Karel Chlebik

„Jako děcko jsem chodil do školy, do polské obecné, a na dědině to bylo tak, že děcka pracovaly. To znamená, že jsem po škole pásl krávy a musel pracovat. Moc dobře si pamatuju 1. září. Pásl jsem krávy a nade mnou lítaly německé štukasy, což bylo kdysi letadlo unikát, tak jsem ták mával jim, bo jsem viděl letadlo.“

„V roce 1943 si vzala matka, vdova, folksistu (Volksdeutsche – muže, který se hlásil k německé národnosti), protože byly obavy, že budeme vysídleni. A já jako že jsem mladý a že už mě vojna nestihne. Nebylo temu tak, byl jsem jako Volksdeutsche povolán roku 1943 do německé armády. Narukoval jsem do Francie, tam jsem prodělal výcvik... Ten si dneska žáden nedovede představit. Cvičili nás Němci, byli jsme promíchaní Volksdeutsche a Reichsdeutsche dohromady... Výcvik, to žáden nepochopí, to ani parašutisté nemají a tak dále. Třebas pětkrát za noc vstávat, obléknout se a do sklepa, protože byl fliegeralarm (letecký poplach). A to musel být (člověk) ustrojeny a zase, jak to přešlo, zeblečeny. A potom další věc bylo jídlo. Jídlo bylo vélice vélice mizerné! To dneska lidi nepapají. Eintopf a komisárek na tři chlapy. Večer jsem ho snědl a ráno o hladě!“

„Nakonec Angličané mě zajali…“ (tazatel) „Překvapilo vás něco u těch Angličanů?“ „Překvapilo, to máte pravdu. Jak nás vedli, několik kilometrů jsme pěšky šli, a jak jsem viděl sklady té munice a potravin a toho benzínu, tak se mi to v hlavě nemohlo vměstnat, co všechno tam bylo.“

„Toto, co vy byste myslel, Češi, Poláci a Němci, to nikdo tam nezjišťoval. A jestli jsem tam měl nějakého dobrého kamaráda? Ten, kdo byl vedle mě, ten byl kamarád.“ (tazatel) „Byl to Polák, nebo Čech?“ „To byl Němec. Ale tak se modlil jak já. Než jsem se dostal do zajetí, tak jsme den předtím dělali protiútok a zůstali jsme z desíti, jako z družstva, zůstali jsme tři. Kamarád můj z Horního Slezska, tak jak my tu mluvíme, jsme leželi, ten dostal... Jenom vyslovil: ‚Moja mama, moja mama...‘“