Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Chlebounová (* 1932)

• 8. 2. 1932 narozena v Litomyšli

• 1947–1950 - studium Vyšší školy sociálně zdravotní v Litomyšli a Pardubicích

• 1949 - účast na několika schůzkách skupiny Hvězda

• 16. 9. 1950 zatčena

• 9. 10. –11. 10. 1950 souzena v procesu s údajnou protistátní skupinou kolem rektora Stříteského

• 11. 10. 1950 odsouzena jako mladistvá ke dvěma letům za provinění velezrady

Dagmar Chlebounová se narodila 8. 2. 1932 v Litomyšli. Její rodiče byli rozvedení a paní Chlebounová vyrůstala s otčímem. V Litomyšli vychodila obecnou a měšťanskou školu a nastoupila do tehdejší 9. třídy, tzv. jednoročního učebního oboru. Po dokončení základního vzdělání se přihlásila na sociální školu v Litomyšli, která byla po třech letech zrušena. Zvolila si poté Vyšší sociálně zdravotní školu v Pardubicích, protože si přála pracovat jako ošetřovatelka.

„Co je komunismus komunismem, můžu říct, že ho k smrti nenávidím. Jinak jsem o tom s nikým nikdy nemluvila, až když jsme provedli tuhle akci. (...) U nás se o tom nemluvilo a ve škole taky ne. Já jsem ale v životě nebyla na 1. máje, ani na žádných jiných akcích.“

Kamarádi ze skautu – Kohoutova skupina a leták Kolegové a kolegyně

Ve svém raném mládí chodila paní Chlebounová do litomyšlského dívčího skautského oddílu. Přes oddíl se také poznala s některými lidmi, kteří se jako studenti gymnázia v letech 1948 a 1949 podíleli na akci Miloslava Kohouta a jeho přátel. Podobně jako Alena Posltová ovšem odešla ve školním roce 1949–1950 do Pardubic a se skauty se již pravidelně nevídala.

„Už si ani nepamatuji, kolik schůzek se uskutečnilo. Vím, že nějaké byly, ale těžko vzpomínat. (…) Vzpomínám si, jak jsme potom byli označení bílým špendlíkem...“

Špendlíková akce se konala z popudu Miloslava Kohouta a jeho letáku Kolegové a kolegyně. Jak je uvedeno výše, Kohout obešel všechny, kdo špendlík nosili, a svolal je na první schůzku, na které chtěl upřesnit své představy o tom, jak lze vystupovat proti ČSM. Dagmar Chlebounová se několika těchto schůzek účastnila a pobývala v Litomyšli i v době, kdy Kohouta a Mráze zatkli. Po prázdninách ale odešla do Pardubic, kde navázala na své dosavadní studium na zdravotní škole. Jako většina studentů, kteří se připojili ke Kohoutově skupině a účastnili se jedné nebo dvou schůzek, se ani Dagmar v žádné další akci neangažovala. Příslušníci StB si pro ni na jaře roku 1950 přišli zcela neočekávaně:

Dagmar Chlebounová: „Nevím, jak se jmenovali, ani jeden, ani druhý, ani třetí. Byli jsme v takové místnosti, kterou nám dali, a tam se mě na všechno vyptávali. Co jsem chtěla, to jsem jim řekla, a co jsem nechtěla, to jsem zapřela. Byla jsem tam celý den, od rána až do večera…“

Ondřej Bratinka (autor nahrávky): „Jak se k Vám chovali?“

D. Ch.: „Ne, že by byli milí, to se nedá říct... Asi za půl dne jsem chtěla, aby mi dali napít trochu vody, protože jsem měla žízeň. To mně nedali a pořád se vyptávali a chtěli něco vědět a já jsem říkala, že nic nevím.“

O. B.: „Musela jste někoho jmenovat?“

D. Ch.: „Taky, ale nic jsem jim neřekla.“

Dagmar patřila skutečně k těm studentům, kteří byli do činnosti Kohoutovy skupiny zasvěceni úplně nejméně. Přirozeně nevěděla ani to, že její kamarádi vlastní nějaké zbraně (které byly potom lživě použity jako důkazní břemeno údajné přípravy povstání).

„Mě zajímalo hlavně to, abych dodělala školu a abych byla už samostatná. Přesto to nevyšlo, jednou takhle přišla vrchní sestra (to už bylo po tom, co se mnou ti estébáci dělali rozhovor) a říkala: ,Holka, asi to nedoděláš...‘ “

Soud s protistátní skupinou kolem rektora Stříteského

Ve školním roce 1949/1950 studovala Dagmar 3. ročník sociálně zdravotní školy v Pardubicích a měla po prázdninách nastoupit do posledního, maturitního ročníku. Místo toho ji 16. září 1950 zatkli a uvrhli do chrudimské vyšetřovací vazby, kde skončili i ostatní. Ve dnech 9.–11. 10. 1950 potom proběhlo přelíčení u Státního soudu, kde byla souzena jako členka „velezrádné“ skupiny kolem rektora Stříteského. Jako mladistvá byla odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za provinění velezrady. Obhajoval ji jistý dr. Nohavec:

„Nevím, co si myslel v hlavě. Ale myslím, že mu šlo akorát o to, že mu zaplatí a... Nebral to moc vážně. Nikomu se moc nezdálo, že (jeho advokát) ho obhajuje. Tenkrát mi to připadalo, že je tam jenom jako postavička. (...) Nám ale tenkrát bylo jedno, jestli nás hájí nebo ne, protože jsme věděli, že to stejně k ničemu nebude a že ten proces se musí udělat, kdyby člověk na koze jezdil. (...) To nebyla žádná obhajoba.“

Dagmar Chlebounová kromě toho před svým procesem chodila s dalším obviněným, studentem průmyslové školy Janem Pechem, který byl během vyšetřování obviněn z hanobení republiky a hanobení hlavy spojeneckého státu. Jan Pech byl totiž jedním ze dvou aktérů incidentu na gymnáziu v Litomyšli, při kterém v jedné prázdné třídě se spolužákem Františkem Snopkem roztrhal obrazy dělnického prezidenta Gottwalda a generalissima Stalina. Útržky obrazů potom oba spláchli do záchodu tak nedbale, že je zde ráno nalezl pomocný školník, který vše udal. Incident potom rozpoutal vyšetřování, během něhož se přišlo i na aktivitu studentské skupiny Hvězda (ATA), kterou zorganizoval Kohout. Dagmar Chlebounová si později vzala Pechova spolužáka z průmyslovky, Zdeňka Chlebouna. Studenti této průmyslové školy mimo jiné přihlíželi procesu ve Smetanově domě. V publiku tehdy stál i Zdeněk Chleboun:

Zdeněk Chleboun: „My jsme museli z průmyslovky povinně na soud. Vepředu seděli obžalovaní, nahoře byl tribunál. Celý sál byli študáci a rodičové byli nahoře. (...) Nosili jsme takové žluté špendlíčky jako ,reakce‘. Soudili také našeho spolužáka Frantu Snopka, pro kterého si přišli předtím do třídy...“

O. B.: „Jak na Vás působily tresty u soudu? Dokázala jste si představit, že je něco takového možné?“

D. Ch.: „To si neumím představit ani dneska. Že by to mohl normální člověk vůbec vypustit z pusy, když vidí před sebou studenta... Vždyť jsme byli ještě děti. Jak může říct: ,Dostaneš 25 let nebo trest smrti?‘ (Jak si může neuvědomit) co to dělá s tím člověkem?“

Chrudimské vězení bylo pro Dagmar první a nejhorší zkušeností. Mladiství byli na celách s dospělými, bez rozdílu obvinění:

„Bylo nás tam asi deset. To bylo hrozné. Ležely jsme jedna vedle druhé, namačkané na sebe. Když jste se chtěl obrátit, tak jste se musel postavit. (...) Ještě tam někde v Pardubicích udělali šťáru a nahnali to tady do Chrudimi. To dali mezi nás politické... No příšerné, to se nedá ani říct, jak oni se bavili, jak v noci votravovali. To bylo hrozné, když o tom přemýšlím, člověk si ani neumí představit, že by něco takového mohl zažít, co jsme zažili my...“

Svůj trest si Dagmar Chlebounová měla odpykat ve věznicích pro mladistvé. Během podzimu se dostala na krátký čas na oddělení pro mladistvé dívky ve věznici okresního soudu v Hradci Králové. Ještě v zimě byla převedena do Ústavu pro mladistvé dívky ve Lnářích u Blatné, kde si odseděla zbytek trestu. Byla propuštěna podmínečně po třinácti měsících, v říjnu roku 1951.

Lnáře

Ústav pro mladistvé dívky ve Lnářích byl původně klášter augustiánů, násilně vyklizený při likvidaci všech mužských řádů v republice na jaře roku 1950. Dívky, které sem byly postupně umisťovány (kriminální vězenkyně i politické), se podílely na přestavbě pro účely věznice. (O klášteře ve Lnářích jsou k dispozici ještě svědectví Evy Duškové, Zdenky Hraběové a Jiřiny Peškové, viz www.pametnaroda.cz)

„To bylo zrovna tak neskutečné. (…) Byly tam shnilé podlahy, všechno rozbité, a do toho nás zavezli. Všechno jsme tam museli udělat my, opravit. Tahaly jsme tam cihly a potom tam přivezli oddíl mužů... Ti stavěli, to víte, jak to vypadalo. Tam jsme byli až do konce.“

Lnářské vězeňkyně byly posléze zaměstnávány jak v pomocných zemědělských pracích, tak např. jako šičky pro textilní podnik Šumavan. V bývalém klášteře, nyní věznici, vládl přísný vojenský režim a dril. Na vězeňkyně zde dohlížely převážně ženské dozorkyně:

„Jak bych to hodnotila? Tam byli manželé – jeden hloupější než druhý. Ta jeho žena... Nechci být netaktní, ale ta neznala vůbec nic, ta byla tak hloupá, že jsme si z toho vždycky večer dělali legraci, co zase kde vykecala a co dělala. To bylo hrozné. Její manžel tam byl jako vedoucí, to byl kápo. Vždycky jsme si říkali, jestli je možné, aby si mužský vzal takovou blbou ženskou. (...) To byli bachaři oba dva. Ale ona byla hrozná...“

Ve Lnářích také Dagmar zažila případ, kdy jedna bachařka omylem postřelila Evu Duškovou (roz. Vokálovou).:

„To bylo hrozné. Ona to byla taková káča. S tou se nedalo vyjít, ani kdybyste dělal bůhví co. To byla arogantní, nechutná... Ani nevím, jak se jmenovala. Říkala mi ale Eva, že za to nedostala moc...“

Po propuštění

Návrat všech odsouzených z vězení (nejdelší trest si nakonec odpykal František Ambrož Stříteský – byl propuštěn až na amnestii v roce 1960) byl provázen nepochopením a odporem lidí z okolí. Shodují se na tom všichni žijící svědkové případu:

„Já jsem nechodila nikdy do žádných kroužků, ale… Buď se s vámi nebavili a koukali na vás, jako na nějakého zločince. A když se někdo chtěl na něco zeptat, tak jsem to radši odmítla.“

Do zdravotní školy se Dagmar nikdy nevrátila a musela se ze začátku živit pouze manuální prací. Po čase za ní přišel ředitel její bývalé zdravotní školy a nabídl jí, aby ji znovu navštěvovala:

„Ptala jsem se: ,Jak?‘ Odpověděl mi: ,Od začátku až do konce.‘ Já jsem povídala: ,To já nemůžu. Nemůžu celé čtyři roky být mámě na krku.‘ Byl za mnou ještě dvakrát, ale říkala jsem mu, ať už nechodí, že to stejně nevezmu.“

Dagmar Chlebounová si za manžela vzala právě Zdeňka Chlebouna, který kdysi navštěvoval její soud. Po jejím návratu z vězení se s ním blíže seznámila na taneční zábavě. Její minulost jako politické vězeňkyně se bohužel vymstila jejím dětem, které ani v jednom případě nebyly přijaty na školu podle svých přání.

„Ředitel školy syna, to byl hrozný komunista. Ptala jsem se ho, jestli syn půjde do školy nebo jak, a on mi odpověděl: ,Přeci také někdo musí chodit pracovat, všichni nemůžou jít do školy.‘ To byly takové momenty, že...“

Z. Ch.: „Ale ne, je to pryč. Prožili jsme to a přežili, dá se říci – jako rodina v pohodě.“