Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Černý (* 1932)

• narozen v Klenovicích na Hané 6. dubna 1932

• v roce 1951, ve svých sedmnácti letech, emigroval do Rakouska

• absolvoval výcvik u CIC (1951–1953)

• během emigrace v Rakousku pravidelně ilegálně přecházel hranice a navštěvoval rodiče

• v roce 1954 byl chycen Pohraniční stráží kvůli zradě svého strýce

• jako podezřelý ze špionáže byl v roce 1956 odsouzen na šestnáct let do Leopoldova

• v roce 1965 byl propuštěn na podmínku

• v roce 1967 se pokusil znovu emigrovat a opět byl kvůli zradě spoluvězně chycen

• následně poslán do věznice Mírov

• po propuštění na amnestii v roce 1969 pracoval v dělnických profesích

• žije v Hodoníně

Komunisté zabírali majetek

František Černý se narodil na Hané v Klenovicích 6. dubna 1932. Jeho otec pracoval jako dělník. V mládí patřil k zapáleným komunistům, ale když přišel únor 1948 a komunisté začali lidem zabírat majetky, okamžitě položil průkazku a nechtěl s nimi mít nic společného. Nutili ho vstoupit do JZD a také měl odevzdat svůj skromný majetek. Odmítl, ačkoli na něj straníci vyvíjeli velký nátlak, a dokonce mu udělali domovní prohlídku.

Přesto ho nezlomili a do JZD nevstoupil. Komunisté se proto pomstili na synovi Františkovi a vyloučili ho z gymnázia. Maminka Františka Černá (rozená Zajícová) to nesla velmi těžce a domlouvala otci, aby se podvolil a nenechal rodinu trpět. Otec byl však tvrdý a majetku se bez boje vzdát nechtěl. Do práce na hospodářství byly zapojeny i všechny tři děti: František, Ludvík a dcera Františka. „Jako malí jsme museli jezdit na pole a zapřahat koně, ve čtyři hodiny ráno se vstávalo a šel se obstarat dobytek. A když jsem třeba někdy nesouhlasil, tak nás otec vyfackoval a byl konec odporu.“

Stěhování rodiny a myšlenka na emigraci

Rodiče se i s dětmi odstěhovali z Hané do Kyjova a později do Tasova. František Černý se mezitím rozhodl, že emigruje. Bylo mu sedmnáct let. V roce 1949 se domluvil s jedním kamarádem, kterého nadchnul pro svůj nápad opustit ilegálně republiku, a vydali se na cestu. Ačkoli byli místní a okolí dobře znali, v noci zabloudili. V lese je našel rakouský hajný. Možná by je udal, ale uplatili ho. Hajný je nakonec zavedl na autobus a řekl jim, že tenhle spoj nikdo nekontroluje, a že se tak pohodlně a bezpečně dostanou přes hranice. A měl pravdu. Chlapci druhý den dorazili do Rakouska.

Nikdo je tam ale nečekal. Jeli naslepo. Cestovali na ukradených kolech, přespávali v cizích domech nebo v lese, až se dostali do kontaktu s jedním Rakušanem, který jim poradil, kde se nachází americká zóna. „Někde jsme ukradli kola, přijeli jsme do Štýrského Hradce do lágru, prodali je tam jednomu Chorvatovi a pak jsme se přihlásili na policii.“ Oba na policii prohlásili, že chtějí sloužit u vojska. Mysleli si, že je policie zavede mezi Američany, ale místo toho se octli mezi anglickým vojskem.

Možnost stát se agentem

Mezi vojáky zůstal pamětník i jeho kamarád více než rok. Oba se měli stát tajnými agenty a procházeli příslušným výcvikem. František Černý si to však nakonec rozmyslel. „Přece jsem se nenarodil k tomu, abych někoho zabíjel. Já jsem ty komunisty nenáviděl, byli to moji nepřátelé, to jo, ale nechtěl jsem mít upatlané ruce od krve.“ A tak ho propustili. Jeho kamarád se ovšem rozhodl zůstat a dal se do služeb Angličanů jako agent.

Pamětník se pokoušel dostat do vytoužené Ameriky, ale už se mu to nikdy nepodařilo. Domníval se, že mu to znemožnili Angličané, protože k nim nechtěl vstoupit. „Já se jim ani nedivím. Oni do mě investovali, a já jsem je po roce odmítl. Divil jsem se, že mě vlastně nezastřelili anebo mně nedali do ruky zbraň, abych se zastřelil sám.“

V Rakousku zůstal pět let a pracoval na nejrůznějších místech. Nosil třeba do domácností uhlí. „Rakušáci se ke mně tehdy nechovali moc dobře. Třeba jsem se s jednou ženskou domluvil, že jí domů přinesu uhlí. Domluvili jsme se, že mi dá sto padesát šilinků. Tahal jsem to na zádech, ruce jsem měl rozedrané do krve, a když jsem k té ženské přišel, tak mi hodila na zem k nohám padesát šilinků. Já na ni koukal a chtěl jsem částku, na které jsme se domluvili, ale ona se na mě ušklíbla a práskla přede mnou dveřmi. Měl jsem takový vztek, že jsem jí chtěl jednu vrazit. Ale kdybych to udělal, hned by mě zavřeli.“

Ačkoli byl František Černý v emigraci v Rakousku, s rodiči se vídal každý rok, většinou o Vánocích, protože se mu stýskalo. Každý rok překračoval ilegálně hranice a chodil k nim na návštěvu. Vždy tajně. Dělal to tak celých pět let, až jednoho dne spadla klec. Když překračoval hranice, najednou se před ním objevila dvojice chlapů a prý, ať se jim legitimuje. Jakmile ukázal pas, nasadili mu želízka a odvezli ho do Prahy „Pod Kaštany“.

„Oni mě považovali za velkého špiona. Ale já jsem žádný špion nebyl. Oni si mysleli, že když mám u sebe jízdenku a jízdní řád, tak musím být špion. A když se dozvěděli, že chodím přes hranice tajně už pět let, tak mě považovali za agenta a nevymluvil jsem jim, že tomu tak není.“ Po roce samotky ho v roce 1956 v Praze odsoudili na šestnáct let a poslali do Leopoldova. „Na jedné cele nás třeba bylo i sto dvacet a tam jsem si mohl vybrat společnost. Dal jsem se dohromady s Pavlem Křivským. To pro mě bylo přátelství na celý život.“

Pobyt v Leopoldově a Pavel Křivský

V Leopoldově musel spolu s ostatními vězni drát peří, loupat meruňky, pak se dostal do montážní haly a naučil se tam všemu kolem elektrických rozvaděčů. „Do toho mě zase honil Pavel. Pavel to všechno teoreticky znal, ale on držel šroubovák jako krumpáč, tak jsem to raději všechno dělal za něj.“ Pět let byl František Černý na cele s Pavlem Křivským a spávali spolu na pryčně. Křivský ho ale nenechal duševně zahálet a v noci ho budil ze spaní a učil ho anglická slovíčka. Pavel Křivský patřil ke katolickým kněžím, kteří chtěli reformovat církev. On sám z ní nakonec odešel, ale své myšlenky šířil mezi mladé lidi dál a to se komunistům nelíbilo. Ve vězení propadl zoufalství a pokusil se spáchat sebevraždu oběšením. „Bachaři ho sundali, když se pověsil, a nechali ho ležet na zemi. On ale naštěstí nezemřel.“

Kapesné v Leopoldově činilo pouhých třicet korun, a když člověk nesplnil normu, tak ho poslali na samotku. František Černý se o Pavla Křivského staral a sháněl mu jídlo, oblečení nebo noviny. „Nevěřil jsem, že tam budeme tak dlouho, ale Pavel mě držel nad vodou a nabádal mě, abych dělal všechno dobře, třeba i to draní peří. A přitom Pavel už to nemohl dále sám snášet. Dostal doživotí a byl plný beznaděje.“ Pamětník uvažoval o tom, že se bachařům po revoluci pomstí, ale maminka mu to rozmluvila.

Amnestie a pobyt v dalším vězení

Na svobodu se dostal na amnestii. Znovu se ale rozhodl emigrovat. Nechtěl jít přes hranice sám a domluvil se s kamarádem Romanem Koženým. Bohužel měl špatný odhad a kamarád ho udal. Čekalo ho zatčení a pobyt v dalším vězení. Poslali ho na Mírov. Dostal dva roky za pokus o přechod státních hranic a podmínku na osm let. František Černý ve vězení na Mírově navíjel elektromotory. Kdyby nebylo Dubčeka a Pražského jara, odseděl by si celkem deset let.

„V Leopoldově byli bachaři strašní křupani. My jsme nemohli říkat, že je bachař, ale že je to příslušník. Na Mírově to bylo trochu lepší, ale bachaři byli pitomci. Třeba tam byl nějaký nadporučík a my mu říkali ‚Vodorovný‘. On na nás vždy řval, ať se postavíme vodorovně.“

František Černý vzpomíná i na některé spoluvězně. „Byl tam jeden chlapík, my jsme mu říkali ‚Medák‘. On ty bachaře pěkně oblboval a říkal jim, že šel hledat včely, když překračoval hranice.“ Po propuštění se pamětník oženil a narodila se mu dcera. Manželství však nebylo šťastné a skončilo rozvodem. Poté žil i s matkou v Hodoníně a v Dubňanech. Otec mu zemřel.

Pamětník si vydělával v různých dělnických profesích. Jeho bratr Ludvík emigroval do Německa, kde žije dodnes. Sestra Františka zemřela ještě před revolucí.