Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Chaloupka (* 1960)

• nar. 12. 4. 1960 v Benešově

• po studiích na pražské uměleckoprůmyslové škole pracoval na různých brigádách

• od roku 1983 byl zaměstnán v hotelu Evropa, jako recepční ve své pracovní době směňoval cizincům valuty

• z hotelu odešel v roce 1990, začal podnikat a otevřel si vlastní fitness centrum

• od mládí se věnoval kulturistice, roku 1990 získal titul mistra republiky v kategorii do 165 cm

• stal se členem výkonného výboru Svazu kulturistiky a fitness ČR (1999–2001), tiskovým mluvčím Svazu kulturistiky a fitness (1999–2001) a státním trenérem české reprezentace fitness (1998–2001)

• napsal řadu knih s tematikou zdravé výživy

• v současné době působí jako dietolog a fitness konzultant

• ve volném čase pracuje s dětmi a pořádá tábory s indiánskou tematikou

Když se Vít Chaloupka představuje, během prvních minut váháte, o koho vlastně jde. Jeho vyprávění o idylickém dětství působí docela přesvědčivě, stejně tak zájem o zdravou výživu, sport nebo pořádání dětských táborů; jen vám uniká, proč na některých kladných momentech tolik trvá a opakovaně se k nim vrací. Dojem záměrné bezrozpornosti není náhodný a mohlo by u něj zůstat. V podobně „bezrozporném“ duchu se ostatně nese i stránka Víta Chaloupky na české verzi Wikipedie, kde se pro změnu dopodrobna vypočítávají všechna jeho vítězství na kulturistických soutěžích, funkce ve sportovních svazech, dietologické publikace, setkání se známými osobnostmi či křivá nařčení ze strany televize Nova a poslance Miroslava Beneše.

Když ale využijete toho, že se Vít Chaloupka rád chlubí, nepřerušujete ho, čas od času pobídnete, v poměrně krátkém čase se dozvíte víc, než by vám prozradila leckterá odborná studie. Jaká je totiž skutečnost? Sedí před námi člověk, jenž na konci 80. let vydělával nelegálním směňováním valut astronomické částky, v hotelu Evropa, kde byl zaměstnán jako recepční, za úplatu zprostředkovával prostituci, osvědčil se jako konfident Státní bezpečnosti a za obou režimů, jež zažil, se o sebe dokázal výborně postarat.

Silovým sportem jsem si něco dokazoval

Lidská osobnost se nejvíce utváří v prvních letech života a velmi významně ji může ovlivnit i tělesná konstituce. Vít Chaloupka byl v dětství podle vlastních slov hubený mrňousek. Pohled na svalnaté herce, jako byli Gojko Mitič nebo Juraj Višný, mu doslova bral dech, a jak sám přiznává, obdiv k nim se stal hnacím motorem jeho života. Nespokojenost s vlastním tělem ovšem nestojí jen za obdivem k silákům, ale také za neutuchající touhou po uznání a výraznou samolibostí; obě tyto vlastnosti se u Víta Chaloupky rozvinuly o to více, že ve své disciplíně musel zdolávat větší překážky než jiní. V kulturistickém oddíle ho dokonce zprvu odmítli – do své vytoužené disciplíny pronikl až poté, co začal na střední škole vzpírat za druholigový klub Bohemians Praha. „Silový sport jsem miloval a asi jsem si jím něco dokazoval,“ přiznává Vít Chaloupka. „Cvičil jsem denně, často i o víkendech, později to šlo na úkor rodiny.“

Kdybych prozradil, kolik jsem si vydělával, lidi by mě měli neradi

Netrvalo dlouho a Vít Chaloupka se rozhodl, že se chce stát vrcholovým sportovcem. Svému cíli podřídil vše ostatní – i zaměstnání si vybíral tak, aby mu umožňovalo pokračovat v kulturistice. Právě tento přístup jej po jisté době přiveld k vekslování – poté, co pracoval na různých brigádách, ve Výtvarných řemeslech a různých ubytovacích zařízeních, se dostal do hotelu Evropa na Václavském náměstí. „V Evropě jsem začínal u úklidu a mytí nádobí. Barman mi doporučil, abych šel dělat na recepci a zkusil jako pikolík nosit kufry, že prý nebudu litovat. Já o tom nechtěl ani slyšet, jako sportovci se mi to zdálo pokleslé a vůbec mě to nezajímalo, protože já se přece chtěl dostat nejméně na olympiádu! Ale barman do mě vrtal, za nějaký čas se místo uvolnilo a já ho vzal; tím se mi změnily hodnoty a ani se nedá popsat, jak se mi tam zatočil svět!“

Konkrétně to znamená, že Vít Chaloupka snesl všechno možné, aby si materiálně polepšil. Nevypadá to však, že by na ponížení, jež musel vydržet, vzpomínal úplně ve zlém: „Začínal jsem jako pingl s koštětem, a tak jsem musel v livreji zametat před vchodem i tehdy, kdy bylo Václavské náměstí plné lidí. Zametat v livreji, to pro mě bylo něco hrozného. Kolemjdoucí se mi někdy smáli, ale já to přetrpěl, protože jsem měl kapsy narvané valutami; tak jsem si říkal: ,Jen se smějte, hlupáčci, před vámi je nejbohatší zametač v Praze!‘ Ani jsem peníze nestačil rovnat, jak jsem směňoval, náprsní kapsu jsem měl tak nacpanou bankovkami, že mi vytvářela ženský prs. Zametal jsem smetí a jen jsem se modlil, aby mi nic nevypadlo.“

Kolik si vydělal, se Vít Chaloupka říct zdráhá. Netají se ale tím, že jeho příjmy bohatě stačily na koupi dvougeneračního bytu ve Stodůlkách, a zatímco jiní léta čekali na nekvalitní východoněmecká vozítka, on si mohl dovolit tehdy moderního Favorita Blackline. Při vzpomínce na svou zlatou éru se bývalý vekslák směje: „Má výplata u RaJ, na svou dobu nadstandardní, činila 3 000 korun a měsíc co měsíc jsem si pro ni zapomínal chodit. Pan ředitel na mě řval: ,Máš tu zase týden nevyzvednutou výplatu! To ji jako nepotřebuješ?‘ Chtěl jsem procedit, že ne, ale nemohl jsem si to dovolit.“

Vekslování bylo veřejným tajemstvím

Jak mohlo vekslování ve velkém probíhat za komunistického režimu? Odpověď Víta Chaloupky zní prostě: vekslování bylo oficiálně zakázané, ale tiše se tolerovalo; nezakročily proti němu ani státní orgány, ani vedení hotelu, kde kšefty probíhaly. Všechno prý šlo překvapivě hladce.

„Sám jsem si vymínil, že chci dělat jenom noční služby. Noční začínala v sedm hodin večer a trvala až do sedmi ráno; jenže po půlnoci v hotelu zůstával kromě noční recepce jen kotelník, a ten byl neustále namazaný. Když byl vzduch čistý, zavolal jsem kamarádovi z kulturistiky, který prováděl na Národní třídě noční úklid metra, dal jsem mu 500 korun ze svého, aby to za mě vzal, a vše, co si do rána vydělal, bylo jeho – mně na luxusní živobytí stačilo pracovat od sedmi do půlnoci. Pak jsem se šel domů vyspat a ráno kolem osmé na trénink. Kamarád mezitím přepisoval doložky, pasy a příjezdy, protože složky nově příchozích se musely ráno nosit do Štěpánské na policii; tuhle časově náročnou byrokracii rád udělal za mě a do rána si mohl vydělat nějaké dva tisíce. Tak jsme to dělali vždy, když jsem měl noční. Byl jsem prostě profesionál, na tu dobu úplně úžasný,“ vypráví se sebeuspokojením Vít Chaloupka a s notnou dávkou sentimentu dodává: „Něco takového by dnes už nebylo možné, protože máme facebooky a mobilní telefony, jsme hlídaní a všichni vědí, kde se nacházíme.“

Je zajímavé, že ačkoli se z vekslování v 80. letech vyvinul takřka polooficiální systém, pevná pravidla nikdy neměl; nepsaný vekslácký kodex se ovšem respektoval víc než skutečné zákony. Rozvinutost, funkčnost a efektivita veksláckého prostředí se dodnes zdá až neuvěřitelná – a Vít Chaloupka přednosti svého někdejšího „cechu“ dodnes rád dá k dobru.

„Ve vekslování se nic neorganizovalo, fungovaly spíš lokality, území. Třeba recepce byla ohraničená prahem nebo otočnými dveřmi do restaurace. Stejně tak byla ohraničená kavárna, tam se recepční nacházeli mimo svou lokalitu. Takže každý opanoval své území. Systém fungoval do té míry spolehlivě, že jsme například s kolegou jeli taxíkem do Plzně a tam jsme chytili přesně určený norimberský expres se skupinami gymnazistů z Darmstadtu. Vedení s námi bylo předem domluvené, mládež jako ve filmu držela stomarkovky, já je sbíral a kolega vyplácel koruny. Vše jsme povyměňovali a dorazili na Smíchovské nádraží; tam už stáli veksláci v kloboučcích a tuzexových bundičkách, čekali, že budou mít kšeft, ale najednou viděli, že vystupuju já s kolegou. Znali jsme se, my jsme byli z hotelu a oni šlapací, z chodníku, z Václavského náměstí; do jejich rajónu jsme my z hotelu nezasahovali, to nešlo, navíc to bylo pod naši úroveň. Jak říkám, veksláci tvořili kasty; ty, kteří stáli před tuzexem, jsem znal, někteří se mnou dokonce cvičili, ale sám jsem nic podobného nikdy nedělal, to bylo pod moji úroveň. Takže kolegům z chodníku jsme na Smíchovském nádraží kynuli, tašku jsme měli plnou peněz. A kriminalita? Nula nula nic.“

Proč si na veksláky nikdo nedošlápl, zůstává ze svědectví Víta Chaloupky nejasné. Dozvíme se od něj jen to, že veksláci tvořili nesmírně výkonnou složku domácího hospodářství, nasměrovanou na nejmenovaný, dnes velmi známý městys, který se proslavil nevídaným rozvojem svého zemědělského družstva.1 O tomto mechanismu prý Vít Chaloupka dobře věděl a ani dnes necítí nejmenší výčitky, že se na jeho chodu podílel. Všechny námitky odbývá tím, že veškeré peníze prý zůstaly v republice, a diskuzi končí poněkud neobjektivními narážkami na pozdější tuneláře, na jejichž praktiky daňoví poplatníci krutě doplatili. „Za mě nikdo nic platit nemusel, já jsem nikomu nic nekradl,“ brání se Vít Chaloupka. Faktem ovšem zůstává, že zatímco v československých bankách se koncem 80. let směňovaly západoněmecké marky přibližně za čtyři koruny, Vít Chaloupka je od cizinců nakupoval za osm a dál prodával za dvanáct; za každou směněnou marku mu tedy zůstaly zhruba čtyři koruny.

Nebyli jsme svatí

Zatímco Vít Chaloupka s nostalgií vzpomíná na 80. léta, přestane vnímat zapnutou kameru a sběrači Paměti národa prozradí ze zákulisí i mnohé věci, jež by si jinak nejspíš nechal pro sebe.

„Nepsané zákony se týkaly i děvčat – ty gramotnější už nám samy nechávaly bankovku. Hotelové prostitutky vůbec tvořily zvláštní sortu. Byly to ženy, které příkladně bydlely v Ústí nad Labem, v Jičíně nebo v Turnově, doma měly dobrou pověst i zaměstnání, pracovaly třeba na nádraží v kiosku, většinou byly vdané a manželovi říkaly, že jedou za kamarádkou na nákupy; v pátek přijížděly do Prahy a rovnou si u nás zamlouvaly pokoj. Jedna, jmenovala se Blanka, pocházela z Ústí nad Labem a byla kouzelná. Její specialitou byl orální sex a jednoho dne udělala každého, včetně kotelníka. Blanku jsem zavíral v secesní etážové koupelně, přede dveřmi stála fronta Němců; jen co Blanka vykonala potřebu, vyplivla to do připraveného plechového koše, ozvalo se ,raus‘, na řadu šel další Němec, já za ním zamknul a vepředu jsem všechny zkasíroval o padesát marek.“

Vít Chaloupka navíc využíval svého postavení k tomu, aby si jako recepční zpestřil své noční služby. Během let získal ve svádění takovou praxi, že by mu leckterý donchuán mohl závidět – snad i proto o svých dobrodružstvích vypráví tak otevřeně.

„Co vám mám vyprávět, my z hotelu jsme nebyli svatí, a co před námi neuteklo na strom... Různě se to střídalo, já i číšníci jsme si vedli své kroniky. Vládli jsme penězi, takže šlo všechno hladce, to si umíte představit. Je úžasné, co všechno tehdy šlo, dnes by si nikdo nic podobného nedovolil. Jednou, myslím, že v roce 1983, jsem sloužil jedenáct nočních za sebou a každou službu jsem měl jinou ženskou. Všechno to byly Češky. Měl jsem na ně fígl: přišel jsem na noční, přečetl jsem si v rozpisech příjezdy lidí, napsal jsem si jména mladých žen a čísla pokojů; například Alenka, pokoj 29. Když pak přišla slečna a chtěla devětadvacítku, podal jsem jí klíče a usmál se na ni: ,Tady to máte, Alenko.‘ - ,Ó! Jak to víte?‘ A začali jsme konverzovat. Já ji pozval na etážový bar, pak se z toho něco vyvinulo nebo pozvání odmítla s tím, že už jde spát. Tak jsem řekl: ,Jó, vy už jdete spinkat? Tak hezky se pomodlit, vyčůrat a spát. A já vás přijdu zkontrolovat.‘ Když odpověděla: ,A to vy jen tak řikáte,‘ věděl jsem, že mám vyhráno. Odpověděl jsem: ,Ne, ne, ne, já přijdu; já si tu jen něco dodělám a pak vás přijdu zkontrolovat.‘ Ve skutečnosti už jsem měl všechno hotové a taky jsem měl spočítané, kdy jde nahoru a kdy je osprchovaná; dělal jsem, jako že mám hodně práce, a přitom už jsem u ní chtěl být. Vždycky to probíhalo stejně. A jak říkám, jednou se mi zadařilo jedenáctkrát za sebou. Poslední byla profesorka češtiny z Českých Budějovic. Zaťukal jsem, vešel, ona už ležela v posteli, já jsem začal trapnou konverzaci, ptal jsem se jí, jak se měla, a ona jen znuděně povídá: ,Prosím tě, nezdržuj to, svlíkni se a pojď.‘ Ale jelikož jsem byl ve službě a pro případ, že by se něco stalo, jsem kolegu na recepci nemohl nechat samotného, musel jsem to vzít rychle. Ona mi pak řekla: ,Ty bys byl celkem dobrej milenec, kdybys tady vydržel dýl.‘ A já si pomyslel: ,Jen kdybys, ty kočko, věděla, že jsem jich před tebou měl deset a ty jsi jedenáctá!‘“

Vy byste snad uvažoval o nějaké spravedlnosti?

Jako vekslák si Vít Chaloupka připaloval tisícikorunovými bankovkami a vůbec s oblibou pěstoval různé rozmařilé zlozvyky, které byly jeho „třídě“ vlastní. Když se ho zeptáte, jak si – vzhledem ke svému sociálnímu cítění, k němuž se tak vehementně hlásí – své postavení a gigantické příjmy ospravedlňoval, narazíte na řadu vytáček, vyslechnete si, že fungoval adrenalin a veksláci jednali s přesvědčením, že stykem se západními turisty bojují proti komunismu. Pokud se však nenecháte zviklat, žoviální tón Víta Chaloupky záhy vystřídá špatně skrývané rozčilení.

„Jestli mi to přišlo vůči zbytku společnosti spravedlivé? Vy byste snad takhle uvažoval? Prostě jsem dělal svou práci a takové otázky jsem si nepřipouštěl! Měl jsem, k čemu jsem se dostal, a kdyby byl na mém místě někdo jiný, měl by to on; to je naprosto jasné! Tak to bylo a dnes je to stejné, daleko rozvětvenější, o tom ani nemá cenu se bavit. A spravedlnost? Měl jsem moc hezké oblečení a byl jsem rád, že mám něco výjimečného. Ale nelžu, když říkám, že s kolegou Jaromírem Řehákem, silně věřícím a velmi chytrým člověkem, který uměl pět nebo šest jazyků, jsme na tom ráno po noční byli tak dobře, že jsme část vydělaných peněz dávali na kostel na Národní třídě; takže jsme se aspoň nějakým způsobem očistili.“

O spolupráci s StB jsem nezapochyboval ani na chvíli

Jen co se Vít Chaloupka uklidní historkou, jež ho má ukázat v dobrém světle, může sběrač Paměti národa formulovat další nepříjemnou otázku, tentokrát mířenou na spolupráci s tajnou policií. I tentokrát se k jádru dostáváme jen přes různé odbočky, které mají jasně ukázat, že Vít Chaloupka neměl na vybranou. Tři čtvrtiny zaměstnanců hotelu Evropa prý sloužily jako konfidenti, a zejména schopní veksláci jako Vít Chaloupka se kontaktu se Státní bezpečností nemohli vyhnout; v roce 1986 mu dal nejmenovaný důstojník férovou nabídku: buď podepíše spolupráci a bude moci nerušeně vekslovat dál, nebo půjde na dva roky natírat ploty k Pražské údržbě.

„Ani na chvíli jsem nezapochyboval a odpověděl: ,Tak to snad je jasné, ne?‘“ komentuje lehkým tónem Vít Chaloupka. „Jednou za měsíc jsme se pak scházeli v restauraci a kapitán se mě ptal, co hosti dělali, jak se tvářili a tak. Povídal jsem mu, že se na mě smáli, přivezli mi adidasky a nic jsem z nich nevycítil. Jednou jsem se dokonce divil: ,To se mě ptáte na takové kraviny? To vám stačí takové blbosti? Vždyť jsem vám nic neřekl! Všechno, co vám říkám, víte z příjezdových knih.‘ ,To je, Víťo, dobrý,‘ on na to, ,Já za to nahoře zas dostanu čárku.‘ To byla veškerá moje činnost. Na konci roku jsem dostal za zásluhy krásný broušený servis a doma jsem řekl, že jsem ho vyhrál na kulturistických závodech.“

Odkopu se sám

Jestli Víta Chaloupku vedl strach, tvrdý pragmatismus nebo čirá naivita, se dnes už nedozvíme. Sám si prý nikdy neuvědomil, že zdánlivé banality, jimiž styčného důstojníka vydatně zásoboval, může Státní bezpečnost proti někomu zneužít, naopak pokládá za správné, že se na rozdíl od svých pokryteckých kolegů za kontakty s StB nestyděl, se svým kapitánem se bavil hezky nahlas, otevřeně, ba přímo přátelsky. „Bavil jsem se s ním tak jako teď s vámi,“ doznává Vít Chaloupka v televizním studiu Paměti národa a na vysvětlenou dodává: „Já jsem prostě ukecaný smíšek, mám takovou povahu, že říkám všechno možné, abych lidi bavil, a sám se odkopu. Nikdy jsem si neuvědomil, jak se odkopávám. Stačí vám, co jsem řekl? Vždyť jsem přece nic neřekl.“

Tahle zdánlivá nedbalost může překvapit tím spíš, že se Vít Chaloupka hrdě hlásí k tomu, že už jako dítě velmi prožíval příběh bratří Mašínů, vnímal je jako jednoznačně kladné postavy a stejně tak uvítal demonstrace proti vládě jedné strany. Když se ale ptáte dál, zjistíte, že i v tomto případě reaguje Vít Chaloupka spíše než na otázku na jakousi nevyřčenou zakázku. „Revoluci jsem prožíval naprosto luxusně,“ odvětí nenuceně: „pamatuju si, jak jsem ve fiatu sjížděl kolem Muzea, dole se konala demonstrace, na Václavském náměstí mě příslušníci Veřejné bezpečnosti vytáhli ven, klíči, kterými se cinkalo, mi někdo natrhl nádhernou adidasovou soupravu, a já pak vztekem kopal do auta. Takže jsem prožíval přímo historické dění! A zarazilo mě, že s kolegy v recepci tyto události a zásadní přeměna společnosti vůbec nehnuly – dál vekslovali, říkali, že jim je nějaká revoluce jedno, hlavně když prý vydělají dalšího melouna. Tehdy jsem si uvědomil, že v hotelu už nechci dál pracovat. Jednak jsem byl úplně nasycen, jednak se otvíraly nové možnosti, sportování šlo rychle nahoru a já doufal, že bych si mohl zařídit své vlastní fitness centrum.“

I tentokrát se odpověď po pár slovech stočila jinam, než kam mířila otázka. U Víta Chaloupky je vůbec pozoruhodné sledovat, jak fungují sebeomluvné a sebeobranné mechanismy: tak jako mnozí jiní lidé, kteří se za svou minulost přiznaně či nepřiznaně stydí, vynakládá nezměrné úsilí, aby svůj příběh podal pokud možno celistvě a zároveň pro obě strany co nejpřijatelněji. Jenže po jisté době si rozporů a bílých skvrn v jeho výpovědi už nemůžete nevšimnout. Když se jej po třech hodinách natáčení zeptáte, jak by sám sebe popsal, navzdory všemu se dozvíte, že mezi své nejvýraznější rysy řadí sociální cítění, pracovitost a snahu něco po sobě zanechat.

Chci být platný komukoli, kdo si mě zaplatí

Na podmínky po roce 1989 se Vít Chaloupka adaptoval bez nejmenších potíží: od ředitele hotelu Panorama v Průhonicích, s nímž se osobně znal, dostal okamžitě po převratu nabídku na pronájem vlastního fitness centra, dal se na soukromé podnikání a po čase se z někdejšího šampiona kulturistiky stal vyhledávaný trenér.

„Mé podnikání bylo prodchnuto nadšením pro sport; chtěl jsem ukázat, že něco umím, a tak jsem vychovával své svěřence a veškeré příjmy jsem dával do nich. Stal jsem se státním trenérem reprezentace fitness, mým přičiněním jsme přiváželi medaile z Austrálie, Španělska, Švýcarska, Polska, získávali jsme snad jen stříbrné a zlaté. Práce mě velmi bavila, kupředu mě hnala ješitnost – a pro výsledky, ani pro svěřence to nebylo špatně. Jen ekonomicky jsem šel dolů. V obchodě jsem zkrachoval, a to se podepsalo na mém druhém manželství. Svou druhou ženu jsem dostal do reprezentace, ale kvůli nižším příjmům mělo soužití trhliny. Pak jsem na sobě začal ještě víc pracovat, aby si mě někdo zaplatil jako hlavu, která může být platná komukoli, kdo si ji vybere. A tak jsem se dostal tam, kde teď jsem.“

Dlužno dodat, že i bývalí kolegové z hotelu Evropa dokázali využít svých příležitostí naprosto bravrurně: jeden dnes vlastní sklářké podniky, druhý měl ohromný úspěch s výrobou samolepek na auta, jiný úspěšně podniká v doplňkové zdravé výživě a z dalšího je pro změnu špičkový doktor.

Nic špatného jsem nikdy nikomu neudělal

Tím jsme vyčerpali otázky. Poslechněme si tedy na závěr, co by chtěl příznivcům Paměti národa Vít Chaloupka vzkázat ohledně minulého režimu. „Že se vůbec nikomu nikde neubližovalo, nikdo nikomu ani vlas nezkřivil; že já sám jsem nic špatného nikdy nikomu neudělal, že jsem nikoho neudal a že jsem neměl na vybranou. Co se mne týče, minulý režim se mi jednoznačně líbil víc než ten současný. Měl jsem sice přístup k penězům, ale vydřel a vysportoval jsem si to své, všeho jsem dosáhl pílí.“

1Více viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/JZD_Slušovice