Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimíra Cetkovská (* 1941)

• narodila se 15. května 1941 v Olomouci do silně katolicky orientované rodiny

• za komunistického režimu měla její rodina neustálé problémy kvůli svému vyznání

• v roce 1958 maturovala na 1. jedenáctileté střední škole v Olomouci

• v roce 1961 promovala na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze

• jako učitelka nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa

• v letech 1991–1998 působila jako ředitelka ZŠ Zeyerova v Olomouci

„Moje maminka byla učitelka a kvůli hospodářské krizi nemohla sehnat místo. Když se v Dřevnovicích na Hané oběsil učitel, nikdo tam nechtěl jít. Ale maminka se nebála a nastoupila tam. Do slečny učitelky se brzy zamiloval kluk ze statku. Netrvalo to dlouho a měli svatbu,“ vzpomíná Vladimíra Cetkovská, rozená Hornová, na svoje rodiče, Evu a Vladimíra. Jejich příběh, který vede napříč několika desetiletími, zanechal ve Vladimíře silné vzpomínky. A také šrámy na duši.

Oba rodiče patřili k silně věřícím a praktikujícím katolíkům. Vladimíra se narodila 15. května 1941 jako druhé ze dvou dětí. Její starší sestra Eva přišla na svět ve chvíli, kdy Československo mobilizovalo. „Otec tehdy odjel, a protože ten den v Olomouci nefungovala doprava, musela maminka dojít pěšky do soukromého sanatoria Primavesi, kde porodila,“ líčí pamětnice. Půl roku nato překročily německé vojenské síly hranice Československa.

Válku rodina prožila v Olomouci. Vladimír kromě pomoci na hospodářství svých rodičů nemohl zavadit o práci, a tak žili spíše z toho, co dostali od rodiny z maminčiny strany, a z toho, co Vladimír načerno propašoval z rodných Dřevnovic. Jídlo vozil v kufru s chatrným dvojitým dnem, které tam bylo spíše pro psychologický pocit klidu. „Kdyby ho s tím chytili, popravili by ho,“ říká Vladimíra Cetkovská. Její otec – obtěžkán zavazadlem s masem zabitým načerno – tak často musel stejně jako mnoho dalších lidí vystoupit na zastávce před městem. Kontroly dokladů a zavazadel se totiž odehrávaly především na olomouckém hlavním nádraží. „Jednou měl opravdu štěstí, chybělo málo a chytili by ho,“ dodává pamětnice.

Fronta kolem nás přešla dvakrát

Vladimíra Cetkovská si z válečných událostí pamatuje pouze to, že občas museli utíkat do krytu před hrozícím náletem a ona měla jako povinnost nést si s sebou nočník. „Otec se na konci války cítil jako velký vojenský stratég, a tak nás přesunul z Olomouce do Dřevnovic ke svým rodičům. A tam ta fronta přešla rovnou dvakrát,“ usmívá se pamětnice. Když utichly poslední boje, ve vsi se objevil první voják s rudou hvězdou na čepici.

„Hanáci z těchto vzpomínek nevycházejí nejlépe pro svoji spořivost. Ti vojáčci třeba sousedce uřízli švestku, protože na něco potřebovali dřevo. A ona šla žalovat. Důstojník pak jednoho z nich zastřelil. Mamince, když byli u nás, ukradli nějakou zlatou pudřenku, ale ona nad tím mávla rukou, vždyť nás osvobodili! Stařenka zase lamentovala nad tím, že si u nás vařili slepici a dali horký hrnec na nábytek, kde se udělalo kolo. Tehdy se dostaly s maminkou do křížku,“ vzpomíná Vladimíra Cetkovská na dny, které do kraje přinesly radost a svobodu.

Už v první třídě jsme se hádali, kdo koho volí

Psal se rok 1947 a Vladimíra nastoupila na základní školu. Mezi prvňáčky se prý vedly vášnivé spory o volbách do Ústavodárného shromáždění Československé republiky, jež proběhly o rok dříve, 26. května 1946. Tyto volby jsou často označovány jako poslední demokratické a zvítězili v nich komunisté, kteří se tím přiblížili k moci a získali tak výbornou startovní pozici pro únorový puč roku 1948. „Ve škole jsme se hádali do krve, kdo koho volí. Každý měl vzor ve svých rodičích, a ti měli samozřejmě absolutní pravdu. Náš tatínek volil lidovce,“ vypravuje pamětnice.

Děti během svého nástupu do školních lavic hlásily svoji náboženskou příslušnost. Třídě tak vedle hrstky protestantů vládla katolická většina. „Pouze jediný chlapec nahlásil: ,Bez vyznání.‘ A to se brzy změnilo. Postupně všichni kvůli komunismu od víry odpadli a tento jeden se později oženil se zapálenou katoličkou a přešel na víru,“ říká Vladimíra Cetkovská.

Dvě facky za mši

„Vítězný únor“ 1948 znamenal pro mnoho věřících lidí pohromu. Do společnosti se pomalu vplížila nejistota a strach. Političtí oponenti vládnoucí strany začali mizet v žalářích, na popravištích a spolu s nimi i někteří duchovní. Opuštěný zůstal kostel Jména Panny Marie v jesenickém Rejvízu, kam Vladimíra v roce 1949 jela se svojí třídou na školní výlet. „Už tehdy byl ten kostel prázdný. Náš pan vikář poslal po někom vzkaz, že tam přijede odsloužit mši, ať se dovolíme učitelů, zda nás pustí. Nepustili. Tak jsem zorganizovala svoji první vzpouru a na tu mši jsme utekli. Než jsme se vrátili, už se to samozřejmě vědělo, ale ten pravý poprask nastal, když se zjistilo, že nám kuchařky schovaly snídani, protože my jsme před svatým přijímáním drželi půst. Když nás v jídelně našel náš mladý učitel a viděl, jak hodujeme, dal mi dvě facky, a to byly největší facky v mém životě. V tu chvíli jsem věděla, že bude ještě hodně zle,“ vypravuje pamětnice.

Celá událost měla později dohru. Vladimíra patřila k třídním premiantům a stejně dobré školní výsledky měla i spolužačka Marie. Obě děvčata spolu soupeřila. Marie však měla vlivného otce, který u vedení školy zajistil, aby Vladimíru přeřadili do druhé třídy. „To víte, my jsme byli třída A. Měla jsem jít do béčka, s kterým jsme vždycky vedli válku. To bylo jako vstoupit do minového pole,“ říká Vladimíra Cetkovská. Když přišla s pláčem domů, její maminka se rozhodla celou věc vyřešit návštěvou školy. „Vrátila se schlíplá, že se nedá nic dělat. Nakonec mne z té školy vzala jinam,“ dodává k tomu pamětnice.

Otec si nějak zdůvodnil, že nedělá nic špatného

Nástup komunismu zasáhl do osudů rodiny Hornovy v mnoha ohledech. Dědeček z matčiny strany, Antonín Želinský, pracoval v olomouckém TOSu. Ve chvíli, kdy byl podnikovým rozhlasem vyhlášen nástup k manifestaci na podporu Klementa Gottwalda, řekl svým podřízeným: „Pojďme raději udělat něco užitečného.“ A šli odhazovat sníh. „Na další den jsme už měli dědečka doma a bez práce,“ dodává Vladimíra Cetkovská.

Anežka Hornová, babička z otcovy strany, těžce prožívala kolektivizaci zemědělství. Nemohla pochopit, proč se má vzdát skromných políček, na kterých s manželem celý život těžce dřeli a po malých kouscích přikupovali další. „Když jim tam rozorávali meze, lehla si před traktor,“ vypravuje pamětnice.

Asi nejtěžším způsobem zasáhla změna poměrů jádro rodiny Hornovy. Ačkoli zde nedošlo k žádnému uvěznění či fyzické likvidaci, Vladimíra prožila bolestný rozklad rodiny, krizi víry a doživotní nedůvěru k otci, jenž pro ni býval vzorem. Vladimír Horn těsně po válce v roce 1945 vstoupil do armády. Získal zde místo provianťáka a pomalu a jistě sbíral jednu hodnost za druhou. Po nástupu komunismu vstoupil do strany. Doma to nikomu neřekl a rodina na to přišla mnohem později. Sílila v něm hluboká spirituální krize. Na jedné misce vah stála slušná armádní kariéra a na druhé víra, která jej postupně opouštěla.

„Otec si ani neuvědomoval, jak destruktivně na něj jeho práce působí. Nějak si to sám pro sebe zdůvodnil, že nedělá nic špatně, když se jen stará o proviant, nenosí ostře nabitou zbraň a po nikom nestřílí. Doma pak pokrytecky ležel na gauči a četl si v římském misálu. Nepochopil, že postupně sám narušil a rozbil svoji mravní integritu,“ říká Vladimíra Cetkovská o svém otci, který se později zamiloval do sekretářky a rodinu kvůli ní opustil.

Ona si tu spí, a mezitím začala válka!

Otcova armádní kariéra měla jedinou výhodu. Obě jeho dcery mohly studovat. Vladimíra úspěšně odmaturovala na 1. jedenáctileté střední škole v Olomouci (dnešní Slovanské gymnázium) a vzápětí se přihlásila k dálkovému studiu na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Lákala ji kultura, divadlo a velké koncertní síně. „To bylo období, kdy jsem téměř odpadla od víry. Příběh mých rodičů mne hodně ovlivnil. Začala jsem přemýšlet, nakolik je to všechno opravdové a nakolik jen formální a prázdné,“ říká Vladimíra Cetkovská. Promovala v roce 1961 a o pět let později se jí narodil syn. Manželství však po krátké době skončilo.

Krátce po narození syna Vladimíra si našla místo učitelky na Základní škole Dr. Hrubého ve Šternberku. Psala se šedesátá léta, kdy postupně docházelo k celospolečenskému uvolnění a společnost směřovala k obrodnému procesu pražského jara. Vladimíra četla Alexandra Solženicyna, Jakuba Demla a další autory, jejichž díla se najednou začala objevovat na pultech knihkupectví. Jednoho srpnového rána, když spolu se sestrou dospávaly návrat z dovolené, se otevřely dveře do pokoje: „Ona si tu spí, a mezitím začala válka! Honem běž něco nakoupit,“ řekla její matka. Bylo 21. srpna 1968.

Na mše jsem raději jezdila mimo město

Nastupující normalizace s sebou přinesla prověrky v řadách pedagogů, při kterých se členové komise ptali všech zúčastněných na to, zda vnímají invazi vojsk Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc, či nikoli. „Něco jsem tam blekotala, vůbec na to nejsem pyšná, ale prověrkami jsem prošla, aniž bych s vpádem Sovětů musela souhlasit,“ vypravuje pamětnice. Brzy však začaly přicházet nabídky ke vstupu do strany, které se odmítaly ztěžka pro svoji nepříjemnou naléhavost. „O co vám jde, Vladimíro, do roka budete zástupkyně a za dva roky ředitelkou,“ říkali jí nadřízení. Vladimíra Cetkovská však do strany nikdy nevstoupila.

Za svoji osobní prohru považuje to, že stejně jako kdysi její matka Eva jezdila na bohoslužby do malých vesnic okolo Olomouce, aby ji ve městě nikdo nespatřil a nemohl nahlásit: „Maminka se za to hrozně styděla a já potom také.“

Nechtěla jsem stát na pódiu s lidmi, kteří pro mne byli nepřijatelní

Pád komunismu zastihl Vladimíru Cetkovskou v Bohuňovicích, kde učila na základní škole. Od jedné ze svých bývalých žaček, která v tu dobu studovala v Praze, měla čerstvé informace o událostech na Národní třídě i dění následujících dnů. „Poslala mi z Prahy Havlovy plakáty a různé propagační materiály a já jsem se v Bohuňovicích rozhodla, že začnu dělat osvětu. S jednou kolegyní jsme se dokonce zúčastnily stávky, a to už ředitel a zástupkyně nevydrželi a řekli, že mne z té školy vyhodí. Pak se ale situace začala obracet a první, kdo se snažil vecpat do Občanského fóra, byli právě tito lidé, kterými jsem hluboce pohrdala,“ vzpomíná Vladimíra Cetkovská, která v těch dnech také jezdila demonstrovat na olomoucké Horní náměstí.

Když uprostřed davu, který slavil znovunabytou svobodu, spatřila ženu, o níž věděla, že je u Státní bezpečnosti, uvědomila si, že se ve věcech veřejných nechce nijak angažovat, přestože nabídek ke vstupu do Občanského fóra měla hned několik. „Prostě jsem nechtěla stát na jednom pódiu s lidmi, kteří pro mne byli nepřijatelní,“ uzavírá Vladimíra Cetkovská.

O dva roky později se stala ředitelkou Základní školy Zeyerova v Olomouci, kde působila do roku 1998, kdy odešla na zasloužený odpočinek. Všem, kdo budou její příběh číst, Vladimíra Cetkovská vzkazuje: „Za žádnou cenu nikomu neubližujte, i malá křivda, kterou na někom spácháte, vás ošklivě zatíží na celý život. A to za to nestojí.“