Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Chlumský (* 1932)

• narozen 21. září 1932 v Praze

• vyrůstal v Praze 6 poblíž Vítězného náměstí

• ve svých deseti letech rozbil kameny okna bytu příslušníka gestapa

• rodina měla být poslána do koncentračního tábora, zachránila je německá sousedka, která pracovala na gestapu

• zbytek války prožil v Chyškách u Milevska

• v roce 1951 absolvoval reálné gymnázium, na vysokou školu nebyl přijat z politických důvodů

• patnáct let pracoval v podniku Projekta jako kreslič, poté ve Státním ústavu rekonstrukce památkových objektů jako protipožární specialista

• dálkově vystudoval střední průmyslovou školu

• v srpnu 1968 byl svědkem zastřelení mladé ženy sovětskými okupanty v Praze na Klárově

Jiří Chlumský vyrůstal v Praze 6 poblíž sídla ministerstva obrany, kde se to za války německými uniformami jen hemžilo. Když si s kamarády hrál na odbojáře a vymlátil kamenem okno bytu gestapáka, rodina měla být poslána do koncentračního tábora. Před tímto údělem je paradoxně zachránila mladá Němka pracující na gestapu. Ani konec války pro něj neznamenal konec problémů. Po roce 1948 totiž nemohl studovat, protože pocházel z rodiny živnostníka.

Rodina

Jiří Chlumský se narodil 21. září 1932 v Praze do rodiny malíře pokojů Jana Chlumského. Jeho maminka Marie, rozená Dudařová, pocházela z Chyšky u Milevska a byla dcerou bývalého legionáře, který dostal po první světové válce malé hospodářství. Ani jeden z rodičů nepocházel z Prahy, avšak v Praze se poznali poté, co se nezávisle na sobě do hlavního města odstěhovali.

„Maminka se do Prahy odstěhovala za sestrou, která bydlela v tomto bytě, kde nyní natáčíme, ve Svatovítské ulici. Většina těchto domů byla dostavěna v roce 1928 pro rodiny vojáků,“ vypráví Jiří Chlumský, kterého do bytu, v němž dnes opět bydlí, přivezli před 91 lety z porodnice.

Po roce a půl se mladá rodina osamostatnila a přestěhovala se do pronájmu v Dejvické ulici. Zpočátku vyrůstal Jiří Chlumský jako jedináček, ale když se v polovině třicátých let rozvedl matčin bratr, přišel bydlet k Chlumským spolu se synem Mirkem, a tak Jiří Chlumský vyrůstal se svým bratrancem, jako by byli bratři. „Byl jen o půl roku starší než já a bydleli jsme společně celou válku. Byli jsme však pěkní uličníci. Chodili jsme spolu i do první třídy, soupeřili jsme spolu a bylo to s námi složité. Po prvním ročníku nás tedy raději rozdělili a já jsem chodil do jiné školy,“ vypráví pamětník. Až když prý studovali na gymnáziu a trochu dospěli, táhli bratranci za jeden provaz.

Bojovali jsme proti Hitlerjugend

Tatínek, který byl prakticky založený a řemeslně schopný, si založil živnostenský list na opravárenské a údržbářské práce v domácnostech i větších domech. Matka zručně šila pro celou rodinu. V roce 1938 po mobilizaci a odjel otec do pohraničí. Po dvou týdnech se vrátil a v březnu 1939 jen bezmocně přihlížel obsazování Prahy německými okupanty.

„Vzpomínám, že tehdy na Kulaťáku padal sníh a my jsme pak sledovali Němce, jak vykupovali všechny cukrárny v Dejvicích. Cukrárny zůstaly vymetené, nebyla tam jediná kremrole nebo věneček, protože Němci byli vyhladovělí. U nich měli krizi, protože zbrojili a tady pak skupovali to, co u nich bylo nedostatkové,“ vypráví Jiří Chlumský.

Dětství a mládí pamětník prožil v Praze 6 v okolí Vítězného náměstí, zvaného také „Kulaťák,“ za války přejmenovaného na náměstí Branné moci. Vzpomíná, že v zimě v okolí lyžovali, v létě jezdili na koloběžkách a chodili na Matějskou pouť.

„U Kulaťáku měli Němci udělané zákopy, které jsme zabrali my kluci, a bojovali jsme tam s kluky z Hitlerjugend,“ vypráví Jiří Chlumský.

Do školy chodil na Dittrichovo náměstí. „Školu ale zabrali Němci a montovali tam pušky, takže pak jsme chvíli chodili do budovy ke kostelu a pak jsem docházel do školy na Hanspaulku,“ dodává.

Malý „odbojář“

Rodina Chlumských bydlela se strýcem a jeho synem v Dejvické ulici. Protože strýc byl před válkou ministerský rada, zavedli jim do bytu telefon. Tehdy to byl jediný telefon v domě, a zřejmě i široko daleko. Dalo by se říct, že telefon Chlumským zachránil život.

Do domu se nastěhovala členka gestapa, které neřekli jinak než Frau Decker. Šlo prý asi o třicetiletou ženu, která měla údajně přítele kdesi na frontě. Chodila k Chlumským telefonovat. „Využívala náš telefon, protože nic jiného jí nezbývalo. Vždy, když jí někdo volal, musel jsem pro ni dojít, aby si telefon mohla u nás vyřídit. Bylo to dost časté a otravné pro obě strany. Pak se přestěhovala o několik ulic dál, ale ani tam neměla telefon, a tak jsem pro ni musel chodit přes celý Kulaťák,“ vypráví Jiří Chlumský.

Jiří Chlumský nejspíš ve druhém roce války udělal něco, kvůli čemuž málem celá rodina skončila v koncentračním táboře. „Organizoval jsem partu kluků a hráli jsme si na odboj. Bylo nám kolem deseti let. Byli jsme takoví malí vlastenci a chtěli jsme dělat Němcům zle. Jednou jsme šli ze školy Šáreckou ulicí a mě napadlo, že gestapákovi, který tam bydlel, vymlátíme okna. A to jsme také učinili,“ vypráví Jiří Chlumský.

Druhý den se událost vyšetřovala ve škole. „Já, který jsem to vedl, jsem dostal trojku z mravů, celá parta dostala dvojku, a mě navíc i s celou rodinou chtěli poslat do koncentráku,“ líčí pamětník.

Před tímto údělem však rodinu zachránila Frau Decker. „Přišla k nám a že prý se vše dozvěděla a postarala se o to, abychom do koncentráku nemuseli, ovšem pod podmínkou, že odjedu z Prahy. A tak mě maminka sbalila a odvezla mě do Chyšek u Milevska k babičce,“ vypráví Jiří Chlumský.

Tam nastoupil do školy a pomáhal babičce v hospodářství, například chodil pást krávy. V roce 1942 se jeho dědeček smrtelně zranil při mlácení obilí. Ještě před koncem války se Jiří Chlumský vrátil k rodičům do Prahy.

Po válce se dozvěděl, že Frau Decker s několika dalšími Němci naskákala do žebřiňáku plného sena, kde se schovali a chtěli projet město, ale lidé je v půli cesty zastavili, objevili je, a všechny je utloukli klacky. „Byly to němečtí civilisté a Frau Decker asi taky neměla čisté svědomí. Za války dělali lidé věci, které by jinak nedělali,“ říká Jiří Chlumský. Vzpomíná také, jak Frau Decker říkávala, že Češi jsou horší než Němci. „Že prý bychom se divili, kolik udání chodí od Čechů, zatímco oni [Němci] po Češích tak moc nepátrali a měli mnohem více udání od Čechů samotných. My jsme tedy koukali jak vyoraný myši, co se v Čechách děje, a pomalu se seznamovali s českou náturou všelijakých lidí. Bylo to hrozné,“ vypráví pamětník.

Nebyl bys dobrý socialistický inženýr

V Chyškách u Milevska Jiří Chlumský dokončil pátou třídu a pak nastoupil na měšťanku. Po válce přešel na Reálného gymnázia Edvarda Beneše ve Velvarské ulici.

Jako kluk měl různé představy o svém budoucím povolání. Protože měl rád vůni papíru, chtěl si zřídit papírnictví. Později si plánoval, že bude podnikat v pohraničí. Jeho vize se změnily s nástupem komunistů, kteří v roce 1948 převzali politickou moc.

Poměry se změnily v celé společnosti, ale i ve škole, ze které mizeli kvalitní prvorepublikoví profesoři. Otec nesl převrat v roce 1948 velice těžce, měl čtyři zaměstnance a tři z nich musel propustit, než přišel o živnost úplně. Jiřího Chlumského nechtěli pustit k maturitě, protože se odmítal učit ruštinu a měl s ní problémy. Matka mu tedy našla doučování u rodilé mluvčí, a nakonec ruštinu ovládl za poměrně krátkou dobu.

Po maturitě v roce 1951 se Jiří Chlumský nedostal na vysokou školu, protože by podle písemného vyjádření úřadů „nebyl dobrým socialistickým inženýrem.“ Hlásil se na stavební fakultu a zkoušel také zemědělskou školu. Nepřijetí přičítá tomu, že jeho otec byl živnostníkem. To byl tehdy typický důvod, proč mladý člověk nemohl studovat. Nikoho nezajímalo, že otec provozoval řemeslo a sám pocházel z chudých poměrů. K třídní nenávisti stačilo patřit mezi podnikatele. Jiří Chlumský navíc nebyl ani aktivním členem Socialistického svazu mládeže (SSM), schůzek se nikdy neúčastnil.

Jediná organizace, která ho v mládí zajímala, byl Junák, kam chodil před válkou, za Protektorátu Čechy a Morava, kdy byl Junák zakázán, udržovali partu skautů díky cyklovýletům. Po válce se opět mohl věnovat skautingu bez omezení až do chvíle, než ho komunisté opět zakázali.

Od kresliče k požárnímu specialistovi

Jako čerstvého maturanta přijali Jiřího Chlumského do podniku Projekta, do ústavu všeobecného strojírenství. „Byl jsem zde důkladně prokádrován a naštěstí je tam moc nezajímalo, že byl otec živnostník,“ vzpomíná pamětník. Začínal od píky jako kreslič, čemuž se učil od začátku. V Projektě vystřídal různá pracoviště a získal slušný přehled o svém oboru. Nebyl ale spokojený s platem. I proto nakonec vystudoval dálkově střední průmyslovou školu. Ani poté mu však nezvýšili plat, a tak dal po 15 letech výpověď. „Až teprve pak mi chtěli přidat, ale já už o to nestál. Bylo to tam neúnosné i politicky,“ říká.

Našel si novou práci v oddělení Rekonstrukce památek podniku Státní ústav rekonstrukce památkových objektů (SURPO). Tam pracoval do roku 1989, tedy přes 20 let. Vyprofiloval se jako požární specialista a absolvoval mnoho různých školení.

Svěřovali se mi, že je StB vydírala ke spolupráci

Jiří Chlumský nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), ale ani aktivně proti režimu nevystupoval, o jeho názorech se však vědělo.

V srpnu 1968 bydlel již s rodinou v Praze 6 na Břevnově a do práce chodil přes staré centrum Prahy pěšky. Vzpomíná na okupanty v tancích obklopené nadávajícími lidmi. Na Klárově viděl ležet zastřelenou mladou ženu, kolem které se srocovali lidé. Pravděpodobně šlo o pětadvacetiletou Marii Charouskovou, matku dvouletého chlapce.

V období normalizace se setkával s tím, že se mu nejeden kolega či známý svěřil, že spolupracuje se Státní bezpečností (StB). „Například jeden podváděl svou ženu a StB ho vydírala, že když nebude spolupracovat, manželka se to dozví,“ vypráví Jiří Chlumský.

Listopad 1989 prožíval na demonstracích, ale o polistopadovém vývoji si nedělal velké iluze. „Podnikatelé, kteří se vyprofilovali krátce po listopadu 1989, byli velmi často bývalí estébáci a komunisté, kteří měli kontakty, peníze a stále určitou moc,“ říká.

I on sám si v 90. letech založil živnost a jako požární specialista spolupracoval například s Pražskou plynárenskou. „Po revoluci 1989 se změnilo hodně. Může se cestovat, může se otevřeně mluvit, ale je otázka, jestli je to něco platné. Někdy si myslím, že moc ne,“ uzavírá své vyprávění Jiří Chlumský. V roce 2023 žil v Praze.