Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Chalupová (* 1939)

• narozena 14. ledna 1939 v Novém Bydžově

• vystudovala matematiku a fyziku na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem

• v roce 1962 se vdala do rodiny z Jiřic v Polabí

• pomohla zapsat příběh manželovy rodiny Chalupových a Josefa Salače

• pracovala jako učitelka matematiky a fyziky na základní škole

V malém městečku poblíž Prahy se téměř dva a půl roku na dvorku rodinného domu odehrávalo drama, při kterém šlo o život mladé rodině se dvěma chlapci. Byla zima roku 1942, půl roku od atentátu na Heydricha, a Anna Chalupová se svým manželem Josefem Chalupou se rozhodli, že u sebe poskytnou úkryt uprchlému vězni Josefu Salačovi. Nikdo z nich netušil, že se bude u nich na dvoře ukrývat téměř dva a půl roku.

Příběh rodiny Chalupových a Josefa Salače pomohla dvacet let po válce zapsat jejich snacha Jana Chalupová. Pamětnice se narodila roku 1939 v Novém Bydžově. Vystudovala gymnázium a poté matematiku a fyziku na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. V roce 1962 se seznámila se svým manželem a o rok později měli svatbu. S manželovými rodiči Annou Chalupovou (narozenou 1. ledna 1904) a Josefem Chalupou (narozeným v roce 1901) se velmi rychle sžila a měla je ráda jako své vlastní rodiče. Pamětnice pracovala jako učitelka matematiky a fyziky na základní škole.

„Dozvěděla jsem se, že v době heydrichiády je požádal pan Salač, který byl tehdy v olympijském výběru za Sokol. Oni mu poskytli pomoc a ukrývali ho tam dva a půl roku.“

Další hrdina vyprávění Josef Salač se narodil v roce 1910 v Kostelci nad Labem a vyučil se číšníkem a řezníkem. Před válkou se věnoval sportu, byl aktivním členem Sokola a v roce 1936 se zúčastnil XI. letních olympijských her v Berlíně. Po zranění ruky se musel vzdát sportovní činnosti a založil si vlastní řeznicko-uzenářskou živnost v Kostelci nad Labem. Měl na svou dobu moderní provozovnu a velmi dobře se mu dařilo.

V roce 1939, krátce po okupaci, Němci rozpustili tělovýchovnou organizaci Sokol a zatkli řadu jeho členů. Mezi bývalými sokoly se vzedmula vlna solidarity a snažili se pomáhat rodinám uvězněných bratrů a sester. Vznikla složitá síť různých spolupracovníků a prostředníků pod vedením bývalého náčelníka Sokola v Kostelci nad Labem Josefa Nitky, která se je snažila zásobovat jídlem a dalšími potřebnými věcmi. Josef Chalupa, majitel autodopravy a firmy na těžbu písku z Labe, svými nákladními vozy přepravoval různé balíčky s potravinovou pomocí. Nitkova tajná organizace se prostřednictvím Františka Pecháčka, cvičitele Sokolské obce, v létě roku 1940 obrátila i na Josefa Salače, aby jako řezník prováděl nelegální porážky a zásoboval rodiny uvězněných sokolů masem a uzenářskými výrobky. Ten nejdříve dostával za maso peníze, ale později ho dával i na dluh, až ho to přivedlo do finančních problémů.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 následovala mohutná vlna zatýkání v řadách českého ilegálního odboje. Do hledáčku gestapa se dostal i Josef Salač. Snad jeho jméno padlo při výslechu Josefa Nitky (viz též příběh dcery Nitkových Jany Vávrové na portálu Paměť národa). Gestapo ho zatklo v plynárně v Mladé Boleslavi a odvezlo ho do Petschkova paláce v Praze. Při jednom výslechu ho německý vyšetřovatel škrtil utahováním knoflíku na košili. Josef Salač se jakožto bývalý sportovec samozřejmě bránil a mávnutím ruky se mu podařilo ho odhodit na rozpálená kamna, která v místnosti stála. Německý vyšetřovatel se ošklivě popálil a Josef Salač dostal takový výprask, že ho na celu odtáhli v bezvědomí za ruce.

Ani po pěti dnech výslechů však Josef Salač nic neprozradil, a tak ho gestapo propustilo domů. Byl ovšem nadále sledován. Po několika týdnech, 15. prosince 1942, ho německá tajná policie znovu zatkla a předala k vyšetřování hospodářskému oddělení. Zatkli i jeho manželku, která měla pětidenní novorozenou dcerku. Tu krátce potom propustili, ale později ji uvěznili v koncentračním táboře a jejich dceru dali do výchovy k babičce.

Ani při svém druhém zatčení Josef Salač nic neprozradil. Jeho spolupracovník Treml, který posílal rodinám sokolů cukr, se z psychického stresu zhroutil a zakrátko doma zemřel. Josef Salač byl zatím bez soudu uvězněn v Praze na Pankráci.

Shodou okolností se mu podařilo dostat se do komanda, které na krátkou dobu opouštělo brány věznice a jezdilo pracovat na různá místa. Protože se blížil termín soudu a Josefu Salačovi hrozil za nelegální zabijačky trest smrti, rozhodl se uprchnout. Pracoval právě v pražské továrně Avia, první útěk se mu nepodařil, a tak poslal moták své matce, aby požádala o pomoc Josefa Chalupu. Jeho zaměstnanci vozili do továrny Avia písek a on se domníval, že by ho mohli vyvézt z továrny v nákladním autě. Matka ihned zašla do Jiřic k Chalupovým, ale Josef Chalupa její žádost razantně odmítl, že od toho dává ruce pryč, a poslal ji plačící a zlomenou pryč.

V hlavě se mu ovšem začal rodit odvážný plán. Oblékl si montérky, vzal kolo a jel do Prahy k plotu Avie s nadějí, že snad někde uvidí Josefa Salače a domluví se s ním, jak mu může pomoci. Za plotem na něj opravdu brzy narazil a dozvěděl se od něj, že hodlá uprchnout, protože ho za čtyři dny čeká soud. Požádal ho, jestli by mu v Jiřicích neposkytli na týden nebo dva úkryt. Josef Chalupa souhlasil a vrátil se na kole domů.

Josef Salač tedy oslovil pana Horního, autodopravce z Libně, který vozil do Avie stavební materiál, jestli by ho nevyvezl ven, aby si mohl v drogerii vyzvednout lak na skříň pro bachaře. Ten nejprve nabízel, že balíček přiveze osobně, ale Salač namítal, že ho vydají pouze jemu. Venku hustě pršelo a Josef Salač vzal papír, který měl po ruce, namočil ho do blátivé kaluže a zašpinil s ním okénka nákladního vozu. Potom si lehl pod palubní desku. Řidič se brzy vrátil a vyjeli přes kontrolu na bráně. Protože bylo opravdu nevlídno, esesáci se jenom krátce podívali zezadu do korby, potom zašpiněným okénkem do vozu a pak mávli, že mohou vyjet.

„On v té době, jakmile se dozvěděl, že bude soud, oslovil toho mého dědu, jestli by ho z továrny Avia nevyvezl. Děda sebral kolo, jel tam a šel podle plotu, jestli ho tam neuvidí. Taky ho tam uviděl a křiknul na něj. Pan Salač přišel k plotu a děda mu řekl: ‚Pepíku, u nás máš dveře otevřený, jak se odsud dostaneš, to je tvoje věc, ale udělej to chytře.‘“

Řidič ho zavezl do Čakovic, kde Josef Salač hledal pomoc u známých. První ho odmítl se slovy, že má u sebe prohlídku, a druhý s ním nechtěl mít nic společného, i když potřeboval jenom nějaký kabát, kterým by zakryl svůj vězeňský úbor. Protože v Čakovicích nepochodil, vydal se pěšky přes pole směrem k Jiřicím. Kousek před vesnicí zaslechl jedoucí auto. Napadlo ho, že by to mohli být zaměstnanci Josefa Chalupy, a tak ho zastavil. Opravdu to bylo nákladní auto firmy Chalupa a tři muži v něm jedoucí mu bez váhání poskytli svoje oblečení. Od jednoho dostal kalhoty, od dalšího košili a zavázali mu oko šátkem, aby nebyl k poznání. Poté ho vysadili před Jiřicemi, protože jim řekl, že hodlá přeplavat Labe a uprchnout na sever, kde už je pro něj připraveno letadlo do Jugoslávie. Josef Salač si sedl na břeh řeky a čekal, až řidiči naloží písek a odjedou. Mezitím si ho všimli manželé Chalupovi a začali pro něj připravovat úkryt. Anna Chalupová dostala za úkol ho kontrolovat, a tak naoko nosila z Labe vodu na zalévání zahrádky. Když se setmělo, pozvali ho k sobě domů a dali mu najíst. Dostal však jenom dvě buchty, protože se báli, když byl tak strašně vyhublý, že se mu udělá špatně. První noc Josef Salač strávil v mlátičce a poté ho ubytovali na půdě.

S Chalupovými bydlela v domácnosti maminka Anny Chalupové a ta brzy poznala, že na půdě někdo chodí. Nedala se odbýt slovy, že je to určitě nějaká kočka, a chtěla se tam podívat. Josef Salač tam totiž, aby nevyšel z fyzické kondice, cvičil. Také, jak ke své velké nelibosti Chalupovi zjistili, tajně pozoroval svou příbuznou, která se okolo domu, nic netušíc, procházela se Salačovou dcerou v kočárku. Přitom zvedal tašky ze střechy a hrozilo velké nebezpečí, že si toho někdo ze zákazníků nebo zaměstnanců firmy všimne. Josef Chalupa proto rozhodl, že se jeho tchyně musí z domu odstěhovat, a požádal svoji manželku, aby se se svou matkou pohádala. Ta se následně přestěhovala do jiné vesnice.

Společnými silami posléze vykopali na dvoře za sklepem díru a v ní postavili malou zemljanku s okénkem. Dovnitř se dalo vlézt jenom vleže a Josef Salač se tam nemohl ani postavit, jak to bylo malé. Prakticky celý denní čas trávil čtením nebo poslechem rádia. Měl tam s sebou i mapu, kam si dával značky, a sledoval tak postup sovětské a americké armády. Tak strávil téměř dva roky. Někdy večer ho Josef Chalupa vzal a šli se projít podél Labe. Jednou týdně, v sobotu, se chodil k Chalupovým do domu vykoupat. Chalupovi měli dva syny, kteří tou dobou pravidelně museli chodit do kina, aby ho nezahlédli. Tušili, že rodiče někoho ukrývají, protože v předsíni stával košík s jídlem zakrytý ubrouskem, ale rodiče nikdy neprozradili, komu pomáhají.

Dva roky se manželé Chalupovi starali o svého chráněnce. Anna nosila každý den v deset hodin večer, když byl dvůr prázdný a zaměstnanci dávno doma, uprchlému vězni jídlo a vylévala jeho splašky do Labe. Brzy před pátou se k němu zase vracela s dalšími potravinami. Po celou tu dobu si pořádně neodpočinula a nevyspala se. Měla strašný strach, že Josef Salač onemocní, a proto mu denně vařila a dávala čerstvé jídlo.

Na konci války se proslýchalo, že Němci chtějí budovat opevnění kolem Prahy. Měly do něj být zahrnuty i Jiřice. Josef Chalupa tedy poslal svou manželku za matkou Josefa Chalupy do Kostelce nad Labem. Doma ji nezastihla a musela za ní zajít na hřbitov. Tam ji poprosila, že ať se dozví cokoli, musí zachovat naprostý klid a nesmí projevovat radost ani lomit rukama. Poté jí prozradila, že její nezvěstný syn se už více než dva roky schovává u nich v Jiřicích a že by se rád vrátil domů, pokud to bude možné. Paní Salačová si dobře pamatovala, jak ji před dvěma lety, když prosila o pomoc, vyhodili, a o to více ji tato novinka překvapila.

Krátce po jejich setkání se Josef Salač s Josefem Chalupou vydali pěšky podél Labe k Salačovým do Kostelce nad Labem a cestou míjeli prchající jednotky Wehrmachtu. Jeho rodiče pro něj v chalupě vybudovali další úkryt, vyhloubili pod stolem v kuchyni otvor, kam se mohl schovat, když viděl někoho vcházet vraty do dvora. Sice už byl téměř konec války, ale Němci ještě připravili jeho rodičům horké chvilky, když k nim domů přišlo na kontrolu gestapo s českým četnickým strážmistrem panem Pondělíkem. Tatínek Josefa Salače byl v té době velmi nemocný a hrozně se rozčílil. Šel jim naproti se slovy, že mu zabili syna a ještě si z něj budou tropit legraci! Tato slova měla naštěstí úspěch a prohlídka se v jejich domě nekonala. Josef Salač opustil svůj úkryt u rodičů až na konci války, když přes Kostelec nad Labem přecházela hudba s průvodem. Zažil ještě střelbu německých vojáků, kteří se nechtěli vzdát ruské armádě, zatčení starosty, zvěrolékaře Zbořila, a posléze i německou kapitulaci.

Po válce se celá rodina Salačových šťastně sešla, manželka se vrátila z koncentračního tábora domů, opět se shledali se svou malou dcerkou a narodil se jim ještě syn. Josef Salač na pomoc Chalupových nezapomněl, hned v květnu 1945 jim přijel na kole za jejich obětavou a statečnou pomoc poděkovat a každý rok na Vánoce se společně setkávali. Zatímco Chalupovým po únoru 1948 komunisté sebrali firmu a majetek, Josef Salač dál pracoval jako řezník a mohl je alespoň jednou za rok obdarovat košem plným uzenin, masa a paštik.

Pozn. ed: k příběhu se vztahují též vzpomínky dcery Salačovách paní Věry Zacharové