Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Červenková, roz. Šílová (* 1949)

• narozena 26. září 1949 v Praze

• roku 1968 maturovala na Škole společného stravování v Praze

• od 1968 zaměstnána v ČKD Praha

• podílela se na obnově skautingu v Líbeznicích v roce 1968

• v 70. letech dělala pionýrskou vedoucí v ZŠ Líbeznice

• zaměstnaná v Elektromontážních závodech v Měšicích

• po revoluci v roce 1989 působila jako skautská vedoucí

Eva Červenková, rozená Šílová, přišla na svět 26. září 1949 v Praze jako první dítě manželů Šílových. Její mladší bratr tragicky zahynul v osmadvaceti letech. Evin tatínek byl jedním z hlavních představitelů skautského hnutí v Líbeznicích, kde Šílovi žili. Když komunisté Skaut v roce 1948 zakázali, nadále se s ostatními kamarády scházeli a i svoje děti vychovávali ve skautském duchu. Eva chodila alespoň do Sokola. Protože proti režimu Šílovi nijak aktivně nevystupovali, totalitní režim se jich zásadně nedotýkal.

S černou páskou na rukávu

Eva vystudovala Školu společného stravování v Praze v Podskalské ulici, maturovala v roce 1968. V témže roce se zapojila v Líbeznicích do obnovy znovu povoleného Skautu, kde vedla jeden smíšený oddíl. „Měla jsem holky i kluky dohromady, protože dětí bylo málo. Vesměs to byly děti bývalých skautů, ti ostatní moc nevěděli, o co jde, znali jen Pionýr.“ Eva si vše musela nastudovat v dostupných příručkách, protože sama měla zkušenost se skautingem pouze prostřednictvím otce. Začala pro děti organizovat tábory a podařilo se jí vyjednat povolení ke zbudování nové skautské klubovny v Líbeznicích. „Tu původní museli skauti s veškerým vybavením předat po roce 1948 pionýrům, ale ti o to nestáli. Chátrala, až musela být v roce 1961 zbourána.“

V létě 1968 nastoupila Eva do závodní jídelny ČKD ve Vysočanech jako administrativní pracovnice. Počítala normy, kolik potravin je potřeba vyskladnit, aby se pokryly všechny obědy. V podniku pracovala pět let, než se vdala a odešla na mateřskou se dvěma dcerami. V ČKD prožila také srpnovou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „V práci během dopoledne začali pouštět rádio, kde říkali, že nás okupují Rusové. Nikdo jsme tomu nerozuměli, Rusy jsme chápali jako osvoboditele, co nám pomohli ve čtyřicátém pátém ukončit válku, a najednou se k nám chovají takhle.“ V podniku se strhla vlna protestů, mnozí odjeli na Václavské náměstí demonstrovat, jiní otáčeli cedule v okolí, aby vojáci nevěděli, kam jedou. Na rukávech mnoha lidí se na vyjádření smutku objevily černé pásky. „Když jsem jela odpoledne autobusem domů, tady, jak je dnes Řempo, tak tam stály tanky a hlavně měly namířené na Líbeznice.“

Od mouky ke kabelům

Po mateřské dovolené Evě nabídli na základní škole v Líbeznicích, zda by nevedla místní pionýry. Věděli, že s tím má zkušenost, a v podstatě jí k tomu z okresního svazu mládeže dotlačili. Nabídli jí dobré peníze a celkem volnou ruku výměnou za to, že se bude angažovat ve sběru papíru a kaštanů, že budou mít družbu s vojáky z Klecan a čas od času budou pořádat nějakou oficiální soutěž. „Politicky na nás nikdo netlačil. Jezdili jsme v létě na tábory, které se hodně podobaly těm skautským, jen jsme jim říkali pionýrské. Za peníze ze sběru kaštanů jsme dokázali pořídit stany a další vybavení. První tábor jsme udělali na původním skautském tábořišti.“

V Pionýru vydržela Eva Červenková pět let. Koncem sedmdesátých let začala pracovat v zásobovacím oddělení pražských Elektromontážních závodů v pobočce v Měšicích. Hlavní činností závodu byla výstavba vysokého napětí u nás i v zahraničí, a tak se musela Eva, zvyklá na vyskladňování mouky a brambor, rychle přeorientovat na obří cívky s kabely všeho druhu. Získala tady ale základy ekonomie a účetnictví, které po revoluci zúročila v podnikání svého manžela.

Skautem jednou, skautem navždy

Sametová revoluce představovala pro Červenkovy příjemný šok. Přáli si, aby totalita skončila, ale málokdo věřil tomu, že se to opravdu stane, a navíc tak rychle. Když dostala nabídku na vedení znovuobnovených skautů v Líbeznicích, zpočátku váhala. Pracovala v elektromontážních závodech, zároveň pomáhala manželovi, který si založil truhlářskou firmu, s účetnictvím a fakturací. Z doby po roce 1968 věděla, kolik času vedení oddílu zabere. Přesto nabídku přijala a pustila se poprvé v životě do soustavné práce se skauty.

Začátky nebyly nejlehčí, protože většina předválečných skautů už byla ve věku, kdy jí nemohli efektivně pomáhat a v krátkém ‚skautském okně‘ koncem šedesátých let se zase nestihla vychovat nová skautská generace. Ústředí také ještě nefungovalo optimálně. Výsledkem byly časté rozepře a zdlouhavá jednání o všem. Ačkoliv jsou skautské oddíly obvykle striktně děleny na chlapecké a dívčí, Eva vedla oddíly smíšené, protože zpočátku nebyl ani dostatek dětí. Přesto se jí podařilo hned první rok uspořádat skautský tábor. Do jeho stavby zapojila i manžela truhláře, ačkoliv on sám skautem nebyl a nijak mu neholdoval.

Postupem času Eva v Líbeznicích vychovala nové skautské vedoucí, jednou z nich je i její dcera Ivana. Pracovala i ve střediskové skautské radě. „Největším problémem oproti dřívějším letům je rozbujelá administrativa. Pořád něco vyplňujeme, musíme vést účetnictví a to všechno nás připravuje o čas, který bychom mohli věnovat práci s dětmi.“

Přesto času se skauty nikdy nelitovala. Vždy se ráda věnovala dětem, nejen svým vlastním. Zdravé vztahy v rodině dodnes považuje za základ kvalitního a spokojeného života. Dnes (2021) již oddíly nevede, předala tuhle starost mladším. Přesto je se skautingem stále spjatá. Jak sama říká: ‚Skautem jednou, skautem navždy.‘