Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Chaloupková (* 1943)

• narozena 23. listopadu 1943 v Dolních Kralovicích

• od roku 1948 žila s rodinou v Teplé v západních Čechách

• absolvovala hru na varhany na konzervatoři a stipendium ve Výmaru

• v roce 1968 nastoupila na AMU, léto tohoto dramatického roku prožila v Lipsku a v Teplé

• od 70. let působila na konzervatoři v Plzni

• v roce 2023 stále vedla chrámový sbor a pečovala o stav varhan v Plzeňské diecézi

Varhanice, sbormistryně a cembalistka Jitka Chaloupková (1943) je neodmyslitelně spjata s hudebním děním Plzeňska. Výchově nových talentů se věnovala na plzeňské konzervatoři a stále má jako organoložka na starosti varhany v plzeňské diecézi. Vřelý vztah k hudbě, který získala od rodičů, začala více rozvíjet v Teplé, kam byla celá rodina po roce 1948 z politických důvodů vystěhována. Ve zdejším chrámu ji oslovil zvuk varhan, později dojížděla do vyhlášené hudební školy do Bečova nad Teplou.

Sudety byly sice poznamenané vysídlením původních obyvatel, ale působila v nich řada vynikajících kantorů, kteří se ocitli v nemilosti režimu. Mezi výrazné osobnosti veřejného a duchovního života patřil i převor Josef Heřman Tyl, pronásledovaný oběma totalitními režimy. Tepelský klášter sloužil po násilném zrušení v roce 1950 jako kasárna, přístupný byl ale kostel a knihovna, kde Jitka Chaloupková coby studentka konzervatoře dělala průvodkyni. Zažila zde i dramatický srpen 1968. Nastupující normalizace měla vliv také na profesi varhanice, uspořádat varhanní koncert v kostele nebo vyrazit se studenty na koncert do zahraničí bylo takřka nemožné.

Za trest šli do pohraničí, našli tu ale domov

Jitka Chaloupková se narodila 23. listopadu roku 1943 ve středočeských Dolních Kralovicích, které později zmizely pod hladinou vodní nádrže Želivka. Hudba se zřejmě měla stát osudem budoucí varhanice, její kmotrou totiž byla vdova po skladateli Oskaru Nedbalovi. Za svůj skutečný domov považuje Teplou v západních Čechách, kam byla rodina z politických důvodů vystěhována po roce 1948. „Tatínek nechtěl vstoupit do strany, tak musel za trest do pohraničí,“ říká s tím, že rodiče, oba rodilí Jihočeši, si k Dolním Kralovicím nestačili vytvořit vztah, a tak stěhování příliš nelitovali. Celá rodina naopak přilnula ke kraji, který byl poznamenaný pohnutými dějinami první poloviny dvacátého století. Původní obyvatelé byli vysídleni a ti noví zde nemohli navázat na žádnou tradici.

Někteří lidé přicházeli do vysídlených Sudet spíš rabovat a jen málokterá rodina tady zapustila kořeny. Z původních německy mluvících obyvatel mohli zůstat například velmi staří lidé. „Maminka se starala o dvě staré paní, protože uměla německy, do odsunu také nemusel jít ředitel bečovské hudební školy Adolf Opl, byl sociální demokrat. On už ale se svými dětmi mluvil jedině česky. Nakonec musel v šedesátých letech požádat o vystěhování, protože ho jeden kolega očerňoval,“ říká Jitka Chaloupková,[1] podle níž dostal ředitel Opl bečovskou hudební školu na velmi dobrou úroveň: „Byla tu dlouholetá tradice a už před válkou škola sloužila spíš jako konzervatoř pro tuto oblast.“

Také rodina Jitky Chaloupkové z matčiny strany byla zasažena násilným poválečným odsunem. „Babička byla z německé rodiny, dědu si vzala proti vůli rodičů, nevadilo jim, že je Čech, ale to, že také není ze statku. A tak babička po svatbě už nikdy nepromluvila německy a se svou rodinou se nestýkala,“ vypráví pamětnice a dodává: „Rodinu matčina bratrance rozdělili, rodiče a děti šli jinam. Později jsme s příbuznými našli kontakt. Měli sice hrozné vzpomínky, ale nezanevřeli na Čechy, nehodili všechny do jednoho pytle a cítili se tady stále doma.“

Z tepelského kláštera udělali komunisté kasárna

Otec Jitky Chaloupkové, Josef Chaloupek, pracoval v Teplé na státním statku nejprve jako účetní a poté jako hlavní ekonom. „Jako kluk ze statku zemědělství rozuměl víc než ředitel,“ komentuje. Svou vstřícnou povahou si prý získala oblibu i maminka Marie, která pracovala na domovní správě. „Měla dobré vztahy s romskými rodinami, protože netrpěla žádnými předsudky. Na domovní správě měla máma šéfa, který byl komunista a přesvědčoval mámu, že je nesmysl věřit v Boha. Ona jeho přesvědčovala o opaku, nicméně se vzájemně respektovali.“ Na malém městě prý také lépe procházel fakt, že rodina chodila do kostela, nebo že malá Jitka ani její sestra Jana nikdy nechodily do Pionýra.

Premonstrátský klášter v Teplé byl v roce 1950 spolu s ostatními mužskými řeholními řády zlikvidován v násilné a nezákonné Akci K. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byly kláštery obklíčeny a dovnitř vtrhli ozbrojení příslušníci Státní bezpečnosti (StB) a Lidových milicí. Vzbudili řeholníky, přinutili je obléct se a sbalit si nejnutnější věci, následně je internovali v centralizačních táborech.[2] Po přistěhování do Teplé v roce 1948 ale mohla rodina pamětnice ještě krátce docházet do kláštera na bohoslužby: „Moje sestra, která byla o šest let starší, byla v klášteře ještě biřmovaná, my jsme tam chodili na mši a pamatuji si, že mě jeden z premonstrátů učil náboženství, ještě předtím, než byl stejně jako ostatní bratři uvězněn,“ říká s tím, že po zrušení kláštera docházeli věřící do barokního kostela sv. Jiljí v Teplé.

Tepelský klášter pak sloužil 28 let jako kasárna Československé lidové armády, pouze kostel a knihovna byly od roku 1958 zpřístupněny k turistickým prohlídkám, v roce 1978 budovy převzal Národní památkový ústav.[3] Jako studentka zde dělala průvodkyni i Jitka Chaloupková: „I když byl klášter přístupný jako památka, nemohli jsme se samozřejmě nijak procházet po nádvoří. Voják, který měl hlídku u brány, měl zprvu turisty vodit. Pak ho to ale nebavilo, tak je nechal chodit samotné,“ říká a dodává, že vojáci z nudy třeba v kostele rozházeli píšťaly z varhan po kůru.

Josef Heřman Tyl byl nedostižný vzor

K významným osobnostem, se kterými se mohla v Teplé Jitka Chaloupková potkat, patřil také převor kláštera Josef Heřman Tyl. Ten byl v roce 1942 jako novicmistr kláštera v Nové Říši zatčen se spolubratry gestapem a byl vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. „Mluvila jsem s jedním jeho spoluvězněm a ten o něm říkal, že v koncentráku mnoho lidí psychicky podržel,“ komentuje pamětnice s tím, že s komunisty měl převor později problémy také proto, že chtěl během poválečného odsunu dát německým spolubratrům jídlo na cestu.[4]

V těžkých poválečných dobách se snažil převor Josef Heřman Tyl dát tepelský klášter do pořádku. „Myslím, že se mu to podařilo, on uměl jednat s lidmi a byl vynikající organizátor,“ vzpomíná Jitka Chaloupková. V roce 1950 byl ale Tyl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 12 let vězení za velezradu. Do svého podmínečného propuštění v roce 1958 byl vězněn v Mladé Boleslavi, Kolíně, Plzni-Borech, Leopoldově a Mírově. Zažil tvrdé podmínky pracovních táborů Jáchymovska. Od roku 1964 se mohl vrátit do církevní služby.[5]

„Po letech jsme se úplně náhodou potkali, jako studentka jsem si přivydělávala jako průvodkyně, moje kolegyně najednou viděla, že se do návštěvní knihy někdo podepisuje Tyl. On byl potom děkanem v Mariánských Lázních, tak jsme byli v kontaktu. Byl to nedostižný vzor, nemusel mluvit o víře, stačilo, jak se choval. I o komunistickém soudu vyprávěl s humorem a nikoho neodsuzoval, bral to, že ti lidé si neuvědomovali, co dělají,“ říká pamětnice o Josefu Heřmanu Tylovi, jenž byl komunisty později znovu zbaven souhlasu vykonávat kněžské povolání a do čela kláštera v Teplé se vrátil až po revoluci.

Na konzervatoř směla až po maturitě na jedenáctiletce

Oba rodiče Jitky Chaloupkové zpívali ve sboru v Jindřichově Hradci, maminka hrávala na citeru, ale největším hudebním talentem v rodině byl prý strýček. „Uměl hrát na několik nástrojů, ale hudbě se nemohl věnovat, protože musel převzít rodinné hospodářství. Navíc se jednou vrátil domů pod vlivem alkoholu, babička ho seřezala řemenem a prohlásila, že syny nenechá muzikou zkazit,“ popisuje pamětnice. Skvělý hudební základ jí dala hudební škola v Bečově, kam dojížděla autobusem celá skupinka dětí z Teplé. Začínala hrát na klavír, ale zvukově ji více upoutaly varhany. „Bečovská hudebka měla vlastní dvoumanuálové varhany a dnes už se tam na ně opět učí hrát,“ říká s nadšením.

Po osmileté základní škole bylo Jitce Chaloupkové teprve 14 let, protože jako listopadové dítko nastoupila do první třídy už v necelých šesti letech. Maminka ji nechtěla pustit na konzervatoř do Prahy, proto ještě v roce 1960 odmaturovala na jedenáctiletce v Plané. „Tam tehdy učili skvělí kantoři, dva lidé s doktorátem. Mělo to tam atmosféru gymnázia, dělali jsme si studentské večírky, kde se recitovalo, zpívalo, dal se dohromady sbor. Moc ráda na to vzpomínám,“ líčí. Druhou maturitu skládala na Pražské konzervatoři. „Já jsem byla poslední ročník, ve kterém se ještě vyučoval gregoriánský chorál, pak ho z ideologických důvodů zrušili,“ uvádí s tím, že s gregoriánským chorálem by se měl seznámit každý hudebník. „Je to základ evropské hudby, v kostele, kde ho zpívali latinsky školení zpěváci, odposlouchali věřící melodie a použili je při vzniku lidových písní.“

Po maturitě na konzervatoři nebyla Jitka Chaloupková přijata na AMU. „Nebylo to ale z kádrových důvodů, na to se na AMU tehdy nehrálo,“ komentuje. Dostala ale možnost vycestovat na roční stipendium do východoněmeckého Výmaru. „Můj profesor mi řekl, ať honem vyplním přihlášku. Překvapilo mě, že se za komunistů vůbec vypisuje státní stipendium na obor varhany. Pak jsem to pochopila, protože všechno muselo být recipročně a tady na AMU studoval jeden varhaník z NDR,“ upřesňuje. Za velký přínos považuje hudebnice setkání s profesorem Johannesem Ernstem Köhlerem, který vedl studenty k improvizaci. „U nás se v té době improvizace neučila, tvrdilo se, že se to nedá naučit, že potřebujete zvláštní talent. Ale je dobré to umět alespoň tak, abyste bez not dokázala vyzkoušet nástroj nebo zahrát na mši.“ Stipendium se podařilo Jitce Chaloupkové ještě prodloužit o rok a ve Výmaru získala cenné profesní zkušenosti i přátele na celý život.

Také v NDR demonstrovala strana převahu, odnesl to gotický kostel

Dramatický rok 1968 byl přelomovým také pro hudební kariéru Jitky Chaloupkové. „V červnu se konala Bachova soutěž a profesor Köhler chtěl, abych se přihlásila. Musela jsem ale projít vylučovacím kolečkem na ministerstvu kultury a tam hrály roli všelijaké vlivy, na soutěž do Lipska jsem ale nakonec jela.“ uvádí. V Lipsku byla také svědkem protestu studentů proti zboření gotického univerzitního chrámu, to bylo jen demonstrací síly totalitního režimu.[6] „Rektor univerzity vedl příšerný marxistický projev, když na něj shora jako opona začalo padat plátno s nápisem ‚Žádáme znovuvystavění chrámu!‘.“ 

V roce 1968 byla Jitka Chaloupková přijata ke studiu na AMU, kde byl pedagogem uznávaný virtuos Jiří Reinberger.[7] Léto před zahájením akademického roku trávila u rodičů v Teplé: „Večer před 21. srpnem se vraceli od příbuzných. Ráno jsme se sestrou měly jít do kláštera, já jako průvodkyně a ona jako knihovnice. Maminka nás vzbudila se slovy: ‚Vstávejte, jsme obsazeni!‘ a od Mariánských Lázní se táhla kolona tanků. Sestru pak zavolali na národní výbor, aby šla tlumočit z ruštiny.“ Na AMU studenti na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy zorganizovali stávku. „Ještě chvíli poté to bylo volnější, ale v sedmdesátých letech začalo přituhovat,“ připomíná Jitka Chaloupková nástup normalizace.

K profesi varhaníka patří také hra na cembalo, tomuto nástroji se věnovala Jitka Chaloupková již ve Výmaru a později při studiu AMU. K dalším vzácným setkáním tak patřilo studium u věhlasné cembalistky Zuzany Růžičkové.[8] „Vyprávěla mi jednou o svém životě, o tragických vzpomínkách na koncentrační tábor. Bylo to tak strašné, že už jsem pak nemohla hrát, ostatně stačilo vidět to vytetované číslo na ruce,“ vzpomíná pamětnice. Po absolutoriu ještě dva roky k Zuzaně Růžičkové dojížděla, a dokonce se měla stát její asistentkou na akademii. „Já bych to nedokázala paní Růžičkové odmítnout, ale zároveň jsem se nechtěla vzdát varhan. Jenže ona se se mnou hlásila sovětská občanka, ta měla samozřejmě přednost, tak jsem byla v klidu,“ objasňuje.

Uspořádat varhanní koncert za normalizace nebylo jen tak

Díky přímluvě Zuzany Růžičkové začala pamětnice v roce 1972 vyučovat na konzervatoři v Plzni klavír, klavírní improvizace, později také varhany a hudební teorii. Vybavuje si, jak obtížné bylo za komunismu uspořádat varhanní koncert v kostele: „V roce 1972 jsme ještě dělali koncert u františkánů, pak už to ale bylo zakázané a koncerty se dělaly na plzeňské radnici, tam je novodobý dvoumanuálový nástroj, byla to taková nouzovka, ale vždy bylo plno.“ Jediným místem, kde si nedovolili koncert zakázat, byl prý kostel sv. Jakuba v Praze. Státní dohled nad církví měli od roku 1949 zajišťovat církevní tajemníci,[9] jejich úkolem bylo vlastně potírat víru. „Hlídali, aby do kostela nechodilo moc mladých lidí, aby farnost nedělala moc akcí pro veřejnost a podobně,“ vysvětlila.

To, že se během komunistické éry podařilo opravit varhany v kostele Zvěstování Panny Marie v tepelském klášteře a dokonce realizovat varhanní koncerty, bylo podle Jitky Chaloupkové zásluhou tehdejšího ředitele tamní historické knihovny Karla Seidla.[10] „Na organizaci varhanních koncertů byl ovšem potřeba souhlas církevního tajemníka. Ten namítal, že koncert v kostele není žádoucí, ředitel Seidel mu však celkem vtipně odpověděl, že varhany nemůže na zádech odnést na náměstí. Nakonec se koncerty s velkým úspěchem konaly. Bylo vždycky narváno, ona to byla také forma protestu proti režimu,“ myslí si hudebnice.

Duchovní koncerty se během normalizace odehrávaly také ve sboru Českobratrské církve evangelické v Němejcově ulici[11] v Plzni. „Byl tam hudbymilovný pan farář, který koncerty nazval hudebními nešporami a ty nemohli zakázat ani církevní tajemníci,“ vzpomíná Jitka Chaloupková a dodává, že evangelický chrám poskytoval zázemí také varhaníkům z plzeňské konzervatoře. „Konzervatoř neměla pořádné varhany, nějakou dobu jsme chodili hrát na radnici, ale člověk, který tam o tom rozhodoval, byl estébák. To se vědělo, takže bylo lepší s ním nepřicházet do styku.“

Revoluce přinesla svobodu víry i cestování za poznáním

Ačkoliv Jitka Chaloupková během působení na plzeňské konzervatoři pociťovala atmosféru normalizace, zdůrazňuje, že díky ředitelce Věře Pinkerové neměla nikdy žádné problémy. „Nikdy neshodila nikoho, kdo chodil do kostela, dokonce ani chlapce, který byl adventista a nechodil na pracovní soboty.“ S některými kolegy se přesto raději bavila jen o počasí a od jisté chvíle za sebou kostelní kůr pečlivě zamykala. Díky vstřícnému vedení nebyla Jitka Chaloupková nikdy nucena vstoupit do strany. „To bych samozřejmě musela odmítnout, to bych raději šla zametat ulice,“ říká.

Komplikace podle ní nastaly, třeba když chtěla vzít studenty na zajímavý koncert do zahraničí. „Dnes je to svobodné, ale dřív jste potřebovali výjezdní doložku, vízum a celní prohlášení.“ Podmínky pro vycestování se během normalizace ještě zpřísnily.[12] „Když jsem měla možnost vycestovat do Francie, tak mi pomohla známost mého tatínka, abych dostala devizový příslib. Přátelé mě zvali, abych přijela za rok znovu, že mě vezmou do Provence. Vysvětlovala jsem jim, že to půjde nejdřív za tři roky. Dost se divili, jaký zvláštní systém tady máme, což jsem jim musela potvrdit.“[13]

Sametovou revoluci prožívala Jitka Chaloupková ze začátku s obavami, aby nebyla iniciativa lidí opět násilně potlačena jako v roce 1968. „Říkalo se, že v naší zemi bude lépe, až bude blahoslavená Anežka Svatá, a to se skutečně stalo 12. listopadu.“ Od roku 1993 působila oblíbená hudební pedagožka také na nově založené konzervatoři v Českých Budějovicích. V době pořizování našeho rozhovoru v roce 2023 působila stále jako diecézní organolog. „To obnášelo nejprve zdokumentovat všechny varhany v diecézi, kontrolovat jejich stav a v případě potřeby doporučit varhanáře, ne každý má totiž licenci na opravu historických varhan,“ objasnila.

Mezi další činnosti všestranné hudebnice patří také vedení sboru Resonance při katedrále sv. Bartoloměje v Plzni. Pozitivně hodnotí, že dnes studenti mohou bez politických prověrek studovat nebo navštěvovat koncerty v zahraničí, ale také to, že se v současnosti i u nás vyučuje improvizace. Svým hudebním nástupcům radí, aby využívali všechny možnosti, které jim svoboda nabízí, a zároveň nezapomínali na tradici svého oboru. 

 

[1] Zde se myslím jedná o zjednodušení situace, bude se jednat asi o tento případ: Do odsunu nemuseli jít lidé ze smíšeného manželství nebo lidé, kteří prokázali svůj protifašistický odsun. Po nástupu Hitlera k moci v Německu a Rakousku se Československo stalo oázou německých protifašistických odbojářů, patřili mezi ně sudetoněmečtí sociální demokraté a němečtí komunisté. Více zde: https://cesky.radio.cz/odsun-nemcu-z-ceskoslovenska-ii-8622183

[2] O průběhu Akce K v Teplé mluvil Josef Hugo Pitel zde: https://budejovice.rozhlas.cz/nekdy-musi-byt-v-zivote-rozruch-rika-pater-josef-hugo-pitel-7059787

[3] https://klastertepla.cz/klaster/historie-klastera.html?showall=1

[4] „Případem poválečné nesnášenlivosti proti německému obyvatelstvu byla nenávistná kampaň proti cisterciákům z Vyššího Brodu, obviňující je z kolaborace s nacisty a z pomoci odsunovaným Němcům, stejně jako proti premonstrátům z kláštera Teplá u Mariánských Lázní či benediktinům z Broumova. Ve všech třech zmiňovaných případech proběhlo vyšetřování řeholníků a jejich následný odsun.“ In: Vlček, Vojtěch: Likvidace mužských řádů v českých zemích v 50. letech ve středoevropském kontextu aneb Ochráníme vás před hněvem pracujícího lidu, dostupné na: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no19/144-157.pdf

[5] https://klastertepla.cz/klaster/historie-klastera.html?showall=1

[6] více například zde: https://www.designmag.cz/architektura/4426-dokoncuje-se-nova-lipska-univerzita-s-tvari-kostela.html

[7] https://operaplus.cz/pred-sto-lety-se-narodil-jiri-reinberger/

[8] https://plus.rozhlas.cz/po-navratu-z-lagru-ucitelka-klaviru-zaplakala-mela-jsem-uplne-znicene-ruce-7171243

[9] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/diktatura/panel05.pdf

[10] https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil_osobnosti&load=2060

[11] https://pamatkovykatalog.cz/budova-ceskobratrske-cirkve-evangelicke-s-kostelem-m-j-husa-15017643

[12] https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/cestovani-pred-sametovou-revoluci/

[13] Devizový příslib bylo povolení na nákup zahraniční měny na cestu do nesocialistického státu. Státní banka československá přijímala písemné žádosti a některým i vyhověla. Každá osoba měla devizový limit na tři roky, viz: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/vyjezdni-dolozka-komunismus-cestovani-andrej-babis-devizovy-prislib_1911191934_luk