Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Chlupáč (* 1930  †︎ 2015)

• politický vězeň původem z Jindřichova Hradce

• narodil se 16. dubna 1930, vyrůstal ve Strmilově, Kunžaku a Jindřichově Hradci

• na studiích v Táboře založil se čtyřmi kolegy protirežimně orientovanou skupinu

• v březnu 1949 na základě udání celou skupinu pozatýkala StB

• v r. 1949 odsouzen za sdružování

• v r. 1951 podruhé odsouzen za pobuřování a sabotáž

• do září 1958 vězněn převážně v táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku

• v současnosti předseda pobočky Konfederace politických vězňů v Litoměřicích

• v r. 1949 odsouzen za sdružování

• v r. 1951 podruhé odsouzen za pobuřování a sabotáž

• do r. 1958 vězněn převážně v táborech na Jáchymovsku

• předseda pobočky Konfederace politických vězňů v Litoměřicích

• zemřel 9. července 2015

Dětství a rodina

Vladimír Chlupáč se narodil 16. dubna 1930 v Jindřichově Hradci, ale vyrůstal také ve Strmilově a Kunžaku v jižních Čechách. Oba rodiče byli státní zaměstnanci, otec Josef Chlupáč sloužil u četnictva, matka Marie, roz. Nováková, byla učitelka. Matka při porodu Vladimíra zemřela, avšak plnohodnotnou náhradou mu byla druhá maminka Vlastimila, roz. Králová, která ho již odmalička vychovávala spolu s mladší sestrou Vlastou, narozenou v roce 1935.

Roku 1938 obsazovali jeho rodný kraj Němci, a i když byl Vladimír Chlupáč v té době teprve osmiletý, na jejich příchod si vzpomíná. Jako kluci na ně posměšně pokřikovali. Třeba na jejich obrněné vozy volali „papundekl“. Vzpomíná, že když si Němci byli v českých obchodech nakoupit, dostali za svoje marky hodně zboží díky výhodnému kurzu měny. „Za jednu marku si nesl čtyřicet rohlíků! Dva pytlíky plné a řehtal se tomu.“

 Vladimír Chlupáč byl od mládí organizován v Sokole i ve skautu.

Jeho otec, velitel četnické stanice, byl poprvé osloven v roce 1945, aby vstoupil do komunistické strany. Odmítl, protože vždycky zastával názor, že armáda a policie mají být nepolitické. Podruhé odmítl vstoupit do komunistické strany v roce 1948 a to už pro něj znamenalo ztrátu zaměstnání. Po sedmatřiceti letech ve státní službě. Přestože si 32 let platil penzijní připojištění, byl vyhozen bez nároku na penzi. Protože ho pak nikde nechtěli zaměstnat, byl nějaký čas i bez práce. Také ho v té době postihly dva infarkty. V roce 1958 již měl nárok na důchod, ale ten mu byl snížen z 867 Kč na 404 Kč s odůvodněním, že je „buržoazní činitel“, a také za údajnou „špatnou výchovu syna“. Bylo to v roce, kdy se Vladimír Chlupáč vrátil z vězení v Jáchymově. Otec zemřel v roce 1988, aniž se dožil rehabilitace. Rehabilitován a povýšen do důstojnické hodnosti byl až posmrtně.

Studia a první odsouzení

V době války udělal Vladimír Chlupáč zkoušky do dvouleté obchodní školy v Kamenici nad Lipou. Školu však Němci zavřeli a otevřena byla až v roce 1945 v Jindřichově Hradci. „Když školu v květnu 1945 osvobodili Rusáci, vypili všechen líh ze sbírkových lahví s naloženými živočichy.“

Po dvou letech studia na obchodní škole se hlásil na lesnickou školu, ale tam nebyl přijat s odůvodněním, že přednost mají odbojáři a děti z lesnických rodin. Šel proto na praxi na pilu v Jindřichově Hradci a potom začal studovat pilařskou školu v Táboře. V té době také začal projevovat svůj nesouhlas s komunistickým režimem a začala se o něj zajímat Státní bezpečnost. Studenti ve škole založili čtyřčlennou skupinu, která protestovala proti tomu, že z vysokých škol byli vyhazováni nepohodlní lidé, jak profesoři, tak studenti. Skupina také měla zájem získat vysílačku. Celou skupinu zradil jakýsi Stanislav Buďa, voják, který sloužil v Jindřichově Hradci a který spolupracoval se Státní bezpečností. Ten se o skupině dozvěděl od děvčat, se kterými se studenti stýkali. Byli proto všichni v březnu 1949 zatčeni, obžalováni, postaveni před soud v Praze a čtyři z nich i odsouzeni. U soudu jim dost pomohlo, že vojenský přísedící uvedl, že jejich činnost nemohla ohrozit bezpečnost republiky, že vlastně byli pod kontrolou. Ze sedmi souzených byl Vladimír Chlupáč odsouzen ke třem letům vězení, další ze skupiny dostal dva roky a dva po roce, tři zbývající byli osvobozeni. Soudem bylo přihlédnuto k tomu, že obžalovaní jsou „blízcí věku mladistvému“.

V červenci 1949, pár dní po odsouzení, byli vězni převáženi z Pankráce do věznice v Jáchymově. Když jel autobus kolem zadního traktu věznice Pankrác, v prostoru, kde stály šibenice zvané „Anka“ a „Fanka“, viděli vězni několik rakví a někteří z nich smekli. „Za to, že jsme smekli, tak bachař hned natahoval automat, že prý nás k nim ,položí‘.“ – jednalo se o popravené členy vojenské „žatecké“ skupiny.

Když dojeli do Jáchymova, byli přivítáni velitelem tábora výrokem, že „je jim milejší deset vrahů než jeden politický a že odtud pro ně není návratu“. Z autobusů šli rovnou do korekce, což bylo vlastně další vězení ve vězení. „Tam jsme dostali akorát chleba, černou bryndu a jednou za tři dny najíst.“Potom byli ruskými inženýry vybíráni pro jednotlivé šachty. Vladimír Chlupáč byl přidělen na šachtu Eliáš. Tam bez nějakého zaučování šli rovnou fárat. Na šachtě pracovali i civilisté a není bez zajímavosti, že v té době měli plat 120–150 tisíc korun měsíčně. Byl to asi desetinásobek tehdejšího běžného platu. Civilisté jezdili taxíky, užívali si v Mariánských Lázních, ale na dole většinou vyspávali a práci za ně dělali vězňové.

Dalším táborem, kam byl Vladimír Chlupáč převeden, byla Rovnost, pak tábor Mariánská, který byl zřízen pro mladistvé vězně. Fárat chodili na důl Eva.

Druhé odsouzení

Když byla po politickém procesu popravena v roce 1950 Milada Horáková, prohlásil Vladimír Chlupáč ve vězení, že „to byla sprostá vražda a ti, co ji popravili, budou viset“. Tento odvážný výrok byl samozřejmě některým ze spoluvězňů donesen bachařům. Vladimíra Chlupáče si převzala Státní bezpečnost, na Mariánské byl vyslýchán. „Ono stačilo, když jste musel pět dnů stát. I spát jsem musel vestoje.“

Po výsleších byl převezen do korekce do Ostrova a poté byl eskortován do Prahy na Pankrác. Tam byl obžalován z pobuřování a sabotáže. Bylo jasné, že pobuřováním měl být výrok o Miladě Horákové, sabotáží mělo být z jeho strany neúmyslné přejetí hadice na šachtě. To se stávalo běžně, ale v obžalobě to bylo použito proti němu. „Zásluhu“ na tom měl nepochybně další spoluvězeň, třináctkrát soudně trestaný recidivista, který proti němu u soudu svědčil. Po soudním jednání byl vyřčen rozsudek – Vladimír Chlupáč byl odsouzen na dalších 7 let vězení, to už pro něj znamenalo celkově 10 let.

A následovalo trestní komando v kamenolomu Mořina – tam byl převážen v poutech už jako recidivista. Z té doby má vzpomínku na spoluvězně Josefa Douděru a převora Vrbíka. Převor Vrbík byl velmi vzdělaný člověk, který měl několik doktorátů, např. z teologie a medicíny. Byl tak zesláblý, že zdaleka nemohl na lomu plnit normu, která činila 19 vozíků denně. Nesplnění normy znamenalo snížení přídělů jídla a různé práce za trest. Vladimír Chlupáč proto s Josefem Douděrou vozíky, které udělali navíc, dávali přepisovat na Vrbíka.

Po půl roce v kamenolomu byl Vladimír Chlupáč přeřazen opět na Slavkovsko, na tábor 12. Odtamtud má otřesný zážitek s několika uprchlými vězni, kteří byli „zastřeleni na útěku“. Když je přivezli postřílené zpátky, vyklopili jejich těla z náklaďáku a všichni vězni museli kolem nich chodit a dívat se na ně. Několik vězňů, mezi nimi i Vladimír Chlupáč, opět smeklo čepice. Za to ovšem byli zbiti a doslova dokopáni až do korekce.

Věznění přinášelo velmi negativní vlivy na zdravotní stav vězňů, jak psychický, tak fyzický. Pro tak těžce fyzicky pracující nebyl dostatek stravy, navíc v korekci bylo omezování stravy ještě citelnější. Při zatčení vážil Vladimír Chlupáč 80 kg, po třech měsících vazby už to bylo pouhých 57 kg při tělesné výšce 187cm.

Z tábora 12 v Jáchymově následovalo přemístění na důl Svatopluk, kde pracoval jako důlní dřevič. V roce 1956 ho převezli do tábora Vojna, kde byli vězni zaměstnáni na stavbě příbramského sídliště. Propuštěn z vězení byl 21. 9. 1958. Musel ale uhradit peněžitý trest 4000,- nových korun.

I v těchto těžkých podmínkách se vyskytly situace, které byly hořce úsměvné: v době svého věznění, v roce 1951, se Vladimír Chlupáč setkal s člověkem, který byl odsouzen na 10 let vězení za vyzrazení „státního tajemství“. Byl zatčen proto, že při oslavě svých 50. narozenin v hospodě na rozloučenou zahrál a zazpíval: „Haj, husičky, haj, u nás máme ráj, máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou...“ (myšlena manželka tehdejšího prezidenta Gottwalda – pozn. aut.). Díky informátorům StB ho soud a vězení neminulo.

Každodenní sčítání vězňů na vězeňském dvoře se pojí také s jednou vzpomínkou. Bachaři se nikdy nemohli vězňů dopočítat a často bylo jejich marné snažení vězňům směšné. Při jednom takovém nástupu vypadlo z jednoho bachaře: „Vy si myslíte, že jsme blbí a že to nevíme, ale my to víme.“

Po propuštění z vězení

Když byl Vladimír Chlupáč v roce 1958 propuštěn z věznice, musel se s propouštěcími papíry hlásit na bezpečnosti. Hned mu tam byly nabídnuty možnosti práce: vrátit se pracovat zpět na šachtu do Jáchymova, meliorace, kamenolom a dřevařské závody. Vybral si samozřejmě práci v dřevařských závodech a nastoupil v Jindřichově Hradci. Tam utrpěl po čase při zvedání klády úraz páteře s následnou hospitalizací.

22. srpna 1959 se Vladimír Chlupáč oženil. Se svou o rok mladší manželkou Jaroslavou Písařovou se znal už dříve z obchodní školy

Po úraze požádal o částečný invalidní důchod, ale nebylo mu vyhověno. Podnik mu však sehnal místo mistra u Středočeských dřevařských závodů. Stěhoval se do Řevničova, ale po výpovědi z bytu sháněl zaměstnání s bytem. Obrátil se na podnik Státní lesy v Teplicích a dostal nabídku z Lesního závodu v Lovosicích, kde nastoupil jako vedoucí na pile v Chotiměři. Když se potom sloučily závody Litoměřice a Lovosice, pracoval na ředitelství Státních lesů v Litoměřicích. Tam zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1991.

Vojákem nikdy nebyl. Když se vrátil z vězení, tak už Pomocné technické prapory, do kterých byli bývalí vězni zařazováni, neexistovaly. V roce 1960 byl sice pozván k odvodu a vzhledem k jeho stavu po úrazu páteře mu bylo nabídnuto umístění v kanceláři. To jím však nebylo akceptováno, a tak mu byla vystavena tzv. modrá knížka.

Současnost

Od roku 2001 je Vladimír Chlupáč vdovec. Jeho manželství zůstalo bezdětné. Žije v Litoměřicích a je členem místní pobočky Konfederace politických vězňů, kterou v roce 1990 spoluzaložil. Od roku 2006 je jejím předsedou. Od roku 1998 pobočka uskutečňovala zajímavý projekt – ve městech umísťovala pamětní desky připomínající zločiny komunismu. Dnes je jich v různých městech umístěno několik. Mrzí ho, že některá města, jako např. Bohušovice n.O. či Štětí, odmítla desky instalovat.