k několika výslechům. „Vyptávali se mě, co se mi v cizině líbilo, a co ne. Pochopil jsem, že mají zájem zjistit, jestli jim do budoucna k něčemu nebudu,“ říká. Když se ho později příslušníci StB ptali, kdy zase míní jet za strýcem, řekl, že už nepojede, protože na cestu nemá peníze. Tím se jich zbavil.

Práce při odsiřování elektráren

V roce 1965 začal Milan Černoch pracovat v Ústavu pro výzkum paliv. Byl vědeckým pracovníkem a měl na starost projekty týkající se odsiřování elektráren. Tehdejší Československo patřilo k největším znečišťovatelům ovzduší v Evropě. „Tehdy se pojem ekologie nepoužíval. Ale zjistilo se, že na Dole ČSA, kde se má těžit uhlí, je tolik síry a kysličníku siřičitého, který škodí přírodě i lidem, že se s tím už muselo něco začít dělat,“ říká pamětník.

V druhé polovině šedesátých let vnímal uvolnění, které ve společnosti nastalo. Cenil si toho, že vycházejí zajímavé knihy a že se v novinách psalo svobodněji. „Kdo zažil padesátá léta, uvědomoval si, že došlo k obrovskému skoku. Já byl tak nadšený, že jsem dokonce přemýšlel o tom, že bych se vrátil do KSČ. Starší známí, kteří měli za sebou komunistické kriminály, mě však odradili,“ vysvětluje. Okupace sovětskými a spřátelenými vojsky v srpnu 1968 pro něj byla obrovským zklamáním. Paradoxně však pak pro něj nastalo klidné období. Během nastupující normalizace si totiž komunisté mezi sebou vyřizovali účty a lidé, kteří byli do Pražského jara zapojeni, poté přicházeli o pracovní pozice. Milana Černocha si nikdo nevšímal, protože v KSČ nebyl a nijak se veřejně neangažoval. Věnoval se především své práci. Byla však poněkud nevděčná, protože nevedla k reálným výsledkům. „Obecně se nemohlo říct, že znečišťování životního prostředí nikoho nezajímá. Tak se řeklo, že se s tím něco musí dělat. Výzkumné ústavy měly povoleno něco zkoušet, ale pak byly pokusy a návrhy zametány pod stůl, protože na jejich realizaci stejně nebyly peníze. Navenek se to však prezentovalo, že výzkum běží a že máme úspěchy. Ovšem byly to naprosté lži,“ shrnuje pamětník.

Zbytečně utracená miliarda korun

Byl za Československo v technické skupině Rady vzájemné hospodářské pomoci, která sdružovala socialistické země. Mnohokrát navštívil Sovětský svaz, kde se měl učit, jak se s odsiřováním vypořádávají tamní technici. Zjistil, že zařízení, o kterém se mluví jako o převratné novince, v podstatě neexistuje a vlatně jde o podvod. „Ministerstvo tlačilo na to, aby se u nás postavilo zařízení na metodu odsiřování, která nikde ve světě neexistovala. Argumentace byla, že když to dělají v Sovětském svazu, budeme to dělat taky tak. Přitom tam to vůbec nedělali. Tlačili na mě, abych se odzkoušení té metody účastnil, ale odmítl jsem. Nakonec se to nové odsiřovací zařízení postavilo v Prunéřově. Stálo to jednu a půl miliardy korun. Byl to pokus, absolutně vyhozené peníze. To zařízení nebylo schopno pracovat,“ vzpomíná Milan Černoch.

Tvrdí, že údaje o znečišťování ovzduší, které Československo v sedmdesátých a osmdesátých letech oficiálně prezentovalo, byly nepravdivé a že ve skutečnosti se do ovzduší vypouštělo mnohem více škodlivých látek. „Lhalo se o tom, co je. Lhalo se o tom, co chceme dělat. Ale byly to setiny toho, jak lhali Rusáci.“

Protože Milan Černoch byl ve svém oboru odborník a ovládal jazyky, dostával se na služební cesty do zahraničí. Později se dozvěděl, že si o něm kolegové v ústavu mysleli, že může cestovat, protože spolupracuje s StB. On se naopak dál přátelil s Radimem Paloušem a lidmi, kteří nesouhlas s komunistickým režimem dávali najevo. Znal se s mnohými, kteří podepsali Chartu 77. On to neudělal, protože měl obavy, že by tím ohrozil svou rodinu. Přiznává, že v neochotě vystoupit proti režimu, se kterým silně nesouhlasil, hrála roli i jeho nepříjemná zkušenost z padesátých let, kdy se stal středem nenávisti kvůli tomu, že vrátil legitimaci KSČ. „Nechtěl jsem něco podobného zažít znovu a Radim Palouš mě přesvědčoval, abych nepodepisoval. Hlavní roli hrál fakt, že už jsem zodpovídal za rodinu,“ říká.

Po listopadu 1989 Milan Černoch dostal nabídku, aby pracoval na ministerstvu životního prostředí, ale odmítl ji a krátce poté odešel do penze. „Žena si přála, abychom byli častěji na chatě, a já už taky chtěl mít klid,“ shrnuje. Vyprávění pro Paměť národa považuje za velmi zajímavou zkušenost. „Uvědomil jsem si, jak je důležité slyšet otázky z druhé strany, od nastupující generace. Ty otázky mně daly možnost po dlouhé době reflektovat to, co bylo,“ shrnuje pamětník.