Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Georgios Chamonikolas (* 1927)

• narozen 15. dubna 1927 ve středním Řecku

• matka zemřela v jeho třech letech, otce v roce 1941 popravili němečtí nacisté

• stal se partyzánem v ELAS a vstoupil do Komunistické strany Řecka

• po skončení 2. světové války bojoval v Řecku v občanské válce

• v roce 1947 mu v krutých mrazech v horách omrzla čelist, léčil se v Albánii a později v Maďarsku

• studoval na utajené důstojnické škole v Polsku

• v roce 1951 odešel do Československa

• usadil se s manželkou Popy v Brně, kde pracoval v podniku Moravan jako dělník

Když mu byly tři roky, jeho matka Anna podlehla v nemocnici v řeckém Volosu vážné nemoci. V roce 1941, když mu bylo  čtrnáct, mu Němci popravili tátu Apostolose. „Později jsem se dozvěděl, že poprava řeckých mužů v naší  vesnici Miliés byla odvetou za to, že řečtí partyzáni zabili dva německé důstojníky, kteří tam přijeli z ruské východní fronty na dovolenou,“ vypráví Georgios Chamonikolas. Sousedé mu nabídli, aby u nich bydlel. Věděl ale dobře, že sotva uživili své dvě děti a nechtěl být na obtíž. Proto od nich po dvou týdnech odešel.

Lékař ho poslal do Volosu do nemocnice na rentgen, zdál se mu moc hubený, měl u něj navíc podezření na onemocnění plic. „Rentgenolog mi řekl, že mám na plicích stín velikosti pětidrachmy, dostal jsem proto doporučení, abych víc jedl a odpočíval.“ Dostal také dvě obálky. Jednu měl předat popovi do kostela, v druhé bylo doporučení do potravinového skladu, kde si vyzvedl konzervy. „Od popa jsem pak dostal sto drachem, to tehdy byla dost vysoká částka, asi jako dnešní čtyři měsíční mzdy. Prostě i tehdy byli lidé velmi solidární,“ konstatuje pamětník.

Nehodlal u partyzánů přebírat čočku. Chtěl bojovat

Georgios Chamonikolas se se smrtí otce nesmířil. A rozhodl se, že bude i přes svůj velmi mladý věk bojovat proti nacistům. „Otec nebyl levičák, nebyl komunista, a já se ve svých sedmnácti letech stále ptal, proč ho ti Němci vlastně zabili? Tak se ze mne stal partyzán,“ prohlašuje důrazně.

Jako sedmnáctiletý odešel do vesnice Syntomochori, která leží asi třicet kilometrů od Volosu na pobřeží Egejského moře. Sídlilo tam oblastní velitelství Národní osvobozenecké armády Řecka (ELAS), partyzánského vojska vedeného řeckými komunisty. „Byl jsem nervózní a jeden muž si toho všiml. A zeptal se mne: ‚Co chceš, mladíku?‘ ‚Chci se stát partyzánem a bojovat,‘ odpovídám. On se začal smát, že jsem na to moc mladý. Já říkám, že v Rusku bojují i patnáctiletí. A on na to, ať se vrátím k mámě a tátovi – a za rok že mne vezme.“

Když mu ale Georgios řekl, že je sirotek a že nikam nepůjde, tak se muž šel na velitelství zeptat, co s ním. Pak se vrátil a prohlásil: „Máš štěstí, jdi do kuchyně a přeber tam čočku.“ Mladík se nedal a znovu trval na svém, že chce bojovat, zabíjet Němce, a ne přebírat čočku. Muž namítl, že moc pospíchá. Za dva dny mu pak přinesl zbraň z italské výzbroje, která byla tak dlouhá, že mu přesahovala hlavu o celý jeden metr. „Všichni se mi smáli, dali mi to ze srandy, aby se pobavili!“ Georgios jim zbraň ihned vrátil a požádal je, aby se mu přestali posmívat. A požádal o zbraň, kterou jsou vyzbrojeni italští karabiniéři. „ A oni na to, kde ji jako mají vzít. A pak mi řekli, kde si ji můžu obstarat,“ dodává Georgios.

Na nedalekém pobřeží Egejského moře bylo zásobovací středisko partyzánů tamní oblasti Pilios. V noci k němu přijela motorová loď naložená zbraněmi. Byla mezi nimi i ta, kterou chtěl. Dostal k ní ještě vojenské boty a kalhoty. „Takže jsem už konečně vypadal jako partyzán a stal se tak členem čety, která čítala čtyřicet mužů,“ zdůrazňuje Georgios.

Partyzáni spolupracovali s anglickými důstojníky, kteří se zaměřovali na sabotáže. Odstřelovali mosty a ničili železniční tratě, po kterých němečtí okupanti přepravovali zboží, zbraně a munici. „ My měli Angličanům se sabotážemi pomáhat. Nejprve jsme si museli obstarat nálože. Nasedli jsme na muly a vydali se na místo, kde měli přistát parašutisté. Nasbírali jsme dřevo a zapálili na třech místech oheň. V jednu v noci pak přiletělo letadlo, snesl se k nám parašutista a padák s bednou, ve které byl dynamit. My jsme mu říkal nobel. Dělali jsme pak koule z těsta, do nichž jsme vkládali trhavinu a zápalné šňůry,“ popisuje pamětník.

Jak dál vypráví Georgios Chamonikolas, partyzáni naložili munici na vůz a odvezli ji k železniční trati Volos–Larisa–Soluň. Vyhodili pak do povětří koleje o délce sto padesáti metrů. Diverzní akce prováděli v oblasti, kde byli němečtí vojáci. Ti sice přes den železnici i mosty hlídali, na noc ale odcházeli na svá stanoviště na kopci. Partyzánům tak dali šanci k úspěšné diverzní akci. „Když se pak rozednělo, tak jsme se báli, aby na nás neposlali tanky.“ Partyzáni spali většinou venku, když byla zima, hřáli se u ohně. Měli teplé vojenské mundúry, do kterých se choulili. Občas našli opuštěný dům, kde přespali.

Partyzáni ho poslali do důstojnické školy

V roce 1943 ovládali partyzáni již většinu venkovských oblastí Řecka. Ozbrojená větev komunistické strany, Řecká lidová osvobozenecká armáda ELAS, měla v té době na dvacet pět tisíc mužů ve zbrani. V září 1943 kapitulovala fašistická Itálie a její vojáci se stáhli z Řecka. Většinu italské výzbroje přebrala právě levicová ELAS. Partyzáni potřebovali sofistikované velení a poslali řadu mužů do důstojnické školy do Neochori u thesalského města Karditsa.

Georgios Chamonikolas si dodnes všechno dobře pamatuje: „Ráno jsme měli nástup. Náš učitel měl červené boty. A když kolem mne procházel, tak se mne zeptal: ‚Kde máš boty?‘ Odpovídám: ‚Vlast je chudá, nemám je.‘ A on odsekl: ‚Chudý je tvůj mozek! Koukni kolem sebe, všude je spousta bohatství!‘ Koukám jak blbec kolem sebe – a vidím jen stromy. ‚Bravo,‘ říká mi, ‚kdyby tyhle stromy, naše národní bohatství, státní oligarchie víc využívala a koupila stroje na zpracování dřeva, mohli bychom vyrábět prkna. A ta by pokryla celou naši potřebu. A víš, odkud vozíme do Řecka prkna?‘ ‚Vím,‘ odpověděl jsem, ‚lidi, co stavěli dům kousek od naší vesnice říkali, že nakoupili prkna ve Švédsku.‘ ‚Bravo,‘ poplácal mne po zádech, ‚myslel jsem si, že jsi hloupý, ale je to úplně naopak!‘“

Jak dál popisuje Georgios Chamonikolas, po základním výcviku partyzáni odešli do horské oblasti na západu Řecka, do Evritánie, k městu Karpenisi. Šli několik dní a připojili se k třem tisícovkám příslušníků ELAS, kteří čistili oblast od Němců. Tam se partyzáni rekrutovali hlavně z řad vesničanů. Své manželky a děti posílali do horských vesnic, které nebyly okupované. Stále se ale stěhovali, podle toho, jak se přesunovaly německé bataliony. „Měli jsme vysílačky, stejně bylo ale v té době složité vyzvědět, kam ty ženy s dětmi pošleme a kde budou v relativním bezpečí,“ krčí rameny bývalý řecký partyzán Georgios Chamonikolas. 

Během občanské války v Řecku málem umrzl

V březnu 1946 přepadlo třicet veteránů ELAS policejní stanici ve vesničce Litochoro pod bájným pohořím Olymp. Tento akt bývá považován za začátek občanské války v Řecku. Na severních hranicích s Jugoslávií a Albánií se formovaly vojenské jednotky, ze kterých vznikla Řecká demokratická armáda DSE. V bratrovražedném boji šlo především o to, zda Řecko ovládnou komunisté, nebo vládní monarchistické síly podporované Velkou Británií.

„V roce 1947, když jsme byli v horách nedaleko Larisy, byl strašný mráz. Tehdy tam zemřelo na 150 lidí včetně malých dětí. Vojenské mundúry jsme měli samý led, kolikrát jsme museli knoflíkové dírky prosekávat nožem. A trpěli jsme hrozným hladem,“ líčí Georgios a vzpomíná na to, jak ho bolely omrzliny v obličeji, nemohl navíc vůbec hýbat čelistí. „Měl jsem stále otevřená ústa, jeden chlap mi musel svázat čelist páskem od kalhot.“

Georgios neměl vůbec sílu pochodovat, nemohl jíst ani pít. Nakonec ho posadili na mulu a odvezli do vesnice Vracha, která se nachází blízko termálních lázní. Tam se o něj místní lidé začali starat, nemohl nic kousat, tak mléko lízal z misky jako pes. Přivezli tam pět partyzánů, dva měli gangrénu. „Přišel k nim pravoslavný pop a dával jim poslední pomazání. Dostal butylku vína, dal si ji do kapsy a pak přišel ke mně. A řekl, že se s pomocí Boží z toho dostanu.“ Georgios dostal najednou kuráž všechny těžkosti překonat a začal pomalu jíst. „Potraviny nám posílali hlavně z Jugoslávie a Bulharska. Vůbec jsme tehdy nevěděli, kdo přesně je s námi a kdo je proti nám. Já jsem ale věděl, že po tom, co jsme porazili německé a italské okupanty, následoval boj v občanské válce za lepší zítřek. Aby neexistovali bohatí a chudí.“

Jak se Georgios později dozvěděl, v Řecké komunistické straně KKE byly tehdy dva miliony členů. Po válce se Řecko stalo podle něj anglickou kolonií. A jak připomíná, sovětský vůdce Stalin chtěl získat do sféry svého vlivu Rumunsko, Polsko, východní Německo, Československo a Maďarsko, avšak ne Řecko. Řečtí komunisté se tudíž nemohli spolehnout na Sovětský svaz, protože se Řecko na základě dohod Stalina se Spojenci nalézalo ve sféře vlivu západních vítězných mocností.

Z bojů ho vyřadily omrzliny a zranění na noze

Georgios Chamonikolas se vydal spolu s třemi tisíci partyzány k albánské hranici, dorazili do pohoří Gramos. „ Řekli mi, že se pojedu léčit do Albánie. A že musím odevzdat zbraň. Albánie tehdy patřila vůbec k nejchudším zemím Evropy. Ale stejně pomáhala.“ Byl v několika nemocnicích, trápily ho tam hlavně vši, dávali mu na jejich likvidaci DDT. Pak se dostal do nemocnice v hlavním městě Tirana. „Rovnali mi tu čelist v narkóze, ale neoperovali mě. Nakonec se usnesli, že mé problémy vyřeší jen operace v Maďarsku,“ dodává Georgios.

Mezitím ho ale velení jednotky poslalo zpět do horské oblasti Gramos, kde zuřily intenzivní boje. Šlápl na ruční granát a těžce si poranil nohu. Dostal se do makedonského Skopje a odtamtud ho letadlo Dakota dopravilo do maďarské Budapešti. „Na palubě se mnou byli i vesničani, kteří nikdy neletěli. A jak letadlo stále prudce klesalo a stoupalo, tak se všichni báli, že spadneme a bude po nás.“ V Budapešti lékaři Georgiose operovali. V nemocnici poznal svou budoucí ženu Popy Mamoulaki, která si léčila také omrzliny. „Když jsem už byl na tom dobře, tak mě poslali do Polska vlakem do důstojnické školy. Popy v Maďarsku zůstala, protože absolvovala učitelský kurz. „Ale domluvili jsme se, že až dostuduji, tak se setkáme v Československu, kde učila.“

Velení Řecké demokratické armády DSE, jemuž zbývalo už pouhých 1 900 bojovníků, 6. října 1949 oznámilo konec aktivního odporu proti řecké monarchii. Tak skončila občanská válka v Řecku, která stála životy 158 tisíc lidí. Přes sto tisíc Řeků zapojených do bojových aktivit DSE bylo nuceno emigrovat do zemí východního bloku.

Usadil se s Popy v Československu

Než se vydal Georgios Chamonikolas do Československa za Popy, která učila v lázních Teplice řecké děti, tak prošel tréninkovým táborem v Polsku u Baltského moře, který podle něj fungoval v utajeném režimu. „Pamatuji si, že když jsme projížděli vlakem Varšavou, nestál tam ani jeden dům, všechno bylo vybombardované. Poláci se o nás perfektně starali, byť sami měli nedostatek jídla. Ve škole jsme měli hlavně vojenské předměty. Ale naučil jsem se třeba i polskou hymnu a některé polské písně. Po dokončení tréninkového tábora jsem mohl jako důstojník velet až sto dvaceti vojákům,“ vysvětluje řecký pamětník.

V roce 1951 dostali s Popy pavlačový byt v Brně, kde bydleli dvacet let. Pracoval celý život v podniku Moravan jako dělník. Zůstal řeckým komunistou a nikdy se nestal členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, podobně jako většina řeckých komunistů okupaci Československa neodsoudil. Vysvětluje proč: „Řekové věřili, že Sověti a další východní země přijeli zachránit socialistický režim. I když komunistická vláda v Československu udělala spoustu chyb, stále jsme věřili v myšlenku socialismu. Chybou bylo, že se papaláši za socialismu měli dobře, zatímco obyčejní lidé, byť měli zaručenou práci, brali málo. Já jsem měl třeba v práci zálohu pouhých pět set korun.“

Během listopadu 1989 pak Georgios podle svých slov moc nevěřil projevům z balkónu na Václavském náměstí ani slibům, že teď máme šanci mít lepší život. „Slibovali, ale byla to lež. Neříkám, že komunisté nedělali chyby, ale tvrdit dnes, že všechno, co dělali, bylo špatné, není pravda. Postavili tři milióny bytů. Kdybychom je dnes neměli, kde by většina lidí bydlela, když jsou nové byty tak drahé? Proč se dnes neříká, co udělali dobrého? Dobře, kritizujme, co dělali špatně. Ale ta pravá demokracie tady teď stejně neexistuje. Zkus si něco v práci kritizovat. Vyhodí tě. To je demokracie? Když nemůžeš říct, co si myslíš? Abys ty věci napravil? Nic se tady nezměnilo. Jsou tu stále prospěcháři, kteří na rozdíl od obyčejných lidí vydělávají třeba 150 tisíc korun za měsíc i víc. Komunismus podle mne prohrál, protože nedělal dobrou politiku. Kdyby byla dobrá, lidé by byli spokojení a nikdy by komunistickou vládu nesvrhli,“ myslí si Georgios Chamonikolas.

S manželkou Popy vychovali syna Apostola a dceru Kaliopi. Syn se odstěhoval v roce 1990 do Řecka, dcera  je kunsthistorička a žije v Brně. Rodina jezdí pravidelně do řecké vesnice Miliés, kde je pomník Georgiosova otce a dalších popravených mužů.