Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Chaloupka (* 1946)

• narodil se 5. července 1946 v Plzni

• láska k hudbě, hra na klavír a varhany

• vzpomínky na nepokoje v Plzni po vyhlášení měnové reformy 1. června 1953

• zatčení a zranění dědečka Františka Holuba během nepokojů a jeho věznění

• vzpomínky na demonstrace před budovou rozhlasu na náměstí Míru v Plzni v srpnu 1968

• vyučení mechanikem kancelářských strojů v letech 1960–1964, studium večerní průmyslové školy

• dvacet osm let práce v Kancelářských strojích Plzeň a zaměstnání po jejich opuštění v roce 1992

Miloš Chaloupka se narodil 5. června 1946 v Plzni. Jako novorozeně prodělal opakovaný zápal plic a se zdravím měl problémy celé dětství. Když ostatní lékaři nedávali malému hochovi mnoho šancí na přežití, mladému doktorovi Antonínu Humlovi se ho povedlo uzdravit z těžkého zánětu mozkových blan. Trpěl astmatem a sennou rýmou. Přes doporučení lékaře odmítl dát pryč z domácnosti svého milého kocoura Mourka. Bydlel s rodiči v bytě v Marxově ulici, dnešní ulici Edvarda Beneše, v Plzni na Borech. Tatínek Josef Chaloupka pracoval v administrativě finanční správy krajského vojenského velitelství a o víkendech přivydělával rodině hraním na heligonku. Maminka Jiřina, rozená Holubová, pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři a po narození syna zůstala v domácnosti.

Dědeček za mřížemi

Komunistický převrat v roce 1948 a následný vývoj sledovali Chaloupkovi s obavami. Tatínkovi rodiče ve Skoupém u Radnice přišli o hospodářství. Maminka prý byla velice sečtělá a informovaná. V pondělí 1. června 1953 se vydala i se synem do města. Protesty proti měnové reformě byly v plném proudu. Miloš Chaloupka vzpomíná, jak s obavami sledoval neklidné davy a hemžící se policisty. Na Dukelském náměstí, dnešním náměstí T. G. Masaryka, prý maminku zatahal za ruku a řekl: „Mamko, pojď domů, nebo nás zavřou.“ A tak šli. Doma čekali na dědečka, až přijde z práce domů. Prarodiče, maminčini rodiče František a Anna Holubovi, bydleli ve vedlejším domě. Dědeček nešel a toho dne se už domů nevrátil. Cestou z práce ho zatkli. Když Františka Holuba nakládali, nebo spíše házeli na vůz, zlomili mu nohu. Miloš Chaloupka vzpomíná na setkání při návštěvě v pankrácké věznici, kde si dědeček odseděl asi patnácti měsíců. Ve vězení se prý dobře zavedl, jako vyučený švec u Bati ve Zlíně spravoval boty a šil peněženky. Přesto, když se vrátil k rodině, byl na kost vyhublý a vzpomínal na kruté zacházení. Mezitím se úřady snažily vystěhovat babičku Annu Holubovou údajně někam na severní Moravu. Jiřina Chaloupková se však vydala na prokuraturu do Prahy a dosáhla vystěhování rodičů „pouze“ do Železničářské ulice v Plzni, do malého bytu bez koupelny a se záchodem společným pro všechny sousedy na pavlači. Pamětníkova maminka již kvůli kádrovému posudku „zkaženému“ tatínkovým vězněním nesehnala práci a občas přivydělávala rodině brigádami ve skladu nebo v konzumu.

Láska k hudbě

Lékaři rodičům doporučili zajistit jejich jedinému synovi dostatek čerstvého a pokud možno vlhkého vzduchu, a tak koupili zahradu s chatou nad řekou v Liticích u Plzně. Cesty na zahradu a práce na ní patří k pamětníkovým nejkrásnějším vzpomínkám z dětství. Jezdili na kole v řadě za sebou děda, táta a on. Jezdil tam téměř každý den a dědeček i dvakrát denně. Všichni po cestě do Litic je znali a říkali: „Chaloupkojc jedou na chatu.“ Zakládali společně sad i zahradu, budovali a pamětníka práce bavila. Miloš Chaloupka nastoupil do první třídy v roce 1953. Chodil nejprve na Chodské náměstí a později do Doudlevec. Škola ho nijak zvlášť nebavila, ale oblíbil si hudbu. Navštěvoval proto hudební školy a u Jindřicha Durase, Marie Durasové a Herty Merunové se učil hře na klavír. Tři roky studoval hru na varhany. Koncem povinné školní docházky si rodiče přáli, aby se přihlásil na stavební průmyslovku. Pamětník nechtěl, chtěl do učení a později si dodělat maturitu, a prosadil si svou.

Výuční list

V roce 1960 nastoupil do učení na mechanika kancelářských strojů. Učňovské středisko měl na Stalinově, později Moskevské a dnešní Americké třídě. Do ročníku prý chodilo šestnáct žáků, z toho asi třetina dívek. Vedl je mistr Josef Vlček, který je podle pamětníkových slov naučil vše důležité pro život, nejen řemeslu. Po čtyřech letech poslal mistr Miloše Chaloupku k panu řediteli se vzkazem, aby přišel slavnostně předat výuční listy. Pamětník vzpomíná: „Mistrovi jsme měli říkat soudruhu, ale já mu říkal pane mistr a na to jsem byl zvyklý... Přišel jsem do tehdejší Moskevské 26, kde sídlil ředitel... Zaklepal jsem a řekl: ‚Dobrý den, pane řediteli, prosím vás, pan Vlček...‘ Pan ředitel se rozčílil, protože byl soudruh, seřval mě a řekl: ‚Seber se, jdi ven a přijď ještě jednou. Já jsem soudruh.‘ No, ale já měl vžito, pane řediteli. Vstoupil jsem a řekl: ‚Pane řediteli.‘ A bylo vymalováno. Bylo jasné, že jsme každý na jiném břehu.“ Po učení pokračoval v práci v Kancelářských strojích. Měl na starost především psací stroje. Začal docházet na večerní střední průmyslovou školu s elektrotechnickým zaměřením a odmaturoval v roce 1970. Na konci šedesátých let se dočkal rehabilitace dědeček František Holub a v roce 1969 se pamětníkovi prarodiče mohli přestěhovat do komfortnějšího bytu.

Tank u rozhlasu

Ráno 23. srpna 1968 se Miloš Chaloupka v práci dozvěděl o okupaci republiky. Vyrazil proto s kamarádem Ivanem Capouchem do dílen v Palackého ulici a cestou se stavili na hlavním nádraží. Ivan Capouch uměl výborně rusky a bavil se s vojáky. Dozvěděl se od nich prý jediné. Oni jsou tu doma a co tam ti dva dělají? Mají jít pryč, nebo je zastřelí. Pamětník šel oklikou až na náměstí Míru. Několik dalších dní tam s dalšími spoluobčany podle jeho slov hlídali budovu rozhlasu. Vzpomíná, jak u ústí Klostermannovy ulice stál tank, a prý byl při tom, když mu lidé ucpali hlaveň hlínou. Vojáci naštěstí nestříleli. Se spuštěnou hlavní začali otáčet střeleckou věží a všichni okolo zalehli nebo rychle utekli z jejího dosahu.

V roce 1971 se Miloš Chaloupka dostal k zavádění prvních výpočetních strojů v Plzni. Spolu se dvěma kolegy a třemi inženýry dohlížel na chod stroje ZPA600, umístěného ve sklepě takzvané Pajchlovny, domu v areálu fakultní nemocnice. Nainstalovali mohutnou klimatizaci, která měla udržovat teplotu přesně dvacet pět stupňů Celsia, jinak počítač nepracoval. Později byl pamětník ve skupině, která měla na starost chod stroje EC10-21 na Slovanech. Měl na starost především opravy magnetických pásek.

Bez odpočinku

Ve volném čase se věnoval hudbě. Roku 1971 se stal stálým členem souboru Václava Švarce. Hrál na varhany v kostele, kde se podle svých slov stal svědkem zapisování členů sboru agentem Státní bezpečnosti, následkem čehož zpěváky čekalo propuštění z práce. V roce 1975 se oženil a manželům se následujícího roku narodila dcera. V listopadu 1989 chodil s manželkou i maminkou společně demonstrovat na náměstí za konec režimu. Porevoluční vývoj však Miloš Chaloupka vnímá jako zklamání. Sledoval neúprosný rozklad podniku a prý raději v roce 1992 odešel. Vystřídal několik zaměstnání a v roce 1998 vyhrál konkurz na místo produkčního Plzeňské filharmonie. Práci, která ho bavila a naplňovala, opustil až s odchodem do důchodu v roce 2012. Na odpočinek však nemá čas ani dnes. Hraje sólově i v několika souborech na piano a varhany a občas prý i zakázky odříká nebo za sebe hledá náhradu. Stará se o dům a zahradu. V sezoně pravidelně pěstuje svá oblíbená „rajčata domácí“ a organizuje setkání přátel a třídní srazy.