Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumíra Černohorská (* 1933)

• Bohumíra Černohorská, roz. Kaplanová, se narodila 25. prosince 1933 v Lysé nad Labem

• její rodiče měli hospodářství, tatínek Rudolf Kaplan v roce 1937 předčasně zemřel

• před válkou se maminka znovu provdala

• vzpomíná na dílčí události z období Protektorátu a konce války

• v roce 1945 začala navštěvovat Sokol, účastnila se sokolských táborů, župního sletu v Lysé nad Labem i Všesokolského sletu v roce 1948

• absolvovala dvouletou obchodní školu v Praze

• v roce 1954 byli její rodiče donuceni vstoupit do JZD, po dvou letech z něj vystoupili

• v roce 1955 se provdala za Vladimíra Černohorského

• pracovala v Praze a v Lysé nad Labem v Laboře

• působila jako cvičitelka v Sokole, byla náčelnicí, v roce 1990 se účastnila Všesokolského sletu v Paříži

Dne 25. února 1948 vešel do třídy ředitel školy František Komers a na protest proti komunistickému puči vyhlásil hodinovou stávku. Žákyně měšťanské školy v Lysé nad Labem se hodinu neučily. „Pak jsem šla domů a brečela, že komunisti udělali převrat. Táta mě uklidňoval, že je za nedlouho z hradu vyženou. To se ale bohužel nestalo,“ vzpomíná Bohumíra Černohorská na jeden z životních okamžiků. Zanedlouho jim komunisté sebrali pole, odvedli krávy a Sokol, kam tak ráda chodila, se stal zakázaným slovem...

Ve čtyřech letech jí zemřel otec

Bohumíra Černohorská, rozená Kaplanová, se narodila 25. prosince 1933 v Lysé nad Labem do rodiny rolníka Rudolfa Kaplana a Barbory, roz. Hejňákové z Byšiček.

Otec byl z hospodářství, ale věnoval se i muzice. Hrál na housle, zpívat se učil v Nymburce u učitele Hoffmana. „O tátovi se říkalo, že byl výborný. Říkali mu Rudka.“ Maminka za svobodna sloužila v Praze a ve Vranově nad Dyjí. Po svatbě zůstala v hospodářství. Kaplanovi bydleli v Lysé nad Labem pod kostelem.

V roce 1937 stihla rodinu tragédie. Rudolf předčasně zemřel, malé Bohumíře nebyly ani čtyři roky. Nikdy si netroufla ptát se maminky, co se tatínkovi stalo, protože jeho smrt byla pro matku dlouho nezhojená rána. „Vím jen, že trpěl kašlem, byl asi nemocný. Po jeho smrti to bylo dost svízelné, protože dříve ženy nemívaly zaměstnání. Babička Kaplanová a tatínkova sestra navrhly mamince, aby mě nechala u nich a ona aby šla sloužit. Jenomže která matka by tohle udělala…,“ vypráví Bohumíra Černohorská.

Maminka se do roka znovu provdala za přítele svého muže, který se o ni kdysi také ucházel, a otčím přijal Bohunku jako vlastní. „Měla jsem ho ráda jako vlastního tátu a on mě. Po válce mi dokonce koupil koně, kterého jsem si přála, a jezdila jsem na něm na dožínkách,“ vypráví pamětnice. Prožila hezké dětství, a i když byla jedináček, o vrstevníky neměla nouzi. Měla jedenáct bratranců a sestřenic.

Válka v Lysé nad Labem

Do první třídy nastoupila v roce 1940, měli pana řídícího učitele Macouna. Na první školní vysvědčení nikdy nezapomene: „Dostala jsem velkou jedničku na celou stránku a vzadu jsem měla zapsáno pět zameškaných hodin. Já uviděla tu pětku a zhroutil se mi svět. Šla jsem s domů s hrozným pláčem, že jsem dostala na vysvědčení pětku,“ směje se Bohumíra Černohorská.

Rodiče pracovali doma v hospodářství. Měli tři krávy, tele, kozu, prasata a sedm hektarů polí. Lidé k nim chodili pro mléko, vejce a další produkty. Za války museli odevzdávat kontingenty. „Museli jsme nahlásit počty domácích zvířat a z toho jsme odevzdávali dávky. Jedno prase jsme si mohli zabít. Ale všichni hospodáři si zabíjeli i na černo, i když to bylo nebezpečné,“ vzpomíná Bohumíra Černohorská. Líčí, jak při černé zabijačce běhala maminka s kýblem a dělala záměrně rámus, aby nebylo slyšet kvičící prase. Připomíná také, že za války se nakupovalo na potravinové lístky. Pokud si tedy zabili prase, neměli pak nárok na lístky na maso a nemohli si ho tedy koupit. „Takže strašně dlouho jsme žili třeba jenom z prasete. Tatínek maso udil, maminka zavařovala. Vepřové už jsme nemohli ani cítit, a tak potom maminka kupovala zase jen hovězí. Salám byl ale vzácnost, takže když maminka koupila deset deka, dala tatínkovi a mně a sama řekla, že na to nemá chuť. Chuť měla, ale chtěla to dopřát nám,“ vypráví Bohumíra Černohorská.

Pamatuje, že na konci války stavěli barikády, maminka šila československou vlajku a že přijeli ruští vojáci. „Nejvíc ji zaujal malý ruský kluk, který měl na sobě malou vojenskou uniformu. Byl to prý sirotek, kterého vojáci sebrali cestou, když postupovala fronta.“

Tehdejší starosta města, MUDr. František Tichý, zachránil město před zničením německými vojsky, spoluobčané ho však, již sedmdesátiletého muže, po válce odsoudili za kolaboraci a zkonfiskovali mu majetek. Skutková podstata jeho odsouzení je mezi místními pamětníky dodnes předmětem diskusí. „Mí rodiče byli přesvědčeni, že kolaborant nebyl. S Němci to ale uměl. Když na konci války Němci prchali z Milovic, kde měli posádku, lidi hned začali stavět barikády. Ale doktor Tichý nakázal, aby je rozebrali. To proto, aby Němci mohli projet, jinak by mohli střílet.“

Bohumíra Černohorská vzpomíná, že za války sloužili v Lysé dva lékaři. MUDr. Kraus, který měl židovský rodokmen, a dle vzpomínek pamětnice byl nacisty odvlečen. Druhým byl již zmiňovaný MUDr. Tichý, který byl za války též starostou. „Byl to ochotný a empatický lékař. Když jste neměli peníze, udělal svou práci zadarmo.“ Vzpomíná například, jak pomohl také jí, když jako dítě trpěla krvácivostí z nosu. Jednou krev nešla zastavit. „Bylo to v roce 1941, zrovna se v Lysé v zámku konala velká oslava výročí města, MUDr. Tichý právě oslavu zahajoval. Tatínek za ním přiběhl a doktor Tichý, jen co ukončil svou řeč, přišel k nám. Takže na něj vzpomínám v dobrém.“

Sokolský tábor po válce byl hodně dobrodružný

Po obsazení republiky v roce 1939 nacisté zakázali Sokol, z něhož se posléze rekrutovalo mnoho spolupracovníků odboje. Nahradit jej měla masová mimoškolní organizace zaměřená na výchovu české mládeže, jejímž ideovým cílem byla podpora tzv. protektorátního vlastenectví a spolupráce s německou říší. Dle vzpomínek Bohumíry Černohorské bylo kuratorium i v Lysé nad Labem ve staré škole, ale chodilo se tam jen cvičit. „Pamatuji, že to vedl pan učitel Beneš, a mám vzpomínku, jak cvičím na kruzích. Žádná ideologie se tam nepěstovala. Můj muž je o tři roky starší a vyprávěl, že taky chodil do kuratoria, ale dělal atletiku.“ 

Po válce vstoupila Bohumíra do Sokola a hned v létě 1945 jeli na tábor do Loučeně. Ještě stále fungoval lístkový systém, a protože lístky neměla, musela přinést domácí zásoby: mouku, cukr, vajíčka. „Přijeli jsme do Loučeně a spali jsme tam ve škole. Jenže v noci vylezly štěnice. A tak nás sestry sokolky ráno spakovaly a šli jsme do Chudíře, kde jsme spali v hospodě na sále vedle pípy, ve slamnících, které jsme si sami nacpali slámou. Jenže v sobotu tam byla tancovačka, takže některé děti šly spát na půdu a kam se dalo. Vařily nám sestry a měli jsme se tam dobře. Dnes už by něco takového nebylo možné.“ Vzpomíná ještě tábory v Doksech v letech 1946 a 1947 s vedoucími p. Hilmanovou, Princem a Viktorem Hellerem, který také spoluorganizoval Všesokolský slet, později byl pronásledovaný komunisty.

Všesokolský slet 1948: Neprotestujte proti vládě

V roce 1948 se účastnila Všesokolského sletu, který byl prvním poválečným sletem od roku 1938. Zároveň se slet konal několik měsíců od převzetí moci komunisty a mnozí sokolové ho pojali i jako protest proti únorovému převratu, který zásadně změnil poměry ve vedení Československé obce sokolské. „Bratři sokolové, kteří cvičili na Strahově, když šli kolem tribuny, kde seděl Klement Gottwald, se dívali na jinou stranu a pak z toho měli problémy. Znala jsem třeba krejčího Pepíka Halamu - šil nám trenýrky a úbory, a také Karla Kopejtka, kteří za to pak pykali. Sice je nezavřeli, ale museli do dolů,“ vzpomíná Bohumíra Černohorská.

Jí bylo patnáct let, patřila už mezi dorostenky a už také věděla, co se na pozadí událostí děje. Silně na ni zapůsobilo gesto ředitele jejich dívčí měšťanské školy Františka Komerse. Ten přišel 25. února 1948 k nim do třídy a na protest vyhlásil hodinovou stávku. „Hodinu jsme se neučili. Pak jsem šla domů a brečela jsem, že komunisti udělali převrat. Táta mě uklidňoval, že je zanedlouho z hradu vyženou. To se ale bohužel nestalo,“ vypráví Bohumíra Černohorská. O půl roku později na Všesokolském sletu se pak starší dívky bouřily proti režimu. „Byla tam vrchní náčelnice Provazníková (která potom emigrovala do Ameriky), a když nás řadili, kladla nám na srdce, abychom nedělaly žádné protesty proti vládě a chovaly se normálně.“ 

Po roce 1948 mnozí sokolové z Lysé přešli do veslařského klubu. „Tam u Labe jsme se scházeli o nedělích, kdo nevesloval, hrál třeba volejbal.“

Špatná doba pro učitele

Bohumíra chtěla být učitelka, ale zvažovala i obchodní školu. Na střední školu se hlásila v roce 1949. Paní učitelka Hermanová, mimo jiné sokolka, která měla u dívek velký respekt, jí poradila, aby si vybrala obchodní školu. „Byla špatná doba a ona sama to jako učitelka neměla lehké. Byla čestná a rovná. Říkala, že to budou mít učitelé těžké. A tak jsem ji poslechla a nelitovala jsem.“

Bohumíra chodila dva roky na obchodní školu v Resslově ulici v Praze a pak nastoupila do obchodního oddělení Ústřední rady odborů se sídlem na Žižkově.

Kolektivizace zemědělství

V roce 1954 byli rodiče Bohumíry donuceni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Museli vložit do družstva svá pole, krávy jim odvezli ke společnému ustájení. „To bylo hodně smutné, když je odváželi. Byl to jejich majetek, obživa. V JZD se potom špatně hospodařilo a měli tak nízké jednotky, že to nebylo k uživení. Rodiče po dvou letech zase vystoupili, jako většina lidí. Zůstali tam hlavně ti, kteří neměli pole a nebyli původně rolníci,“ líčí Bohumíra Černohorská. Pole rodičům družstvo vrátilo, ale ne ta jejich, nýbrž ta méně výhodná, co byla daleko.

Stát rodiny v 50. a 60. letech moc nepodporoval

Bohumíra se v roce 1955 provdala za Vladimíra Černohorského, jehož rodina byla u režimu v nemilosti a Vladimír nemohl z politických důvodů studovat. Pracoval v chemičce v Ústí nad Labem, pak se dostal do Lysé do Kovony a zde byl zaměstnán jako chemik až do důchodu. „Kdyby byl mohl, studoval by vysokou školu zemědělskou,“ říká pamětnice.

V roce 1956 se jim narodil syn, v roce 1964 dcera. Když byly děti malé, byl to boj o přežití, o každou korunu. Mladé rodiny nebyly v 50. a 60. letech státem příliš podporované. „Žena měla nárok na placenou mateřskou maximálně půl roku, pak musela do práce, a nebo zůstat doma dál, ale bez finanční podpory. Měli jsme pořád málo peněz, já nemohla dojíždět do Prahy do práce, když jsem měla doma půlroční mimino. Moc se to nezměnilo ani v roce 1964 s dcerou,“ vysvětluje Bohumíra Černohorská. Pomáhala tedy rodičům na poli, brigádničila, rozvážela noviny a k tomu vypomáhala v JZD. „Vzala jsem si do péče kus řepného pole za Byšičkami. Protrhávala jsem a pak sklízela řepu a za to jsem dostala 25 kg cukru zadarmo.“

Listopad 1989 byla radost

Bohumíra Černohorská pak pracovala v Laboře Lysá nad Labem. Ačkoli byla (zejména na pracovišti v Praze) přesvědčována ke vstupu do strany, nikdy tak neučinila, i když výhody by z toho jistě měla. Změnu režimu v listopadu 1989 přivítala s velkou radostí, ale jak říká, nijak se neangažovala. „My jsme si to s kolegy - komunisty vyříkávali v práci průběžně už před tím,“ směje se.

Ve volném čase se věnovala dětem jako cvičitelka v Sokole, kde byla také náčelnicí, a v roce 1990 se účastnila Všesokolského sletu v Paříži.