Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Černý (* 1930)

• narozen 15. září 1930 v Dobřanech u Plzně

• vyučen motoopravářem

• 1951 – vojenská služba u výsadkového praporu

• zaměstnán v autoopravně a motoopravně Mototechna v Plzni až do roku 2002

• účastnil se mnoha motocyklových silničních i terénních závodů

Jaromír Černý se narodil 15. září 1930 v Dobřanech u Plzně. Jeho rodiče pracovali v dobřanské psychiatrické léčebně, takže když Němci zabrali Sudety, léčebna se musela s pacienty odstěhovat do Prahy a s nimi odešli i pamětníkovi rodiče. Jaromír Černý zůstal v západních Čechách u strýce v Chlumčanech a navštěvoval zde i českou školu. Později se přestěhoval do Krašova k tetě. Po ukončení páté třídy pokračoval měšťanskou školou v Chlumčanech. Protože zde bylo moc dětí, vyučovalo se dopoledne i odpoledne. Jaromír Černý vzpomíná, že to bylo velmi náročné období, protože do školy jezdil z Krašova na kole; děti to neměly lehké hlavně v zimě. Když rodiče odešli do důchodu, vrátili se do Dobřan a vzali si syna opět k sobě. Dobřany neboli Wiesengrund byly součástí Sudet, a proto musel pamětník nastoupit do německé školy. Z důvodu těchto častých přesunů a komplikací neměl dokončené české základní vzdělání, a musel proto pokračovat ve studiu ještě po osvobození.  

Ve svém vyprávění vzpomíná na osvobození Plzně americkými vojáky. Rád se mezi nimi pohyboval a zkoušel se učit anglicky. S povděkem přijímali čokoládu, žvýkačky a jiné pamlsky. Jak vzpomíná, Američané před svým návratem za oceán dělali mezi mladými hochy na Plzeňsku nábor do americké armády.

„Tak samo sebou, že mě to taky lákalo, a tak jsem se přihlásil. Bylo nás asi pět, museli jsme na takovou zevrubnou prohlídku. Tak si nás prohlídli, co a jak, a dali nám přihlášky, které jsme museli nechat vypsat a podepsat od rodičů. Jedině takhle bych s nimi mohl jet. Ovšem, když jsem přišel domů za rodiči, táta mávl rukou a řekl: ‚V žádném případě, není ti ještě ani patnáct, nemáš řemeslo, nemáš školu, v žádném případě tě nepustím.‘ Tím skončila moje snaha jet s Amerikánama do Ameriky.“

Ještě za války pracoval Jaromír Černý jako pomocný dělník u firmy Malíři a natěrači. Opravovali léčebnu v Dobřanech. Po dokončení české základní školy nastoupil do učení na automechanika u firmy Dubský. Specializoval se na opravu motocyklů. Motocykly mu učarovaly a on se v roce 1948 zúčastnil svého prvního motocyklového závodu ve Stříbře.

„Samozřejmě, jak jsem to zjistil, tak jsem se přihlásil jako jeden z nejmladších jezdců a absolvoval jsem v roce 1948 svůj první terénní závod. Sice neskončil slavně, protože mně praskla duše a dojížděl jsem už na prázdném kole, takže výsledek nebyl nejlepší. To dalo impulz, že už jsem potom pokračoval, a celou tu dobu podle možností a financí jsem jezdil terénní závody.“

V roce 1948 prošlo Československo zásadní politickou změnou, ovšem Jaromíra Černého trápilo něco jiného. Zemřel mu otec a on usiloval o soudní zplnoletnění. Protože byl v té době strop plnoletosti až v jedenadvaceti letech, rodina by pro něj musela shánět poručníka. Naštěstí soud jeho žádosti vyhověl a rodině situaci zbytečně nekomplikoval.

Pamětník pracoval celý svůj život v autoopravně, kde se ze začátku věnoval opravě a údržbě motocyklů a později i automobilů, hlavně značky Žiguli a Moskvič. Protože se jednalo o vozy ruské výroby, absolvoval několik delších školení v Sovětském svazu. Vzpomíná na to, jak ho překvapilo, že v Rusku dělají typicky mužské práce ženy. Třeba opravu kremelské zdi, řízení pořádku v metru nebo lajnování silnice. Firmě Mototechna zůstal Jaromír Černý věrný po celý svůj život, několik let zastával pozici mistra, a i když už byl v důchodovém věku, k firmě se vrátil a až do roku 2002 zde pracoval v údržbě.

Jeho kariéru mechanika přerušily dva roky povinné vojenské služby v roce 1951. Na základě povolávacího rozkazu, navzdory tomu, že nikdy neměl zájem o výsadkový výcvik, musel nastoupit k 71. výsadkovému praporu kozáků. Přestože na vojně působil jako řidič, dostal se i k parašutistickému výcviku a absolvoval osmnáct seskoků z letadla i balonu. Zúčastnil se také leteckých dnů v Plzni, Praze a Ostravě, kdy spolu s ostatními vojáky při vojenské přehlídce hromadně skákal z letadel.

Měnovou reformu v červnu roku 1953 prožil na východním Slovensku. S armádou jezdil po Východoslovenském kraji jako spojka a doprava pro pracovníky, kteří měnovou reformu prováděli.

Pamětník se ve svém vyprávění vrací i k roku 1968. Jak všichni doufali, že se bude situace už jenom zlepšovat, na uvolnění cenzury v novinách nebo jak se těšili na to, že budou moci cestovat. Potom však přišel srpen 1968.

„No, a bylo všechno špatný znovu, ono se to vrátilo a zase se to zaseklo. Já osobně, a vůbec rodina, jsme neměli nutnost odjíždět, protože jsme nebyli nic mimořádného. Byli jsme spokojení, zdrávi jsme byli, práci jsme měli, a tak jsme dělali normálně dál. Ovšem nastalo takové to napětí, všude byli Rusáci. Jezdili sem tam, než se to usadilo, než si udělali ty svoje tábory a tak dále. Jak to běželo, nás to nijak zvlášť neomezovalo. Nikam jsme nemohli jako předtím, a tak to bylo pořád stejný.“

Jaromíra Černého při cestě domů trochu překvapily přeházené názvy měst a vesnic, směrovky ukazující opačným směrem, ale brzy si uvědomil, že ten zmatek je uměle vytvořen a slouží k dezorientaci okupačních vojsk.

Po svém prvním absolvovaném závodě ve Stříbře pamětník propadl kouzlu silničního i terénního motocyklového závodění. Nevedl si špatně a dodnes vzpomíná na vyhrané krajské závody.