Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albert Antonín Černý (* 1937)

• narozen 4. února 1937 v Bratislavě v sokolské rodině

• otec Augustin v roce 1943 odsouzen na pět let za podporu odboje potravinami, účastník Pražského povstání

• vzpomínky na období protektorátu, Pražské povstání v Jeronýmově ulici v Praze

• poválečný Krnov, znárodnění rodinné autodopravy a taxi služby 1948

• maturita 1955, 1957 přerušení studií na AMU, 1959 nepřijetí zpět na studium herectví z politických důvodů - politické angažmá otce

• 1957–1959 základní vojenská služba Mariánské Lázně-Klimentov, vojenský divadelní soubor Palcát

• inspicientem a hercem v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně

• vypracování stanov a programu Klubu angažovaných nestraníků

• okupace 1968

• 1970 státní prověrky, vyhození z brněnského divadla

• podpis Charty 77, činnost ve VONS

• samizdat, brněnská pobočka edice Petlice

• nepodmíněný trest na 3,5 roku 1979–1982, věznice Bory

• převrat v roce 1989, spoluzakladatel OF ve Zlíně a Otrokovicích, ČSSD, poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, branně bezpečnostní výbor +politická angažovanost a vyznamenání

Albert Antonín Černý (1937)

Elitou se nestanete tím, že budete šplhat do politiky, ale když budete odborníky ve své profesi

• narozen 4. února 1937 v Bratislavě
• otec Augustin v roce 1943 odsouzen na pět let za podporu odboje potravinami, účastník Pražského povstání
• vzpomínky na období protektorátu, Pražské povstání v Jeronýmově ulici v Praze
• poválečný Krnov, znárodnění rodinné autodopravy a taxi služby 1948
• maturita 1955, 1957 přerušení studií na AMU, 1959 nepřijetí zpět na studium herectví z politických důvodů
• 1957–1959 základní vojenská služba Mariánské Lázně-Klimentov, vojenský divadelní soubor Palcát
• inspicientem a hercem v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně
• vypracování stanov a programu Klubu angažovaných nestraníků
• okupace 1968
• 1970 státní prověrky, vyhození z brněnského divadla
• podpis Charty 77, činnost ve VONS
• samizdat, brněnská pobočka edice Petlice
• nepodmíněný trest na 3,5 roku 1979–1982, věznice Bory
• převrat v roce 1989, OF, ČSSD, poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, branně bezpečnostní výbor

Malý Albert sedí dědovi Antonínovi na kolenou a pozorně naslouchá vypravování příběhů z první světové války. Vyčítavě se ptá: „A jak to, že jsi nebyl legionář!?“ Děda zdvihá hlas a s hrdostí říká: „Já jsem přísahal císaři pánu a chlap přísahu neporuší, i když už se mi politika Habsburků nelíbila.“ Podobné výchovné lekce, rodinná sokolská výchova k odpovědnosti bez ohledu na vlastní pohodlí a bezpečí, formovaly Alberta Černého a staly se základem pro to, aby pod tlakem totalitního režimu neustupoval ze svého přesvědčení a názorů.

Válečná Praha 

Albert Antonín Černý se narodil 4. února 1937 v Bratislavě. Tatínek Augustin pracoval ve velké pekárně, hrál ochotnické divadlo a byl nadšeným členem Sokola. V něm se seznámil s budoucím švagrem a tchánem Antonínem Segmüllerem. Ten pocházel z Vídně a ještě před první světovou válkou odešel do Čech. Pracoval na poště a za zranění při obraně poštovního vlaku obdržel vysoké státní vyznamenání. Augustin se oženil s Marií Segmüllerovou a i s její rodinou se v roce 1938 přestěhovali do Prahy. Začal podnikat a otevřel si vlastní pekárnu v Cerhovicích u Zbiroha. Podporoval potravinami partyzány a v roce 1943 byl zatčen a odsouzen k pěti letům vězení. Marie s Antonínem živili Alberta a jeho mladšího bratra Petra. „My jsme bydleli v Jeronýmově ulici, když jsme se koukli z okna doleva, tak jsme viděli prázdný sokl Žižkova pomníku, a při pohledu doprava bylo malé náměstíčko a ve vikýři tam měli naši lidé kulomet a tam u toho soklu měli Němci kulomet a stříleli po sobě přes naši ulici. Pak nás odlifrovali do nějakého sklepa, protože to v bytech začalo být nebezpečné. Tam jsem poprvé viděl umírat lidi, krvavé rozervané hrudníky, prostřelené hlavy, naříkání, to byl pro mě jako pro kluka silný zážitek.“ Augustin na konci války utekl z vězeňského transportu a bojoval v Pražském povstání. Albert Černý spolu s kamarády nadšeně běhal po Praze mezi vojáky Rudé armády. Přivedl domů kapitána Kartavlenka: „Nebyl to žádný bolševik, pocházel z Ukrajiny a jen bránil svou zem. Stále nemohl pochopit, že není v nepřátelské zemi, tátovi s dědečkem dalo velkou práci mu to vysvětlit…“  

Za podnikáním do poválečného pohraničí

Marie onemocněla tuberkulózou a pamětník měl také nemocné plíce. Ještě v roce 1945 odjel na ozdravný pobyt organizovaný Červeným křížem do Švýcarska. Přestože se mu v alpském Beatenbergu líbilo, stýskalo se mu a v létě 1946 se vrátil do Prahy. Rodiče se mezitím rozhodli přestěhovat do pohraničí. Předpokládali tam více možností k podnikání a zvolili město Krnov. Augustin se stal podílníkem ve velké pekárně a cukrárně, provozoval autodopravu a taxi službu. „Tatínek byl naprosto otevřený člověk, říkal: ‚Nakonspiroval jsem se dost za války, teď už konspirovat nehodlám, jsem svobodný člověk, ať jsou tu komunisté, nebo ne. Netajil se svou křesťanskou vírou… Jednou po volbách v roce 1946, kdy byli komunisté nejsilnější stranou, šli rodiče na mítink a nějaký komunista tam hřímal proti Masarykovi-nelidovi, který nechal střílet do dělníků… rodiče se zvedli, táta na něj zavolal: ‚Lžeš!‘ a odešli.“ Komunistický převrat znamenal konec pro rodinnou firmu a následovaly i domovní prohlídky. Augustin nastoupil na místo skladníka do národního podniku Karnola.

V divadle režimu navzdory

Po několika reformách středního školství, z nichž nejhorší byla ta, která humanitně orientovanému Albertu Černému přikázala učit se deskriptivní geometrii a matematiku, odmaturoval v roce 1955 a nastoupil na studium herectví na pražské AMU. „Talentové i odborné zkoušky jsem splnil a oni zřejmě nezkoumali kádrové posudky. Viděli napsáno ‚otec – dělník‘ a přijali mě. Můj studijní okruh vedla paní Věra Fabiánová. Spousta výuky se odehrávala v jejím bytě nedaleko Národního divadla… Velice mnoho jsem se tam naučil: paní profesorka ve mně ale viděla Romea, strašlivě se zmýlila. Já jsem potom byl u divadla figurkář a komik. Na Romea ani na hrdinné role jsem neměl, nebyl jsem ten typ.“ Po čtyřech semestrech musel Albert Černý pro neutuchající bolesti hlavy studium přerušit. Lékaři nakonec přišli na to, že má posunutý krční obratel. Masážemi se bolestí brzy zbavil, a aby neztrácel čas, rozhodl se pro absolvování základní vojenské služby. Zařadili ho jako radistu k dělostřelecké baterii v Klimentově. Ihned se zapojil do vojenského divadelního souboru Palcát, kam záhy přibyl i jeho kolega ze studií, režisér Juraj Herz. Když se v roce 1959 chtěl vrátit na studia, bylo mu řečeno, že musí znovu k talentovým zkouškám. „Juraj Herz mě uklidňoval: ‚Vystřihneš jim tam jeden monolog z Čapajeva – to bylo něco kádrového – a ještě něco dáme dohromady… tak jsem tedy šel na talentovky a tam mě všichni ti pedagogové znali a i ten pan Nedbal, který se vždy tvářil tak nepřístupně, tak i ten se po mém výstupu usmíval a říkal mi: ‚Tak, Alberte, fajn, v říjnu na shledanou.‘ A pak mi přišel dopis, že z nedostatku talentu jsem nebyl přijat. Rozjel jsem se hned do Prahy za děkanem Bezdíčkem a zeptal jsem se ho: ‚Pane děkane, na rovinu, abych věděl, jak se mám v životě zařídit. Opravdu jsem takové nemehlo, nebo je v tom ještě něco jiného?‘ Pan děkan se tak charakteristicky a opatrně rozhlédl a potichu řekl: ‚My jsme tě nesměli přijmout, přišel příkaz.‘ A potom hlasitě: ‚No, nedá se nic dělat, Alberte, nebylo to ono, byli tam talentovanější, tak jsme tě zpátky nevzali.‘“ Divadla se však Albert Černý nevzdal a postupně v průběhu šedesátých let působil jako inspicient a herec v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně.

Beznadějný konec jara

Jakmile se dozvěděl o založení Klubu angažovaných nestraníků, zapojil se do jeho činnosti. Na žádost Rudolfa Battěka sepsal stanovy a přepracoval program klubu. Jeho práci ostatní členové bez výhrad přijali, vybudoval si tak respekt a pro sebe objevil nový předmět zájmu. Začal se samostudiem práva a politologie. 21. srpna 1968 pamětníka v jeho bytě v Porubě dlouho před zazvoněním budíku probudil hluk motorů a skřípění pásů. Již několik dní předtím si všiml neobvyklého shromažďování a pohybu vojenských jednotek za státní hranicí a zmínil to s obavou i při diskusi na schůzce KAN v Praze, ale nikdo nevěřil, že se jedná o hrozbu – kdo by si troufl vést vojenskou intervenci? Z okna sledoval jedoucí polské tanky: „Říkal jsem si: Je to možné? Budí takhle brzo ráno lidi a jedou vagonovat do Svinova na nádraží. Každou chvilku bylo nějaké cvičení. Pak jsem si uvědomil, že hlavně jsou dopředu v bojové poloze. Hned jsem běžel k telefonu a volal na krajskou vojenskou zprávu. Představil jsem se, uvedl hodnost a odbornost a ptal se, kdy, kde a s čím se mám hlásit. Chvilku bylo ticho a pak se ten důstojník ozval: ‚Soudruhu, co otravuješ? Strana dobře ví, co dělá.‘ A bylo vymalováno. Já naiva jsem byl přesvědčený, že bude mobilizace.“ Na zoufalství nezbyl Albertovi Černému čas. V opavském divadle přesvědčoval diváky žádající zrušení představení, že Ženitba od Gogola připravená k uvedení toho večera a okupace jsou dvě zcela odlišné věci. Začalo shánění papíru a ormigů na tisk plakátů a organizování krycích bytů pro eventuálně pronásledované osoby. Státně politické prověrky v roce 1970 zastihly Alberta Černého ve Státním divadle v Brně. „Komise to měla jednoduché: ‚Soudruhu Černý, my o vás víme prakticky všechno, ale přece jen tady nějakou naději vidíme. Jak se díváte na vstup spojeneckých vojsk do Československa?‘ Já jsem řekl: ‚Nedívám, to není vstup, to je okupace, brutální násilí, porušení základní lidské morálky a mezinárodního práva, to je válečný zločin.‘ Ti se tak na sebe podívali a řekli: ‚Tak, soudruzi, to je jasné.‘“ Čekal na verdikt soudruhů a správně odhadl, že koncem sezony skončí v divadle i on. Chodili za ním kolegové a omlouvali se mu, že se za něj nepostavili. Jediný, kdo vystoupil proti pamětníkovu vyhazovu, byli členové operního sboru, kteří dokonce uspořádali petici proti jeho nucenému odchodu.

Řidič se samizdatovým vedlejšákem

„Kromě divadla jsem uměl jen řídit auto, tak jsem sháněl nějakou takovou práci. Narazil jsem, můj kádrový profil byla překážka. Až mi někdo řekl, že dopravní podnik v Brně přijímá řidiče tramvají a zajímá je pouze pracovní hodnocení. Řidičů bylo málo a práce to byla, jak jsem se přesvědčil, za trest, velice psychicky náročná. Soudružka vedoucí kádrového oddělení v divadle se celá vyděsila, když jsem tam přišel pro to pracovní hodnocení. Řekla mi: ‚Prosím, nezlobte se, ale s tím nechci nic mít. Obraťte se na referenta pro zvláštní záležitosti.‘ To bývali obvykle estébáci. Tak jsem za ním přišel, řekl, oč mi jde, a on na to: ‚To bude problém, soudruhu Černý, to bude problém.‘ Vstal a šel k registrační skříni. Otevřel ji, zabodl oči do nekonečna a řekl: ‚To bude průser. Soudruhu Černý, vy to na mě snad neřeknete, ale já ty vaše kádrové materiály nemůžu najít. Nezlobte se, ale já vám můžu dát jen pracovní hodnocení.‘ Velice vážně jsem mu poděkoval s tím, že pracovní hodnocení je přesně to, co potřebuji. Ty kádrové materiály tam určitě měl, ale dal mi tak najevo, že proti mně nic nemá. Jezdil jsem potom tři roky s tramvají.“ Řidiče služeb města Brna a poté u Českého červeného kříže dělal až do svého zatčení v roce 1979. Celá sedmdesátá léta se podílel na organizaci samizdatu, brněnské pobočky samizdatového vydavatelství Petlice. Albert Černý měl na starost komunikaci mezi jednotlivými kroky tvorby samizdatu. Obstarával papír. Na základě inzerátu v novinách přijímal písařky, koordinoval práci s lidmi, kteří knihy vázali, a spoludistribuoval výtisky v třetí lékárničce, „od které v případě policejní kontroly ztratil klíče“, své dodávky, se kterou jezdil pro Červený kříž. Dalším článkem distribučního řetězce byl obvykle v Praze Pavel Roubal. „Sehnat psací stroje, to šlo, ale sehnat písařky, někoho, kdo umí psát všemi deseti a bezchybně, to bylo těžké. Dali jsme inzerát do novin a kamuflovali jsme to disertační prací a podobně. Ty psaly za honorář a peníze jsme vybírali mezi sebou. Ony tím, že za opisování braly peníze, byly v podstatě podle zákona kryté, protože nebyly povinné posuzovat obsah té práce, samozřejmě to nebylo tak jednoduché a úplně bezpečné. Většina jich po prvním opisování zjistila, o co jde, ale asi jen tři couvly a měli jsme skupinu asi deseti stálých písařek.“

Chartista se zvláštními úkoly

Pamětníkův podpis pod Chartu 77 byl deponován, podepsal za přítomnosti dvou svědků, kteří listinu zalepili do obálky a uložili. Měl zůstat co nejdéle mimo pozornost Státní policie a pracovat na svěřených úkolech – na studiu literatury, tvorbě projektů a koncepcí – jak by mohla vypadat a fungovat demokratická a socialistická republika. „Václav Havel mi řekl: ‚Kdyžtak se podívej, jestli by to fungovalo bez politických stran.‘ Po dlouhém studiu jsem došel k tomu, že bez nich by to nefungovalo.“ 

V roce 1979 se Albert Černý zapojil do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Začal být sledován StB, která si dávala záležet na tom, aby o dohledu věděl, což bylo neklamné znamení, že jeho zatčení visí ve vzduchu. „Šel jsem do práce, vyzvednul jsem si klíče a šel na dvůr pro auto. Proti mně z toho průjezdu vyšlo sedm civilistů, zcela evidentně estébáků. Já si okamžitě vzpomněl na film Sedm statečných – oni šli a ruce měli tak od těla, jako měli ti kovbojové, když chtěli sáhnout po revolveru. To mně strašlivě pomohlo, místo toho, abych se lekl, jsem se musel smát.“ Zatčení se pamětníkovi nakonec nevyhnulo a hrozil mu až pětiletý trest odnětí svobody. Díky dobré obhajobě disidenta advokáta Miroslava Machourka odešel od soudu s rozsudkem tři a půl roku žaláře za podvracení republiky, rozšiřování a tvorbu protistátních textů.

Přežívání za mřížemi

V jednom křídle Borské věznice v Plzni se sešel s Jiřím Dienstbierem, Dominikem Dukou, Václavem Havlem a Josefem Vlčkem. Pracoval na šatonech – brusírně umělých drahých kamenů, odkud se dostal až po hospitalizaci s žaludečními vředy. Zprávy o jeho špatném zdravotním stavu uváděné v západním rozhlase pravděpodobně zapříčinily jeho důkladné ošetření a lékařský zákaz dalšího nasazení na tomto oddělení. Po uzdravení pamětníka přesunuli na oddělení Tesla, kde se pro změnu musel potýkat s doslova mravenčí prací. Nejhorší byla šikana od spoluvězňů, počínající zvrháváním talíře s jídlem a končící fyzickými střety. Když situace vyvrcholila, došlo najednou k vysvětlení. „Bachaři jim nakukali, že jsem odsouzený za znásilňování dětí. A takovými i nejhorší kriminálník pohrdal a většinou vězení nepřežili. Naštěstí jsem, jako všichni ostatní vězni, měl u sebe rozsudek. Oni si ho přečetli a omluvili se mi. Najednou jsem měl klid, začal jsem plnit plán a měl jsem veškeré úlevy.“

Albert Černý odmítl ve vězení nabídku ke spolupráci se Státní bezpečností, která obsahovala i propracovaný plán jeho emigrace do Kanady. Po propuštění pokračoval v činnosti ve VONS, účastnil se soudních přelíčení a psal o nich zprávy. Dlouho nemohl najít zaměstnání, až ho nakonec přijali jako zřízence v brněnském krematoriu. Koncem osmdesátých let se přestěhoval do Otrokovic a pracoval jako řidič dodávky.

Zákonodárcem

Pád režimu Albert Černý neočekával, v nejlepším případě doufal v podobný obrodný proces jako ten v dobách Pražského jara. K listopadovým událostem dodává: „Docela dobře si dovedu představit, že špičkám StB docházelo, že to, co předvádí Milouš Jakeš a celá ta parta kolem něho, je z jejich výhledu cesta do pekel. Myslím, že tam mohla být i obava, aby se nestalo to, co roku padesát šest v Maďarsku, kdy špičky režimu visely na lucernách. Řekli si, že to neudrží, za dva tři roky to dopadne strašlivě, a raději situaci ještě trochu podšprajcnou. Proto, když by lidé říkali: ‚No tak nám zmlátili děti, co s tím naděláme?‘, se musela ještě roznést zpráva, že na Národní třídě byl ubit nevinný student. Bylo třeba národ vybudit.“ 

V roce 1989 stál u vzniku Občanského fóra ve Zlíně a účastnil se jednání s předlistopadovými městskými i krajskými státními orgány. Urychleně se podařilo vyjednat přejmenování z Gottwaldova zpět na Zlín. V roce 1990 kooptoval a následně byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Působil v branně bezpečnostním výboru, neboť nejdůležitějším úkolem, který si vytyčil, bylo po traumatech z let 1938 a 1968 bezpečnostní zajištění státu.

Politické angažmá

Albert Černý se stal členem Asociace sociálních demokratů a v roce 1992 neúspěšně kandidoval na předsedu sociální demokracie. „Sociální demokracie po roce 1989 je pro mě životní trauma a zklamání. Já jsem vychován v tom duchu spíše pravicovější politiky… v okamžiku, kdy jsem se seznámil v KAN s Rudolfem Battěkem, který byl přesvědčený sociální demokrat, jsem si řekl: ‚Proč ne, to by mohlo fungovat – ano, postarat se o potřebné, ale stát na to nejprve musí vydělat.‘ Předseda sociální demokracie Jiří Horák, emigrant, profesor politologie ve Spojených státech, neměl o tom našem dění a problematice ponětí. Neuvědomil si, jaké nebezpečí hrozí z toho, když přijme jako kolektivního člena do sociální demokracie takzvanou Obrodu – organizaci vzniklou před listopadem, tvořenou komunisty povyhazovanými ze strany. Všechna čest jejich postojům a statečnosti, ale oni se mnou jednali, abych se v parlamentu postavil na jejich stranu, že je nutné ten socialismus obnovit! Sociální demokracie začala působit čím dál tím více takovým tím bolševickým stylem, to pro mě bylo obrovské zklamání.“ Albert Černý zanechal politického působení a až do odchodu do penze zastával úřednická místa na ministerstvu vnitra a zahraničních věcí.