Ivan Chadima

* 1940

  • „V hotelu UN Plaza každý červen probíhalo hodnocení předchozího roku. Během jednoho takového hodnocení se mě můj nadřízený Tom Appleby zeptal: ,Chadimo, co tebe vlastně v životě motivuje?‘ Odpověděl jsem mu, že trochu uznání, trochu peněz, on se na mě jen díval a řekl: ,To jsem si nemyslel, že jsi tak blbej. Jediná snaha v životě, která za něco stojí, je dostat svůj život pod kontrolu. Ty nemáš vůbec žádnou! Bydlíš v hotelu, auto máš v hotelu, jíš tady... Když umřu, přijde někdo jiný a vyhodí tě, nebo když tě vyhodím já sám, půjdeš na ulici, budeš shánět práci a takovou, jako máš tady, těžko najdeš.‘ Trošku jsem se zalekl, přemýšlel jsem, co s tím udělám, a nakonec jsem využil toho, že ve stejné době začínala jednání s porevolučním Československem. Jeden můj kamarád dělal pro Bankers Trust, druhý pro White and Case a spolu s nimi jsem Václavu Havlovi a jeho ministrům zorganizoval schůzky s důležitými partnery při jejich první cestě do Ameriky.“

  • „Ještě dnes vidím, jak můj dědeček seděl ve dřevem obložené hale uprostřed svého domu v Sibeliově ulici 21, pil nějaký drahý alkohol a kolem běhali rudoarmějci. Do toho přišel můj strýc Vladimír v uniformě československého podporučíka. ,Tatínku, tatínku,‘ říkal, ,jsme osvobozeni, naši bratři jsou tady!‘ Dědeček se na něj podíval a odvětil: ,Jen se neposer, tady sto let tráva neporoste.‘ Později se ukázalo, že měl pravdu...“

  • „Po příletu do Kanady jsem spolu s dalšími emigranty z Československa dostal ubytování v klášteře. Každý jsme měli vlastní pokoj, dávali nám jídlo, učili nás francouzsky a anglicky. Sám jsem tam vydržel jen přibližně týden, protože jsem si hned našel práci, ale někteří jiní tam zůstali i rok a půl; pobírali totiž padesát dolarů na osobu jako týdenní kapesné, navíc jim bylo zdarma poskytováno veškeré zaopatření, takže si našetřili na spartaka a jeli zpátky. A takových nebylo málo... S tímhle přístupem mám spojenou jednu historku. Mniši, kteří se o nás starali, se na jedné schůzi zeptali, jestli je všechno v pořádku. Přihlásil se jeden doktor, který byl v klášteře už od září 1968, ne od ledna 1969 jako já, nechal si tlumočit a slovensky pronesl: ,Když jsme přijeli, měly pomeranče oproti těm, co dostáváme teď, méně peciček.‘ Já jsem myslel, že mě raní mrtvice! Styděl jsem se, že si to neumíš představit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.02.2017

    (audio)
    délka: 08:11:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Konec znamená jen nový začátek

Ivan Chadima se narodil 17. října 1940 v Praze. Z politických důvodů nemohl studovat na gymnáziu, avšak díky otcovým kontaktům byl přijat na odbornou školu pro společné stravování v Podskalské ulici a na začátku třetího ročníku přestoupil na hotelovou školu v Mariánských Lázních. Po maturitě a základní vojenské službě pracoval deset let v pražském hotelu Alcron, orientovaném na zahraniční klientelu. Od září 1967 do srpna 1968 byl posluchačem Hotelového institutu, ve své době unikátní školy pro vrcholový management mezinárodních hotelů v Československu. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do západního Německa, v polovině ledna 1969 pak odletěl do Kanady. V montréalském hotelu Château Champlain se rychle vypracoval z číšníka na beverage managera, díky znalostem a zkušenostem z Alcronu si získal respekt kolegů, začal zastávat vrcholné funkce v předních hotelech společností Ramada Inn, Four Seasons a Ritz Carlton v Kanadě i USA a na přelomu 70. a 80. let se již řadil mezi nejlepší hoteliéry světa. V letech 1983 až 1990 zastával post ředitele newyorského hotelu United Nations Plaza. Po sametové revoluci spoluorganizoval první oficiální cesty Václava Havla a československé vlády do USA a Kanady, ve své rodné zemi začal podnikat a roku 1992 se přestěhoval do Prahy. Dnes působí ve funkci jednatele hotelu Four Seasons v Praze, v hlavním městě též realizuje projekt cenově dostupného bydlení či stopatnáctipokojového ubytovacího zařízení a zůstává velmi činný jako konzultant.