Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Chmelařová (* 1919)

• narozena 14. srpna 1919 narozena v Chicagu, rodným jménem Mildred Tománek

• rodina patřila k české komunitě v USA

• během velké hospodářské krize se vrátili do Československa

• usadili se v Ostravě

• absolvovala odbornou školu pro ženská povolání

• později se odstěhovala za dcerou do Mostu

Mluvila jsem česko-anglicky

Milada Chmelařová se narodila před více než sto lety v americkém Chicagu pod jménem Mildred Tománek. Její rodiče tam spolu s bratry odjeli z Čech (z tehdejšího Rakouska-Uherska) už v květnu 1913. „Do Ameriky se odstěhovalo hodně Čechů a napsali, že je tam dobře, tak se naši sebrali a jeli se tam podívat a já jsem se narodila už tam.“ Bratři Arnošt a Oldřich byli o mnoho let starší a když se do rodiny narodila 14. srpna 1919 holčička Mildred, tak byla celou rodinou hýčkána. „Tak si mě rozmazlovali,“ říká.

Otec pracoval v továrně a maminka byla v domácnosti. Tománkovi rychle zapadli do československé komunity v Chicagu. S dětmi mluvili česky a všechny tři chodily do místního Sokola. „Měli jsme učitelku a ta nás učila česky. Ale byla to hodně špatná čeština, hodně anglická.“ Mildred si vzpomíná, že ve škole měla problémy kvůli svojí angličtině, do které míchala česká slovíčka a přízvuk. „Mluvila jsem tam česko-anglicky a děcka ve třídě se mi smály, nějak to nechápaly.“

Báli jsme se, že to maminka nepřežije

Během života v Americe potkala Tománkovy tragédie. Miladin bratr Arnošt cvičil v Sokole na kruzích. Ty se s ním vytrhly ze zdi a zlomil si vaz. Po několika dnech v nemocnici zemřel, bylo mu teprve 21 let. „To byla pro mojí maminku velká rána. Měli jsme o ni strach, protože jsme se báli, že jeho smrt nepřežije. Prosili jsme ji a říkali jsme jí, že má ještě mě a Oldřicha. Čas zahojí rány, ale bylo to pro ni strašné.“

Milada si vzpomíná na velký pohřeb, který Arnoštovi v Chicagu vystrojili. „Snad všichni Češi v Americe přijeli. To byl pohřeb, který Amerika ještě neviděla,“ říká. Tragédie měla ještě další následky, protože náčelník místního Sokola si vyčítal, že Arnoštovu smrt zavinil jako člověk zodpovědný za provoz sokolovny. „Náčelník Sokola si to hrozně bral za vinu. Nemohl to přežít, myslím, že si vzal život.“

Mildred není žádné jméno

Když bylo Mildred asi dvanáct let, tak se rodiče rozhodli vrátit zpět do vlasti, nyní již do Československa. V tu dobu dopadla na průmyslové Chicago plnou vahou velká hospodářská krize. Mildred ráda vzpomíná na dlouhou cestu zaoceánským parníkem mezi Amerikou a Evropou. „V parníku to bylo bezvadné. Měla jsem tam možnost chodit do kuchyně a kuchařky mě tam krmily. Cesta trvala asi týden. Užívala jsem si to tam.“

V Československu se Tománkovi přestěhovali do Ostravy, odkud pocházel otec pamětnice. V Ostravě nastoupila do školy i Mildred, která se zde potýkala naopak s tím, že na českou školu uměla málo česky. Kvůli škole si také změnila křestní jméno. „To zavinila učitelka. Říkala: ,Mildred, to není žádné jméno. Budeš se jmenovat Milada.‘ Ona to tak nějak klidně předělala, že od té doby jsem se jmenovala Milada.“

Můj život byl tak bohatý

Po základní škole nastoupila Milada na odbornou školu pro ženská povolání v Ostravě-Vítkovicích. Dostudovala a seznámila se s Josefem Cihlářem, za kterého se v roce 1940 vdala. Brzy se jim narodila dcera Soňa a syn Myron. Když byly děti větší, tak začala Milada pracovat jako vedoucí účtárny ve státním podniku Vítkovické stavby Ostrava. V Československu prožila Milada i druhou světovou válku, ale nijak významně se jejich rodiny nedotkla.

Oldřich Tománek se opět vrátil do Spojených států, kde už se usadil na trvalo a živil se jako modelář. Milada se za ním jela podívat, ale o návratu do Ameriky už neuvažovala. „V Americe bylo fajn, když člověk měl peníze, tak se měl dobře.“

Milada již před čtyřiceti lety ovdověla a znovu se nevdala. Její dcera Soňa žije v Mostě a Milada se k ní na důchod do města přistěhovala. Syn Myron žije na Moravě. „Rodina se o mě stará. Mám na stříří krásný život.“  Milada Chmelařová celý život cvičila v Sokole a ráda lyžovala. Možná i díky sportu oslavila už sté narozeniny.

Milada už si vzhledem ke svému vysokému věku nepamatuje všechny události svého stoletého života úplně přesně. „Ten můj život byl takový bohatý, že si to už nepamatuju.“ Budoucím generacím by však ráda vzkázala: „Cestujte, dokud to jde. Když budete cestovat, tak budete poznávat jiné země a lidi, jak tam žijí.“