Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pořád se někdo snažil vesnici něco diktovat, ti lidé sami vědí, co je láska k půdě
narozen 28. dubna 1934 v Žiňánkách na Benešovsku
z rodiny místních velkostatkářů
očitý svědek projíždějícího vlaku smrti i náletů hloubkařů na Benešovsku
rodina ubytovávala vojáky Rudé armády, kteří jim poté ukradli koně
zažil popravu vlasovců vojáky Rudé armády
po nástupu komunismu byly rodině zabaveny veškeré zemědělské statky a stroje
vystudoval hospodářskou školu
celý život pracoval v zemědělství jako traktorista, později rostlinář
po odchodu do důchodu se věnoval zahradničení a ovocnářství
Láska a zodpovědnost k rodné půdě byly pro středočeské sedláky tím nejdůležitějším. Drželi při sobě v dobách dobrých i zlých. František Chlistovský pochází z rodiny žiňánkovských statkářů, jejichž historie sahá hluboko do minulosti. Jasně si vzpomíná na pohnuté dějiny 20. století, a to včetně dramatických událostí druhé světové války, kdy lidé skrývali před Němci potraviny a pomáhali je pašovat do Prahy. Po válce nastala éra komunismu, která přinesla kolektivizaci a znárodnění majetku. František Chlistovský zavzpomínal na své dětství, válečné hrůzy i komunistickou šikanu. Vybavil si zároveň krásné momenty jako soudržnost mezi místními nebo vynikající kuchařské schopnosti jeho babičky a maminky.
Malá obec Žiňánky se rozkládá na úrodné středočeské půdě nedaleko Benešova. Místní statky patřily pod Mračské panství, to bylo během 18. století spojeno s Konopištěm. Rozlehlé Konopišťské panství koupil v roce 1887 arcivévoda František Ferdinand d´Este, následník rakousko-uherského trůnu, na něhož spáchali bosenští odpůrci monarchie v Sarajevu atentát. Tento vražedný útok byl bezprostřední příčinou k rozpoutání první světové války (1914 až 1918). Ferdinand d´Este byl známý svou láskou k honitbě, již provozoval v okolí zámku Konopiště. V září 1899 proto uzavřel směnnou smlouvu s Čeňkem a Annou Hruškovými na usedlost č. p. 2 v nedalekém Kožlí. „Matka, ta byla z gruntu ze dvojky, Žiňánky, který vyměnili za usedlost Kožlí u Konopiště. Ten arcivévoda tam chtěl mít svoje panství…Děda můj, Hruška [praděda z matčiny strany], tak ten chtěl ty Žiňánky. To bylo na rovině, dobrý pole, výborný kraj tady byl a docela se jim vedlo dobře.“ Vyměněný statek v Žiňánkách získal svatebním darem nejstarší syn František Hruška, který si v roce 1911 vzal Otýlii Chrpovou z Meziboří. František s Otýlií měli jednou dceru, Vlastu Hruškovou. Mladá Vlasta se v roce 1933 vdala za Františka Chlistovského, sedláka z Pecerad. Hruškovi přenechali statek v Žiňánkách novomanželům. Rok po svatbě se jim narodil náš pamětník František Chlistovský a o 13 let později mladší Zdeněk.
Na rané dětství prožívané ve třicátých letech vzpomínal František Chlistovský s láskou a nostalgií: „Hráli jsme na schovávačku, schovávali jsme se po vsi nebo se hrála kopaná na náv, v létě jsme lítali po zahradách, kde, co bylo, to jsme jim otrhali. Všechno se ochutnalo…Babička Otýlie a maminka hrozně dobře vařily, babička pekla buchty, matka chleba, 14 bochníků. Byla tam pec pod takovými bílými kamny velkými…ten chleba byl hrozně dobrý, takový už jíst nebudu, žitný! Ze zbytku těsta se dělaly krušiny, ty byly dobré, to už dneska není!“
Po nástupu Adolfa Hitlera a následném zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se lidé v Žiňánkách ještě více semkli. Pamětník si nevzpomíná, že by někdo z místních někoho udal Němcům, sousedské vztahy byly velmi přátelské. „Navštěvovali jsme se jako sousedi. Oni taky seděli okolo zvoničky [na návsi] v létě a vyprávěli si příběhy, o té vojně třeba, když byli za Rakouska [první světová válka], se nechali poslouchat. Tam si sedli, žádné lavičky, byl tam takový palouk.“
Opatrnost místních byla však nutná před německou rodinou Vendsdorfů, kteří měli na starosti nedaleký kamenolom v Mrači. Dcera Gerta si vzala za manžela příslušníka nacistické SS, tento přívrženec Adolfa Hitlera pravděpodobně působil jako dozorce ve vyhlazovacích koncentračních táborech. „Ta Vendsdorfová byla Sudeťačka, chodili k nám pro mléko a říkala: ‚Hitler to vyhraje! Má už tu novou zbraň V-2!‘ [V-2 byla první balistická raketa, která uměla létat nadzvukovou rychlostí a zasáhnout cíle na velké vzdálenosti.] … No nevyhráli to…Ten Vendsdorf byl dobrý, ale ona si ta Gerta vzala esesáka, který vraždil v Osvětimi, ten byl nebezpečný pro vesnici. To se tady pálily oleje ze řepky, on chodil po vesnici večír a čichal. To vždycky zachránila ta stará [Vendsdorfová]. Říkala mu, ať to nechá být…za to by byl koncentrák.“ Těsně před koncem války utekla rodina na západ, aby se dostala do zajetí k americké armádě. Po vesnici se vyprávělo, že manžel Gerty zakopal před útěkem velké množství zlata ukradené Židům na dosud neznámé místo.
Ze protektorátu Němci zavedli přísnou evidenci a kontrolu počtu hospodářských zvířat i úrody, na jejichž základě museli místní hospodáři odvádět povinné dodávky obilí, mléka, masa, vajec i sena. Přestože lidé na vesnicích měli povinnost plnit tyto kontingenty pro německé válečné účely, hlad a nedostatek nepociťovali. V praxi chovali více hospodářských zvířat, měli vyšší výnosy, nežli protektorátním úřadům dokládali. Za zatajování úrody, nebo neohlášenou zabíjačku hrozilo vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Rodina Chlistovských měla na statku několik desítek drůbeže, králíky, dobytek, kolem šesti kusů krav, tři koně, rozlehlou zahradu plnou ovocných stromů, 17 ha polí a kus lesa. „Velké kontroly byly, všechno se dalo obejít. Na vesnici byli chytrý lidi…Když ty Němci měli přijít, říkalo se na revizi, tak tady šli k tomu starostovi, to dělal pan Zach, soused. Ty je tam pohostili a mezitím pohoštěním žena [paní Zachová] oběhla všechny baráky, že je tady ta revize. Tak ty lidi slepice do pytle, dalo se to na nějakou mez do roští. Když odešli, dalo se to zase zpátky. Když by našli nějaký obilí nebo mák, za to byl koncentrák. Taky tady měli takovou boudu, měli tam zlýho psa a pod tím psem byl pytel s mákem, ten na tom líhal. Tam Němci nekoukali.“
Zásoby z tajných zabijaček měli lidé na venkově často schované v zazděných skrýších, nejinak tomu bylo u rodiny Františka Chlistovského. „Sklepy byly zazděný z chodeb a v těch sklepích bylo jídlo – od sádla, konzerv, všechno. Bylo to jako zeď, takže když ty Němci přišli a prohlíželi, tak na to v životě nepřišli.“
Opačnou situaci lze zaznamenat ve větších městech, zejména v Praze, kde oficiální přídělový systém nestačil. Častým jevem bylo tajné pašování potravin z vesnic do měst. Tato situace se stávala riskantní jak pro místní zemědělce, tak pro lidi, kteří jídlo převáželi. Na nádražích se dělaly časté kontroly, po odhalení hrozila deportace do koncentračního tábora. Přes veškerá rizika byl tajný obchod mezi městy a vesnicí běžnou praxí. „Jezdila sem nějaká paní Darzová, byla to stará babička, kterou Němci neprohlíželi. Měla takový ruksak a zásobovala tam ty lidi, kdejaké králíky, holoubata, všechno odvezla na Prahu. Tam se to dobře udalo. Ty lidi neměli.“
Pravidelné kontroly a povinné dodávky nebyly zdaleka to nejhorší, co některé zemědělce postihlo. Oblast Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska byla nacisty vytipována jako vhodné místo pro zřízení rozsáhlého cvičiště a střelnice pro Waffen SS, ozbrojených složek nacistické strany NSDAP. V letech 1942 až 1944 vysídlili na třicet tisíc obyvatel. Lidé si s sebou mohli vzít hospodářská zvířata a majetek, úřady se měly snažit hledat pro vysídlence jiné bydlení v podobě opuštěných zemědělských usedlostí. Vzhledem k ohromnému počtu dotčených byl s umístěním velký problém. Lidé měli značné obtíže sehnat nové zaměstnání. Nejkritičtější byla situace v roce 1943. František Chlistovský si na toto období velmi dobře pamatoval: „To bylo veliký, všecko vystěhovaný. Hodně lidí se vystěhovalo, my jsme tady měli příbuzné, nějaké Vašákovy ze Lhoty. Bydleli v Čerčanech a koně a zvířata měli u táty daný. Ty, které si mohli vzít. A to stěhovali vozama, to byly celé kavalérie. To, co si sebrali, sebrali a víc nesměli, tam [do oblasti cvičiště Waffen SS] už se pak nikdo nedostal.“
Na počátku roku 1945 bylo zřejmé, že Němci jsou v silné defenzívě. Blížící se spojenecká fronta vyvolala v nacistech obavy, jak se vypořádat se zuboženými vězni v koncentračních táborech na východě. Část vězňů se proto rozhodli převézt do tábora v rakouském Mauthausenu. Vlak vypravený 18. ledna 1945 z polské Hlivice čítal kolem deseti tisíc vysílených vězňů posbíraných z několika koncentráků. Benešovem projížděl 24. ledna směrem na jih, aby se o dva dny později vracel zpět. Kapacita v Mauthausenu byla totiž plná, a proto vězně chtěli nakonec přesunout do tábora v Oranienburgu, který se nacházel nedaleko Berlína. Co asi lidé ve vlaku prožívali? Jaký strach, nejistotu a utrpení museli zažít? Podmínky byly skutečně nesnesitelné, mnoho vězňů během cesty zemřelo a jejich těla byla odhazována ven po okolí. Řada vězňů se snažila utéct, byli však často ihned zastřeleni, naštěstí se na Benešovsku podařilo alespoň 15 vězňům zachránit a přežít. František Chlistovský tento transport smrti viděl na vlastní oči: „Tady je vozili na těch otevřených vagónech, ty lidi ze zoufalství skákali ven. Vím, že tenkrát ty zemědělci měli povinný, ti sedláci, je vozit do márnice v Poříčí. Byli kost a kůže, chudáci. Hlad měli.Převáželi je v otevřených vagónech ve velkých mrazech, mrazy byly kolem pětadvaceti. Viděl jsem ty vagóny v Benešově, když jsme jeli ze školy, hrozný. Oni byli za těma mřížkama a furt “vodu, vodu“ a nesměl jim nikdo nic podat, vozili je, až vykapali.“
O skutečnosti, že je nacistické Německo na kolenou, přesvědčovaly obyvatele protektorátu stále častější letecké záškodnické akce spojenců. Také na Benešovsku se objevovali stíhací piloti zvaní hloubkaři či kotláři, kteří se specializovali na útoky v nízkých letových hladinách. Většinou útočili na německou železniční dopravu. „Si pamatuji na ty kotláře, když tady jezdili. Letadlama ostřelovali lokotomotivy – on ji nadlétl, dal vědět strojvedoucímu a posádce, že bude střílet, tak oni utekli do polí. Potom to rozsekali, rozstříleli. A taky tu trať, co byla na Vlašim.“
Na počátku května 1945 bylo všem stranám jasné, že válka v Evropě brzy skončí. Uvědomoval si to také velitel cvičiště Waffen SS na Benešovsku, generál Alfred Karrasch, přesto ještě vyslal své tanky a obrněnou techniku na Prahu, aby potlačily spontánně vzniklé pražské povstání. Místní se snažili odjezdu německých posil na Prahu různými způsoby zabránit, především pokládáním záseků na silnici, střelbou na vlaky nebo přerušením železniční tratě. Zjitřenou situaci pamatuje i František Chlistovský: „Tady byl nějaký pan Flieger, rozpojil koleje, a ta [německá] armáda z toho Neveklovska, tak měli vykládat ty tanky na tom vlaku na Benešov, tak rozpojili ty koleje, lokomotiva vypadla. Taky to byl, myslím, nerozum. Kdyby sem bývali přišli, tak by nás postříleli všechny, byli ti Němci takoví zrádní v tomhle, tady bylo ran, tady to lítalo všechno.“ Dne 8. května 1945 Němci v čele s generálem Karraschem vyklidili pozice v prostorách cvičiště Waffen SS a uprchli západním směrem. „Všichni ti Němci se tlačili přes Konopiště, Neveklov k americký armádě, aby se nedostali k těm Rusům, a všecko to utíkalo na západ.“
O dva dny později, 10. května 1945, přišla Žiňánky osvobodit sovětská vojska 2. ukrajinského frontu. Lidé ze Žiňánek šli vojáky slavnostně vítat k hlavní silnici v nedaleké Mrači. Když se vrátili domů, byla celá náves i okolí plná vojáků, také na statku Chlistovských se jich několik ubytovalo a na oslavu konce války pili s dědečkem našeho pamětníka pálenku. Z osvoboditelů měl jedenáctiletý František rozporuplné pocity. Někteří byli, dle jeho slov, milí a inteligentní, jednalo se převážně o výše postavené členy armády. Část rudoarmějců se však chovala spíše jako dobyvatelé, nežli zachránci. “Tady třeba vykradli hospodářství, stříleli dobytek a z toho žili. Byli dobří někteří, chytří, ti důstojníci, ale hodně negramotů. Ten se divil, že nám ze zdi teče voda [někteří neznali vodovodní potrubí]. Dělali slavnosti, natahali na tu louku prostěradla, sedli si tam, měli popíjení, jídlo. Slavili, slavili a slavili. Hodně z Moravy přivezli sudy s vínem, sekerou rozbili a nalévali to a pili. Všechno měli nakradený, koně vzali s kočárem z Moravy. Těch tanků, oni se nevyhýbali zahradám, jeli furt jako ve válce.“ Místní byli z chování vojáků značně rozpačití, tatínek Františka Chlistovského se obával o své koně, proto je vyvedl ze stáje a schovával je v lesích u Soběhrd. Nebyl sám. Když se tatínek s koňmi vracel zpět do Žiňánek domnívaje se, že už si vojáci nakradli vše potřebné, brzy se měl přesvědčit, jak se ve svém úsudku mýlil: „Tátovi sebrali nejlepší kobylu, mladou. Natáhl na něho samopal, musel ji dát. To už bylo po válce, na to neměli právo. Táta myslel, že to nepřežije. Jsme měli vždy tři koně a hříbata, a to nejlepší sebral, nevím proč.“
Častým jevem bylo také znásilňování mladých žen. Muži se o své manželky i dcery velmi báli, proto všechny žiňánkovské ženy přespávaly na jednom místě, kde je muži hlídali. „Ženský, když sem Rusáci přišli, tak spaly v tom statku Zoubků na půdách, ty se jich bály. Oni po ženských hrozně šli, ženy neměly žádnou jistotu tady. Všechny tam spaly. Když je třeba obtěžovali, tak je ten jejich důstojník vytáhl a hned je zastřelil, se s nimi nebabrali.“
O složitém období na konci války svědčí také další pamětníkova vzpomínka na vlasovce. Vlasovci byli ruští vojáci a důstojníci, kteří během druhé světové války přeběhli na stranu nacistického Německa a bojovali proti Sovětskému svazu. Byli pojmenováni podle svého velitele, generála Andreje Vlasova, který je vedl ve snaze svrhnout Stalinův režim. Na sklonku války pomohli českému obyvatelstvu během pražského povstání proti Němcům. Tímto svým činem se snažili získat podporu od západních spojenců. Obávali se reakce Rudé armády, proto se po odchodu z Prahy snažili dostat na západ do americké zóny. Situace však byla na mnoha místech velmi chaotická, přestože se většina vlasovců vydala směrem na Berounsko a Příbramsko, část se mohla pravděpodobně vydat směrem na Benešovsko, aby se například vyhnula přeplněným hlavním trasám na západ. Zde se však nacházela početná skupina vojáků Rudé armády, jak nám ve vzpomínkách líčil pamětník. Když si hrál František s ostatními chlapci venku, stali se náhodnými přihlížejícími popravy vlasovců, kteří se dostali do zajetí Rudé armády. „Když tady ti Rusáci našli vlasovce, hned ho odstřelili. Já byl svědkem. Přivezli ho, postavili k plotu a bylo…“
Po odchodu Rudé armády se vesnice pomalu vzpamatovávala z uplynulých událostí. František Chlistovský dochodil měšťanskou školu a pokračoval na školu hospodářskou. To už se komunisté dostali k moci na plné čáře. Pamětník vzpomíná, že si jako mladík chtěl koupit svoji první motorku, proto na ni usilovně šetřil. Bohužel, jako spousta dalších obyvatel v Československu, nepočítal s měnovou reformou. Přestože komunisté ubezpečovali veřejnost, že k žádným ekonomickým změnám nedojde, přistoupili k ní v roce 1953. Měnová reforma dramaticky snížila hodnotu starých peněz, přičemž se hotovost měnila v poměru 1:5 a větší hotovost v poměru 1:50, úspory obyvatel byly zcela znehodnoceny. „Taky jsem budoval Slapskou přehradu, tam jsme jezdili na brigády v zimě, když nebyla práce v zemědělství. Chtěl jsem si ve fabrice v Týnci koupit motorku Jawa, když jsem našetřil, Zápotocký říkal, že měna nebude a ráno byla. A bylo po penězích, neměl jsem z toho stejně nic. Šetřilo se šetřilo, a bylo to k ničemu.“
Další lží byly báchorky komunistů o tom, že kolchozy po vzoru Sovětského svazu v Československu nezřídí. Po nástupu k moci však na sebe kolektivizace nedala dlouho čekat. Sedláci z Žiňánek a okolí družstevnictví odmítali. Do vesnic proto často jezdili okresní tajemníci strany, kteří se snažili přesvědčovat o výhodách vstupu. „Byli tajemníci nebo tajemnice, kteří nic nedělali, jen dovedli dobře mluvit. Každý týden přijeli a furt do JZD přesvědčovali, až to tam padlo.“ Ti, kteří vzdorovali, čelili stále se zvyšujícímu tlaku a šikaně ze strany komunistických úřadů. „Dokázali je zlikvidovat, že se ti majitelé nesměli vrátit ani k hrobu za komunistů. Takový to byl režim…třeba ti Kosinové, oni sem vůbec nesměli, ten statek zbourali…“ O rodině Kosinů píše i místní kronika. Statkáři byli v roce 1955 obviněni z trestného činu sabotáže kvůli neplnění předepsaných dodávek v plném rozsahu. Výše předpisů byla fakticky nereálná. Majitele statku odsoudili k pětiletému trestu do tábora nucených prací v Bytízi, kde pracoval v uranových dolech. Rodina byla z okresu Benešov trvale vyhoštěna.
Po stupňujícím se nátlaku vstoupili Chlistovští do JZD v roce 1956. Rodina musela do družstva odevzdat svůj dobytek, zemědělské stroje i pole. Zároveň byli přinuceni pro družstvo pracovat také členové rodiny: „Já jsem si vždycky dělal legraci, že komunisté mají jako zástavu děti, které do družstva musely. Já přišel z vojny, 56 [1956], a táta říkal: ‚JZD, musíš do toho!‘ Já povídám: ‚Proč? To se mi nechce!‘ A oni by nás vystěhovali, tak jsem tam zůstal, nakonec jsem si zvykl.“
Po základní vojenské službě, během níž působil ve Vimperku, se na jaře 1956 vrátil do civilu, aby nastoupil do JZD jako traktorista. Později se František Chlistovský vypracoval na rostlináře. Měl zodpovědnost za několik desítek zaměstnanců, dílnu i traktory. Tato vyšší funkce si podle tehdejší filozofie žádala vstup do strany. Pamětník nabídku odmítl s tím, že se raději práce rostlináře vzdá. Na jeho místo se snažili najít někoho více „politicky uvědomělého“, ale díky pracovním zkušenostem a přímluvám předsedy mohl v práci pokračovat i bez politické příslušnosti.
František Chlistovský si ve vzpomínkách vybavil také srpen 1968. Lidé nevěděli, co se bude dít. Někteří měli z vojáků velké obavy jako kolega našeho pamětníka, který jezdil zaměstnancům družstva obvykle pro obědy. „To se vozily obědy traktorem ze Soběhrd…a ten chlap, co tam jezdil: ,Já se nenechám zastřelit!‘ Já jsem jel a oni mě zdravili. Prali si v tom potoce. Ta kolona byla těch pět kilometrů, samý tank, samé auto, ale nic se nedělo.“ V okolí skutečně k žádným incidentům nedošlo.
Pád komunismu přivítal František Chlistovský s povděkem, přestože již nevěřil, že by se mohl režim někdy zhroutit. Na počátku devadesátých let byly posléze rodině vráceny majetky zpět, rodiče se této satisfakce bohužel nedožili.
Použité zdroje:
Kucharski, M., Soběhrdy 650 let, kronika obce, Soběhrdy 2010
www.koridory.cz/vlak-smrti/
www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss/konec-cviciste-waffen-ss-na-benesovsku.html
Za odborné konzultace děkujeme knihovně VHÚ.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Andrea Konderlová)