Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mečislav Černý (* 1919  †︎ 2012)

• narozen roku 1919 v české rodině žijící v polské Varšavě

• roku 1928 se rodina vrátila do ČSR – Dubňany u Hodonína

• maturoval na reálce v Hodoníně

• od roku 1941 pracoval v Baťových závodech v Otrokovicích, poté ve Zlíně

• v lednu 1943 totálně nasazen v Drážďanech, poté ve Zwickau

• přeřazen na západní frontu kopat zákopy pro německou ofenzivu

• podařilo se mu utéct

• přes americké jednotky se dostal až do Británie

• zde absolvoval vojenský výcvik a sloužil u RAF

• po válce se vrátil do ČSR a roku 1946 demobilizoval

• perzekvován komunistickým režimem, znemožněna studia, nuceny dělnické profese

• v penzi od roku 1981

Mládí v Polsku

Mečislav Černý se narodil roku 1919 v polské Varšavě, kam se z českého Posázaví přestěhoval již jeho dědeček. Otec pana Černého zde pracoval v brusírně skla, která patřila jeho rodině. „Byla slavná po celé Evropě, protože dědeček vozil sklo z Boru u České Lípy do Varšavy, kde je brousil, a vyvážel je pak do celé Evropy.“

Návrat rodiny do Československa

„V roce 1928 se rodiče přestěhovali zpátky do Československa, do Dubňan u Hodonína. A od té doby žijeme tady.“Důvodem k návratu do vlasti byly počátky hospodářské krize a úpadek obchodování v Polsku. Pan Černý zde navázal na studia započatá v Polsku, kde absolvoval jeden a půl třídy. V Československu nastoupil na obecnou školu. „Ty začátky byly takové trošku divné, protože jsem neuměl česky, když jsem sem přišel. I doma jsme mluvili polsky.“ Díky jedné své kamarádce, dceři místního lékaře, se však česky velmi rychle naučil. Sžití s českým prostředím usnadnilo panu Černému rovněž navštěvování Sokola. „Účastnil jsem se různých nácviků, cvičení atd. atd. To mě strašně bavilo.“ Věnoval se také intenzivně sportu – hrál fotbal, volejbal, házel oštěpem či skákal do výšky.

Předválečná léta

Po páté třídě obecné školy nastoupil na reálku v Hodoníně, kde roku 1938 složil maturitu. „Po absolvování reálky jsem se tak nějak plácal sem a tam. V roce 1941 jsem nastoupil v Baťových závodech v Otrokovicích:

 Tam byl jeden můj kamarád, o něco starší. Ten se tam dostal. Musel, nevím, to si nepamatuju, složit kauci – zkrátka musel dát nějaké záruky. Bylo tam obtížné se dostat. Baťa tam tenkrát stavěl železnici a dostat se tam, protože zájem lidí byl obrovský a on si mohl vybírat, bylo těžké. Každý musel firmu nějakým způsobem přesvědčit, že něco umí, něco snese apod. On se tam tedy dostal. Já když jsem to viděl, tak jsem se taky snažil. Jenže oni mě pořád nebrali, až někdy v roce 1941, v únoru, mě tam vzali. Už jsem nešel na stavbu železnice, ale do Baťova – neboli Otrokovic. Baťov, protože to vystavěl na bažinách Baťa a udělal z toho městečko. Říkali tomu Blaťák nebo Bahňák.“ Zde pracoval v obuvnické dílně. Vyřezával na pile dřevěné části k sandálům.

Lákalo jej však dostat se do Zlína, do Baťovy školy práce. Po několika měsících se mu to skutečně podařilo. Pracoval opět u pásu, přitom ale navštěvoval kurzy ruštiny, němčiny, psaní na stroji či účetnictví. „Tyto znalosti mi pak ve světě moc pomohly.“ Vypracoval se zde až na pozici dílenského kontrolora. „Už jsem nemusel dělat u pásu, už jsem kontroloval, co udělali druzí.“

Totální nasazení v Drážďanech

„Baťa, jako každý jiný podnik v republice, byl povinen dát k dispozici úřadům práce pracovníky pro totální nasazení do Německa. A v /lednu/, pětadvacátého, 1943, jsem dostal vyrozumění, že 27. ledna musím nastoupit v Drážďanech u nějaké firmy. Nakonec jsem se tam musel dostavit, protože jinak pro každého, kdo nepřišel, si došel policajt apod. Nemohl jsem se tomu nijak vyhnout. Jeli jsme tenkrát přes Prahu, to si pamatuju. Přes Masarykovo nádraží.“

Mečislav Černý zde pracoval v továrně Kurt Knorre Federnfabrik, na okraji Drážďan ve čtvrti Hellerau. Vyráběl zde pera a pružiny do leteckých kulometů, děl apod.

„Bylo nás tam dvacet baťováků, co tam se mnou přijelo. Protože jsem byl jediný, co se uměl domluvit německy, tak mě podnik zařadil jako prostředníka mezi skupinu Čechů a mezi vedení podniku. Ale protože jsem se domluvil i francouzsky a rusky (uměl jsem slušně) a byli tam ruští a francouzští zajatci… S ruskými bylo absolutně zakázáno se stýkat. Jenomže tam pro ně překládal nějaký takový invalida, který se vrátil z Ruska, z bitvy, raněný a nemohl už bojovat, tak ten, co mohl, to překládal. Ale protože jeho znalosti nebyly příliš velké, tak mě vždycky taky k tomu zavolali. Tak jsem překládal těm Rusům. Vždycky to, co jim chtějí sdělit jejich vedoucí – jak mají dělat, co mají dělat, atd.“Komunikoval rovněž s francouzskými zajatci, kteří byli v mnohem lepším postavení, neboť s nimi bylo zacházeno podle regulí Mezinárodního červeného kříže. „Francouzi na Němce z vysoka kašlali.“ Pan Černý zprostředkovával ostatním totálně nasazeným příděly od francouzských pracovníků, kteří je od Červeného kříže jako jedni z mála dostávali.

Všichni Češi zde žili v jednom dřevěném domku. „Žili jsme si docela slušně, okrášlili jsme si zahrádku.“ V továrně byl však režim nesrovnatelně přísnější – pan Černý vzpomíná zejména na všudypřítomné závodní stráže špehující pracovníky.

„Dostal jsem se později do takové nepříjemné situace. Občas jsem se tam dostal k těm Rusům, tak naši zase – protože věděli, jak na tom Rusové jsou – mi dávali chleba a nějaké jídlo, abych ho dodával Rusům. Tak jsem to vždycky takto udělal. Jenomže tam to někdo holt shodil, nějaký Sudeťák, a já jsem se dostal do maléru. Zavolal si mě ředitel podniku, majitel Kurt Knorre, a říkal mi, že to není možné, že vím o tom, že se k nim nesmí chodit a že když tam jdu, tak jedině v doprovodu zástupců podniku. Když tam jdu sám, že je to vlastně trestné a že by mě nemohl chránit. Tak mi nějak mezi řečí naznačil, že to byli Sudeťáci, kteří mě práskli. Tak jsem si pak dával opravdu velký pozor.“

Sabotáže výroby a zatčení gestapem

Nicméně si pro pana Černého za několik týdnů poté přišlo gestapo. Začalo jej vyslýchat, neboť už předtím vznikla v továrně tajná skupinka několika Čechů, kteří se zavázali ničit výbavu továrny – zejména poškozovat výrobní stroje. „Buď se tam hodil nějaký kousek želízka nebo podobně.“

Gestapo naštěstí nemělo konkrétní důkazy, pan Černý vše popřel. To však vyšetřovatelům nezabránilo v tom, vyrazit mu dva přední zuby. „Korunky mi dali až pak v Anglii.“

Zwickau

Po několika dalších týdnech byl však opět zatčen. „Musel jsem si sbalit věci a odvezli mě do Zwickau. Tam mě strčili do výrobny papíru.“ Zde obsluhoval lis na dřevo společně s Holanďanem Peterem Groeneveldem z Groningenu, bývalým námořníkem. Mečislav Černý vzpomíná na náročnost práce, při níž bylo nutné donášet těžké dřevo k lisu po dlouhé trase. Obtížnost práce vzrostla posléze ještě tím, že jeho holandský spolupracovník onemocněl a pan Černý tak zůstal na obsluhu lisu a dopravu dřeva sám.

Noci zde přečkával v táboře zřízeném pro nasazené v továrně. „Byl jsem zde jediný Čech.“ Pobyt ve Zwickau však netrval dlouho – jednoho dne přišel pamětník na ubytovnu, kde jej čekala policie. „Bylo to 15. listopadu. Nesměl jsem si nic vzít než nejnutnější věci – prádlo, boty a nevelký kufřík.“ Pan Černý tak přišel nejen o řadu svého oblečení, ale i o sbírku známek a různých obrázků. „Už nikdy jsem to neviděl.“

Nasazení u fronty

Následně byl odvezen k vlaku, kde se podle jeho odhadů ve 12 vagonech shromáždila tisícovka lidí. „Nikdo nevěděl, kam nás vezou. Hlídali to SS.“ Po dlouhé cestě dorazili do německého Trevíru. „Tam se Němci připravovali na protiamerickou ofenzivu do Arden.“ Přepravovaní muži byli vyhnáni z vagonů, roztříděni do skupin a odvedeni do několik kilometrů vzdálené vesnice Niedermennig, kde byli ubytováni různě po stodolách, stájích a chlívech. Třináctka Čechů měla podle pamětníkova líčení štěstí a byla ubytována u vlídného místního sedláka, který jim dal k dispozici světnici i s výbavou.

Nuceně nasazení pracovníci zde měli za povinnost vykopat zákopy pro případný posun fronty. „Já jsem tam byl několik dnů taky, ale potom zjistili, kolik řečí umím, tak velitel tábora rozhodl, že mě bude mít stále po ruce a že nebudu kopat zákopy – že zůstanu v kuchyni a budu pomocným kuchařem.“ Měl tak k dispozici relativní dostatek jídla, ale i teplou vodu k osobní hygieně.

Útěk

Zde se seznámil s Belgičanem, Stanislasem Frackoviakem ze Charleroi, spolu s nímž začal pomýšlet na útěk do Belgie. Už v listopadu 1944 se pokoušeli utéct. Přes shromážděná vojska a všudypřítomné stráže se jim to však bohužel nepodařilo.

„Hodně jsem četl indiánky – Karla Maye. Přečetl jsem všechny indiánky, které od něj byly napsány. Jako kluk jsem se vyžíval v hraní na indiány. Naučil jsem se po vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda plazit, a hlavně se maskovat – nějaká pera, větvičky kolem sebe, což hlavně nebylo v křoví vidět. Také dělat přískoky a tak. To jsem se naučil a to jsem začal učit toho svého Belgičana. Pilně to se mnou studoval, ty přískoky, a to se nám na přelomu roků 1944 a 1945, když už někde byly boje, vyplatilo. Boje byly naštěstí na jihu – a my jsme potřebovali na západ. Měli jsme i trochu štěstí. Pomocí těchto naučených fíglů, těchto indiánských znalostí (namaskovali jsme se, namazali jsme se blátem v obličeji, nasoukali jsme na sebe větvičky, začali jsme se plazit) se nám podařilo jít stranou a dostali jsme se mimo dosah ozbrojených sil.“

Následně se potulovali, spávali porůznu v křovích, ve skalách či v lesích, přikrytí mechem. „Naštěstí byla mírná zima.“ Díky Frackoviakovým znalostem místní krajiny došli po několika dnech do opuštěného německého tábora. Zde konečně našli nějaké jídlo. Odtud putovali dále do hloubi belgického území, kde jim místní obyvatelé ukázali cestu k předsunutému oddílu americké armády.

U Spojenců

Pan Černý měl u sebe naštěstí všechny doklady, včetně rodného listu. Američané jej i jeho belgického souputníka srdečně přivítali. Z legrace jej zvážili a zjistili, že vážil pouhých 44 kg. „Když to viděli, tak nás začali ládovat jídlem.“ Po zotavení začali oba pomáhat v americké kuchyni.

Koncem února 1945 mu bylo nabídnuto přesunout se do Američany budovaného tábora u Lucemburku, kde měli být soustředěni všichni utečenci z Němci okupovaného území. Zatímco se Stanislas Frackoviak připojil k belgické jednotce, Mečislav Černý se vydal jako doprovod polských dobrovolníků do Paříže. Sem dorazili v březnu 1945.

V Paříži byl nasměrován do sídla Československé vojenské mise, kde však zastihl jen vrátného. Šel tedy do českého domu na ulici Rue de Bonaparte. „Tam jsem přišel. Došel správce a jeho první slova byla: ‚Nemáte vši?!‘ To bylo jako by mě bouchl palicí po hlavě. Bylo to nepříjemné. Kdyby mě aspoň nějak přivítal…“

U Royal Air Force

Po lékařské prohlídce byl 17. března 1945 odveden a připraven k převozu do Anglie. Z Le Haveru vyplul do anglického Southamptonu. Po výcviku v táboře Chalkwell byl přidělen k dalšímu cvičení pro působení v britském letectvu. „Vybrali padesát lidí a já byl mezi nimi. To už byl květen 1945! Sedmého května 1945 jsem se stal letcem. Přísahal jsem na krále a na Bibli.“

Vlastní letecký výcvik prodělal tedy až po skončení bojů v Evropě. Účastnil se nejdříve kurzu meteorologie v Cosfordu, odkud však byl přeřazen ke 313. stíhací peruti RAF v Manstonu. Zde působil jako písař. Pátého srpna 1945 byl ze služeb v anglickém královském letectvu propuštěn a následně přepraven do Československa.

Po válce

Mečislav Černý demobilizoval 31. srpna 1946 v hodnosti poručíka. Působení v zahraniční armádě mu přineslo řadu životních komplikací – v rovině profesní i osobní. Po válce se kupříkladu zapsal na práva, ale po roce 1948 mu byla studia znemožněna. „Mám jeden semestr práv, takže jsem polointeligent,“ líčí přesto s úsměvem.

Posléze působil jako pracovník pojišťovny, kde pracoval v úrazovém oddělení. Od roku 1950 byl nucen přejít do výroby a pracovat manuálně – pracoval v Tatře na pražském Smíchově.

Penzionován byl od roku 1981, po roce 1989 se stal členem Československé obce legionářské či Sdružení čs. zahraničních letců 1939–1945.