Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Chloupek (* 1944)

• narodil se 24. června 1944 ve Střelicích u Brna

• rodina hospodařící na vlastním statku nejméně od 17. století

• otec Antonín Chloupek starší až do roku 1958 vzdoroval kolektivizaci

• 1960–1964 studoval střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem

• 1964–1965 pracoval v karvinském dole 1. máj

• 1966–1967 vojenská služba u silničního útvaru

• 1968–1969 pracoval ve fotooddělení tiskárny Polygrafia

• 21. srpen 1968 fotografoval v pražských ulicích

• v roce 1969 vycestoval do Velké Británie, o čtyři roky později do Dánska

• 1969–1976 pracoval jako asistent výpravy v barrandovských filmových ateliérech

• po svatbě v roce 1976 se přestěhoval do Jihlavy

• pracoval v jihlavském družstvu Fotografia, od roku 1992 pak jako soukromý fotograf

Rodinné hospodářství a tlak na vstup do JZD

Antonín Chloupek se narodil 24. června 1944 ve Střelicích u Brna. Už v té době vlastnila jeho rodina hospodářství ve Střelicích tři sta let a dědilo se z generace na generaci. Tatínek ho zdědil hned potom, co se oženil, tedy v roce 1943. Na konci války nebyl pamětníkovi ani rok, takže si samozřejmě na nic nevzpomíná. Nicméně z vyprávění rodičů a prarodičů ví, že když se ke Střelicím přiblížila fronta, všichni se schovávali do sklepů a při osvobozování došlo k několika požárům, a dokonce i k vypálení celé jedné ulice.

Co už si Antonín Chloupek pamatuje více, jsou padesátá léta – zestátňování majetku a zakládání zemědělských družstev, což se dotklo i jeho rodiny. Otec si nejdříve myslel: „No, my už jsme tady nejmíň tři sta let, všechny dějinné zvraty a nepřízně jsme překonali, tak překonáme i tohle.“ Nejdříve také tlaku, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva, odolával. Nicméně v roce 1958 pamětník ukončil základní školu a nastal problém: „Když jsme s bratrem končili základní školu, tak nás prostě nedoporučili nebo respektive neposlali ani naše přihlášky ani na střední školu, ani na učňovskou školu, prostě nikam.“ To, že otec byl jediný v okrese, kdo nebyl členem JZD, se samozřejmě nelíbilo místním komunistickým funkcionářům a vyvíjeli na něj všemožný nátlak. Podlehl až právě v roce 1959 a do JZD vstoupil, aby mohl pamětník a jeho bratr studovat.

Po konci základní školy tak Antonín Chloupek strávil rok na soukromé jazykové škole, kde se denně učil tři hodiny anglický jazyk, a v roce 1960 začal chodit na střední zemědělskou školu do Roudnice nad Labem. Obor meliorační, na který byl umístěn, ho ale nikdy nezajímal, a tak se snažil jen procházet s ucházejícím prospěchem, aby ho ze školy nevyhodili. Pro stranické funkcionáře by to mohla být dobrá záminka, aby už nemohl nikdy studovat… Na druhou stranu dodnes vzpomíná, že roudnická škola byla velice liberální a nabízela svým studentům různé kroužky, které pro pamětníka byly „inspirativním mimoškolním vyžitím“.

Zájem o film a fotografii

V roce 1963 natáčelo Filmové studio Barrandov v okolí Roudnice nad Labem první československý muzikál, který se jmenoval Starci na chmelu. A Antonín Chloupek se byl na natáčení několikrát podívat. Díky tomu a také díky školnímu filmovému kroužku se začal více zajímat o film a fotografii a rozhodl se, že by chtěl studovat pražskou filmovou fakultu. Nicméně věděl, že nad ním stále visí nebezpečí špatného kádrového profilu…

Vymyslel proto, že se přihlásí jako horník na brigádu do ostravských dolů. Kromě vylepšení svého kádrového profilu chtěl také oddálit vojenskou službu, zvýšit své šance na přijetí na vysokou školu a také vydělat nějaké peníze. Odklad vojenské služby skutečně získal a ze své první výplaty si koupil fotoaparát Praktina FX, který ho pak dlouhá léta doprovázel.

Na filmovou fakultu později dělal dvoukolové přijímací zkoušky. Talentovou zkouškou prošel, nicméně v ústní části skončil na šestém místě, to znamená první pod čarou. Nestihl se odvolat, a na školu proto nakonec přijat nebyl.

21. srpen 1968

Po neúspěchu u přijímacích zkoušek se pamětník rozhodl, že půjde na praxi do barrandovských filmových studií. Na začátku roku 1968 se přestěhoval do Prahy a období Pražského jara i následné srpnové invaze strávil přímo v centru dění: „V životě máte několik dní, které nezapomenete. Pro mě to byly dva dny, to si pamatuju i počasí, všechno. To byl ten 21. srpen 1968 a potom samozřejmě 17. listopad 1989, kdy konečně ten režim padl.“ A pokračuje: „Když jsem ráno toho 21. srpna vstával, tak mě udivil jinej zvuk z ulice. Běžně jezdily autobusy, tramvaje, běžnej provoz, lidi choděj do práce. Bylo takový zvláštní ticho. Nejezdily dopravní prostředky, to znamená městská hromadná doprava ani osobní nebo nákladní automobily, jenom lidi chodili. Kouknu z okna – před samoobsluhou narůstala fronta, protože lidi měli strach, že bude válka, že nebudou potraviny, tak si asi každej chtěl nakoupit. Jinak nejezdila, jak už jsem říkal, ta městská doprava, to dělalo to zvláštní, ten jinej zvuk té ulice. A dozvěděl jsem se to vlastně z rádia, protože jsem vstal, zapnul jsem rádio a tam hlásili, že jsme byli obsazeni armádama Varšavské smlouvy.“

Když se toto Antonín Chloupek dozvěděl, vzal si fotoaparát a vyrazil ven. Ačkoliv moc aut nejezdilo, tak hned první vůz, který jel, ho vzal a přiblížil ke středu města. Pěšky pak došel k budově Československého rozhlasu. Tam už narazil na barikády, tanky a boje. U rozhlasu trávil čas asi do dvanácti hodin a pak se rozhodl, že se půjde podívat, jak to vypadá jinde. Prošel Václavským náměstím na Staroměstské náměstí a poté zamířil do práce, aby vyvolal fotografie, které přes den pořídil.

Následky špatného kádrového profilu

Možná i tato zkušenost fotografování v ulicích okupované Prahy pamětníka od filmu nasměřovala spíše k fotografii: „Mně přišlo, že ta fotka je nezávislejší než film.“ Začal navštěvovat kurzy výtvarné fotografie a jeho plánem bylo, že začne na Barrandově pracovat jako fotograf. To vypadalo slibně, když jako vedoucí fotooddělení nastoupil jeho známý. Antonín Chloupek mu řekl, že by o místo u něj v oddělení měl zájem, a čekal, jestli se mu ozve. Za nějaký čas se dozvěděl, že do oddělení byli přijati dva noví fotoreportéři. Když se na to svého známého ptal, řekl mu: „Naliju ti čistého vína, nemáš dobrý kádrový profil.“

Po této zkušenosti se pamětník rozhodl, že z Barrandova odejde. Jen ještě nevěděl kam… Ale pomohla mu náhoda: „S mým kamarádem jsme jednou jeli z těch kurzů výtvarné fotografie, vraceli jsme se do Prahy a cestou stopovaly dvě dívky. Tak jsme ty dvě dívky naložili. No a jeli jsme kus cesty a zase vystoupily. A my jsme se s nima jenom zběžně bavili a akorát jsme řekli, že kdyby někdy přijely do Prahy, že nás můžou přijít navštívit. Nepředpokládali jsme, že se to uskuteční. Ale ty dívky, to byly sestřičky, vychovatelky z dětské ozdravovny Lázně svaté Kateřiny tady u Počátek. A zrovna to léto byla spartakiáda a ty dvě sestřičky přijely do Prahy s dětma jako dozor na tu spartakiádu. Tak nám zavolaly, že teda do Prahy přijely, že jsou tady na spartakiádě a že se můžeme sejít. Tak to dopadlo, že vlastně s tou jednou slečnou jsme se do sebe zamilovali, tahle bych to řekl, a nakonec jsme se rozhodli, že uzavřeme manželství.“ Svatba byla ještě v Praze, ale poté se za manželkou přestěhoval do Jihlavy. Tam se pamětníkovi brzy naskytla možnost pracovat v Družstvu Fotografia, kde je více než kádrový profil zajímalo to, jestli umí fotit barevnou fotografii.

Cesta do Velké Británie a Dánska

Antonín Chloupek také vzpomíná, jak bylo v období komunistického režimu složité cestovat na Západ. Každý, kdo chtěl vyjet, musel absolvovat dlouhé shánění devizového příslibu, zvacího dopisu, výjezdní doložky a víza. Až když bylo tohle všechno zařízené, mohlo se začít s nákupem letenek nebo jízdenek. Pamětníkovi se podařilo v roce 1969, „než se to všechno utáhlo“, vyrazit na pozvání do Velké Británie, kde asi týden různě cestoval a stopoval. Pamatuje si, jak ho po návratu z barevných londýnských ulic, plných obchodů a usměvavých lidí, čekaly smutné a šedivé pražské ulice. O čtyři roky později se mu ještě podařilo od známých získat pozvání do Dánska, kam se se svým kamarádem na pár dní také vydal.

Než naše první dítě půjde do školy, tak komunismus padne…

Sametové revoluce v roce 1989 se Antonín Chloupek příliš aktivně neúčastnil. Jednak to podle něj byla hodně záležitost studentů a jednak pracoval v té době v Jihlavě a v Brně a do Prahy se příliš často nedostal. Nicméně shodou okolností 17. listopadu navečer volal svému kamarádovi Oldřichu Kaiserovi. Ten v té době hrál v divadle ve Spálené ulici. „Je to tady, člověče, nějaký hustý,“ říkal herec mu a popisoval, že v ulicích jsou studenti a kordony policistů.

V pamětníkově podniku pak vystoupili lidé s kritikou těch, kteří zastávali své posty jen na základě stranické příslušnosti. Částečně se tak vystřídalo vedení a Antonín Chloupek byl nejdříve kooptován do představenstva a poté se krátce stal i předsedou podniku. V roce 1992 se osamostatnil a začal v Jihlavě pracovat jako soukromý fotograf.

Dnes říká, že je potřeba vždy mít na mysli to, že dějiny jsou neustále v pohybu, a když se říká, že je něco na věčné časy, nemusí to tak dopadnout. Však také své manželce říkával: „Než naše první dítě půjde do školy, tak ten komunismus padne.“ A dodává: „A ono se to povedlo.“