Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Černohorská (* 1940)

• narozena 10. února 1940 v Hradci Králové

• z dětství si vybavuje bombardování továrny v Semtíně u Pardubic

• vystudovala Vysokou školu ruského jazyka a literatury, kombinaci ruština-čeština

• v roce 1960 se zúčastnila dvouměsíční výstavy v Moskvě, kde působila jako hosteska

• po závěrečných zkouškách začala pracovat v Československém rozhlase

• v srpnu 1968 se podílela na protiokupačním rozhlasovém vysílání

• v rámci normalizačních prověrek byla vyloučena z komunistické strany

• roku 1975 musela z Československého rozhlasu odejít

• pracovala jako technická redaktorka nebo učitelka

• po Sametové revoluci se do rozhlasu vrátila

„Když jsem byla malá, bylo mi divné, že se mohly rodit děti,“ vzpomíná na své dětství, které prožila v době druhé světové války, dnes osmdesátiletá Jana Černohorská, za svobodna Kudrnová. Když se 10. února 1940 v Hradci Králové – tedy, jak sama říká, v „salonu republiky“ – narodila, byla v pořadí druhá dcera z celkem čtyř dívek svých rodičů.

Rodina bydlela v domku na předměstí, na jehož zahradě vykopal tatínek kryt. „Byl vlhký, v jílu, byly tam lavičky. A když zazněly sirény, běžela tam celá rodina. Strašně jsem se bála, protože tam byly žáby,“ vzpomíná Jana. 

Skrytá vlastenka

Tehdy byl kryt ještě běžnou součástí života a také rodina Kudrnova se do něj musela nejednou schovat. Například, vzpomíná Jana, když byl velký nálet na Pardubice, který měl za cíl mimo jiné bombardovat továrnu na výbušniny Semtín. „To byla ohromná záře, příšerné. Hradec je dvacet kilometrů od Pardubic a přitom to bylo, jako když se díváte do hořícího objektu. Bála jsem se,“ popisuje Jana. Ostatně také hned po válce jí lékařka kvůli zlým zážitkům z války předepsala dva měsíce v ozdravovně.

Jako malá chodila Jana do Sokola, kromě toho hodně zpívala, což mimochodem odkoukala od své maminky, která  hrála ochotnické divadlo. Navštěvovala osmiletou dívčí školu a později díky svým divadelním a recitačním schopnostem nastoupila na jedenáctiletou školu Josefa Kajetána Tyla v Hradci, kde v roce 1957 maturovala. 

Původně Jana toužila stát se herečkou. Její druhou vášní byla příroda a zajímala se také o historii a dějiny. „Jsem taková skrytá vlastenka,“ hodnotí dnes s tím, že milovala a pravidelně odebírala spisy Aloise Jiráska. Dodnes Jana vzpomíná na slova svého učitele matematiky, který jí řekl: „Kudrnová, přece nebudeš sedět někde v archivu.“

Nakonec se Jana rozhodla, že půjde studovat ruštinu v kombinaci s českým jazykem. Ve stejné době totiž při Univerzitě Karlově vznikla Vysoká škola ruského jazyka a literatury. „Po válce sem přišli sovětští profesoři, kteří na škole učili,“ popisuje Jana dobu, kdy jako sedmnáctileté vyplašené děvče přijela do Prahy.

Komunisté různého typu

To vše už se ale odehrávalo v době, kdy moc ve státě pevně třímala komunistická strana. „Pozoruhodné to bylo v tom, že byli komunisté různého typu. Někteří dělali kariéru, někteří to mysleli upřímně, že se nám po válce bude dařit dobře. A můj tatínek věřil v to, že je správně, že by si lidé měli být rovni. V téhle rodině jsem byla vychována,“ popisuje Jana. Jak však dospívala, četla a jednoduše poznávala svět, začalo se její vnímání měnit. A příležitost „ledacos se dozvídat“ měla Jana také díky vysokoškolskému prostředí, ve kterém se pohybovala. Právě tak se coby studentka ruštiny dostala v roce 1960 na dvouměsíční výstavu do Moskvy, kde jako hosteska prováděla jednotlivé skupiny.

„Brzy jsem poznala, jak strašně mi vadí funkcionáři a oficiální delegace. Hrozně ráda jsem chodila se školami. Tam už jsem začala poslouchat a dozvídala se konkrétní věci z jejich života. Že to nebylo tak růžové, jak jsme si mysleli,“ říká. Studenti jí svůj život popisovali jako nesvobodný, bez možnosti vyslovit svůj názor. „Moje rodina věřila, že bude líp, a já jsem se pak postavila na jinou stranu,“ říká k tomu dnes Jana.

Zkouška na práci v rozhlase

Ihned po absolutoriu se dostala k práci v Československém rozhlase. „To jsou takové životní náhody,“ hodnotí Jana. „Stalo se to, když jsem dělala státnice. Byla jsem na potítku a přišel za mnou pan asistent a řekl mi: ‚Hele, tady je číslo na paní doktorku Spalovou. Máš se jít podívat do rozhlasu. Chtěli by tam nějakou redaktorku, tak bys tam mohla jít.’ Byla jsem vyjevená, ale šla jsem. A zjistila, že už na první pohled tam jsou bezvadný lidi,“ vypráví Jana. 

Na doktorku Spalovou vzpomíná jako na velmi vzdělanou ženu, která v rozhlase šéfovala velmi svérázným způsobem. Přijala ji nejprve na zkoušku a když se Jana osvědčila, nakonec ji přijala. Bylo tu ale menší jenže: Jana totiž už tehdy měla umístěnku na práci do Hradce Králové. „Doktorka Spalová šla někam na ministerstvo a zařídila, že mě z toho vypsali. A takhle jsem se dostala do rádia,“ vzpomíná.

Jana tak začala pracovat v hlavní redakci pro děti a mládež, konkrétně se skupinou Pionýrské jitřenky, což byl hlavní a také velmi poslouchaný pořad nedělního dopoledne. Jejími kolegy byli například Jiří Grygar, Zdeněk Svěrák či Miloň Čepelka a v neposlední řadě také Ludvík Vaculík. „Stal se mým kamarádem a vyprávěl o svých osudech, když studoval nebo se učil ve Zlíně u Bati. Už v rádiu se projevoval velmi neohroženě. Když mu chtěli sestříhat pořad, vzal si střihačku, dovezl ji před ředitelnu a ostentativně tam pracoval,“ vzpomíná. 

Podílela se třeba na reportáži Sliby zarostlé lebedou pro programovou řadu Lidé – život – doba, pořadu o vztahu dospělých k nedospělým k Mezinárodnímu dni dětí (1968) či připravovala pořad o historii pražského vodovodu Cesty do pražského podzemí (1969).

Škraloup na další léta

A pak přišel 21. srpen roku 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Vyšla jsem z domu, bydlela jsem v Braníku blízko Vltavy, a nad námi lítala vojenská letadla. Měla jsem to štěstí, že jsem se do rozhlasu dostala zadním vchodem přes garáže. Naše redakce byla ve čtvrtém patře s balkonem na Hradčany. Bylo nás tam jen několik, protože Vinohradská třída už byla obsazená vojáky a tanky. Armáda začala rozhlas postupně od přízemí obsazovat,“ popisuje Jana historický moment roku 1968.

„Když přišli do naší redakce, byli to unavení, zaprášení, vzrůstem malí, obličejem mladí vojáci, kteří drželi samopaly pevně na hrudníku a koukali na nás. Odvedla jsem je na balkon a rusky jsme jim říkali: ‚Podívejte se, tohle jsou Hradčany, to je náš Hrad, tam sídlí prezident. Tady se nic neděje, tady není žádná kontrarevoluce.’ No neříkali nic, jen koukali a zbraněmi dávali najevo, abychom odešli,“ líčí Jana. Když redakci opustila, potkala kolegu, který ji informoval o tom, že v budově rozhlasu v Dykově (tehdy Hviezdoslavově) ulici se už chystá ilegální vysílání stanice Československo 2. „A jestli tam chci jít. Já byla tehdy svobodná, naštvaná na Rusáky, tak jsem tam samozřejmě hned zamířila,“ vzpomíná.

Šlo o rozhlasovou vilu v zahradě, kde Jana předtím často natáčela právě pořady pro děti. Při vysílání k srpnové okupaci se tady seznámila s šéfredaktorem redakce Slávkem Vondráškem, který akci velel. „Muselo to být utajené, technici obsluhovali studio a my jsme přijímali zprávy, stříhali reportáže. Těch stanic bylo víc, televize taky byla ilegální. A tam jsme prožili ty dramatické dny, kdy byla naše delegace v Rusku a nakonec to špatně dopadlo,“ popisuje Jana.

V ten moment se Jana také snažila využít kontaktů, které za svou praxi v rozhlase nasbírala. Při natáčení pořadu s názvem Cestou sněženek se totiž setkala s dětmi českých vojáků z druhé světové války, mimo jiné také s vnučkou generála Ludvíka Svobody, který byl v té době prezidentem.  A tak se ho s kolegou vydala navštívit. „A řekneme mu náš názor, jak to bude dál, že bychom neměli ustoupit a jakou máme naději do budoucna. Tak jsme se s kolegou Vladem vydali pěšky na Hrad. Tehdy pan Svoboda bydlel v zahradním domku v Královské zahradě, ale nic jsme nevyřídili. Bylo to celkem jasné, už bylo rozhodnuto. Bylo nám řečeno, že si nemůže vzít na svědomí to, čím hrozili našim lidem a státu. Takže jsme se vrátili,“ vzpomíná Jana.

Pak už mělo veškeré dění relativně rychlý spád. Její kolegové a současně kamarádi jako například Zdeněk Svěrák či Jiří Šebánek, kteří později zakládali divadlo Járy Cimrmana, z rozhlasu odešli ihned. „Což udělali dobře,“ hodnotí Jana, která se rozhodla zůstat. S nastupující normalizací byla ale práce v rozhlasu a zejména ve zpravodajství pod stále větší kontrolou. „Dopadlo to špatně,“ říká dnes Jana. „S těmi, co byli slyšet v ilegálních stanicích nebo se ho účastnili, bylo zahájeno řízení. Byla jsem vyloučena z komunistické strany,“ vzpomíná. V jednom svém pořadu později použila větu, že „moudří lidé nám radili, abychom si vzali ušanky, ale my jsme volili kulíšky.“ Právě ta se jí stala osudnou, protože ji tehdejší režim označil za projev nepřátelského postoje. V té době ale byla těhotná, a tak ji rozhlas nemohl propustit. Přesto měla do budovy zakázaný vstup a nemohla se stýkat ani se svými spolupracovníky. 

Po druhé rodičovské dovolené, tedy v roce 1975, musela z Československého rozhlasu nakonec přece jen odejít. Když se Jana snažila najít nové zaměstnání, musela na pohovorech přiznat, co dělala předtím. „Bylo to beznadějné. Byla jsem na 36 místech a nikde mě nechtěli zaměstnat. Ani ta ruština nepomohla,“ vzpomíná. Nakonec nastoupila jako technická redaktorka do studia na výrobu tiskopisů pro družstevní podniky. 

Dojíždění z Hradce do Prahy bylo ale pro Janu, v té době už matku dvou malých dětí, poměrně složité. Přes spolužáka svého manžela se tak nakonec dostala do kanceláře právního oddělení Jednoty na Praze-východ, což už bylo pro její rodinný život snesitelnější.

Rozvratný živel ve škole

Zhruba dva roky před Sametovou revolucí začala Jana pracovat ve škole jako družinářka. Mezi ostatními zaměstnanci prý působila trochu jako „rozvratný živel“. Třeba když do sborovny ve dnech Sametové revoluce přišla v tričku s nápisem Občanské fórum. „Když se začal blížit rok 1989, tak mi některé kolegyně říkaly, ať jsem radši zticha a neprovokuju,“ směje se dnes Jana.

Vzpomíná na historický pátek 17. listopadu 1989. Chystala se i s manželem na další den, kdy se konal sraz Jonáš klubu, spolku příznivců divadla Semafor. „A tam už přišel Jiří Černý a další herci a řekli nám, co se den předtím stalo,“ popisuje. Později se Jana účastnila i velké manifestace v Praze na Letné. Ještě téhož roku v prosinci pak u Jany doma zazvonil telefon. Volali jí z rozhlasu. Její kolega Bohumil Kolář, který pracoval na pořadu Meteor, jí nabídl, aby se vrátila zpátky. „A to bylo velké dilema,“ vzpomíná Jana. Nakonec však přijala. „Chtěli mě udělat šéfovou, ale já jsem hned řekla, že bych prosila střihačku a magnetofon a začala jsem zase natáčet.“ 

Později z rozhlasu odešla a ještě chvíli pracovala jako učitelka na základní škole v Říčanech. Přesto však s rádiem spolupracovala externě a pořady točila přímo se svými žáky.

Za svou rozhlasovou kariéru se podílela například na pořadu V Daliborce znějí stradivárky s Václavem Hudečkem (1995); věnovala se i literární a umělecké tematice (například Jak začala psát Daniela Fischerová –1993, Ještě za Boženou Němcovou – 1995, Julius Zeyer – už jen jméno ze Slavína? – 1998); vytvářela zvukový časopis Turádio. Natočila také reportáže s osobnostmi, které před rokem 1989 v rádiu nesměly vystupovat (například reportáž z roku 1990 Jak to tenkrát bylo – s pamětníky vysílání v srpnu 1968) a zaznamenala osudy obětí německé okupace, které přežily (například Pojďte dál – s Annou Nešporovou z Lidic z roku 1994).

S kolegou Pavlem Tumlířem získala v rozhlasové Žatvě 1965 cenu za reportáže Cestou sněženek. Na soutěžní přehlídce Report 1996 získala také první cenu v kategorii publicistiky za Turádio č. 18/1996. Národní cenu Prix Bohemia Radio jí porota udělila za pořad Nefetuj a piš!